Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Z protokollů konsistoře kutnohorské/IV.

Z protokollů konsistoře kutnohorské Jan Josef Řehák
III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Z protokollů konsistoře kutnohorské
Podtitulek:	Příspěvek k historii mravu i nemravu v XVI. století
Autor:	Jan Josef Řehák, professor c k realného gymnasia v Kutné Hoře
Zdroj:	Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 55–61. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po přečtení konečné výpovědi mohla každá strana k vyššímu právu, totiž ke konsistoři pražské pod obojí, vzíti odvolání, spravujíc se instrukcí od administratora a vší konsistoře v příčině té vydanou.^[1] Instrukce stanovila předkem, že strana, než k appellaci volati se bude, může, „neštrafujíc ortele a výpovědi“ (t. j. bez hanění a nářkův těch, kteříž rozsudek ten učinili), požádati toho, aby dopuštěno jí bylo potazu a s přátely promluvení k rozmyšlení, má-li ortelu místo dáti, čili se odvolati. Potaz musil se díti na faře, mimo soudní síň; když pak strana prohlásila, že z jistých příčin odvolání béře, bylo jí šest kop gr. („peněz důkladních“) k appellaci složiti, a to nejdéle do západu slunce; neměla-li pohotově peněz, mohla rukojmí postaviti neb i rukou dáním připověděti. Nebylo-li to opatřeno do slunce západu, měla jíti do šatlavy a tam pobyti, až by způsob práva zachovala. Akta pře, také ihned zapečetěna, měla do konsistoře pražské býti zaslána. Z rukojemství neměl nikdo býti propuštěn, dokud by rozsudek vyšší stolice nebyl vynesen. Byl-li ortel „reformací“ vyššího práva napraven, mělo býti straně appellující vydáno, což byla složila; stvrdila-li konsistoř pražská výpověď stolice nižší, měly peníze důkladní při právu tom zůstati, kde byly položeny, leč by toto straně chtělo milosť učiniti. Pakli by strana, odvolavši se k appellaci a složivši summu, rozmyslila se a chtěla od appellace pustiti a ortel prvnější zase přijíti, pro tuto neustavičnosť a posměšek, orteli učiněný, peníze u práva složené měla ztratiti, aneb, vrátily-li by se jí z milosti, měla vězením potrestána býti, „neb právo žertův a neustavičnosti nemiluje“.

Práva odvolání k vyššímu soudu počaly strany, jimž od konsistoře kutnohorské rozsudku se dostalo, teprve v druhé polovici XVI. století užívati měrou hojnější, když totiž auktorita tohoto práva duchovního z rozličných příčin doznala ztenčení, zejména nesvorností duchovenstva horského u víře, potahováním jeho před konsistoř pražskou, obzvláště pak pověstným processem arciděkana Benedikta s knězem Jiříkem Madečkou, kterážto rozepře skončila vypovězením děkana ze všech zemí královských pod hrdla ztracením. I jinak jakási nevážnosť ke konsistoři kutnohorské počala se jeviti, jako nevyčkáním rozsudku v rozepřích o slib manželský, zpupným stran sobě počínáním, vyhledáváním nemístných průtahův a j., pro kteréžto věci konsistoř při sessích i v dopisech nejednou nevoli svou dávala na jevo. Mnoho meškání a rozpaků působily konsistoři také rabulistické rady a úskoky prokuratorů čili řečníků, které strany nyní již zpravidla s sebou přiváděly, někdy u prostřed líčení pře pojednou s novým obhájcem se objevujíce, kterýžto pak nevědomým se stavěl a čtení posavadních protokollů žádal. Ba přihodilo se také, že řečník, jenž na počátku pře s původní stranou stával, později obžalovaného zastupoval.^[2]

Jiné nesnáze vzešly konsistoři, když (od r. 1564) v několika velikých rozepřích o slib manželský jala se užívati vyšetřovacího prostředku dosud takřka nebývalého, totiž t. zv. iuramentum calumniae, v jiném však smyslu, nežli v právu městském bylo v obyčeji. Práva městská totiž pouze stanovila, že straně, která by pro hodné příčiny s průvody svými v určitý čas na hotově býti a postaviti se nemohla a k opatření těchto spravedlností odkladu žádala, od soudu uloženo býti mohlo iuramentum calumniae, t. j. přísaha, že odkladu toho upřímným a ne obmyslným způsobem žádá. Před právem duchovním však iuramentum calumniae mělo smysl „bezelstného mluvení a pře vedení“ a vkládalo se na počátek stání, jež po druhém napomínání nazvaném „ampliatio“ následovalo, zavazujíc přede vším strany, že při potomních dotazech budou pravdu mluviti.

Ukládání tohoto závazku slavného bylo v jednáních konsistoře ovšem velkou vzácností, jakož při mravní kvalifikaci valného počtu žalujících i obviněných ani jinak býti nemohlo. Proto byly strany, než došlo ku přísaze, důtklivě napomínány, aby Boha a spásu duše před očima měly a na časné a věčné následky křivé přísahy pamatovaly; že tu „neběží ani o pláštík ani o suknici“, a nejsou tu „hry skleniček a kulek“ a p.; že to oba nemohou právi býti a že „o jednu duši běží, lživá ústa že Bůh pomstí a falešný přísežník že ve zdraví roka nedočká“ atd. Pak oba, napřed původ a po něm strana odporná, činili slavný závazek na evangelium (někdy na kříž), že 1. při svou bez obmyslův a bezelstně vésti chtí; 2. k otázkám soudců věrnou pravdu povědí a ničeho z hněvu, ze zlosti ani z jaké hořkosti nezaprou; 3. nebudou v této při falešných svědkův ani důvodů požívati; 4. že neobešli soudcův ani žádného svědka dary ani míní objíti, aby jim co pomáhali proti spravedlnosti; 5. nebudou žádati daremných průtahů v té při ani jakých lstí obmýšleti proti spravedlnosti: „tak mi dopomáhej Bůh Otec i Syn i Duch svatý, vše jeden Hospodin, a toto svaté evangelium“.^[3] Na to následovaly hned dotazy.

„Process a pořádek“ jakýsi v příčině závazku de calumnia upravila si konsistoř kutnohorská ku své potřebě, jak se zdá, r. 1564, vybravši jej prý „z obojích práv^[4] a majíc i některé příklady“ před sebou. Chtělať této formy užiti v rozepři Doroty Kuklové z Čáslavě s Václavem lojovníkem, Jakšovým synem z Ledče, kteréhož Kuklová vinila z obtěžkání pod připovídáním manželstva.^[5] Rozepře vlekla se dosti dlouho, m. j. také pro námitky a překážky, které pan Zdeněk Mezeřický z Lomnice a na Ledči konsistoři činil, ujímaje se obviněného jakožto poddaného svého.^[6] Po vykonané přísaze de calumnia a skončeném jednání průvodním Václavovi nalezeno s výhradou vrchního práva, aby se skutku svého „přísahou, kleče, na kříži s obnaženým ramenem spravil“; a to ve dvou nedělích. Kuklová z té výpovědi děkovala, Václav však žádal výpisu výpovědi, bera průtah na rozmyšlení, a po dvou nedělích oznámil, že se odvolá. V srpnu 1564 došla stručná reformace z konsistoře pražské, kteroužto ortel od Kutnohorských učiněný takto se napravoval: že Václav atd. Kuklové dále jiným závazkem povinen není, poněvadž ona žaloby své dostatečně neprokázala, a on Václav „závazek veliký a neobyčejný“, totiž iuramentum calumniae jest učiniti musil. Co k appellaci složeno, aby zase navráceno bylo (C. 8.—10., 24.—25., 28., 34., 36.—38., 40.—44.).

Důtku v reformaci této skrytou vzala si konsistoř kutnohorská patrně k srdci, neboť když v nové při způsobu podobného mezi vdovou Annou Martincovou a Šebestianem Srbkem bednářem, zahájené v březnu r. 1564, po delším otálení a odkládání došlo k tomu, že stranám přísaha častěji dotčená měla býti uložena, poslán od Horských do konsistoře pražské (f. 2. die Gregorii 1565) list dosti pokorný, v němž snažně žádali o naučení, jaký by při takovém závazku — ač měl-li by před průvody, jak světská i duchovní práva ukazují předcházeti — process neb pořádek se zachovati a nač by se a na jaké artikule učiniti, aneb který by v takové rozepři obyčejný býti měl“, prosíce zároveň, aby jim „také toho jistá forma“ odeslána byla. Přání jejich bylo vyhověno a podle instrukce této přísahali dne 2. listopadu Anna se Šebestianem a pak roku následujícího, 29. ledna, v jiné rozepři Jeremiáš Šentygar jakožto původ a Marta Supová jakožto strana obviněná.

Tyto tři rozepře, krátce po sobě následující, ba dílem současné, a brzy na to i čtvrtá podobná, způsobily konsistoři vůbec nebývalé zaneprázdnění, psaní, mrzutosti a s instancemi vyššími oplétání; čtyři děkanové, jeden po druhém vzdychali pod tímto břemenem, v interkalariích ostatní konsistoř nevěděla si rady a posýlala list za listem do konsistoře pražské, prosíc o naučení; valná čásť třetí knihy práva duchovního naplněna jest dotyčnými protokolly a dopisy. A přece byly to skoro vesměs žaloby, které několika kopami grošů snadno odbyti se mohly, anebo z pouhé takořka svévole byly podniknuty!

Dotčený již Šebestian bednář ztropil si přímo smích a žert z práva duchovního. Když došlo na iuramentum calumniae, upustil od svého odporu oznámiv, jestli Anna Martincová na to přísahati chce, že tento syn, kterého má, syn jeho jest, že se již s ní chce oddati, žádaje toliko do dvou nedělích odložení, „aby mu to prý v řemesle neškodilo“. Odkladu na ten čas mu přáno, užil ho však obzvláštním způsobem: ukradl totiž Annu, dceru Salomeny z Frantále, sousedy u Hory, a dal se s ní ve Smrdově od kněze Vavřince, faráře tamního, oddati. Z toho veliké pobouření „pánův praelatův“, jak tenkráte konsistorianům říkali, dlouhá žaloba u konsistoře pražské, list důtklivý děkanovi ledečskému, k jehož oblasti kněz Vavřinec náležel, aby z poručení konsistoře pražské tomuto faráři rozkázal, aby se ten pátek po ochtábu Tří králů ve 16. hodinu u konsistoře horské najíti dal a tam z toho nepořádu se spravil. Následovala konfrontace faráře smrdovského s Šebestianem a čtení artikulů iuramenti calumniae (1. února 1566) — an Šebestian smlouvou právě s Annou učiněnou se vytasil, kteroužto podvoloval se dáti Anně „za ty všecky škody, které pro tu při vzala“, deset kop grošů ve dvou nedělích pořád zběhlých, začež ona od něho upouštěla, připovídajíc, že s ním o ten slib manželský dále souditi se nechce! Rozhorlené konsistoři nezbývalo, než „přáti jim té smlouvy“; sňatek Šebestiana s dcerou Salomeninou byl uznán za pravý, avšak Šebestian pro zlehčeni „této pořádné a slavné“ konsistoře, a že v manželství se dal nevyčkav výpovědi, podán byl šepmistrům v trestání, a „več mu páni to obrátiti chtí, toho ku pokání podniknouti“ měl býti povinen. Faráři smrdovskému pověděli sice páni konsistoriani co pro to, „že jemu toho nepřejí, čeho se dopustil, a nic mu vděčni nejsou“, leč že na přímluvu pana děkana ledečského pamatovati chtí, aby do konsistoře pražské nebyl podán (C. 24.. 25., 42., 44., 47.—48., 50., 53., 58., 60., 11., 61., 21.).

Horších ještě věci dočkala se konsistoř kutnohorská z rozepře Jeremiáše Šentygara z Chotěřína, tovaryše apatekářského a potomního majitele lékárny v Kutné Hoře, s vdovou Martou Supovou, kteroužto dne 26. října 1565 vinil ze slibu manželského. Strana obviněná, paní jinak slušná a řádná, ale poněkud lehkomyslná, užila skrze řečníka svého, Ondřeje Křivolačka, kde kterého prostředku, aby jednání protáhla, až konečně s panem Sigmundem Rackem z Doubravy, J. M. císaře „štolmistra“ na Horách Kutnách, tajným ženichem svým, do Prahy ujela a tam se s ním dala oddati. Mezitím co paní Marta pro tuto věc seděla v šatlavním vězení, ovšem dosti volném, vzešlo horlivé dopisováni mezi oběma konsistořemi, horskou a pražskou, vpleten v to nejvyšší mincmistr a radové komory království českého, ba i arcikníže Ferdinand byl proto meškán; a když tento na stranu Rackovu se postavil, konsistoři ostré rozkazy posýlaje a mocí svou v běh práva zasáhaje, až i k novému arcibiskupovi pražskému jakožto appellační instanci jal se ukazovati: tu nesnáze ubohých konsistorianů horských vzrůstaly postupně až k opravdovému zoufalství, což nejlépe vysvítá z usnesení jejich ze dne 11. ledna 1566, stručného, ale téměř dojemného: „1. žádati od pánův (šefmistrů) rady; 2. opověděti se, nebude-li to opatřeno, že sedati nebudem; 3. v ošklivosť (Sigmund Racek) dává nás i pány jako mocny (byl totiž v sessí právě odbyté pravil: „tuším že to právo ne duchovní, ale tyransky jest“); 4. ptáti se na původ konsistoře(!), aby to opatřeno bylo“.

Konečně přivedena byla věc přece tak daleko, že stranám — paní Marta dlouhý čas ani ku právu státi nechtěla — uloženo bylo iuramentum calumniae a že dotazy na ně se díti a průvody vedeny býti mohly. A jaký byl medle konec rozepře, nad níž Jeremiáš Šentygar, původce všeho toho zmatku, s pokryteckými vzdechy a konsistoriani ve spravedlivém hněvu a smutku o závod sobě naříkali, „že památka není, aby se věc podobná sběhnouti měla v této slavné obci“, a „že jest tak, že památka není, aby se takový posměch konsistoři státi měl, jako za tuto vdovu“? Přese všechny svědky Jeremiášem vedené nebylo lze zjistiti více, nežli že v domě paní Marty kdysi mezi nimi byly nějaké řeči žertovné o slibu manželském, a tu že Jeremiáš popadna ji za ruku říkal slova slibu, ona však, snažíc se ruku svou vyprostiti a smějíc se pravila: „ba, já sobě tuto konvici beru“! Výpověď vynesená dne 19. dubna 1566 musila Martu, „Sigmunda Racka manželku“, jak konsistoř posavadní „Supovou“ nyní ponejprv oficielně jmenovala, při manželství se štolmistrem císařským zůstaviti a zbavila ji též dalšího trestání, poněvadž pro zlehčení konsistoře a zhoršení církve boží již předešle — u vězení — pokutu svou nesla; dary, které ve své lehkovážnosti od Jeremiáše přijímala, měla jemu ve dvou nedělích navrátiti, neb o ně s ním se smluviti. Obě strany žádaly výpisu výpovědi, stavíce se na oko, jako by chtěly vzíti odvolání; moudře však toho zanechaly (C. 50., 52., 53.; B. 37.; C. 20., 58., 19., 59., 12., 16., 61., 63.—65., 21.—69.).

Větších rozměrů posléze nabyla též rozepře následující. Anna, schovanice Kateřiny Řezníčkové, majitelky zájezdné hospody na Horách Kutnách, upadla pro přestupek proti mravnosti, jehož důkaz byl „před rukama“, v trestání vězením. Vyručivši se, žalovala u konsistoře urozeného pana Jana Dobešovského z Malenovic,^[7] jenž prý ji k tomu svedl, ze slibu manželského. Na první, druhé i třetí obeslání pan Dobešovský nestál, ani na půhon z konsistoře dne 25. dubna 1572 odeslaný a 19. června t. r. opětovaný neodpověděl; teprv když šepmistři a rada listem daným 17. července ho napomínali, aby v den určitý při právu duchovním najíti se dal, jinak že by dále věděli, kde tu věc vznésti a proti němu za opatření žádati, došla konsistoře písemná odpověď (28. července) pana Malenovského, že Anně ničeho nesliboval a jemu toho učiniti se nevidí, ahy on, „osoba rytířská“, s takovou „zlehčenou a lehkomyslnou“ osobou před konsistoří v jaké soudy dávati se měl.

Konsistoř kutnohorská, jinak velice dbalá obhájení auktority své, otálela tenkráte dlouho, než proti panu Dobešovskému rázněji zakročila; teprv dne 22. listopadu obrátila se k pánům radám a místodržícím J. M. císařské v království českém s prosbou, aby Jana Dobešovského úřadem svým napomenuli, by konsistoři horské „folkoval“ a té Anně ku právu stál. A již 17. listopadu mohlo mu z konsistoře odesláno býti právě došlé poručení místodržících ke stání s Annou, schovanicí Řezníčkové, a zároveň položeny mu k tomu den a hodina. Tu konečně vidělo se panu Dobešovskému povoliti, i slyšel tedy dne 12. prosince žalobu, kteroužto Anna skrze Diviše Kučeru^[8] vinila ho, že bývaje u nich v hospodě často noclehem, „slovy pěknými a řečí lahodnou ji k vůli své připravil, slibuje jí, že sobě s ní dům koupí“ a s ní se ožení. Proti tomu pan Dobešovský skrze Samuele Vodolínského z Vodolína^[9] dal mluviti, že se „nenadál takové žaloby“ i všemu „sprostě“ odepírá, a zvláště slibu manželskému. Uručeni jsou pak ku právu stání a dostání, při čemž za Dobešovského slíbili páni Jan Libenický z Vrchovišť, Adam, Jindřich a Jiřík Maternové z Květnice, Petr Nyklásek z Žitenic, Jan Mladějovský, Samuel Vodolínský z Vodolína i jiní přítomní přátelé pana Malenovského a to každá strana pod sto kop zl.

Při opětném stání dne 9. ledna 1573 Anna žádala odkladu, aby mohla obeslati několik svědků, s nimiž pohotově nebyla. Přes odpor pana Dobešovského konsistoř k tomu svolila a téhož dne ještě dala napsati půhony pánům Sigmundovi, Adamovi, Jiříkovi a Václavovi Maternům z Květnice, oznamujíc jim, že je Anna schovanice atd. ku právu duchovnímu k svědomí obsýlá a přiloženými řezanými cedulemi věděti dává, jakého svědomí od nich žádá; pakli by se v den ustanovený k vydání svědomí v konsistoři nedostavili, tehdy že „strana původní pokládá sobě na ně pokuty dvě stě kop gr.“

Nežli však dojiti mohlo k výpovědi, konsistoř s „jinými“ přátely obojí strany k tomu vydanými smlouvu přátelskou a dokonalou mezi nimi k místu přivedli (20. února), tak že urozený pán Jan Dobešovský z Malenovic „pro uvarování škod a svého v živnosti meškání“ dal Anně hned „za to všeckno“ sedmnáct kop třicet grošů, z nichž ona hned kvitovala a od té žaloby a ode všeho upustila; a „cožkoli jest tak koliv mezi nimi zběhlo a přitrefilo“, to pan arciděkan s pány faráři a jinými pány konsistoriany mezi nimi jsou zdvihli a v nic obrátili, tak že jedna i druhá strana nemají sobě ničímž zlým připomínati na časy budoucí a věčné (C. 23., 31., 30., 29., 95., 124.—125., 98., 100.).

To byla poslední velká pře manželství se týkající, která se na faře vysokokostelecké líčila a vyřídila. Toliko jediná ještě rozepře obsáhlejší (Václava Labušky s manželkou jeho Dorotou) zahájena byla r. 1619, dospěvši však k výslechu svědků (4. července t. r.), nebyla, jak se zdá, ukončena. Poslední protokoll konsistoře kutnohorské (v knize B. zapsaný) datován jest 18. července. Odtud ve vřavě rozbouřené války občanské a v nerovném zápasu duchovenstva kutnohorského s katolickou reformací zanikají svárliví hlasové vášní soukromých.

*

V tichém koutku archivního regálu odpočívají náruživé ty žaloby i smělí odporové, mnohomluvná svědomí i nejedno moudré dictum pánů konsistorianů. Když jsem se jal skládati z nich tento obrázek, musil jsem na chvíli vzkřísiti svědky oněch bolestí dávno ukojených a křehkostí zapomenutých, ale i vyhnouti se mnohé věci povážlivé, mnohému obratu jinak případnému i vtipnému, které soudnímu protokollu sice slušely, v těchto řádkách však by nebyly na místě bývaly. Nakládalť jsem s morálními těmito pozůstalostmi co nejšetrněji; snad mi prominou stínové, které jsem vyrušil z poklidu starých hřbitovů kutnohorských.

---

1. Kniha práva duch. B. 9. Nadpis instrukce jest: „Anno 1506. O spůsobu appellací Hor Cutten, který se držal bez přerušení od starodávna; až posavad drží se“, načež následuje artikul první: „po přečtení ortele a vejpovědi každá strana k nejvyššímu právu podle instrukcí pana administratora a konsistoře appelovati může“. Zápis tento psán jest touž rukou, která v knize B. na listu 57. zapisovala „Registrum poznamenání kostelův, far a kolatorův arciděkanství Horského“, s přídatkem: „Od stara dávna vyhledáno, avšak teď v nově poznamenáno léta 1554“. Prvnější zápis „o spůsobu appellací“ není tudíž než kopie přepsaná okolo r. 1554 z originalu instrukce „pana administratora a konsistoře“, bezpochyby z r. 1506 pocházející, roku to, kdy biskup Filip v Kutné Hoře stálé sídlo sobě obral. Zdá se, že tenkráte společným působením biskupa a konsistoře pražské (srov. spisek můj: „Filip Villanuova, český biskup pod obojí“ str. 18.) právu duchovnímu kutnohorskému, zřízenému při nedávno založeném arciděkanství, řád jednací, zejména co se procedury ve věcech manželských dotýče, vyměřen byl a ustanoven. — Zajímavé jest poznamenání zapsané v kn. B. I. 7: 1. „Každá strana po přečtení ortele, ze všech krajův a děkanství království českého strany naší, do konsistoře k nám jakožto k vyššímu právu appellaci aneb odvolání vzíti může, zachovaje (sic) spůsob, který se drží až posavad, a jak kde v krajích a děkanstvích strany naší, obzvláštně kde sou konsistoře výsadné. 2. Summa peněžitá aby složena byla k appellací polovici toho, což se kde klade při právě světském…“
2. Tak učinil r. 1565 Václav Sokol v rozepři Anny Martincové s Šebestianem Srbkem, bednářem (C. 50). Jiní obhájcové, kteří jednak co přátelé stran, nebo jakožto řečníci zjednaní před konsistoří kutnohorskou stávali, byli zejména: výše dotčený Ondřej Křivolaček, Samuel z Vodolína, Martin Špikfous, Jan Válka, Diviš Kučera, Jindřich z Petrovic, Hynek Martinický z Chřenovic (Pam. Dač. I. 100. 141.).
3. Juramentum calumniae Jeremiae (Šentygar) contra Martham (Supovou) et Marthae contra Jeremiam C. 63; formula iuramenti calumniae etc. C. 4. C. 27.
4. Totiž z římského („formula iuramenti calumniae ex Novell. Constitut. XLIV“, vypsaná C. 4 a 27) a církevního, totiž Institut. iur. canon. III. tit. XII, kdež se připomíná: in causis spiritailibus olim de calumnia minime iurabatur; sed… novissime sancitum est, ut in eis, quod in caeteris constitutum est, observari debeat.)
5. Žaloba byla před tím vznesena na šepmistry, kteřížto vypověděli, aby se strany u vězení do západu slunce oddaly, aneb obadva u pranéře pokuty trpěli. Obviněný vzal odvolání k vrchnímu právu pp. rad nad appellacemi, a tu napravena výpověď šepmistrů na ten způsob, aby ta všecka věc k duchovnímu právu kutnohorskému byla podána.
6. Pan Zdeněk mimo jiné namítal, že mezi přísedícími konsistoře ze stavu světského jsou osoby radní, které při soudu v též věci na radnici odbývaném zasedali. Koncept listu zaslaného panu Mezeříckému (C. 8; 3. března 1564) s důrazem připomíná, „že právo duchovní od práva světského v mnoha věcech se dělí a jinak k svědomí jednomu každému sáhnouti velí, nežli právo světské“. Co se přísedících osob radních dotýče, oznamovali panu Zdeňkovi, „že se oni v takové práci mezi nás vetřeli, než poněvadž jest to starobylý a chvalitebný obyčej, kterého páni administrátorové byvši nejdřív zde na HKách pp. šepmistrům a pánům slavně připomenuli, že od stara dávna v této konsistoři při uvažováni takových pří vždycky některé osoby radní z konšelův na dožádání naše sedávali, že sou i tyto čtyry radní osoby na žádosť naši mezi nás pro snadnější té věci vykonání na pomoc podáni, a z těch čtyř toliko jeden při té při, kteráž mezi již dotčenými stranami předešle před pány šepmistry byla, jest seděl, jiní pak… tehdáž na úřadě neseděli…“
7. Pam. M. Dačického II. 143.
8. Tamtéž I. 144.
9. Tamtéž I. 144, 147, 347 a j.