Z různých dob/Ročov

Z různých dob Václav Beneš Třebízský
Tuřany	Ročov	Od Levého Hradce

Údaje o textu
Titulek:	Ročov
Podtitulek:	(1874.)
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Ročov

Klášter Augustiánů Ročevských leží v tichounkém údolí, jako by začarován pod tou strnitou strání, co na jih za ním se zelená. Nemohlo se těm mnichům zdejším lepšího útulku dostati, než je úžlabina Ročovská. Nikam odtud nevidí, jedině na okolní stráně a do nebe. Mnich také více nepotřebuje. Kdyby ty dvě mohutné báně nade chrámem tě nepřivítaly, staneš-li nejvýše na hřebeni, nevím, odvážil-li bys se vyrušiti posvátný zdejší klid.

Kdykoliv přijdu sem, vždy zdá se mi, jako by ty kmeny nahoře na výšinách, staré kmeny, z hlubokých lesů volaly nazpět století uplynulá, kdy pozdě do noci opisovali klášterníci v celách uzounkých knihy a s těmi knihami ukládali potomkům, nevděčným potomkům, poklady, jež nevyváží ani báně Příbramské, ba ani sama zlatorodná Kalifornie. Nevím, proč mi to napadne vždy.

— — Ale vždycky nebývá v zdejším klášteře takové ticho svaté jako na hrobech. Jednou za rok, pokaždé o Nanebevzetí Panny Marie, chodívá se sem lid dívat na ty mnichy, na ten chrám a Bohorodičku na oltáři. Jako vykouzleny hrnou se davy z okolních doubravin dolů ke klášteru, a v pozadí rachotí od samého rána hned kladiva, staví to boudy, potahují je plachtami a vykládají své zboží na výstavu a na prodej. Po polednách to zde vypadá jako malý jarmark. — Není skorem ani možná kam pokročili. Tolik tu bývá lidu. Stýkáť se zde kraj s Podlesím. „Podlešáků je více a snadno je od „krajáků“ rozeznáš. U nás sice říkají těm, co jsou z Podlesí, že jsou to jiní lidé; tak zlé to ale není, škádlejí tím jen „Podlešáky“. Však ráz tváře ti přece poví okamžitě, komu bory hučely ukolébavku, koho kukačky ku spánku ukájely a koho ráno z dřímot budí skřivánci. Opravdu, podobají se ti lidé k sobě jako rovina nepatrnými výšinami rozrytá a černý hvozd vinoucí se do nezměrna a ve hvozdu rokle srázovité.

Ve chrámu bylo po všem; lid se hrnul z vnitra plným proudem a nové proudy valily se opět z venčí do kostela. Ve dveřích se srazily, bylo tu křiku, hubování, jedné selce paničce utrhli vlečku — vrátil jsem se tedy a pohodlně dostal jsem se zákristií k oltáři. Ale dále jsem nemohl, o překot drali se lidé, aby dříve byli u oltáře a mohli se dotknouti skla ve skříni, v níž byla skvostná socha Bohorodičky, a prsty oči si vytříti, protože prý po celý věk nebolí a člověk neoslepne.

A přece prodral jsem se až ku hrobce Kolovratův. Ta také byla obklopena ze všech stran, několik schodů vede do vnitra ku kameni náhrobku, na němž leží neveliký mramorový čtverhran a na čtverhranu kulička, půlliberka as.

„Je to stará pravda,“ vykládal hlasitě jakýs muž, Podlešák, šedivec. „Občas docházívají do kláštera poptávky, zdali se nepotí čtverhran a kulička. Bývá to jisté znamení, že některý z Kolovratův umře. Když umřel poslední starý pán, také se to zde potilo.“

„A dlouho zde už stojí klášter?“ zeptal se kdosi z krajákův.

Podlešák se na něho ani nepodíval; zakýval hlavou a řekl:

„Arciže dlouho. Stavěli ho za Václava, co dal hodit do Vltavy Jana Nepomuckého. Tehdáž měli Kolovraté také Pravdu a Kornhouz. Tady stávala pevná tvrz nedaleko kláštera. Pan Albrecht, co zachránil Karla císaře v Italii, zavedl sem poustevníky z řehole svatého Augustina a od těch dob pořád jsou tu. Husité jim klášter zapálili, Švédové a Sasík také; ale Bohorodičce se zde zalíbilo, a proto dočkal se klášter našich dnů, nedobrých dnů. — Podívejte se, zase se potí ten kámen a na kameni kulička!“ prudce vyrazil ze sebe starý muž, šepot kolem utichl a oči všech utkvěly na mramorové kouli, na níž se opravdu vlhkost jakási vyrážela.

„Milostiv buď Pán Bůh itěm pánům, jsou hodní, dobří. Aby dlouho byli živi. Kolovratové se nikdy nezaprodali na vlastní lid, ani tehdáž ne, když všichni se spikli proti nám, i domácí i cizinci. Já to vím. My v Podlesí mnoho víme, více než vy v kraji, protože se nestaráte o to, co bývalo a jak bývalo. Tak je to.“

A lidé pořád se dívali na kámen s koulí, co se potili víc a více. Dva Kolovratové umřeli od těch dob. Věděly to ty kameny?

Ponenáhlu prázdnil se chrám, na stupních v presbytéři klečelo již jen málo modlitelův. Mohl jsem si prohlédnouti nádherný oltář s dostatek. Ale i těch málo se vytratilo, šli si vyhledat nějaké to poobčerstvení. Bývá zde toho dost, nejvíce ovoce, a mezi ovocem hrušek celé hřebeny. Na ty je Podlesí bohaté, — a co okurek tu uvidíš, k neuvěření. Jsou laciné a chudý lid hledí na láci. Kus okoralého chleba, jejž si vzal s sebou z domova, a okurka neb několik hrušek mu postačí. Někdo si nekoupí ani to a spokojí se pouhým „Božím dárkem“.

Jen několik jich zůstalo již ve chrámě, pět či šest a mezi těmi mladá dívka jakás s dědouškem. Oba se modlili.

Za chvilku dědeček vstal, šel k oltáři, otřel si prsty pravé ruky o sklo, a zas se vrátil k holce; ale neklekl si, očka jí potíral, jasná očka, jako byl ten hedbáv modravého šátečku. Potom opět poklekl a při modlitbě slza za slzou řinula se mu vráskovatělými tvářemi na červené sukno rozvinuté po stupních.

A když se pomodlil, zase zdvihl se, vzal holku za ruku a vedl ji chrámem postranními dveřmi ven. Lidé si při tom cosi šeptali. A leckomus vydral se z prsou soustrastný vzdech. — Chudinka, co platno bylo jí, že kvetla líčka její a že ten jemňoučký nach je ruměnil! Modré, jasné oči neprohlédaly a proto jí je ten dědeček natíral…

„Je to jediná dcera z bohatého statku v Podlesí a ten dědeček její otec. Matky už nemá. Utrápila se ubohá tím, že miláček její nevidí. Každý rok tu bývá starý s ní a každý rok jí oči natírá,“ povídali si, a já pořád viděl u oltáře ten modrý, hedbávný šáteček, bělounký šat, ty světlé vlásky prostince sčesané a na lících jemňounký nach, jemnější, než bývá ten, co každý den se podvečer rozlévá po vrcholcích strání Ročovských.

Zas nakupil se zástup lidu kolem železných mříží u hrobky Kolovratův a opět vykládal kdosi cos o zlaté nitce, již našli prý jednou z rána v zahradě roztaženu, kde klášter měli vystavět; — ale neposlouchal jsem již. Chystal jsem se k domovu. Měl jsem daleko, dobré čtyry hodiny a slunce již stálo nad Dřevíčem.

Po dvou letech byl jsem zase pod Ročovem.

Po „velké“ zase kupily se davy lidu kolem oltáře, opět dotýkali se prsty skla a oči si natírali, aby je nebolely, a aby neoslepli. Za volnou chvíli se teprve ve chrámu uvolnilo a zraky mé hledaly — však uhodnete, koho asi hledaly, mezi tisíci byl bych poznal ten modrý hedbávný šáteček, ty vlásky světlé, prostince sčesané … ale marně hledaly.

Až v koutečku teprve všimnul jsem si dědouška, jak se sepjatýma rukama díval se nahoru ještě jako před dvěma roky, jen že na tom čele o jednu vrásku přibylo. Nemohl se chudák dostati k oltáři na stupně a nedral se tam také. Byl sám.

Jiní si také všimli stařečka, podívali se na sebe a řekli si cos.

„Umřela. Nové pouti se chudinka nedočkala a tak se na ni těšila, že prý tu matku Boží už uvidí,“ povídal známým dědeček, když se ho ptali po holce.

„A vidí ji lépe než my, tváří v tvář. Panna Maria ji pro sebe vychovala a buďte rád. Tam dozajista prohlédá. Tušila to, že o nové pouti matku Boží uvidí,“ těšili stařečka, ale nepotěšili.

„Bývám tu za rok několikráte,“ dořekl ještě dědoušek. „Zdá se mi, že se mi tu teď po ní nestýská a že vidím ji tady u oltáře. Chci si také tu smrť už letos vymodliti.“

Bylo mi věru líto stařečka. Dlouho se modlil a když se domodlil, hezký peníz položil na oltář a nechtělo se mu jaksi odtud; ale přece šel.

Také asi viděl v duchu u oltáře modrý šáteček hedbávný, bělounký šat, tak čistě bílý, jako by tkán byl z lístků liliových, a proto nechtělo se mu odtud do domova, do tichého Podlesí, kde ty kmeny tak smutně hučí do uší od rána do večera každý den jako lesnice hudebníků, když odnášeli miláčka jeho za ves na hřbitov…

A vymodlil si smrť tehdejší rok? Nevím, nebyl jsem pod Ročovem od těch dob; ale na tu předposlední Ročovskou pouť si leckdy vzpomenu.