Z pozůstalosti/Samoto tichá…

Z pozůstalosti
Básničku k svátku chceš, má sladká ženo	Samoto tichá…	Odejdeš-li…

Údaje o textu
Titulek:	Samoto tichá…
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	Neumann, S. K. Láska. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Československý spisovatel, 1973.
Licence:	PD old 70

Samoto tichá,
kdo to as míchá
do tebe jed?
Sladkou jsi byla,
neunavila dnů ani let.

S člověkem šla jsi,
ty-on, dva hlasy,
jediný hlas;
Šepotal tiše,
jako když dýše
strom nebo klas.

S člověkem dlelas,
do noci bdělas
ve čtveru stěn;
z lásky a bolu
žali jste spolu
život i sen.

Samoto tichá,
kdo to ted míchá
do tebe jed?
Prsty tvé něhy
jsou jako sněhy
tížící snět.

Zdáš se tak těžká
a člověk mešká
s tebou jak sok.
Cesta je dlouhá,
když sám se plouhá
malátný krok.

A sám-li sedí,
do prázdna hledí,
neklid a vzdech.
Hořká jsi doma,
hořkýma rtoma
políbí mech.

Samoto, sama
i pod nohama
tvrdá jsi tak.
Ty-on už málo,
by se mu zdálo,
že není vrak.

Třetího třeba
tak jako chleba
v hladový den.
Sokyni máš tu,
on však svou baštu,
život a sen.