Z pohádkového kraje/Koledníci

Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný
O bílém psíku	Koledníci	Dubová truhlice

Údaje o textu
Titulek:	Koledníci
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 51–56.
Licence:	PD old 70

„Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně?“ ozývá se v den po božím hodě vánočním u dveří vesnických chatek i u dveří obydlí městských.

Obyvatelé chatek doškových otevrou dvéře a pozvou koledníky do světnice. Býváť v ten den, byť i slunko svítilo, přece řádná zima, a za mrazu není do veselého zpěvu. Malé dítky, jež průvodu koledníkův účastniti se ještě nemohou, tulí se k matinkám, tážíce se jich, kdy také budou choditi koledovat. Staří pak poslouchají s úsměvem na rtech a se zvlhlým okem něžné ty hlásky, tak něžné, jakoby z hrdélek andílkův vycházely. Potom dostane se každému koledníčku po kousku vánočky, nějaký oříšek, červené jablíčko a někde i malý peníz.

Ve městě nemá koleda takých půvabův. Jedno či dvě děti v bídných šatech, zimou se chvějíce, chraptivým hlasem prozpěvují. Posloucháš-li zpěv ten, zdá se ti, jakoby z něho vyznívala jedině prosba — o almužnu.

Ta pak bývá dosti skrovná; ba leckde i dvéře před koledníky zavírají, nebo hrubým slovem je odhánějí…

Ale nebývalo tak vždycky; bylo mnohem lépe a také mnohem hůře. Ovšem, že tomu již dávno, dávno; však přece mnohé až po naše časy se uchovalo. A o tom, jak koledníčkům dříve bývalo, vyprávěla mi babička moje a já míním i s vámi to sděliti.

Po dlouho trvajících válkách nastal klid. V naší české zemi zahnízdil se hlad; a že snadno dostal se do bídných chaloupek, povolal k sobě bratra svého — hrozný mor. Ten létal od chaloupky k chaloupce, a kam usedl, tam málokdo zůstal živ. A když děsný ten host nasytil se obětmi zuboženého lidu, podíval se také do palácův. Za noci vkrádal se do skvostných komnat a tam řádil jako dříve v chatách.

Nastaly vánoce — smutné, jakých naše země česká nikdy nezažila a snad nikdy nezažije. V pobořených chatách bylo neveselo. Většinou jsou zbaveny obyvatelův. A tam, kde přece někdo zůstal, bylo jako na hřbitově. Tváře vyhublé, oči vpadlé a na těle chatrný šat: tak seděli obyvatelé mocného dříve království u těžkých stolů, na nichž jen někde ležel kus tvrdého ovesného chleba. Seděli mlčky s hlavami svěšenými; promluvil-li kdo, hned zase umlkl, jakoby se lekal ozvěny vlastního hlasu.

Tak slavili spokojení a šťastní jindy lidé vánoční svátky!

„Naděl Pán Bůh, děti! Rádi bychom, ale nemáme sami ni sousta.“ Tak odbývala žena dvě malé dítky u dveří domku koledující. A rychle zavřela, jakoby chtěla ujíti pohledu na malé žebráčky s tvářičkami vpadlými, zimou a hladem se třesoucí.

Dítky svěsily hlavu. „Pojď, Haničko, o chaloupku dále! Snad tam přece nad námi se smilují!“

A hošík uchopil sestřičku za ruku a táhl ji k vedlejší chatce.

„Sami jsme chudáci! Máme tu devět krků hladových! Potěš vás Pán Bůh, ale pomoci vám nemůžeme.“

Tak odbývány dítky u všech dveří. Jen v jedné chatce dostalo se jim kousku tvrdého, okoralého chleba, do něhož ubozí koledníci dychtivě se zakousli. Pravda, byl tvrdý jako zmrzlá hruda pod jejich nohama; také černý byl i nechutný, ale vyhladovělým dítkám chutnal lépe než pánům v onom paláci nejvzácnější lahůdky.

„Aby vám Pán Bůh dal všechno dobré!“ děkovaly dítky starci, jenž jim udělil první almužny.

Stařec se usmál. A úsměv ten zahřál srdce malých koledníčků, jako zahřívá sluneční paprsek, padne-li na zmrzlou zemi.

„A kdo jste, dědoušku?“ ozval se hošík, prohlížeje si starce. „Nikdy jsme vás zde neviděly.“

„Zvíš to hochu. Vstup se svou sestřičkou do prosté komůrky. Vějeť od severu ostrý vítr.“

Dítky braly se ostýchavě za neznámým starcem. Vešly do malé předsíňky. Stařec otevřel dvéře, a dítky div že údivem neklesly.

Uzřely ohromnou síň, stkvěle ozářenou tisícerými světly. Vysoké stěny leskly se zlatem, drahokamy a vzácnými koberci. Na mramorové podlaze stál drahocenný nábytek ze vzácných dřev.

Kolem stěn kupily se háje libovonných květin s podivnými květy. Na malém stolku rozloženy jsou vzácné pokrmy.

„Nu, což jste tu přimrzly? Pojďte jen dále a nasyťte se dle chuti!“ pobídl stařec.

Dítky pokročily bázlivě po kamenné dlažbě. Stařeček usadil je na měkké pohovce a dával jim jídlo za jídlem.

„Chutná vám lépe, než okoralý chléb?“

Dítky se nasytily.

„Ale teď mi povězte, proč touláte se v také zlobě po vesnici? Proč chodíte ode dveří ku dveřím, a prosíte na těch, již sami nemají čeho jísti? Či nestarají se o vás rodiče?“

„Ach, dědoušku, ti jsou již dávno mrtvi! Černá smrť uložila je do chladné země.“

A z oček dítek skanuly slzy jako perly, jež kolem čalounů byly ověšeny.

„Ubožáci! Neplačte již, bude vám lépe!“

Hlas stařečkův chvěl se pohnutím. Třesoucí se ruka jeho pohladila hebké jejich vlásky.

„A měli jste rádi tatíčka a matičku?“

„Jak ráda bych je rukama ze země vyhrabala!“ zvolala dívčinka.

„A já bych za ně život svůj obětoval, kdyby jen oživnouti mohli!“

Tváře chlapcovy zbarvily se nadšením tak, jako když ráno slunko zardí oblohu červánkem.

„A babičku a dědouška také bychom z té země dobyti chtély!“ dokládala dívčinka. „Ač neznaly jsme jich, přece každodenně za ně se modlíme.“

„Babička prý byla velmi laskava.“

„A dědoušek prý byl statečný vojín, jenž chránil vlasť naši před nepřítelem.“

„Tedy milovaly byste oba, kdyby ještě žili?“

Hlas stařečkův chvěl se, jako když mírný větřík haluzemi pohrává. A než dítky odpověděti mohly, uchopil je za ruce a vlekl do pozadí síně, kde odhrnul koberec.

Dítky spatřily čarovný kraj, v němž vše zářilo svěžestí a půvabem. Pod košatými stromy procházely se lidé bíle odění a libě prozpěvovali.

„Tatíčku! Matičko!“ vykřikly děti náhle a pádily ku předu. Náhle však zatmělo se jim v očích. Znamenaly, že klesají na zem. Zaslechly ještě tichý hlas: „Buďte vždy hodný a Bůh vás neopustí! Nezapomeňte na rodiče, na svého děda i babičku!…“

Koledníčkové probudili se citelnou zimou a ohlíželi se kolem. Po nevídaných těch krásách ani stopy. Jen holé, začernalé stěny hleděly na ně.

„Byl to krásný sen!“ povzdechla dívenka a chystala se vstáti.

V tom zablesklo se jí v klíně a ozval se jasný zvuk.

„Zlaťáky!“ zvolala udiveně.

„A já mám také!“ hoch odpovídal.

A oba jali se třesoucíma se rukama sbírati lesklé peníze. Byla jich tak hezká hromádka, že by za ně panský dvůr koupil.

„Zajisté byl stařec naším dědečkem,“ pravil chlapec. „Pán Bůh na nás nezapomněl.“

Sebrali peníze a odešli k rychtáři. Podivili se všickni jejich příhodě. Dítky uložily si peníze u rychtáře, jenž potom zakoupil jim řádný statek. Co zbylo, rozdáno jest vesničanům, by opatřiti mohli chaloupky své věcmi potřebnými. A tak užito podivného daru způsobem šlechetným. Denně obě dítky i všickni vesničané modlívali se za dobrotivého kmeta.