Z pouti do kraje Shakespearova
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z pouti do kraje Shakespearova |
| Autor: | Karel Mušek |
| Zdroj: | Zlatá Praha, roč. XXXIII. (1915–1916), čís. 30. s. 349–351. Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 26. 4. 1916 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:William Shakespeare |
 Související články ve Wikipedii:Stratford-upon-Avon |
|
Hrabství Warwick, v jehož jižní části, uprostřed zeleně, na pravém břehu stříbrné Avony, rozkládá se Stratford — se svými přírodními krásami i svou historií, je kraj jako předurčený k zrození a odchování velkého národního básníka. Římské silnice z doby římské okupace vedly krajem, z nichž mnohé do dnešních dob se zachovaly, a zdá se, že odtud odvozeno i jméno Stratfordu, jež znamená Street Ford, neboli silnice, vedoucí přes řeku. V Alcesteru, nedaleko Stratfordu, jsou zachovány zbytky římského tábora. V době anglo-saské tvořilo hrabství Warwick království Mercia, a tu i odehrány byly z velké části dva velké konflikty národní: Válka baronů, ve věku XIII., a válka „Růží“, domů Yorků a Lankasterů, ve věku XV. Tak možno říci, že hrabství Warwickské bylo obdivuhodnou školou Shakespearovi-jinochovi, pokud jde o studium přírody, historie a romantiky, stejně jako venkovského života i lidských povah, kdežto Londýn poskytl literární výchovu Shakespearovi-muži, výchovu, která si nijak nezadala s onou, jakou tehdy skýtal Oxford a Cambridge. Je to patrno z básníkových děl. Řeka Avona na příklad nadchla básníka k nadšené apostrofě ve „Dvou šlechticích veronských“:
„— — Přec víš, jak potůček,
jenž plyne libě zurče, rozzuří
se netrpělivě, když zastaven;
leč když mu netarasen krásný běh,
s lesklými kaménky si sladce hude
a každou třtinu jemně celuje,
již stihne na své pouti; a tak dál
se vine klikatými choboty
a milou hrou až v divý ocean.“
Je nesporno, že tyto verše opěvují Avonu. Ve hře „Jak se vám líbí“, uvádí nás básník do „Ardenského lesa“, jenž rozkládal se mezi Stratfordem a Birminghamem. Dnes arci není po něm památky. A nádherná květena warwickského kraje představuje se nám ústy Ofelie i Perdity.
Stratford sám byl až do roku 1769 městem skorem zapomenutým, jako byl zapomenutým i básník. Alfred Tennyson sice řekl: „Svět může být povděčen za pouhých patero fakt, jež jsou o Shakespearovi zachovány: Datum jeho narození i sňatku s Annou Hathawayovou, jeho styky s divadly ‚Globe‘ a ‚Blackfriars‘, jeho uchýlení se v soukromí, a konečně datum jeho úmrtí.“ Ale přes to zůstává podivným, že přec jen tak málo památek se po slavném bardovi zachovalo. Tak zbývají skorem jen budovy s jeho jménem nějak spojené, hrob, v němž je pochován, a čtyři podpisy; tyto výhradně na listinách obchodního rázu. Drobnůstky vystavené ve stratfordském museu mají sice nápisy „pravděpodobně majetek Shakespearův“ — ale jistoty tu není. Podivným zůstává, že nebyl zachován jedinký rukopis jeho dramat. Životopisci omlouvají to následovně: Shakespeare sám snad původně ani nepočítal s vytištěním svých děl, a ponechával rukopisy v divadlech, kde díla byla provozována. Proto i neúplná a odlišná vydání kvartová, často se zkomoleným textem. A divadlo „Globe“, jehož byl Shakespeare podílníkem, r. 1613 vyhořelo. R. 1614 vyhořelo ve Stratfordu dvaapadesát domů; o pět let později shořel v Londýně dům Ben Jonsenův, přítele Shakespearova, a r. 1666 vypukl velký požár Londýna, při němž lehl popelem i dům Shakespearův v ulici St. Andrews Hill. Není vyloučeno, že tyto požáry mnohou památku po Shakespearovi zničily. Dále dlužno uvážiti, že po královně Alžbětě dosedl na trůn Jakub I., člověk zcela jinak založený než romantismu náchylná panenská královna, a za jeho panování už nekvetly dramatickému umění ony zlaté růže jako za vlády poslední z Tudorovců. Je to i přirozeno; Jakub byl syn ženy, již Alžběta dala popravit; není tudíž divu, že syn nechoval lásky k tomu, co bývalo potěšením matčině soupeřce. Po Jakubovi nastoupil Karel I., a s ním i francouzský vkus; potom Cromwell, občanská válka a puritanism. Divadla byla pozavírána, herci vyhnáni. Tak setkáváme se se Shakespearem na anglické scéně teprve zase v letech čtyřicátých XVIII. věku. Přes sto let zapomenutí stačilo, aby památky, bylo-li jakých, zmizely s povrchu země. Ostatně budiž připomenuto, že i o současnících Shakespearových, Johnu Websterovi, Marloweovi, Massingerovi, Cyril Tourneurovi a Tomáši Middletonovi, vyjma napsaných dramat, pranic se nezachovalo; ba není ani známo, kdy se narodili a kdy zemřeli.
Jak podotknuto, Stratford byl by jistě ještě dlouho zůstal městečkem nepovšimnutým, nebýt slavnosti, jíž tu na oslavu Shakespearovu roku 1769 uspořádal slavný herec David Garrick. Jmenovala se „Jubille“. Později byly slavnosti opakovány, od r. 1879 pak odbývají se tu každoročně, vždy dnem 23. dubna, dnem básníkových narozenin i úmrtí počínajíce. Tou dobou mění městečko, čítající as 9000 obyvatel, tvářnost. Ze všech krajů světa sejdou se tu cizinci, aby navštívili památná místa a sklonili se nad hrobem básníkovým. V době slavností bývá tu na třicet tisíc návštěvníků, z nichž značná část je Američanů. Někteří přicházejí na jedinký den, jiní setrvávají týden aneb celou dobu slavnosti, rozvržené na tři neděle. Slavnost počíná průvodem do chrámu sv. Trojice a ověnčením básníkova hrobu, pak jsou přednášky, tance a recitace, výlety do okolí, v divadle hrají cyklus básníkových her vedle jiných anglických klasiků, na řece pořádány regaty atd.
K návštěvě Stratfordu samého stačí jedinký den; ráno vyjet z Londýna, a po pohodlné prohlídce místa možno se v noci vrátit. Ovšem není tu počítáno s návštěvou čarokrásného okolí, kde člověk rád se pozastaví, ať už uprostřed stromoví charlecotské obory, anebo nad tichým tokem řeky, a zalétne myšlenkami v doby, kdy tu básník pobýval.
Stratford v obyčejnou roční dobu působí dojmem ctihodného venkovského městečka, o jaké není v střední Anglii nouze. Teprve pohled do výkladních skříní obchodů s nesčetnými pohlednicemi a souveniery všeho druhu poučí nás, že to místo hodné důkladné prohlídky. Je tu zajímavých míst slušná řada, a ke každému pojí se jméno Shakespearovo, tu právem, jinde z pouhé spekulace. Však jsou tři hlavní předměty všeobecného zájmu: místo, kde se narodil, kde zemřel, a kde je pochován. Tu není falše, ale ryzí skutečnost.
„The Birthplace“, rodný domek básníkův, stojí zachován v ulici Henley. Po obou stranách je zahrada, kde pěstují výhradně jen Shakespearovu květenu; sousední domy byly zbourány, aby místo bylo bezpečno před možným ohněm. Nejbližší domek je obýván známou romanciérkou Marií Corelli. Ze světniček a uzounkých, nepravidelných schodů Shakespearova domku dovedeme si představiti, jak málo pohodlně žili měšťáci v době velké Alžběty. V prvém poschodí této ryze tudorovské stavby, „timber and plaster“, staneme v pokojíku, kde dne 23. dubna 1564 William Shakespeare po prvé spatřil světlo světa. Vlastně ani toto datum není zajištěno. Je pouze jisto, že dne 26. dubna 1564 byl v stratfordském kostele pokřtěn prvorozený syn Johna Shakespeara, a dáno mu jméno William. Ježto pak bývalo zvykem, že děti byly křtěny třetí den po narození, usouzeno, že básník narodil se dne 23. dubna. Tu, v rodné světničce, svou nepatrností připomínající rodnou světničku Jana Husa v Husinci, generace návštěvníků veškrábala svá jména na stěny i okna — nepěknému tomu zvyku propadli tam i Tomáš Carlyle, Sir Walter Scott a Charles Dickens. Teď jsou podpisy nadšenců sbírány v pamětní knihy, k tomu účelu tu vyložené.
Ostatní komnaty domku jsou upraveny v museum, ale o vystavených tu předmětech platí pořekadlo: „Spasen buď, kdo tomu věří!“ Je tu na příklad kord, jejž prý Shakespeare používal v úloze Hamleta, a lucerna, při jejímž matném světle našel Pater Lorenzo Romea a Julii ve veronské hrobce. Podotýkám, že dle zápisů Shakespeare sám nikdy Hamleta nehrál, nýbrž „ducha Hamletova otce“.
Z ulice Henley kráčíme touže cestou, kterou „maliničký“ tehdy Shakespeare šlapával do školy. Cestou míjíme pěkný dům „U pěti štítů“, a „Red Horse Hotel“ (Hotel u červeného koně), jinak zvaný „Hotel Shakespearův“. Stavba velmi střízlivá, ale zajímavá tím, že místnosti hotelu jsou zařízeny po starodávnu, a pojmenovány podle básníkových her. Tak možno popíjet pivo v nálevně „Veta za vetu“, kávu v pokoji „Jak se vám líbí“, atd. Není bez zajímavosti, že před čtyřmi lety, kdy jsem posledně dlel v Stratfordu, byl nájemcem tohoto hotelu jakýsi pan Bacon. Nebyl lordem, ani filosofem, ale přece jen jmenovcem Lorda Francise Bacona, jemuž Anti-Shakespearisté připisují tvorbu nesmrtelných dramat. V hotelu přebýval za své návštěvy Stratfordu, počátkem XIX. věku, americký autor Washington Irwing, jehož roztomilá skizza „Stratford nad Avonou“,[1] je dosud pokládána za nejpoetičtější popis Stratfordu. Pokoj, jejž obýval, je doposud zachován, jak jej byl Irwing opustil.
U stratfordské radnice končí třída, jíž jsme teď kráčeli, „High Street“, a přecházíme do „Chapel Street“ s kamennou věží a kaplí. Dlouhá tudorovská stavba vedle věže je stará cechovní síň stratfordská, a „Grammar school“, čili latinská škola ze XIII. věku; budova byla původně určena pro klášterníky Svatého kříže. Ve školní budově vidíme síň, v níž podle tradicí dostalo se Shakespearovi vyššího vzdělání, „trochu latiny a řečtiny“, jak kterýs životopisec poznamenal. Do nedávna byl tu i pult, u něhož prý Shakespeare sedával; teď je přenesen do rodného domku. Škola byla tu již roku 1424, a že byla ústavem na onu dobu dosti důležitým, svědčí okolnost, že její „headmaster“ nebolí ředitel měl v době Shakespearově, jak zápisy svědčí, dvacet liber ročního platu, kdežto současný ředitel staré a slavné školy „Eton“ u Windsoru měl jen deset liber. Z toho možno soudit, že Shakespearovi se přece jen dostalo lepší výchovy, než na jakou bylo různými theoretiky poukazováno.
Vedlejší cechovní síň, kde je nyní srovnána knihovna školy, bývala shromaždištěm stratfordských cechů, a bylo tu prý hráno i divadlo společnostmi potulných herců. Z toho i usuzováno, tu že pojal Shakespeare lásku k divadlu, která později nesla tak skvělé ovoce.
Zdá se, že i Shakespearův otec nebyl nepřítelem divadla, neboť zápisy vypravují, že roku 1569, kdy byl v úřadě „high bailiffa“, totiž starosty, udělil povolení dvěma divadelním společnostem, a sice společnosti „Královnině“ a společnosti „Sluhů hraběte z Worcesteru“, aby v městě hrály. Za prvé představení, městskou korporací uspořádané, dostala první společnost devět, druhá dvanáct šillingů. Potom vybíraly si společnosti vstupné samy. Nebyl-li tehdy pětiletý Shakespeare představení přítomen, jistě as navštěvoval představení později.
Od právě jmenovaných budov odděleno ulicí je jedno z nejpamátnějších míst stratfordských, „New Place“, dům, jejž Shakespeare r. 1597 za šedesát liber koupil, a v němž dne 23. dubna 1616 zemřel. Koupě nejlepšího domu v městě svědčí o Shakespearově zámožnosti, jíž se v Londýně domohl. Poněvadž pak víme, že herecké a spoluředitelské podíly u divadla k zámožnosti nestačily, je nesporno, že Shakespeare vyzískal slušné jmění napsáním a provozováním svých dramat. Že dům byl skutečně jedním z nejlepších, dokázáno tím, že r. 1643 královna Marie Henrietta, manželka Karla I., na průjezdu Stratfordem se v něm na několik dnů usídlila. R. 1649 zemřela v témže domě Shakespearova dcera Zuzanna, načež přešel dům ve vlastnictví jakéhos důstojného P. Gastrella, který však provedl málo důstojný čin, a dal vyvrátit moruši Shakespearem v zahradě domu zasazenou; ba zbořil i dům, a to jedině proto, že prý byl obtěžován návštěvníky, kteří byli žádostiví viděti místo, kde básník zemřel. Tak nám zůstaly zachovány jen základy původního Shakespearova domu; jsou pečlivě přikryty drátěnou sítí, aby je nesčetní ctitelé neroznesli. V zahradě „New Place“ je také vystavěn sloup z původní stratfordské radnice, a relief ze staré londýnské Shakespearovy galerie, sem přenesený.
Kráčíme-li směrem jižním, skorem podél řeky, brzo staneme u třetího památníku Shakespearova města, chrámu nejsvětější Trojice, v němž tělo básníkovo pohřbeno. Širokou alejí tisových stromů, hřbitovem, dostaneme se ku bráně kostela. Původní stromy, jež tu vyrůstaly, pod jejichž větvemi nesli básníkovo tělo ke hrobu, byly pokáceny r. 1871 — zmizely, jako básníkova moruše.
Vysoká věž, z dálky viditelná, pochází prý z doby Viléma dobyvatele; zbytek chrámu, v půdoryse kříže postaveného, ze XIV. a XV. věku. Špička věže ovšem není táž, s jakou setkávaly se Shakespearovy zraky, když za svých návštěv z Londýna blížíval se Stratfordu. Původní špice byla mnohem nižší a dřevěná, krytá olovem. Byla snesena r. 1763, a nahražena nynější kamennou.
Kdyby i nebyl stratfordský kostel pohřebištěm Shakespearovým, byl by hoden návštěvy, neboť je z nejkrásnějších svatyň střední Anglie. Ač vnitřek obsahuje mnohou zajímavost — kromě četných náhrobků i farní knihu se zápisem o Shakespearově křtu i pohřbu — jsou to výhradně hroby Shakespearův a jeho rodiny, jež budí pozornost všech návštěvníků. Vlastní hrob básníkův je před hlavním oltářem, na hořením stupni, pod kamenem, do něhož vryt známý nápis:
„Good Frend For Jesus Sake Forbeare,
To Digg The Dust Encloased Heare;
Blese Be Ye Man Yt Spares Thes Stones.
And Curst Be He Yt Koves My Bones.“
Nápis je staroanglický, po česku asi:
„Pro spásu Krista, dobrý příteli,
přej klidu tomu popeli;
Blažen, kdo nehne památníkem tím,
a klet, kdo sáhne k těmto kostem mým.“
Povídají, že Shakespeare sám prý napsal tento verš, a určil, aby byl vytesán v jeho náhrobní kámen. Verš arci nijak neodpovídá velkému básníku. Pověst vznikla z toho, že mluví sám o sobě: „“. — Ale věc má patrně jiný podklad; s kostelem souvisela kostnice, do které vždy po letech přenášeli kosti osob v kostele pohřbených, a Shakespeare asi za svého života projevil obavu, aby i jeho pozůstatky nepotkal podobný osud; a tak rodina pořídila na hrob nápis. Tradice vypráví dále, že hrob básníkův byl vykopán do hloubky 17 střevíců, aby nikdo nevydával se nebezpečí kletby, v nápisu uvedené. Vedle hrobu Shakespearova je hrob jeho ženy Anny, dále dcery jeho Zuzanny, manžela jejího Dr. J. Halla, a jejich zetě. Na levé, severní stěně presbytáře, skorem nad hrobem, je známé poprsí básníkovo, zhotovené Gerardem Johnsonem, mezi rokem 1616 a prvním vydáním folia, 1623; tedy nejdéle sedm let po básníkově smrti. Z tohoto fakta možno soudit, že podoba je dosti věrna. Před poprsím je částečně anglický, částečně latinský nápis.
Opustivše kostel, kde Shakespeare teď už tři sta let spí věčný sen, ubíráme se k budově zcela odlišné od oněch, básníkem osobně proslavených. Je to „Memorial“, vybudovaný památce velkého muže, básnickému geniu. Stojí na břehu Avony v místech, jež asi Shakespeare často přecházel. Tato velká, poněkud výstřední stavitelská směs, jak jeví se oku na první pohled, je velmi účelná a pohodlná, uvážíme-li vše to, čemu slouží. Je tu bibliotéka obsahující výhradně jen díla Shakespearova, překlady ve všech jazycích, posudky, rozbory, biografie, atd. Z českých našel jsem tu pouze jeden díl vydaný „Maticí musejní“, dva různé překlady „Romea a Julie“, a „Sen noci svatojanské“. Mám za to, že „Česká Akademie“ jako vydavatelka už dávno mohla do Stratfordu poslat náš nový výborný překlad Shakespeara; sám jsem již na tento nedostatek stratfordské knihovny upozornil. Doplňkem je obrazová i sochařská galerie, vesměs jen Shakespeara a jeho děl se týkající, a útulné divadlo pro 850 osob, v němž vždy v dubnu hrají vedle Shakespeara i jiná Alžbětinská dramata. Divadlo postavil Charles E. Flower, jakýs stratfordský Hlávka, věnovav stavební pozemek i potřebný kapitál. Je okrouhlé, aby připomínalo londýnské „Globe“, jehož pěkný model ve skutečné velikosti byl postaven o poslední „Shakespearově výstavě“ v londýnském Earl’s Courtu.
Před „Memorialem“ stojí pěkná plastická skupina, rovněž posvěcená památce Shakespearově. Jejím tvůrcem je Lord Ronald Gower. Nahoře socha, básníkova, s tváří kombinovanou ze všech známých portretů, pod ním čtyři výmluvné postavy: Lady Macbethová (tragedie), Hamlet (filosofie), Princ Jindřich (historie) a Falstaff (komedie).
Zajímavá ulička „Sheep Street“, připomínající dávný domácí průmysl vlnařský, jemuž prý i Shakespearův otec hověl, s několika domky ze XVI. věku pocházejícími, dovede nás k náměstíčku, na němž r. 1887 filadelfský občan Childs vybudoval ku poctě Shakespeara „Pamětní fontánu“. V gotických obloucích této hračky jsou přiměřené nápisy z básníkových dramat, vztahující se k vodě…
Tím byl by Stratford vyčerpán; ale je tu ještě okolí, jež rovněž stojí za návštěvu. Předně, as půlhodinky cesty od místa je samota, zvaná Shottery, odkud pocházela Ann Hathaway, Shakespearova žena. Rodná její cottage (chýše) doposud stojí a je s příslušenstvím pěknou ukázkou farmy tudorovské doby. Byť i nebylo románku lásky, jejž tu Shakespeare prožíval, stála by za podívanou. Teď patří společnosti pro udržování „Shakespearovských památek“, a je otevřena návštěvníkům. Sem tedy chodíval nezletilý tehdy Shakespeare dvořit se své nevěstě o osm let starší. V malounké síňce, vypravené starým nábytkem, vžíváme se v ony doby, a jen litujeme, že nezachoval se žádný portrét krásné „Anny“. A hezká asi byla, když dovedla polapit mládenečka o osm let mladšího. O jejím jméně „Hathaway“ zachoval se z oněch dob pošklebek nějakého zlomyslníka: „To steal men’s hearts Ann hath a way.“ (V kradení mužských srdcí se Anna znala.) Slovní hříčku tvoří tu tři slova „hath a way“, jež spojena vyjadřují Annino rodné jméno „Hathaway“. Shakespeare oženil se roku 1581, anebo 1582. V těch dobách žili v Shottery tři usedlíci jména Hathaway, a tak teprve r. 1795, kdy byl zájem o Shakespeara zásluhou Garrickovou vzbuzen, podařilo se vypátrat, z které farmy Shakespearova žena pocházela.
Dodávám ještě, že je tu vystavena Annina starodávná postel se sloupy, a u krbu sedadlo, na němž sedávala se svým hochem. Oba předměty vynucují slzy z očí četných návštěvnic bez rozdílu stáří.
A zase vracíme se do Stratfordu, abychom přešli starý kamenný most, a rozhlédli se s levého břehu po krásné Avoně. Hlavně láká místo u starého mlýna, zarostlé zelení, kdež větve, nad řekou se sklánějící, připomínají verš Ofeliina osudu:
„Jeť vrba nachýlena přes potok,
své šedé listy v proudu zrcadlíc —“
Pěknou, stinnou silnicí, nedlouhým pochodem směrem severozápadním, přijdeme k jižní bráně obory panství Charlecote, v níž dle tradice Shakespeare pytlačil. Pověst není ovšem nijak zjištěna, ale také ne popřena, a tak s jistým respektem kráčíme alejí starých stromů, po zemi vysokou zvěří lehce zdupané, a se zájmem díváme se na hovící si tu jeleny a srny, potomky těch, jimž býval prý Shakespeare tak nebezpečný. Arci, dlužno uvážiti, že historka o básníkově pytlačení pochází z dob novějších. Jinak však nutno dívat se na pytlačení v dobách Alžbětiných poněkud střízlivěji, než se na ně díváme dnes. Sir Philip Sidney (1554 † 1586) v jednom svém díle jmenuje pytlačení „a prettie service“, a o oxfordských studentech se tehdy říkalo, „že jsou nejznámějšími pytláky v království“. Jistý doktor Froman našel kdesi poznámku z roku 1573, že dva oxfordští studenti, z nichž jeden stal se později biskupem ve Worcesteru, „více pytlačí než studují“. Stejně poznamenáno o jednom pastorovi kraje, že „zkrade více divoké než polovina hrabství“.
V oboře vidíme starý zámek Charlecote, jenž byl tehdáž vlastnictvím místního magnáta, Sira Tomáše Lucy. Zámek doposud stojí ve své původní podobě, a byl i v držení jmenovaného rodu.
Pytlácké dobrodružství Shakespearovo, událo-li se skutečně, událo se as roku 1585. Když před pana Tomáše přivedli mladého Shakespeara, obžalovaného z pytláctví, zavřel ho podle svého práva do sklepa, aby ho druhý den vydal úřadům. Shakespeare pak, aby se pomstil za potupu, napsal pamflet, své první básnické dílo, a přilepil jej Sir Tomášovi na bránu obory. Pamflet hlásal světu, že Sir Tomáš Lucy je „na venkově hastroš a v Londýně osel“; když se věc prozradila, utekl Shakespeare ze strachu před trestem do Londýna, kdež časem vyspěl v nesmrtelného básníka. Tak staly se zámek Charlecote i jeho obora památnými, a zároveň zajištěna i památka přísného Sira Tomáše, neboť nebýt jeho přísnosti, kdož ví, nebyl-li by Shakespeare zanikl v otcově krámě mezi měšťáky nepatrného tehdy Stratfordu.
Proto se zájmem i úctou staneme před šedým kostelíkem samoty Charlecote, chovajícím ve své hrobce pozůstatky rytíře a jeho ženy. Nebýt pytlácké historie, sotva by byl svět o venkovském zemanu zvěděl.
Je ještě hojně míst v okolí, ať právem, ať z pouhé průmyslnosti spojovaných se jménem Shakespearovým; korunou však zůstává Stratford nad Avonou. Škoda, že letos, v dobu tak významnou, kdy veškeren vzdělaný svět uctívá památku třístého výročí básníkovy smrti, mezinárodní poměry nedovolují vykonati pouť k jeho hrobu.
- ↑ Washington Irwing: Náčrty. (Přel. K. Mušek.) Světová knihovna. (Čís. 399.—400.)