Z pražských zákoutí/Náš „Mikoláš“.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Smlouva pánů Škabrouta a Rysa ― a její zánik.	Náš „Mikoláš“.	První výdělek.

Údaje o textu
Titulek:	Náš „Mikoláš“.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Náš „Mikoláš“.

Ze zkušeností příldadného manžela a otce.

Na den letošního pátého prosince nezapomenu tak snadno. Ostatně žije ještě jeden člověk na světě, který na něj nezapomene asi do smrti. Jinak ujišťuji na svou česť, že nemohu za to, co se událo osudného toho dne — vlastně večera. Všechno zavinila otcovská láska a manželská poslušnosť. Nemohu věru za to, že jsem tak vzorný, příkladný manžel a otec.

Řečený den pátého prosince začínal pěkně hned po ránu. Sotva že jsem utřel ústa po snídaní a chápal se klobouku, abych šel po svém zaměstnání, přistoupila ke mně milovaná moje žena a pravila vážně, důrazně:

»Mužíčku, potřebovala bych pětku …«

Zahleděl jsem se do její zelenomodrých očí a řekl jsem neobyčejně měkce:

»Drahá ženo, těch bych já potřeboval několik …«

Nedomluvil jsem, neboť moje manželka před bohem a před lidmi přerušila mne káravě:

»Nevtipkuj, mužíčku, a dej mi pětku. Je nejvyšší čas, abych šla do města.«

»Ani mi nenapadá, abych vtipkoval, ženuško,u odpovídal jsem stísněně. »Potřeboval bych skutečně několik pětek. Ostatně i já mám nejvyšší čas, abych šel do města. Na shledanou …««

Ale nemohl jsem se hnouti s místa, neboť' ženiny zraky tkvěly na mně tak vážně a přísně, že mne téměř přimrazovaly. A když jsem s vy» naložením vší duševní a tělesné síly přece se obrátil, pronesla žena hlasem, z něhož zněla hluboká výčitka:

»Tedy naše drahá robátka nemají býti účastna všeobecné radosti, jakou dnešní večer všem dětem připravuje! jenom ona mají se klásti na lůžko neobdarována ?a

»Dnešní večerř« obrátil jsem se udiveně. »Což pak jestřa

»Zapomněl jsi,a pokračovala žena, »že je zítra svatého Mikoláše? Což chodíš po ulicích se zavřenýma očima, že nevidíš, co se všady pro malá poupata chystá?«

Ach bože, skoro jsem na to zapomněl. Nemyslím již po čtyry neděle na nic jiného, než na blížící se svátky,v nejkrásnější v celém roce, ale také nejdražší. Skrtím každou zlatku, každý desetník, bojují v nitru svém dlouhé, hrdinské boje, „ než vydám šesták, byť i vydání bylo nejnutnější, kouřím již po čtyry neděle jenom »krátké«, abych ustřádal co nejvíce na dárky vánoční pro ženu i pro děti, na štědrovečerní rybu, na stromeček, na lité dolečky, na božíhodový oběd - žiju ve stálém strachu a úzkosti, aby. mne kdesi za rohem nepotkal věřitel krejčí neb obuvník a nevyrval mně čásť toho, co uchovávám na vystrojení svátků - a. tu mi žena uvádí na paměť svátek svatého Mikoláše se všemi důslednostmi, jež vyplývají z památky tohoto Slovanského světce pro otce pože'hnané párem nebo několika páry dětí.

»Ženuško,a promluvil jsem a vložil do hlasu .svého tolik tklivosti, jaké jsvem jen schopen. »Ženuško, za tři neděle máme Stědrý večer, kdy mně 'beztoho nastává »nadělování«. Myslím, že to můžeme odbyti najednou, a věř mně, že naše děti se stejnou radostí sáhnou po dárcích od »ježíška«, jakoby učinily zítra ráno, až by spatřily nadělení od Mikoláše. A věř, ony je také stejně brzy rozbijí. Mám tedy za to, že učiníme zcela dobře iv rozumně, když jim to překvapení ponecháme na, Stědrý den. Bude k tomu více času, bude nás *to více těšit,'a věř, ani naše rozmilá Lidunka ani Dalibor nebudou tušiti, že byli o Mikoláše připraveni. Vždyť tomu ještě nerozumějí.«

Domníval jsem se, že jsem pronesl důvody nejskvělejší a že se mi podařilo přesvědčiti ženu -o zbytečnosti dvojího obdarovávání ve třech nedělích. Ale zklamal jsem se. v

»Tedy dobře,u řekla moje žena. Ale co pra vím, řekla. Ona to vydechla, jakoby pouštěla duši, ona zašeptla ta slova, jakoby ztrácelałvšechnu ,naději pro další život, a svěsila při tom hlavu, jako .sklání zlomené své poupě květina, již zasáhlo náhlé krupobití. V tom okamžiku mohla milované moje žena býti modelem sochaři k dojímavé, boluplné postavě na náhrobek.

Pokusil jsem se, abych ji navrátil životu, abych ji vzpamatoval k obvyklým lidským pocitům a úvahám.

_ »Pova.ž, miláčku, dvojí vydání! Nemám právě nazbyt, víš to dobře; svátky budou státi peněz, že nevím, kde to utrhnu, snad se obejdeme bez Mikoláše …d

»Nu 0všem,« přisvědčovala žena dechem vánku, »obejdeme se. Pravda, nemohu žádati, abys se uskrovnil trochu v kouření - osm doutníků za den není mnoho. Také nemohu žádati, abys přestal choditi do hostince - je fi třeba zotavení po těžkém zaměstnání, ve kruhu přátel a známý'chxa divadlo také si nemůžeš odepříti. Ke všemu ti nastává obvyklá splátka na velocipéd, jejž jsi si koupil, abys mohl pěstovati trochu potřebný a uži» tečný tělocvik… Tedy toho necháme, a Liduška. i Dalibor zajisté si nevšímnou hraček a jiných " dárků, které přinese svatý Mikoláš dětem u bratra Emana, u Albrechta, u sestry Joseñnky a jinde u přátel. Máš pravdu, je to zbytečně ‚vydání -‘ ale u mne je to tak hloupý zvyk -_ já si vzpomínám na radostně to překvapení _v den Mikoláše,' dokud jsem byla doma, u drahé své matky - -ax

v Její hlas vlhnul při posledních slovech. a pojednou odvrátila ode mne obličej. Ne v'šak tak rychle, abych nebyl postřehl, j jak z obou očí vytryskly jí bohaté, třpytivé slzy.

Kdykoli žena pronese »moje drahá, upřímná matkau a tomu podobně, jsem docela na měkko. Okamžitě uznal jsem, že nemohu nevinné děti své připravit o radosť Mikolášského nadělení, isáhl jsem do tobolky, vyňal jsem s těžkým srdcem pětku a podával jsem jí ženě. Trvalo dlouho, než ji přijala, musil jsem ji prositi co nejdojímavěji, aby tak učinila. Potom tedy šel jsem do města. přemítaje, jakým způsobem zacelím díru, povstalou nenadálým tímto vydáním ve vánočním mém rozpočtu.

⁂

Toho dne byl náš oběd trochu hubený. Polévka byla. z čočky, zbylé od oběda včerejšího, a po ní vyklopila žena z kuthanu na mísu »žemlovou bábuu, na niž střádává vždy po Čtyry neděle všechny nedojedky housek, které naše milování hodné dítky potrácejí 'a pohazují ve světnicích i v kuchyni. Za to v nejhořejší příhradě prádelníku - jak jsem pozoroval, Vytahuje si čistý kapesní šátek - uloženo bylo pod velikým archem papíru několik strakatých panáků a panen, jeden chlupatý a jeden švestkový čert, kominík, papírový Mikoláš, kůň, \'ozejček, necičky, konevka, opentlená metla a jiné podobne' skvosty. To byly »drobnéa za moji nešťastnou pětku.

Vstával jsem od oběda snezkaženým, neobyčejně střizlivým žaludkem, *dojídaje nehorázný krajíc chleba.. Žena. moje, již zase v obvyklém, dobrém rozmaru, pohlédla na mne stranou a myslím, že se v tom okamžiku hnulo její svědomí. Přistoupila ke mně a tajnostně mi svěřovala:

»No nemrač se, že jsi se nepřejedl. Na večer přichystala jsem několik nadívaných hlemýžďů a kousek skopové na. divoko. Pozvala jsem také strýčka Emila atetičku Týnu, aby nám bylo vesele'i …«

J Za chvíli přinášela mi černou kávu. Pívám ji po obědě pro vytrávení, ale proč ji vařila take' dnes, nechápal jsem.

Po krátkém zdřímnutí oblékl jSem se a rozloučiv se s dětmi hodlal jsem právě odejíti, když mne ženuška uchopila za rameno a odvádějíc mne do druhého pokojíku šeptala:

»A pamatoval jsi na Mikoláše ?u

Ohlédl jsem se udiveně. »Vždyť to máš v prádelníkulu odpovídám. »Vypadá to tam jako u hračkáře.«

»Inu ano,c mluvila žena radostně, »ale nakládati musí sám »svatý Mikoláša. Bude to slavnější - musíš se ustrojit …«

»Já - já se mám ustrojit za Mikolášeřa volal jsem užaslý. »C0 ti napadá! A kde bych vzal _mundúr teď -~ vždyť není masopustlu

»Můj bože, Böhm půjčuje všecko, co k tomu náleží, za několik desetníků. Ostatně sukni máme, omát jsem upravila z jedné tvé staré košile - přišila jsem na prsa kříž ze zlatého prýmku. Vypůjčíš si jen čepici, berlu a nějaké vousy. T0 bude krásné - a děti budou koukat …a

»Ano,a doplňují, »budou koukat a dostanou psotník! Kdo tě zas k tomu navedlřa

»Neboj se,« upokojovala žena. »Už jsem je připravila na návštěvu Mikolášovu; Lidunka se ho nemůže dočkat a stále opakuje modlitbičku, kterou mu bude předříkávat. To bude překvapení a radosť. K nám, dokud jsem byla u drahé maminky, přicházel vždy Mikoláš osobně …« ^ Vypotácel jsem se z bytu a z domu. Mám tedy dělat Mikoláše. Můj bože, nač na vše má člověk pamatovati, když se hodlá ženit a býti otcem! Měl jsem práce a běhání, že jsem nevěděl, co a. kam dříve, a ke všemu tomu ještě Mikoláše …!

Kde vezmu pojednou tu velebnosť? ~ A jak budu mluvit, co? přemítal jsem cestou roztržitě. Ach ženy, ženy, do jakých rozpaků nás přivádíte! Vzpíral jsem se v duchu důstojnému tomu úkolu a přece jsem věděl, že se nesmím vrátit k rodinnému krbu bez rekvisit, jakých třeba ku představování velebného svatého.

Zkoušel jsem cestou, zdali umím měniti hlas. Pokusy tyto měly utěšený výsledek, že se za 'mnou zastavovali lidé, považujíce mne za pomateného - a přes to nevyloudil jsem z hrdla svého žádoucího, důstojného zvuku. Zhlížel jsem se cestou ve vyleštěných sklech výkladních skříní a opět a opět jsem poznával, kterak celá moje ñgura je v ukrutném odporu s představou štědrého biskupa, jak mi tkvěl na očích. Krom toho byl jsem v rozmaru, kterýž dovoloval mi nejvýše zahráti si na pekelného, rohatého průvodce biskupova, nikoli však vstoupiti před děti v podobě něžného, dobrotivého a laskavého světce. již vzhledem k rannímu výjevu, kdy jsem tak »dobrovolně« věnoval na nadělování řečenou pětku, nebyl jsem schopen křiklavé přetvářky, jaké jsem se měl večer dopustiti.

Práce moje toho dne nestála za nic, krom toho zmeškal jsem několik lidí, které jsem.mčl navštíviti, naproti čemuž jinde projevena mi byla nelibosť, že jsem se opozdil. Vše mi šlo od ruky jako smůla, upadal jsem v rozmar vždy pekelnější.

již dávno byl se snesl večer na Prahu, již se blížila hodina, kdy jsem se měl navrátiti domů a dosud jsem neměl ponětí, kterak provedu dramatický výkon, k němuž mne mateřská láska ženina odsoudila. Těkal jsem ulicemi, vzpíraje se uvnitř vší mocí svému poslání, a přece blížil jsem se, třeba oklikami, vždy* víc a více ke svému cíli, .k »první« půjčovně maškar a divadelních rekvisit, ..kterou jsem v duchu proklínal. K čemu ke čertu ,zřizují se takovéto závody!? Ale ostatně: kdož ví, má-li pan Böhm »Mikolášecř A nemá-li, jsem vysvobozen. Ale přece blížím se k Platýzu se strachem, vlastně se plížím.

Pojednou - ach, pojednou kmitne se přede mnou jakási povědomá postava. Vzhlédnu bystřeji -- ano, nemýlím se, toť .přítel Václav Voves, starý kamarád, duše dobrácká, srdce zlaté. Dělilo nás asi deset kroků, já však učinil jen tři, položil jsem příteli ruku na rameno a volám něžně, důvěrně :f

»I kmotříčku milý, kam pak, kam ?a

Věc je taková: byl jsem skutečně již třikráte kmotrem příteli Vovsovi, vlastně vždy jeho klukovi, a při neunavnosti přítelově půjdu snad ještě několikráte -- vzal to čert! Ale dosud nikdy ned oslovil jsem ho »kmotremm To slovíčko se mi protiví, nelichotí mně pranic, že jsem kmotrem, a oslovuji kamaráda. vždy jen »Vovískuu! Avšak dnes, při shlédnutí přítele projela mi hlavou ďábelská myšlenka a já užil důvěrnějšího názvu »kmotříčkuu, abych mu připamatoval ochotu svou a mohl 'tím spíše si vyžádati kousek ochoty jeho. Ó, kdyby byl tušil, jaký" se mi právě rodil úklad v mozku, jak by byl prchal až tam daleko 'na Malou stranu, kde bydlí v útulném, patrovém domečku se svojí starostlivou ženou a se svými třemi páry dětí, z nichž půldruhého páru náleží mužskému, půldruhého ženskému pohlaví. Milovalť přítel Voves odjakživa souměrnosť ve všem.

Obrátil se a na jeho líci rozložil se známý' jeho přívčtivý úsměv.

»Na zdar, na zdar, kmotříčku',« pozdravoval. On mne totiž jinak neoslovuje. »Běžím domů,« povídal, »kam vy, kmotříčku milý?« »A neptejte se a pojďte se mnou,« vybídl. jsem jej a hned jsem se mu pověsil na rameno, aby mně neunikl. Vypovědčl jsem mu krátce, comně dnes nastává, požádal jsem, aby šel se mnou vybrat, co pro Mikoláše potřebuji, že si to na něm zkusím, a táhl jsem ho do Martinské uličky.

»já nakládám dětem do punčochy,a' povídal Vovísek, »to je u nás stará. zavedenosťux -

nNo, to je hezké,« odpovídám já, »ale když přijde Mikoláš sám, je to ještě lepší, jaksi posvátnější, slavnostnější. Děti mají pak jiný pojem a zjev domnělého svatého na ně mocně působila

Divil jsem se, že mne v .tom okamžiku něco neviditelného nepláclo přes ústa! Ale kmotříček přisvědčoval.

Vešli jsme do »první půjčovny« Böhmovy a já vybíral pečlivě mitru a bílý plnovous k zavěšení, což jsem zkoušel svědomitě na svém příteli, hleděúzkostlivě, aby mu to padlo.

»Ale tu čepici měl byste vy si vzít na hlavu,« poznamenal Vovísek. »Vy máte větší.«

„Ba ne, kmotříčku, máme stejnou míru. Musím, přece vidět, jak se to vyjímá.u

Za chvíli vybrali jsme a již jsme se octli na. ulici. Přítel Voves podává mi ruku na rozloučenou, ale já naladiv hlas co nejsvůdněji, nutím:

»Koukejte, kmotříčku milý, nechtěl byste jít se mnou? Nechtěl byste se na tu jundu podívatř' A žena připravuje doma několik hlemýžďů a kousek skopové na divoko - nechtěl byste si zobnoutřc

Nadívaní hlemýždi byli odjakživa slabou stránkou Vovsovou, pozoroval jsem dobře účinek svého lákání. Kolísal chvíli, přece však se pojednou vytrhl a řekl: »Nemohu, kmotříčku, nemohu. Žena mne očekává s večeří, a právě dnes řekl jsem, že přijdu dříve. Kdybych to byl věděl v poledne, byl bych .si to zařídil.« *

»Ale můj bože, kmotříčku, což pak bychom si nepomohliř K čemu pak máme v Praze po.sluhyř Tamhle se jeden klátí, pošleme kmotřičce lísteček, že jdete ke mně, aby vás nečekala. Tu máte tužku, napište jí řádeček na visitku - opatřím t0.« '

Okamžik rozmýšlel, ale konečně povolil.

Načrtal několik' slov na navštívenku, vložil ji Ado obálky, napsal adresu, a já, chopiv se lístku, byl jsem dvěma skoky u posluhy. Rychle jsem naznačil, kam má bez odkladu jíti, vtiskl jsem mu do ruky královskou odměnu dvou šestáků a skokem vrátil jsem se ke kmotrovi, který mně zatím držel biskupskou berlu, mitru a vousy.

Bydlím sice na vzdáleném předměstí, ale za krátko stáli jsme u cíle, před domem, proti němuž ,jsou téměř samé zahrady. Požádal jsem kmotra, aby šlapal co nejtišeji, a potom kradli jsme se nahoru jako zloději. Na jemně zaklepání otevřela vyčkávající moje žena, a nyní vplížili jsme se z předsíně přímo do mého pokojíku. Tu hořela již lampa a na stole bylo připraveno, čeho třeba. Bílá ženina spodnička, jedna z nejdelších, moje stará košile se zlatým křížem na prsou, cíděné bílé ruka.- více, v nichž jsem druhdy tančíval, mouka nl zabílení obličeje, napálená Zátka korková na přimllování obočí a něco vaty pod mitru, mikolášské to vlasy.

Tvářil jsem se, jakobych se chtěl převlékati, ale pojednou, jakoby ml teprv teď bylo napadlo, obrátil jsem se ke kmotru Vovsovi a řekl jsem hlasem, jemuž by patník u domu nebyl odolal:

»Kmotříčku, Vovísku, vy byste mně mohl prokázati službičku. Hleďte, budu-li já Mikolášem, nebudu vlastně při tom, a. děti mohly by míti jakésir podezření, kdo že tím Mikolášem jest. O vás nemají ani tušení - hleďte, hoďte se do toho a. představujte Mikoláše vy. Za chvilku je Všechno odbyto a. pak vejdete oblečen do pokoje, jakobyste přicházel teprv zvenčí. Nu viďte, že mi to uděláteřa

Václav Voves stál uprostřed pokoje, hledě rozpačitě brzy na mne, brzy na. mikolášský kostým, na stole rozložený, a. já měl co činit, abych zůstal vážným, jak se ubožák tvářil. Nevěděl, jak má odpověděti.

»Kmotříčku,« žadoním dále, vyslovuje vždy důrazněji pojmenování, jímž jsem ho upamatovával, co já pro něj vykonal, »nesmíte mně to odepříti. jsem hotov posloužiti vám zase, kdy jen si vzpomenete, a kdyby to byla dvojčata - věřte mně!«

Stál tu jako zoufalec, nevědoucí, jakou smrť 'si má vybrati, a když jsem dokončil, promluvil. beznadějně:

»A prosím vás, kmotříčku, co mám povídatř Co mám mluvit? Já Mikoláše jakživ nepřed- stavoval.« -

»Co budete povídatla zvolal jsem polohlasně. »Nic prostšího a. lehčího na světě! Zeptáte se nejdříve, jak se děti jmenují, pak se otážete, chodí-li již do školy, a shbíte jim, že tam budou choditi jen tehdy, budou-li se dobře chovat. Poručíte Lidce, aby se pomodlila, načež vyslechnete její přáníčka, která se naučila. ke jmeninám obou babiček, maminčiným a mojím. Stejně se zachováte k Daliborovi. Potom si od nich necháte počítati do desíti a zeptáte se, co umějí zpívat. Konečně ,jim dáte delší řečí ponaučení, aby poslouchali oba .svoje rodiče, totiž nás, a naposledy podělíte je dárky, které jsou v tomto koši složeny. Hleďte, kmotříčku, tento kůň náleží Daliborovi, necičky Lídě, a take' konévka. Chlupatého čerta dáte klukovi, švestkového holce. Panny jsou pro Lidku, panáci' pro chlapce. Perník rozdělíte oběma stejně, také jablka a ořechy. A tak dále. Vidíte, jak je 1:0 snadné.« '

A s posledními slovy přehodil jsem milému kmotříčkovi spodničku přes hlavu, uvázal ji, potom košili skřížem, připevnil jsem mu na obličej vousy, vtlačil na hlavu mitru a pod ní vecpal chuchvalce vaty, natřel jsem jeho obličej moukou na. prst, namazal jsem mu oškvařeným mastným špuntem obočí, navlekl jsem mu zažloutlé bílé rukavice a . konečně vtiskl jsem mu do pravice berlu a na levou ruku pověsil jsem mu košík s* dárky.

Když byl svatý Mikoláš takto vypraven, vystrčil jsem jej: do předsíně, načež jsme se potichu vytratili z bytu na chodbu, aby děti v pokoji předním neměly ani tušení 0 světském původu ,Mikolášovč.

Povelel jsem kmotříčkovi, aby postál chvíli na chodbě, načež jsem prudce zazvonilacelý oblečen vcházel jsem do bytu, jakobych se .právě vracel z města. Vešel jsem do světnice, kde byli již naši hosté, strýček Emil a teta Týna.. Tato držela jedno dítě na klíně, druhé objímala žena. Obě děti hleděly vyjeveně, úzkostlivě, rozčileny očekáváním Mikoláše. »Ještě zde nebyl svatý Mikoláš ?a táži se.

»Ba nebyl, tatínku …u odpovídá mi žena, za. děti.

»Tedy musí přijít co nejdříve, neboť jsem právě na ulici viděl jasnou záři. Patrně nakládá hodným dětičkám někde v sousedstvu. Viděl jsem andělíčka. z nebe, poletujícího nad střechami. Má velikou nůši hraček a. dárků pro děti -- sotva to chuderka nese.«

Děti poulin oči. Nebyl to pro ně malý okamžik, když měly tváří v tvář patřiti skvělému nebešťanu.

Zazněl zvonek, po druhé, po třetí, Anna otvírala dvéře předsíně a hlasitě volala.: »Rukulíbám, .svatý Mikolášil«

A již klepáno u pokoje a do dveří hrnul se kmotříček Voves s košem nadělení.'Děti zčervenaly posvátnou hrůzou a. strachem a dech jim docházel. Ale ještě větší trému než ony měl náš Mikoláš. Zajektal své pozdravení, a když jsme se hrnuli k němu, abychom mu zlíbali ruce, předcházejíce tak dobrým příkladem mládeži, vypadl zcela z konceptu. Pletl si páté přes deváté akonečně, nevěda kudy kam, zvolal: »A tuhle vám něco nesu, co jsem na Uhelném trhu koupil.« '

Pod chuchvalci vaty na čele stékaly mu bohaté krůpěje potu.

Byl nejvyšší čas, když se poroučel, nebo děti měly pláč na kahánku, ba nemoudrý Dalibor počínal strašlivě ječeti. Vyprovázel jsem Mikoláše zdvořile ze světnice, a hned jsme-vklouzli zase do postranního pokojíku. Ale v patách za námi byla moje žena. „Poslouchej, mužíčku,« šeptala mně, ale tak, aby i kmotr Voves slyšel, »poněvadž jsem myslila, že budeš ‚ty dělat Mikoláše, slíbila jsem‘ tetičce Klobásové, že tam také přijdeš. Strýček není doma. a tetička na tebe čeká. jak pak to teď udělámeřa

A hleděla při tom tázavě a. nedočkavě nikoli na mne, nýbrž na kmotra.

Kdyby mne byl někdo bodl, nemohlo mně' ~býti hůře. I tohle na mne čekalo!

Ale rychle jsem se rozhodl, sepjal jsem ruce a hledě zalitýma očima na. Vovíska prosil jsem:

»Kmotříčku - když už jste jednou v tom - nechtěl byste mi to udělat? je to několik kroků, za rohem - půjdu s vámi, jsme hned hotovi a.. vrátíme se co nevidět .u '

»A zatím budou hlemýždi askopová dopečení a pak sedneme k večeři,a dodávala opětně žena.

Kmotr Voves stál tu jako odsouzený pod šibenicí. Pohlížel na mne okem mroucí „ laně a šeptal: \

»Ale v tomhle - přes ulici -a

»Nikdo nejdel» ujišťoval jsem jej. »Každý je doma, aby nakládal dětem …a

Kmotr neodpověděl hned, ale jeho oko pravilo výmluvně: »O kéž bych byl také doma! Kam jsem to vlez“!«

A konečně řekl malomyslně, jakoby dokonával z

»Tedy pojďmelu

Vybrali jsme se a šli -- ale k tetičce Klobásové jsme nedošli, bohužel. Tlačili jsme se podle domů, a již jsme chtěli zahnouti za. roh, když za ním zaduněly hřmotné kroky a v okamžiku objevila. se hlídka policejní, přicházející proti nám. To byl přece »někdo«, kdo šel ulicí, a setkání toto mělo nám býti osudným. U nás v předměstí chodívá hlídka o hodinu časněji než v Praze - zapomněl' jsem na to. -'

Učinili jsme sice pokus, abychom se vyhnuli, ale bylo pozdě.

„Hej, maškaro, kam pakřa zvolal jeden člen hlídky a zároveň položil kmotru Vovsovi ruku na rameno.

»Kmotříček« zkameněl a oněměl. Nemohl ze sebe vypraviti ani slova.

»Nevíte, že jsou tyhle maškarády dávno zapovězenyřa promluvil nyní druhý strážník vyčítavě.

»Pánové,a zvolal jsem prosebně a zkroušeně, »my jdeme jenom k naší tetičce, kpaníKlobásové, tuhle za roh. Ten pán je můj kmotr, pan Voves, ouřadník - my nechodíme po domech,l abyste si myslili …a

»To je zapovězenost a dostlu odpovídala mi hlídka. »Teď půjdete s námi, na komisariátě se to ukáže.«

Ctím odjakživa. zákon, ani jsem nepomyslil na odpor. Sli jsme tedy. Zdálo se mně, že slyším, jak hrkají kolena pod mým kmotříčkem, a mohl jsem se domyslit, jaké mi vyjadřuje v duchu »díkučiněním

Věc hrozná! Kdežto prve byla ulice pusta, liduprázdna, pojednou kde se vzal tu se vzal okolo nás a za námi zástup učňů, uličmků a. služek a všichni nás pr'ovázeli slavným pochodem, vykřikujíce chvílemi:

»Chytili Mikoláše a čertabx

Tím čertem byl jsem patrně já. Byla to dlouhá, útrapná cesta, než jsme došli na komisařství, hezky vzdálené, a byla to věčná hodina, kterou jsme čekali, než nás vyslechl úřadující pán, kterýž byl právě u večeře. Šťastnou náhodou byl to komisař, kterýž mne znal, i byli jsme po krátkém výslechu a po zjištění jména kmotříčkova puštěni na svobodu. Odcházeli jsme, nesouce oděv Mikolášův pod paží, a tetička Klobásová nedočkala se nás. Mlčky kráčeli jsme domů a cestou zašel nám hlad. Ostatně bylo vše, co nám žena schovávala, vysmahlé a studené. Kmotříček nejedl, nepil, a když jsem mu při jeho odchodu děkoval za poslouženou, odpověděl:

»Rádo se stalo …«

Ale jak to pověděl!

A když jsme osaměli po odchodu hostí, řekla mně žena hněvivě:

»Ale ty pokaždé vyvedeš nějakou hlouposť!«

A ulehla, aniž mi dala hubičku na »dobrou noc«.

Trpělivý čtenáři, laskavá čtenářko, táži se vás na dobré vaše svědomí: vyvedl jsem skutečně já tu hlouposť? Vyvedl jsem ji?

Očekávám a jsem přesvědčen, že budete souditi spravedlivě.