Z různých dob/Od Levého Hradce

Z různých dob Václav Beneš Třebízský
Ročov	Od Levého Hradce	Posvícenská

Údaje o textu
Titulek:	Od Levého Hradce
Podtitulek:	(1876.)
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Levý Hradec

Jděte jen touhle cestou, a za hájem uvidíte ihned kostelíček. Stojí o samotě; dole v úžlabině je vesnička, jmenuje se Žalov. — Levý Hrádek je prý první kostel v Čechách. Slýchal jsem tak od maličkosti."

Tak krátce, tak suše, ale přece zevrubně podal mi rodák — venkovan zprávu o Levém Hradci a naučení, odkud uvidím kostelík nejlépe.

V malé chvíli stál jsem na výšinách, klonících se na některých místech dosti příkře k pravému břehu Vltavy. Oko mé spočívalo na protějším výběžku za řekou, na němž uprostřed svěží zeleně bělá se kostelíček. Připadal mi tak jako stařeček, když si vyjde na stráň, na výsluní, aby pookřál. Díval jsem se na kostelík a na to rozzelenalé staroslovanské hradiště dlouho — dlouho. Zdálo se mi, jako by přes řeku letěl ke mně od kostelíčka pozdrav tisíciletý a v tisíciletí tom kmitaly se postavy nevídané ve skvostných, staročeských řízách, před očima že mám knihu obrovskou, psanou na pergameně literami nevymazatelnými, jakás ruka tajemná že těžké, zlaté spony u té knihy rozevírá…

„Tisíc let!“ hučel mi kolem hlavy vítr, „tisíc let“ šuměla dole Vltava, a ta ruka tajemná, zdálo se, že list za listem obrací a po každém listu že se na mne dívá postava jakás pronikavýma tmavomodrýma očima, jako by chtěla nitro mé prozkoumati. Pergamen byl popsán pismenami tu do zelena, jinde modrými, tu zlatými a jinde zas červenými jako krev. Zdálo se mi, že ta červeň ještě neuschla, že je to čerstvá, lidská krev. Potom sledovalo bez počtu listů popsaných černě, řádky splývaly jedna s druhou, tak jako by písaři každým trhnutím péra byla na pergamen skanula slza a ty slzy jako by slilý se s černí v znamení nečitelná. Tajemná, průsvitná ruka dosud obracela list za listem, listy pořád tak černé a řádky pořád tak se slzami písaře v tmavé pruhy splynulé.

Tmavomodré oko hledělo mi do obličeje ostřeji a ostřeji; — divný to, tajuplný zjev. Zdálo se mi, jako bych již byl viděl někdy tu luznou tvář, ovanutou nádechem vzduchů záhvězdných, před lety, jako v polosnění…

Řádky počínaly poznenáhlu blednouti, tmavá čerň měnila se v barvu zelenou, jasnější a jasnější; tu náhle se počínala zeleň kaliti, tak jako koruna mladé lipky, když na kmeni hlodá červ. Ale už potom byly listy prázdné, bez jediné litery, bělostné prsty spočinuly na prvním, prázdném listě, oko tmavomodré utkvělo na mně pohledem až mrazivým, růžové rty se pootevřely a těmi rty přeletěla slova chladná, slova jako led, jako pronikavý vítr severní: „Vím, co chceš říci; ale nyní poslouchej! Barva zelená jest výrazem svěžesti a naděje, modrá odznakem strádání a hynutí, červeň věštitelkyní let krvavých, černá poselkyní smrti, a zlatá? — představitelkou slávy a blahobytu. Hleď, do téhle knihy psáno už čtrnáct set let, ale ještě vystačí na léta bez konce. Jsou v ní dějiny tvého národa. Bude to záležeti, na vás, co na tomhle a na listech následujících zapíše ruka má a v jakou barvu péro omočí. Modli se, modlete se vy všichni, až kam jazyk český sahá, k strážným duchům, svým, aby mohl písař psáti pérem omočeným v barvě zelené, jako kolem kostelíčku to svěží osení, a potom ta zeleň aby přešla ve zlato, jímž psány by byly všecky listy bez přestání.“

Ruce průsvitné zavíraly obrovskou knihu — nebyla ještě popsána ani do třetiny — zapínaly těžké, zlaté spony a rty růžové zašeptaly opětně: „Chceš-li více viděti a více slyšeti, přijď v předvečer noci filipojakubské, až vzejde večernice.“

Zraky mé byly ještě upřeny na obrovskou knihu s těžkými zlatými sponami, a když se pozdvihly, valily se nad Vltavou jediné mlhy a za nimi bělal se kostelík samotniký, jako sirotek když se vrátí v rodnou dědinu, kolébku svou nalezne pustou a matičku s tatíčkem na hřbitově.

„Tisíc let“ zahučely opětně věky z dubin za mnou, „tisíc let“ zašuměla zamucená Vltava pode mnou a „tisíc let“ zašveholil skřivánek zrovna mi nad hlavou.

„Ty že tu stojíš, ty kostelíčku, tisíc let? Ty žes viděl okolní stráně, ten krásný, rozkošný zdejší kraj tisíckrát se rozzelenat, ty žes vítal vlašřovičky pod střechou už tisíc jar, tebe že slavíci z lesin okolních tisíckrát pozdravili tlukotem uchvacujícím a pro tebe že vždycky měli nové skladby, nenápodobitelné! — — O tobě čítal jsem co dítě, o tobě slýchal jsem co dítě, dnes tě vidím v mužných letech poprvé, s týmiž city, jaké jsem choval v dětském nitru svém, jediné že je mi tě dnes, ty kostelíčku, líto, žes tu tak opuštěn, tak na samotě, že přijde k tobě málo kdo a přijde-li, přijde se jen podívat, jak někdy v Čechách první chrámy stavěli, jaká jsou ta okna tvá, jaká ta klenba, tvá, ale že tys svědkem prvotin kříže v zemích našich, že ty jsi pamětníkem zbožné mysli, ryzího, čistého srdce předků našich, na to moderní věda archaeologická sotva vzpomene. — Stůj tu jen, stůj ještě mnoho a mnoho tisíc let a buď i na delší doby svědkem, že kříž, kterýž zachoval po tisíc let národ náš, že zachová jej i na příštích tisíc let. — Tobě, ty kolébko, ty pramáti kříže ve vlastech Čechovým, tato slova na pozdravenou — na přivítanou — k prvnímu máji.“

Klecanské zvony, pověstné lahodným souzvukem do taktu tříčtvrtního, volaly mne nazpět. Hlaholu jejich musel jsem uposlechnouti a obrátiti kroky své k dědině. — —

Octnuv se ve své jizbě, vzal jsem do ruky díl dějin Palackého. A tu mi tak napadlo, jako by to byl nejvěrnější otisk té knihy obrovské v rukou zjevu nadvzdušného, jedině s tím rozdílem, že kde řádky začínají černati, kde diktuje dějepisci do péra poselkyně smrti či sama smrť, tam že „Dějiny“ již nesahají. — — — Kdo bude namáčeti v svěží, zelenou barvu a kdo poprvé ze smrtelníkův omočí péro v zlatě rozpuštěném a kdy? … Dej, Bože, ještě, aby ten stříbrovlasý kmet, kterého ve dnech právě minulých slavila všecka česká zem, mohl literami zlatými začíti dějiny nové našeho národa, třebas řádkou jen jedinou!

„Chceš-li více věděti a více slyšeti, přijď v předvečer noci filipojakubské, až vzejde večernice!“ zatanulo mi náhle na mysli a před očima projevila se mi opět ona vzduchovitá postava zase s tou knihou obrovskou, jako by se byla vynořila z tůní Vltavy. Tmavomodré oko její utkvělo na jménu „Palacký“, růžové rtíky otevřely se poznovu a těmi rtíky přeletěla jiná slova, ale ne již jako led, jako severní vítr, ale jako bývají slova věrné družky, slova mateřská, plná něhy, plná útěchy: „Dočeká se toho, dočeká, buď bez starosti! Bude to šlechetnému kmetu odměnou nejkrasší. Ale ty na Levý Hrádek nezapomeň.“

A už opět jen mlhy šedavě zastíraly vodu Vltavinu a zakalily v šerý svůj háv tajemnou věštkyni příštích dnů…