Z pamětí krevních písařů/XVIII. Kterak mezi pány a rytíři bylo

Z pamětí krevních písařů Josef Braun
XVII. Kterak měšťané si vedli	XVIII. Kterak mezi pány a rytíři bylo	XIX. Z české vojny

Údaje o textu
Titulek:	XVIII. Kterak mezi pány a rytíři bylo
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 276–291. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jakub Drtina, bohatý měštěnín a v tento čas purkmistr zdejšího města královského, nehostil urozeného rytíře pana Jana Klenka z Březové ještě ani s půl hodiny, když mladá, sličná žena hospodářova vešedši z venčí do jizby, oznamovala příchod nového hostě, souseda a konšela Kopřivy.

Urozený pan Klenek z Březové měl na dnešní večer zde v domě Drtinovském určeno s hospodářem důležité jednání. Jakub Drtina totiž (—jednak ku doléhání paní Evičky, ženy své, a jednak i proto, že teď, kdy věk pokročilejší neodbytně k svému právu se hlásil, všedních starostí a pečování prázden býti chtěl —) prodával panu Klenkovi z Březové svůj kmetcí dvůr, položený zrovna nedaleko hranic zboží páně Janova. Předvčerejší nedělí pan Klenek z Březové u přítomnosti purkmistrově prohlédl si kmetcí dvůr i všecko jeho příslušenství a dnes, poněvadž sem do města na důležitou schůzku pánův a rytířů pozván byl, stavil se tu, aby po staročesku, jenom mezi sebou kup řádně smluvili. Ale ještě ani o kmetcím dvoře nezačali, o věcech denních promlouvajíce, když konšel Kopřiva, Drtinův dobrý druh, vešed náhle, je vyrušil. Usednuv a několik běžných slov prohodiv, již zase měl se k odchodu.

„Aj, páni milí, zdaliž nevíte, na kolikátou hodinu položena schůzka do domu pana Křínovce z Křínova?“ mluvil naléhavě. „Stavil jsem se pro tebe, Drtino. Již čas nejvyšší. Nerad bych, abychom my, jakožto zástupcové města našeho, přišli mezi posledními, když jedná se o věci vlasti naší těžce a znamenitě se dotýkající —“

V mužné, plavým vousem obrostlé tváři páně Klenkově objevila se netajená nelibosť.

„Však by, pane konšeli, nebylo asi zmeškáno,“ odpověděl. „My o věci důležité chtěli porozprávěti.“

„Nevím, urozený pane, nevím,“ odtušil hbitě konšel, „jakouže to záležitosť spolu chcete vyříditi — ale mním, že když potřeba vlasti volá, potřeby všech nás jednotlivých umlknouti musí —“

„Pravdu díš,“ prál hospodář, „a ani urozený pán zajisté ti nebude odpírati. Myslím, pane z Březové,“ dodal, obraceje se k rytíři, „že i po schůzce zbude nám času dosti. A abys nemusil ještě jednou naschvál do města z tvrze své zajížděti, nabízím tobě dnes i zejtra skromné pohostinství své —“

„K čemuž já prosbu svou připojuji, aby Milosť Tvá střechou naší pohrdnouti neráčila —,“ ozvala se paní Evička, přinášejíc muži svému baret i plášť.

Za malou chvíli sešli všickni dolů na úzkou a nyní tmavou ulici. Paní Evička, z úslužné zdvořilosti kahanem jim svítíc, provázela je až k samému průjezdu. Pak, když všickni tři mužové na ulici byli vyšli, shasila kahan, pomalu ubírajíc se za nimi. Když stanula před domovními dveřmi, poznala, že chvátající její hosté i s manželem jejím octli se již na konci ulice, kdež zahýbají na Panský plac, aby vešli do velikého domu rytíři Křínovci z Křínova náležejícímu, jehož vysoká lomenice a hřebenatá střecha nesouměrně nad domy ostatní do daleka se černala. Paní Evička některou chvíli postála přede dveřmi domu svého a na vše strany bystře se rozhlížela. Nikoho a ničeho nespozorovavši, již chtěla do průjezdu se vrátiti, když, těsně při zdi se plíže, jakýs muž rychle k ní pokročil. Temno pozdního večera i hluboko do očí vtlačený širák nedopustily rozeznati tahů jeho tváře. Ale paní Evička přes to dobře jej poznala.

„Tos ty, Jáchyme?“ zašeptala.

„Sluha paní vzácné nejpokornější,“ zněla tlumená odpověď.

„Dlouho jste si na mne v té vaší tvrzi nevzpomněli,“ polo s výčitkou šeptala paní.

„Nebylo lze, práce neodkladné,“ mluvil zticha muž, „ale dnes ta schůzka, přišel jsem vyříditi. —“

Ale paní, opatrně rukou mávnuvši, na znamení, aby se zamlčel, uvedla jej do vnitř domu. — Touž dobou doznívaly na ulici kroky pozdních chodců, kteří hovor mužův náhle byli přerušili. —

Pan Jan Klenek z Březové s purkmistrem a konšelem zdejšího města byli opravdu mezi posledními, kteří vešli do prostranné síně urozeného rytíře pana Ondřeje Křínovce z Křínova naplněné panstvem šlechtickým hlučně po různu hovořícím.

Na prahu sám starý hospodář, pan Ondřej Křínovec z Křínova, je uvítal, načež obrátiv se k šedivému, bradatému muži vysoké postavy, po boku mu stojícímu, zahovořil:

„Hle, Ostronický, tuto s panem Klenkem přišli i dva páni městští, místo pana primasa, jenž dosud v Praze mešká, pan purkmistr s panem konšelem, aby v poradě naší podílu brali.“

Osmáhlá tvář páně Křínovcova přítele, pana Ostronického z Ostronic zazářila svitem upřímné radosti, an sousedům ruku stisknuv, promluvil:

„Vítám vás upřímně v shromáždění toto, jakožto zástupce stavu městského, jenž nikdy, jakož z příběhů dějinných vlasti drahé známe, nedal zahanbiti se stavy vyššími, kdykoli šlo o hájení statků nejdražších, které my všickni po otcích svých jsme zdědili. Již k tomu jest v zemi této došlo, že nebude žádný z nás sám sebou jmín za pana, rytíře či měšťana — ale nyní předem jeden každý z nás poctivý vlasti syn a Čech býti musí, nemáme-li všickni padnouti. Jsme jedna krev, máme jednoho nepřítele a jeden všech nás jest cíl: abychom v zemi této od věků naší žili podle svědomí svého a podle jazyka svého, svobodně ve právích předků svých zůstávajíce.“

Měšťané panu Ostronickému se uklonili. V očích purkmistrových zasvitlo a konšel Kopřiva, všecek rozjařen, odpověděl:

„Pravdu děl jsi, pane z Ostronic. My, stav třetí, vždycky věrně s vámi stáli, když o dobro vlasti šlo, a také i tentokráte životy i hrdla svá rádi obětujeme —“

„Nadešel boj poslední a největší, přátelé moji —“ propověděl ještě pan Ostronický, ukloniv se a obraceje se k hospodáři. Ten, přelétnuv zrakem všecko shromáždění, pokynul a pan Ostronický ubíral se ku stolu v průčelí síně na místě vyvýšeném postavenému a registry nějakými pokrytému. V týž mžik tichnulo shromáždění.

Pan Ostronický jménem hospodáře, krevního přítele svého, chtěl již promluviti, hosty přivítati a jim vyložiti, proč téměř z celého kraje okolního jsou sem zavoláni, když otevřely se dvéře a mladý, rychlou chůzí všecek zbrunatnělý rytíř ukláněl se přítomným.

Potlačiv nelibé hnutí, vkročil hospodář vstříc mladému, švarnému rytíři, panu Bojkovskému z Lukáně, a uvítav jej, uvedl jej na místo, kdež více jemu podobných, mladých a pečlivě vystrojených mužů sedělo. Pan Bojkovský z Lukáně roztržitě se známými svými ruku si stisknuv a nedbaje žertovných jejich poznámek, proč že se asi opozdil, obrátil se po panu Ostronickém, jenž již započal hovořiti.

Uvítav hosty a podotknuv, že vrátil se včera z Prahy ze sněmu stavův království českého, kdež událi se skutkové, o jakých od časů husitských slavné paměti slýcháno v zemi této nebylo, vyprávěl, že svoláni jsou pánové z okolí na sjezd tento proto, aby od něho, svědka očitého, vyslechli, co všecko v Praze v poslední dny se událo, a aby se uradili, jakým spůsobem jeden každý z nich v této době veliké a slavné vlasti své přispěje.

Všecko shromáždění dychtivě upjalo zrak na starého muže, když vyprávěti počal, kterak před sedmi dny právě minulými, t. j. dne 21. máje měsíce v pondělí po neděli křížové stavové tohoto království sešli se do kolleje Velké, a napotom na zámek se odebrali, aby z úst místodržících odpověď císařskou vyslyšeli.

Pan Ostronický z Ostronic líčil zvolna a jadrně, co všecko napotom dálo se — a ve shromáždění jakoby nikdo ani nedýchal. Trvalo velmi dlouho, nežli došel až tam, jak stavové přišedše ve středu na českou kancelář, pana Martinice a pana Slavatu s tajemníkem jich Fabriciem jako škůdce zemské obyčejem staročeským s oken dolů do příkopu zámeckého shodili… Přítomní všickni již dříve než byli do domu pana Křínovce vešli, slyšeli velikou tu novinu: ale nyní, když opakoval a líčil ji znova očitý svědek té defenestrací a když z čista jasna předložil jim otázku, zdali v tom se shodují, že dobře se stalo místodržícím, jako jeden muž povstavše ze svých sedadel, vzkřikli hlasem velikým: „Dobře, dobře na ty šelmy zrádné! Již před lety pikle jejich o svobody naše tak měly se odměniti!“

A věru, největší a snad také neupřímnější hluk pocházel z té strany, kde pan Bojkovský z Lukáně seděl mezi mladými urozenci…

Pan Ostronický potěšen z takovéto odpovědi, dále promluvil:

„Přátelé moji, skutek veliký stal se jest a my nesmíme očí zavírati a sluchu zastírati před tím, že následkové větší budou jeho velikosti. Již boj se započal: my vedeme jej ve jménu pravdy a svobody, ve jménu práva a vlasti své a jestli vinou svou padneme, tato zmařená pravda a ztracená svoboda, toto zašlapané právo a pokořená vlasť budou nás volati na soud potomkův našich. Přátelé, pravím ještě jednou, že boj se započal: boj veliký a boj poslední. Sláva vlasti naší, jestli zvítězíme — ale běda nám, neostojíme-li — — protož ptám se vás, přátelé moji, zdaliž chcete přispěti v boji tomto jako někdys otcové naši slavné paměti, hrdly i statky svými. — Pozdvihněte srdce i ducha svého — a kdo nechceš neb nemůžeš, neslibuj!“

Nadšený hlahol ozval se ve shromáždění. Staří mužové s očima zaslzenýma, ale mladí s lícemi planoucími druh druhu ruku tiskli a u Pána Boha sobě slibovali, neopouštěti sebe, ni vlasti milené. A mnozí z těchto, v nadšení kordů svých dobyvše, vysoko nad hlavami jimi mávali. Pan Křínovec, radostně pohlédnuv ku dveřím, kdež rytířové mladší se umístili, poznal, že mezi těmi, jichž ocel na dotvrzenou svatého slibu se zablyštěla, byli i pan Jan z Klenové s panem Bojkovským z Lukáně…

Hluboké, sivé oči páně Ostronického zajiskřily mladickým ohněm, když, jakmile shromáždění bylo poutichlo, vykládal dále, že stavové nemeškali napsati i rozesílati Apologii Menší jednání svého a že on, Ostronický, z Prahy ji přivezl a také přečte.

Čtení Apologie trvalo dlouhou dobu a mnozí ze přítomných provázeli je hlasitými poznámkami, libujíce si případnosti i neostýchavosti slov spisu stavovského. Ale byli někteří, na jichž tváři počínalo se jeviti unavení málo tajené a kteří, jako by pozornosť svou osvěžiti chtěli, k druhům svým počali obraceti se s poznámkami o věcech docela, docela jiných… Slovo dalo slovo a tak mnozí již za dlouhou chvíli z ticha rozprávěli, pana Ostronického jen na půl ucha poslouchajíce. A zejména tam u dveří, mezi mladšími rytíři již delší dobu jedva že se zdrželi na hlas nepromluviti…

Jedině pan Bojkovský z Lukáně na nikoho nepromluvil, kučeravou hlavu do dlaní zapřev a tiše dumaje… Nevšímal si, že nedaleko něho pan Klenek z Březové s měšťanem o jakýchsi stodolách a stájích opravy potřebných promlouvá, ba, přeslýchal i poznámky jiných druhů svých, znící v ten smysl, jako že schůzka již na dlouho se protáhla, že čas k večeři jíti, a dokonce že by bylo radno, když se tak urození páni soudruhové jednou zas do města sjeli, do piteren a krčem podívati a králku a veselíčko po dlouhém čase sobě spůsobiti… A poznámky tohoto druhu ozývaly se tím hlasitěji, čím déle čtení Apologie trvalo… Na konec postřehl jich i hospodář a když konečně pan Ostronický umlknul, popošel mezi mladé rytíře, aby se poptal po příčině jich nepokoje. —

„Nediv se, pane Ondřeji,“ promluvil pan Klenek z Březové, „to čtení dlouho trvalo a čas se nachýlil. Mnozí z nás mají ve městě také jiná důležitá jednání. Tak i já, chtěje tuto se sousedem jednati o kup dvorce kmetcího…“

Pan Ostronický slyšev slova Klenkova přistoupil za hospodářem a v tom již kdosi z mladších prohodil:

„Ne od samého pečování o vlasť živ jest člověk; již náš žaludek počíná se ozývati a daň svou žádá —“

„Přijdeme, má-li pan Ostronický ještě něco důležitého, po večeři a dojednáme —“ promluvil jiný a opravdu mnozí z rytířstva nejen z těch, co u dveří místo měli, ale i z ostatních měli se k odchodu.

Ale trpký hlas bolestného, nevypověditelného přízvuku je rázem zadržel. Byl to pan Ostronický, jenž promluvil:

„Jen pozor dejtež, vy páni přátelé, abyste také vlasť svou neprovečeřeli — —“

V té chvíli nastalo po síni trapné ticho, až pan Křínovec, vida, že většina panstva k odchodu se přihotovila, a věda, že by mnohý z nich sotva po večeři zpátkem k úradě se vrátil, promluvil k shromážděným:

„Věc svou jsme ještě nedokončili, přátelé a bratří. Ale poněvadž mnozí k večeři žádají odejíti, prosím, abyste všickni, kdož nezhrdnete stolem mým, za mnou do mazhauzu nyní se odebrali. Po večeři můžeme do této síně se vrátiti a dále rokovati. —“

A za malou chvíli ozýval se již ozářeným mazhauzem veselý hovor a cinkot stolních příborů. V kuchyni páně byli již na tuto hostinu připraveni.

„Jen poshov s vínem, prosím,“ pošeptal pan Ostronický hostiteli do ucha, „jinak sotva bychom dnes dokončili —“ a trpce se usmáv, dodal nahlas, že jej mohlo drahně okolních pánů slyšeti: „Zdá se mi, jako by se měla naplniti slova písma o pánu, jenž vystrojiv večeři velikou, poslal služebníka v hodinu večeře, aby přivedl pozvané. A tu první řekl: Ves jsem koupil, i musím vyjíti si shlédnouti ji. Prosím tebe, vymluv mne. A druhý řekl: Patero spřežení volů jsem koupil a jdu, abych jich zkusil. Prosím tebe, vymluv mne. A jiný řekl: Ženu jsem pojal a protož nemohu přijíti. I rozhněvav se pán, kázal volati na ryncích i ulicích města na cestách i mezi ploty chudé i chromé, kulhavé i slepé — — ale můžeme-liž my, když vlasti své hodinu velikou jsme vystrojili, tak učiniti?“

„Dobřeť jsi podobenství užil,“ děl pan Adam Burian, pichlavým zrakem mrštiv po rytířích.

„Budemeliť se spoléhati na cizí v hodině této, již jako bychom byli poraženi,“ dokládal pan Vít Popelík s velikou zálibou namáčeje chléb svůj v libě páchnoucí, uměním kuchařským dobře kořeněný kondyment.

Obratnosti hostitelově i pana Ostronického podařilo se přece, že za krátkou dobu, když byli povečeřeli, shromáždili se opět v poradní síni.

Pan Ostronický, již déle neprodlévaje, počal čísti patent direktorův, minulou sobotu vydaný, v němž podle nařízené defensí stavové napomínají se „předně, aby jak s koňmi vojenskými tak i s lidmi poddanými svými, totiž s desátým a pátým člověkem a v čas nevyhnutelné potřeby i se vší mocí svou veřejně na hotově byli.“

Pan Ostronický po těchto slovech se zamlčel a bystrému zraku jeho neušlo, že na tváři mnohých ze shromáždění znamenati bylo jakousi tíseň. Pan Adam Burian dokonce nezdržel se jako člověk z panstva pichlavé poznámky na okolostojící rytíře, že nyní budou moci míti příležitosť, rytěřovati a kordy svými „do živého“ mávati.

Potlačiv trpkého pocitu, četl pan Otronický punktum druhé patentu direktorského:

„Za druhé, když žádných obecných peněz, bez nichž, jakož v jiných příčinách tak obzvláštně v příbězích válečných málo, anobrž zprosta nic se spraviti nemůže, aby tedy všickni sbírky své jimiž podle sněmu leta 1615 spravedlivě povinni jsou, ihned neprodleně do měst pražských úřadu berničnímu s listy přiznávacími odeslali a vyčtli, jsouce k týmž stavům naděje té celé a neomylné, poněvadž jsou se všickni přítomní i na místě nepřítomných pod poctivostmi svými k témuž snešení dosti učiniti zavázali, že tak to vše beze vší odpornosti vykonati a sebe před dalším nebezpečenstvím a těžkostí opatřiti nepominou.“

A po kratinké přestávce dodal pan Ostronický:

„Přátelé moji, ne direktoři, ale vlasť matka naše volá k vám o pomoc první, o daň, kterou vysvoboditi ji máte ze zakletí poroby. Ne podle vyměření sněmu z leta 1615, ale jistě o tolik více každý z vás dá, o kolik větší doba přišla, než byla leta onoho. Již prosím, přistupte, abyste se upsali na tuto daň vlasti své. Od dneška za týden jedu do Prahy a vezmu sebou —“

Na tvářích valné části přítomných objevila se netajená rozpačitosť a v okamžiku ozvaly se i zřejmé hlasy o časech těžkých, o malé úrodě, o nemoci i o vydáních nepředvídaných, až pojednou hlas hněvivý všecky vyrušil.

To pan Vít Popelík v zjevnou se pustil hádku s panem Adamem Burianem.

„Již, páni rytíři, čas, abychom se od tohoto pána urážeti nedali,“ zněl hlas Popelíkův. „Říká, že již ví, že se všemi dávkami na pány se budeme odkazovati. Kolikráte ty, milý pane Adame, jeden muž z našeho stavu rytířského více vlasti prospěl, než-li deset vašich z panstva korouhevného. Však víme dobře, že vám všem vak s penězi, jejž na ňadrech nosíte, srdce stlačil —“

Panu Adamovi, před tím pichlavému a žertovnému, zajiskřil zrak a střelhbitě sáhnuv po jílci, dobyl zbraně, žena se po Vítu Popelíku z Ouhranova. Ale tento nelenil a mžikem křížily se ocele…

Ve shromáždění nastal divoký hluk… Té chvíle použiv, vytáhnul pan Klenek z Březové purkmistra ven.

„Pojď, milý sousede, abychom něčeho neutržili. Dnes sotva se co bude jednati a my můžeme svého ukončiti —“ Ale nevyznal, že proto jen pospíchá, že nechce se dnes upisovati — — časy zlé, tu dvůr chce koupiti a k dávkám berně času ještě dost. Rozmyslí si ještě a rozpočítá, mnoho-li může dáti… Šarmicle pána s rytířem byla jemu i purkmistrovi vítanou příležitostí… A ne jen jim — když panu Ostranickému podařilo se rozvaděnce uchlácholiti, pozoroval s úžasem, že mnoho, mnoho pánův i rytířů bylo zticha odešlo… A ani ti, kteří pozůstali, neměli se k zápisu.

„Nuže, budu tedy prositi sám —“ nutil se pan Ostranický do žertu, „a budu prositi jednoho každého zvlášť. A aby křivda se neděla, budiž první, komu platí prosba má, ten, kdož naposled mezi nás vkročil. Toť, trvám, pan Bojkovský z Lukáně —“ Zrakové všech přítomných hbitě se točili po panu Bojkovském, ale nikdo nemohl jej postříci. Teprve za hodnou chvíli vzpomněl kdosi, že viděl jej odcházeti ještě — před večeří. „Poslední přišel a první odešel,“ podotkl trpce hospodář, pohlédaje na sedadla z valné části vyprázdněná. „Ti mladší páni skorem sumou již odešli.“

Pan Ostranický znovu chtěl promluviti, když do dvéří v plném spěchu vrazila mladá ženština, tmavých očí i vlasů, v řasném, cestovním plášti, všecka zpocena a udýchána.

Pan Ostranický udiven vyskočil jí vstříc. Znal ji dobře; toť Vlaška, která za milostnici pana Bojkovského na statak jeho přišedši, tolikerých klevet a pohoršení byla příčinou.

„Pane Ostranický,“ zvolala kvapně, nic před tolika muži se nezarazivši, německým jazykem. „Je-li tu pan Bojkovský z Lukáně —“

„Není,“ zněla odpověď, „a my všickni právě jej postrádáme —“

„Probůh, jaké neštěstí —“ mluvila půvabná Vlaška. „Se samým soumrakem přitrhli do naší vsi žoldnéři či loupežníci. Bili, drancovali, ves zapálili. To prý béřou odplatu za vyhozené místodržící. A tuším, že i jméno tvé, pane Ostranický, vyslovovali — ujíždějíce od nás —“

„Oh, té pomsty zrádné, podpažníka Slavatova!“ zvolal Ostranický hlasem hněvivým. „Však vím, kdo je najal —“ a obrátiv se k přítomným, děl: „Teď, pánové a přátelé, nezdržuji vás, poněvadž možno dosti, že na statku mnohého z vás v nepřítomnosti vaší řádí ruka najatcův, a pravda-li, pak vzpomeňte na mne i na vlasť svou, co jí by se stalo, kdyby pomstychtivci dosáhli vítězství a oběti své za bílého dne —“

Kvapně, úprkem rozcházeli se páni i rytíři. Ale pan Ostranický, všecek kliden, děl k Vlašce:

„Pojď, prosím, pomohu ti pana Bojkovského vyhledati —“

Ale po panu Bojkovském nebylo stopy… Hned, když společnosť k večeři sedala, vytratil se nepozorovaně, zamířiv k domu purkmistrovu. Vkročiv do mazhauzce, objal paní Evičku vášnivě bílé její čelo i ruměnné tváře líbaje…

„Což jsi starostliv, klenote můj tak málo nyní vídaný —?“ ptala se paní polo něžně a polo s výčitkou. „Není ti již volno zde, kde tolik krásných chvil jsme prožili —“

„Oh, holubičko, starosť mám o sluhu. Mněl jsem, že stojí venku v průjezdu, ale marně jsem se po něm sháněl —“

„Toť někam zaběhl na korbelík bílého —“ odvětila paní, kladouc rámě své kol šíje švarného rytíře. „Netřeba se strachovati, za nějakou dobu podívám se sama, vrátil-li se konat stráž —“

„Umíš věru konejšiti,“ usmál se pán z Lukáně, a lehký mrak starosti na jeho čele zmizel za okamžik. „Za odměnu nesu ti novinu, že purkmistr s Kopřivou usedli k večeři, kterou pan Křínovec hostům vystrojil. Pak budou ještě jednati. Nevrátí se tak brzo — —“

Vášnivý, dlouhý polibek ztlumil další slova páně Bojkovského — — Oddali se a opojili rozkoší hříšné lásky — — — Ale probuzení bylo strašlivé — — — Soused Drtina vrátil se mimo nadání a ocel jeho kordu zaleskla se náhle jako blesk rozhněvaného nebe nad mladým rytířem i paní Evičkou…

Pana Bojkovského odnášeli zkrvaveného z domu purkmistrova, když pan Ostronický s Křínovcem a Vlaškou na tmavé ulici k tomu se nahodili…

Stalo se v úterý po neděli Exaudi, 29. máje měsíce l. P. 1618.

* * *

Krevní písař tento dodatek přičinil: „Porovnán mord, jenž udál se v domě Drtinovském. Jakub Drtina v tom jest zuostaven. Ženu zahnal.

Nota. To bylo v den, kdy páni a rytíři našeho kraje sešli jsau se radit o krocích pro vlasť svú, neboť počátek boje velikého o právo a svobody naše odvěké již se započíná. Bohdajž, aby doba veliká i lidi veliké měla. Ale mnozí z panstva více statkuov pozemských, zisku a prospěchu svého, jiní freje, a věcí mrzkých sobě hledí, až strach jest, neobrátí-li se, že vlasť tato pro některé zavozena bude všem, pro nynější všem budaucím. Buoh nedejž, aby splnila se písma, řkoucí:

‚Slyšením slyšeti budete, ale nesrozumíte, a hledíce hleděti budete, ale nepoznáte. Nebo ztučnělo srdce lidu tohoto a ušima těžce slyšeli a oči své zamhouřili: aby někdy neviděli očima a ušima neslyšeli a srdcem nesrozuměli a neobrátili se, abych jich neuzdravil.‘“