Z pohádkového kraje/Dubová truhlice

Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný
Koledníci	Dubová truhlice	Pasákova píšťalka

Údaje o textu
Titulek:	Dubová truhlice
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 56–63.
Licence:	PD old 70

Lidé s hrůzou si vyprávěli, že krutý Švéda chystá se opět vtrhnouti do země české, aby poplenil i to, co dřívějšími zhoubnými časy bylo ušetřeno. Každý shledával, co lepšího měl a zanášel to do hor, do lesův, do jeskyní. I dobytek odháněn jest z ohrožených vesnic na místa bezpečná. Posléze zůstaly mnohé vísky zcela opuštěny. Jen tu a tam zavyl v boudě hladový pes, na něhož ve zmatku bylo zapomenuto. Smutně vyhlížely čilé jindy vesničky české; hřbitov nemohl býti opuštěnějším…

„Můj Bože, což nenajdu dnes ruky milosrdné, která by zapudila muky hladu?“

A na dvéře malé chatky zaklepal stařeček stříbrovlasý. Zaklepal jen slabě, neboť třesoucí se ruka neměla valně síly.

Dvéře se otevřely a jimi vyhlédla žena lící ustaraných.

„Kdo tu?“ ozvala se, rozhlížejíc se večerním šerem.

„Pochválen buď Ježíš Kristus! Chuďas prosí vás, dobří lidé, o sousto chleba. Smilujte se nad starobou!“

Hlas prosícího zněl tak tklivě, že vesničance vstoupily slzy do očí.

„Sami nemáme mnoho, ale rádi ti dopřejeme kousku chleba. Pojď jen, kmete ubohý, do jizby!“

Uchopivši žebráka za ruku, zavedla jej žena do světničky chudé, však čisté a přívětivé.

Zde rozžehla malý kahanec. V mihavém světle uzřel žebrák na lůžku muže bledé tváře, ve spánek pohrouženého.

„Ubožák nastudil se v lese,“ vysvětlovala žena šeptem, „a churaví teď už po kolik neděl; pořád by jen spal. Nevím, jak mu pomoci, a skládám vše na Boha.“

„Bůh pomůže!“ odtušil stařeček.

„Zatím vyňala žena z dubové truhlice neveliký bochník chleba a podala jej stařečkovi.

„Ukroj si! Zde máš nůž a sůl!“

„Bůh ti buď za to odplatitelem!“ děkoval kmet a zakrojil hezky hluboko do chleba, jejž pak chutě pojídal.

„Ráda bych ti dala víc, ale nemáme. Totě nyní denní naší potravou.“

„Zaplať Bůh i za to! Myslil jsem, že dnešní noc přespím o hladu. Celou ves jsem schodil, ale nikoho jsem se nedovolal.“

„Těžko dovolati, když chatky jsou opuštěny. Každý bojí se Švédy a utíká před ním jako před morovou ranou. Jen my jsme tu zůstali. Těžko také prchati, když muž nemocen! Doufám však, že Bůh nás ochrání! Co by si nepřítel u nás vzal? Peněz ani zlata nemáme, a o bídu lupiči nestojí.“

K těm slovům stařeček jen pokyvoval. Když byl nasycen, povstal.

„Kam, dědoušku, kam? Snad bys nechtěl ven do tmavé noci? Dala jsem ti večeři, dám i nocleh. I na lůžku mechovém může se spáti.“

A žena ukázala do kouta na lůžko, čistým šatem pokryté.

„Spávám tu od času, kdy muž se rozstonal. Však dnešní noci nebudu ho potřebovati. Strach a starost zahání dřímotu.“

„Bude lépe,“ jistil stařeček. Potom poklekl na podlahu, vroucně se pomodlil a ulehl na lůžko.

Noc snesla se nad opuštěnou vísku. Tmavé mraky halily oblohu, vichr pronikavě skučel. Bylo asi k půlnoci, když zazněl v dáli hluk a koňský dusot. Náhle vnikla oknem jizby jasná záře a polila bílé stěny a podlahu jakoby krví.

Nemocný muž vytrhl se ze spánku. „Co se to děje?“ zvolal uděšeně.

„Nevím,“ odpovídala žena. „Někde na blízku snad hoří.“

Chorý zavřel opět oči.

Tu ozvaly se před chaloupkou pádné kroky a kdosi zabušil mocně na dvéře.

Ustrašená žena přikročila ku dveřím. Ty otevřely se prudce a do jizby vniklo několik vojínů se širokými klobouky a s lesklými meči v rukou. Někteří nesli pochodně, s nichž padala hořící smůla na čistou podlahu.

„Pomoziž Bůh!“ ulekla se žena, „jsou tu Švédové!“

Zatím uvelebili se příchozí, kde jen mohli. Poněvadž však v malé jizbičce nebylo s dostatek místa, přikročil jeden žoldnéř k posteli a zatřásl spícím nemocným.

„Probůh, nerušte jeho spánku! Jest nemocen!“

Nedbali surovci, že vesničanka vrhla se před nimi na kolena, a že k nim ruce žalostivě spínala; dva ujali se chorého a složili jej na zem.

„A co je tamhle?“ zvolal jeden, ukazuje do kouta. Přikročil blíže a špičkou palaše odhrnul přikrývku. Zarazil se, spatřiv spícího starce s tváří velebnou, mírnou. Záhy však nabyl odvahy a zvolal: „Vstávej, lenivče! Nevidíš-li, že jsou zde hosté lační i žízniví?“

„Ušetř jej!“ prosila žena, podkládajíc muži svému pod hlavu roucho.

Stařeček vzchopil se s mechového lože a rozhlédnul se kolem.

„Proč zevluješ?“ osopil se na něho Švéda. „Chceme jísti a píti! A potom peníze!“

„Pomalu, páni vojáci! Dostane se vám všeho do syta!“

Přítomní užasli, an stařeček zahovořil rodnou řečí vojínův.

A žena zřela s údivem, jak přikročil k dubové truhlici a odtud vynímal jídla drahá, jedno vzácnější druhého. Posléze zjevily se na stole i láhve s vínem.

„Hoj, totě knížecí večeře! Kde jsi to, starochu, nabral?“

„Neptejte se a jezte!“

Tiše usedl kmet do kouta a pohlížel na Švédy, kteří zasedli ke stolu a chutě prázdnili mísy a láhve.

Když vše zmizelo, přistoupil jeden vojín ku starci a blábolil těžkým jazykem: „Hodný jsi, starochu, že jsi nás tak pohostil! Ani náš vrchní jenerál nestoluje tak dobře. Ale mohl bys nám dáti také peněz.“

„Dostanete!“ sliboval kmet.

A znovu přikročil ke truhlici, vybíral váčky plné lesklých dukátův, i kladl je na stůl. Bylo jich tolik, že dubové dřevo se prohýbalo.

S ustrnutím zírala žena na toto bohatství. I Švédové, jímž přece zlato nebylo vzácností, div že smyslův nepozbyli. Tolik bohatství nikdy by v chudé chatce nehledali!

„Nuže, berte, co dávám! Nebývám vždy tak štědrým!“

Jako hladové šelmy vrhli se Švédové na hromádky peněz, chtivě ukládali je do kapes, a chystali se odejíti.

Však div divoucí! Nikdo nemohl se hnouti. Zdálo se, jakoby měli v nohou olovo.

„Jaké to čáry! Starče, tys kouzelník! Běda ti, nevyprostíš-li nás z moci čarovné!“

Stařeček jen se usmíval.

„Nuže jděte, páni vojáci! Nemáte-liž dosti na tom, co jste dostali? Ani váš král by vás tak neobdařil.“

„Neposmívej se!“ ozvalo se několik hlasů.

Kmet nachýlil se k nemocnému muži, a zdvihnuv jej, položil ho zase na postel.

Vojínům bylo úzko. Poznávali, že bez pomoci starcovy odtud se nedostanou. Jali se tedy prositi, aby je propustil, slibujíce hory, doly.

Kmet mlčel. Posléz ozval se: „Dosáhnete volnosti, odložíte-li všechny dukáty.“

Mnozí vyprazdňovali kapsy a házeli dukáty na zem. Jakoby hvězdičky padaly, tak lesklo se zlato v záři pochodní; lesklo se a zvučně cinkalo. Jakmile některý vojín odložil všechny peníze, nabyl zase volnosti. Těm velel stařeček, aby sečkali u dveří. Pověrčiví Švédové báli se hrozeb, a proto poslechli.

„Jsem hotov,“ zvolal poslední Švéda, ukazuje prázdné kapsy.

„Nuže, jdi ku svým druhům!“ pobízel ho stařec.

Ale lupič se nehýbal.

„Aha, máš ještě zlato! Jen s ním ven, brachu! Jinak zůstaneš tu do soudného dne.“

Mrzutě vyňal Švéda dukát z úst a vrhl jej na zem. Potom postavil se ku dveřím.

„A teď můžete jít! Neopovažte se již nikdy sem vkročiti! Tato chaloupka bude i příště pod mojí ochranou. Ven!“

Vojíni táhli ze dveří jako děti. Ani nezabručeli, ani na starce nepohlédli. Brzy ztratili se v noční tmě.

„Dědoušku, jak ti mám za to poděkovat, že zachránil jsi nás od zkázy?“

Žena uchopila starce za ruku a vřele ji tiskla.

„Mně neděkuj, nýbrž svým rodičům, že vychovali tě v bázni boží, a že tě naučili vážiti si lidí starých a chudobných.

Potom přistoupil podivný kmet k lůžku a pohladil obličej nemocného. Ihned zabarvily se jeho líce zdravou červení a počal lehce oddychovati. Kmet vztáhnul na to ruce nad podlahu a rázem zlato zmizelo.

„Jdi zase tam, odkud jsi přišlo,“ pravil. „Mohlo bys přivésti hodné lidi na scestí a nehodné v pokušení.“

Dukáty začaly poletovati vzduchem; oslňující záře naplnila komůrku, a když zanikla, stařečka zde již nebylo.

„Ženo, je mi tak lehko!“ ozval se churavý muž a spěšně seskočil s postele. S radostí pohlížela žena, kterak bez namáhání přechází jizbou.

„A mám hlad, že bych vlka snědl!“

„Sotva ti pomohu! Nemáme ničeho než černý chléb!“

Litostivě ohlédla se žena na stůl, s něhož zmizely mísy se zbytky večeře. Pokročila ke truhlici, otevřela ji a vykřikla úžasem. Podobných jídel, jež stařeček na stůl nosil, bylo zde hojně.

Chutě dali se manželé do pozdní večeře. A tu poznali, že jídel a nápojů neubývá.

„Sám Bůh vyslal onoho dědouška!“ zvolala žena. „Teď bude — díky Bohu! — navždy po nouzi.“

A skutečně! Chudá chatka viděla den jak den nejvzácnější pokrmy, jakýmiž ani stůl královský nemohl se honositi. Až do své smrti užívali manželé dědouškova daru; však nejen oni, ale i množství lidí bylo jím nasyceno.

Když zemřeli, zpustla chata a dubová truhlice pozbyla zázračné moci.