Zašlými věky/„Masnice“/VI.
| Zašlými věky — „Masnice“ Josef Braun | ||
| V. | VI. | VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 147–157. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Milost z lidí blázny činí“ — říkali staří a na Jeronymovi doslova se to vyplnilo budoucího pátku. Téhož dne z večera vykradl se polehounku z domova míře k Bakalářovům a pod pláštíkem cosi pečlivě ukrývaje. Co strachu poměl, aby žádný z přátel jej nepotkal a všetečně a rozpustile pod pláštík mu nehmátnul! Z těchto ještě nikdo u Bakalářů nebyl, a tak se podařilo Jeronymovi u starého schovati předmět ukrývaný, aniž byl někým z druhů pozorován. Byl to strunný věnec, „drahé, zlaté instrumentum“.
Ale dnešní zábava, ač mládenci přišli do jednoho a pan Masník také dlouho na sebe čekati nenechal, měla křídla nějak podvázaná. Strana hleděla na stranu s podezřením, nepodařilo-li se přece soupeřům dobráčka Masníka potají uprosit, aby jméno klenotu pověděl. Pivo jako by jim nechutnalo, ač starý na kantnýři nový soudek načal a žerty jako by na jazyku se lepily. Nejveselejší byl však sám pan Masník. Mluvil proti obyčeji svému mnoho — o klenotu však ani slovem — žertoval mnoho, smál se ještě více a pil nejvíce. Pinta za pintou se prázdnila, pirgláček dávno již byl odzvoněn, mnozí mládenci netrpělivě již poposedávali, ale pan Masník jako by zapomněl, kudy cesta na Koňský trh.
Jediný, kdo se těšil, že si pan Masník hojně v truňku počíná, byl Jeronym. Ať jen pije, myslil, tím tvrději bude spáti a tím bezpečněji bude lze pak zahráti pod okny…
Tak se stalo, že když konečně vyráčil se pan Masník z hospody, ozývala se pustou, setmělou ulicí druhá noční hodina. Však byl také hodně unáčen a více než kdy jindy potřeboval opory, kterou s každé strany poskytovali mu Krištof a Jeronym, druh druha při tom bezpečně střežíce, rovněž jako ostatní mládenci obou stran navzájem, kteří náčelníky své obklopovali.
Ale bylo na div, že pan Masník, prve v hospodě tak hovorný a veselý, nyní na cestě k domovu jedva že to ono slůvko prohodil. Jen funěl a těžce oddychoval. Teprv když u samého jeho domu s ním stanuli, zahovořil těžkým jazykem:
„Víte, blázínkové, zítra ten klenot obdržíte, dobře se na to vyspěte, já dnes sotva lůžka dopadnu — bude zítra slavný den — to nebude jen tak, přijdou páni konšelé a vzácní sousedé, ať je sláva, ať vidí, že se Masník stará o mládež —“
„Ať vidí celý svět tvoji štědrotu,“ utvrzoval Jeronym jeho ctižádost. „Ať je sláva!“ a domyslil, co nahlas říci nemohl: „Ale ať je při tom také Apolenka! Však já, půjde-li jen trochu, před jejíma očima vymohu si klenotu první držení —“
„Tak tedy, blázínkové,“ loučil se pan Masník, „bude to v radnici, k nám, do mého domu, by se tolik panstva nevešlo, tak ráno kolem třinácté hodiny, jen tam přijďte, ale vtip vemte s sebou —“
Mládencům dnes věru ani nenapadlo po ulicích „štráfovati“, ač temná, podmračná a přece vlahá noc tuze k tomu vábila; roztrousili se po svých nad obyčej brzy. Toliko Jeronym domů nespěchal. Jeho slavná chvíle nadcházela — dříve však nutno poohlédnouti se po městě a vypátrati, kde otec s ponůckou na „rychtářských dohledech“. Nutno vůči němu dnes býti tím opatrnějším, čím přísnější a důtklivější bylo onehdy jeho otcovské kázání, kterak pan rychtář pozoruje už nějaký čas, že synek jeho nic knih si nehledí, ale za to strunného věnce hojněji než kdy jindy používá…
Teprve asi za tři čtvrti hodiny vracel se zamilovaný panic znova k domu Masníkovskému. U vědomí plné bezpečnosti, že otec o tuto část města dlouhou dobu ani nezavadí, jakož i že Masník dávno již chrupe po hojném truňku, v blažené předtuše věcí nastávajících tisknul Jeronym k boku drahé svoje instrumentum, pro něž se byl na zpáteční cestě z ohlédací obchůzky u Bakalářovic zastavil. Nepochyboval, že Apolenka nepokojně překládá hlavičku se strany na stranu na své bělostné podušce očekávajíc dychtivě, kdy zazní pod jejím oknem milostná píseň — však nemáš býti zklamáno, ty drahé, sladké dítě… A Jeronym stanuv pod oknem, z něhož tolikráte její krása zářila mu v zrak, sáhnul do strun tak něžně a vroucně, jak jen rozechvěné srdce velelo… Libá harmonie zvučných tonů rozvlnila tu noční temnou tiš — a což teprv, když zamilovaný panic tlumeným, však přece zvučným svým hlasem začal prozpěvovati — — —
Sloka té pěkné, milostné písně míjela za slokou, pěvec planoucím okem vzhlížel vzhůru k temnému okénku, ale vyvolená srdce jeho nepřicházela, nepřicházela — — Však hle, přece, již se objevila, jistě ta bělavá postava u okna jest ona, to božské dítě — hle, jak poslouchá, jistě zalíbení nachází na zpěvu i v zpěvákovi — Oh, škoda, že tu píseň nevyslechla celou! Však už je poslední sloka, a on začne píseň druhou, mnohem krásnější, o pasáčkovi a pasačce se stříbrnými ovečkami, bude zpívati ještě zvučněji, vloží do těch zvuků celou duši, celé srdce své, všecku lásku svou, ona neodolá, otevře okno a — — Jeronym nyní ukončil píseň první a umlknuv přecházel zvučným akkordem loutnových strun k písni druhé, když nahoře pootevřelo se okno, odkud zřetelný dívčí hlásek se ozval: „Tak, dobře, dobře hraješ, teď nás ale nech už spát, a tu máš za hru — najdi si to —“
V tom něco zacvrnklo Jeronymovi u nohou, ale zároveň nahoře okno se zavřelo.
Zamilovaný mládenec všecek zkoprněl. Což jej chtěla takto na smrt uraziti a za píseň plnou horoucí lásky mrzkým penízem jej odměniti? Ne, toť nemožno! A že by si nevzpomněla na jeho otázku, když nyní strunný věnec uslyšela, že by jej považovala za pouhého loutenníka, který za peníz muziku provodí? Toť přece také k neuvěření, myslil Jeronym, ale — bylo tomu vskutku tak.
Panna, jak ji rokotavé zvuky loutny z lehkého spánku probudily, ovšem bezděky vzpomněla na rychtářovic syna, kterak čtveračil s otázkou o té hře — ale že by to on vskutku nyní byl, prostoduchou Apolenku nenapadlo — tím méně, čím plnější byla víra v hodnost rychtářova syna, jehož hlasu neznala, víra to do dneška ničím a nikým nevyvrácená, a kromě toho, čím častěji se té doby v letních měsících po městech královských přiházelo, že loutenníci, spoléhajíce na lidské milosrdí a nepřítomnost ponůcek, hrávali začasté i pozdě v noci pod okny domů onačejších.
A mezi tím, co panna ukládala se v blahém vědomí vykonaného dobrého skutku, hledal Jeronym probrav se z ustrnutí, groš, který mu hodila. Našed jej konečně byl by zulíbal ten ošoupaný, hladký peníz, poněvadž držely jej její drahé prstíky — ano, provrtá si v něm dírku, prostrčí šňůrku hedvábnou a bude jej nositi bezprostředně na srdci jako drahý amulet… Ale dříve jej ukáže jí, jí, aby viděla, co od ní a pro ni vytrpěl v okamžiku, když peníz ten s okna hodila… Však má brzo poznati, kdo jí to hraje pod oknem, ne brzo, hned, teď — bude hrát dál a dále, bez přestání — panna si přece bude musit pomysliti, že to není obyčejný loutenník, ten že by tak vytrvale nehrál, pak přijde hned na to, kdo asi hrá — — a Jeronym sáhnul nyní do strun vášnivěji a zazpíval hlučněji ještě než prve…
První sloka dozněla mohutnými vlnami souhlasných zvuků, ale panna se neobjevovala; druhá, — však hle, něco se bělá, ale tamo v okně vedlejším, však se již pootevřelo a rozespalý, hučavý a při tom mrzutý a podrážděný Masníkův hlas se ozval:
„Člověče, ať jsi dobrý nebo zlý, pro Boha tě prosím, nech nás spát! Přijď až zítra! Dovolím ti tu drnkat a cvrnkat třeba celý den! Ale nepřestaneš-li, přisámbůh, shodím na tebe první věc, kterou potmě nahmátnu! A zítra tě najdu a dám tě vyvést z obce!“
Zamilovaný panic zkoprněl nyní po druhé, a to dvojnásob. Ještě že mu zbylo tolik duchapřítomnosti, že rychle ku zdi se přitiskl, aby jej pan Masník, kdyby mu napadlo z okna za ním vyhlédnouti, nepoznal.
Ale tento dopověděv svou hrozbu zavřel okno a ulehnul.
To ještě scházelo, starého zbudit! Však ne, síla lásky nedala Jeronymovi zoufati. Apolenka musí poznati, že to hraje ten, jehož srdce zmírá žízní po jediném její slově laskavém… Teď hned ovšem znova začít nemůže. Ale půjde podívat se za otcem, to bude trvat více než půl hodiny, a až se vrátí, Masník dávno bude v limbu a bude za to chrupat tím tvrději!
Usmyslil, vykonal.
Potěšen, že otec na dolejším městě jest zaměstnán, v nezlomné důvěře, že aspoň teď vše se podaří, pospíchal dlouhými kroky k domu Masníkovskému. Bude hrát tiše a zpívat tlumeně, však Apolenka má lehčí spánek než její strýc — — a již něžně, pln naděje sáhnul do svých strun. Dva, tři okamžiky zněla již jeho tichá, zbožňující píseň, když nahoře okno se otevřelo, těžký jakýs předmět velikou silou vržený po hlavě ubohého mládenečka uhodil Jeronyma bolestně do ramena a podrážděný, rezavý hlas zuřivě se rozkřiknul: „Na, tu máš!“
Byl to opravdu pan Masník, ten trpělivý, tichý dobráček, jenž takto zazuřil. Míval už takové spaní, že, byl-li třeba teprve o půl noci probuzen, potom již nemohl a nemohl usnouti. A od té chvíle, co byl zpěvem a hrou před půl hodinou probuzen, nezamhouřil oka, zmítal sebou se strany na stranu, bručel tím zlostněji, čím menší byla naděje, že ještě usne, a čím větší potřeba, aby se na zítřek prospal, klel hněvivě na ouřad, na pány, na přítele svého rychtáře, že takováto havěť potulná v noci po ulicích králku smí provoditi a bohabojným lidem spánku ukrádati. A v tom mu ten darebák opováží se zase hrát — pan Masník byl by musil míti rybí krev, aby nezazuřil. Nemyslil — jen vyskočil, hmátnul pod postel pro těžký zimní svůj bačkor — — a vykonav okamžikem svoji pomstu, rychle zavíral. Zlost ho, dobrácká, již poněkud přecházela. Však ještě na něco vzpomněl — a přistoupiv rychle k oknu, otevřel je znova a křičel dolů: „Ten bačkor ať ráno přineseš, to ti povídám, sic tě dám rychtářem hledat! Dostaneš bibales —“[1] a kvapně, aby se k vůli takovému světoběžníku nenachladil, zavřel okno.
Tak se mu odlehčilo, když znova na lůžko ulehal! Byl přesvědčen, že potulný loutenník ráno bačkor kajicně přinese — taková havěť má vysoko do žlabu a za groš se třeba na hlavu postaví, natož aby bačkor nepřinesl…
Zatím rychtářovic mládenec ohromen, ustrnut chystal se skutečně k odchodu s místa, kdež doufal zažíti okamžiky rajského blaha. Místo Apolenčiny lásky Masníkův bačkor! Trpkost a hněv rozlily se v jeho nitru — byl by hnedle popadnul těžkou, podkůvkou okovanou obuv a mrštil ji do okna. Ale ne, toho přece neučiní, zachová se i teď jako člověk moresnější, než ten rozespalý měchuřina. Za to však ponechá zde jeho bačkor neznámému osudu — a aby aspoň trochu si ulevil, Jeronym kopnul vší silou do nešťastné obuvi, až daleko odletěla. Již chtěl pokojně odejíti, ale — — —
„Zvedneš ten bačkor!“ ozvalo se od rohu hlasem tlumeným, ale přísným a velitelským. Muž, jenž tu drahnou dobu byl ukryt, přikradnuv se před půl hodinou za Jeronymem, několika skoky ocitnul se u mladíka a popadnul jej za okruží.
Zamilovaný panic zkoprněl — od dnešního večera nyní již po třetí, ale také trojnásob. Poznalť svého otce, který rozlícen nad ním rozkládal:
„Tak ty tak, zvedený synáčku! Však já tě dobře poznal, když jsi se kolem nás na Dolejším městě kradl! Mne neopálíš jako matku, nemysli! Tak ty po nocích se toulat a muziku provodit jako nějaký vladyka záletný — to jsi hrál té Masníkovic panně, vím to, počkej, já ti dám pannu — — teď půjdeš na rathouz spat do temnice, zajímám tě jako jiného tuláka — půjdeš zde s mými lidmi —“ ukazoval na ponůcku, která loudavým krokem sem se blížila.
Jeronym mlčel jako zařezaný i když se probral z úžasu a uleknutí. Viděl, že marno by bylo v této první chvíli otce prositi.
Oh, což to byla na švarného mládenečka smutně směšná podívaná, an v jedné ruce loutnu, v druhé bačkor maje, čapím krokem prostřed lidí obecních se béře! Ještě že Bůh byl k němu milostiv a že nikdo jiný krom otcových lidí nevidí jeho potupy — takhle snad Masník nebo dokonce Apolenka — — Jeronym, se až zachvěl při tomto pomyšlení.
Teprve když už přicházeli k rathouzu a šlo už do živého, promluvil Jeronym žalostivě: „Otče, probůh tě prosím, nedělej mi té hanby. Vícekrát toho neudělám, Bůh svědkem —“
„Nechci ničeho slyšet,“ odvětil pan rychtář hněvivě. „Hřešil’s, tedy trp! Dám vší obci příklad, kterak se mají zbujní synkové trestati. Už jsem řekl, že budeš spát v dusíku, a dost! A to tě trestám jakožto rychtář, zítra potrestám tě ještě jako otec —“
V Jeronymovi teprve hrklo, div bačkor neupustil; zítra — Masník, klenot, Apolenka — — ach Bože, toť příliš — a krokem těžkým stoupal k radnici…
- ↑ Zpropitné.