Z pamětí krevních písařů/XVII. Kterak měšťané si vedli
| Z pamětí krevních písařů Josef Braun | ||
| XVI. Z věku „zlatého“: Kterak leckdes v poddanství chodívalo | XVII. Kterak měšťané si vedli | XVIII. Kterak mezi pány a rytíři bylo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVII. Kterak měšťané si vedli |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 256–275. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V domě apatékářovic již od minulého pátku všecko vzhůru kostkou obráceno.
Ne snad pro důležitou tu novinu, kterou v týž den večer poslové z Prahy přinesli a která všecko město radostně povzrušila: že totiž J. Mť. Cská. král Rudolf ráčil požadavkům všech tří stavů povoliti a majestát o svobodném víry provozování podepsati — ale proto, že dnes, v úterý v den svaté Markéty svátek nejstarší dcerky apatékáře Hořeckého.
Panna Markýtka obecným hlasem městského mínění nejen za jednu z nejbohatších, ale i nejsličnějších dcerek městských jednosvorně uznána — a jak tu v nádherně vyzdobené jizbici, u okna, kudy zlatý proud dopoledního slunce letního plnými paprsky na ni dopadal, nad čistě prostřeným stolem se klonila, věru pověsti své neubírala. Každá Vlaška z fraucimoru dvorského J. Mti. Císařské, natož pak kterákoli z ženské družiny pana vladaře Rožmberského mohla by jí záviděti tu štíhlou, plnou a přece pružnou postavu, svůdný vděk rozkvetlých ňader pod živůtkem uměle zžáhaným a zlatě prošitým vábně se tajících, úměr tenkých rtíků i líček nejpěknějších míšeňátkem rozkvetlých, a což teprve lesk tmavého, jiskrného oka z pod dlouhého řasoví hrdě vyhlížejícího a jemný hedbáv leských kaštanových vlasů obyčejem francouzským „na strunách“ zapletených a pod hedbávným pentlíkem poukrytých!
Od božího rána, jedva že z kostela přišli, nestačila panna Markytka děkovati za „upřímné vinše a všeho dobrého na Pánu Bohu žádání“, s kterými návštěvníci jeden za druhým tak říkaje dvéře si podávali. Nejprv ovšem přišla chasa domácí služebná — a těm panna, sáhnuvši do váčku karmazínového na drahocenném jejím pásu visícího a dnes penězi stříbrnými naplněného po tolaru jednomu každému se odvděčila. Jak ji těšilo, když chasa služebná podivením nad dárkem tak velikým ani dosti vynaděkovati neuměla. Pravda, paní máť hluboko do bité truhlice pro tolary sáhnouti musila a pan strýc mydlář, jak ho všickni znají, divně by na tak velikou štědrotu se podíval — ale což, nechť i chasa služebná vypravuje o bohatství a štědrotě v domě apatékářovic, aby závisti sousedek i panen sourostlých ještě více přibylo! A po chase služebné dostavili se sousedé z nejbližšího okolí, některý se ženou i dcerou svou, pan strýc Tobiáš i s paní tetou, a pak i mužové z obce i z přátel páně apatékářových nejvzácnější, mezi nimiž pan doktor a prokurátor s panem děkanem na místě prvním. Přišel na konec i pan primas se synkem svým, jenž panně libě uzardělé s přáním v rhytmech umělých složeným vedle kytice vonných růží i překrásnou nožnici, jako ji panny nosí, presentoval… Pan Martin, apatékář, všecek již po ránu rozjařen a rozveselen, uvítav pana primasa a poctovou stříbrnici jemu podávaje, významně mrknul naň v okamžiku, kdy panna synu primasovu ručku na poděkování podavši, dlouho ji nemohla vybaviti.
„Mním, pane Ondřeji,“ děl hospodář k panu primasovi zticha, „že dnes naposled již dcerka má pod otcovskou střechou svátek slaví. Proto jí dnes popřeji více než kdykoli dříve —“ a vida, že pan primas v otcovském souhlasu radostně se usmál, dodal nahlas: „Víš-li, pane primase, že čekáme i synka z Prahy. Slíbil ve psaní, které teprv včera z večera poselka donesl, že tentokráte, byť všeho nechati měl, se odprázdní a ještě prý s hosty nějakými přijede. Budou všickni vítáni. O traktaci, ku kteréž i ty laskavě pozvání jsi přijal, jej uvidíš, čekáme ho každou chvíli — —“
Tak jeden za druhým přicházeli a odcházeli, podle řádu a stupně poctivosti své byvše uvítáni. Již k poledni se naklánělo a panna Markytka patrně již unavena, chtěla za otcem na mazhauz se ubírati, když na dvéře ozvalo se nesmělé zaklepání a za malý okamžik vstoupila starší žena s mladým, vzrostlým jinochem. Jednoduchý šat a nesmělé chování na první pohled lidmi chudobnými je prohlašovaly.
V tmavém, jiskrném oku panny Markytky mihnul se lehounký zásvit a tenký, svěží její ret přeletěl vítězný úsměch — tedy přece se dočkala té chudé tetky své i synka jejího! Jsou holá bída a nuzota, ale hlavy odjakživa pyšně nositi uvykli — obzvláště on, Šimon. Za dlouhou dobu již se v tomto domě neukázali a panna Markyta domyslila se, že asi Šimůnek nespěchal, že matka tuze jej přemlouvati musila, jen aby šel a bohaté sestřenici své poctu prokázal! Věru, panna Markyta nikdy nemohla pochopiti, nač že ten mendík[1] tak hrdě hlavu nosí; což platno jeho umění a hlava bystrá, o níž i ona leckdy od pana děkana vyprávěti slyšela, když v kapse ani grošíku nemá! A hle, přece musil přijíti, přece učenou hlavu svou přikloniti — a panna Markyta s obzvláštním potěšením a dostiučiněním poslouchala těch několik krátkých, vážných slov, jež ten mladík v chudobném kolárku a tmavém, jednoduchém kabátci jménem svým i matky své přednášel.
A vyslechnuvši, dodala pichlavě: „Již jsem myslila, že tetička s panem synem svým nepřijde. Nedivila bych se, neboť slýchám, že přílišná učenosť a s knihami se obírání zapomnětlivosť věcí obyčejných přivodí — —“
Ušlechtilá tvář Šimonova po těch slovech poněkud zbrunatněla a on klidně a vážně odpověděl: „Nechtěli jsme, milá Markytko, po ránu vás vyrušovati a sečkali jsme naposled až všecko vzácné panstvo a přátelé vaši poctu tobě učiní —“
Panna Markyta chtěla povědíti něco ještě pichlavějšího než prve, ale v tom prostranními dveřmi přicházel otec.
„Ah, teta Ofka —“ usmál se blahosklonně, polo nedbale ruku jí i Šimonovi podávaje. „Totě dost, že se zase jednou viděti dáte. Nuž jak se vede, jak se vede tam na předměstí —? A ty, Šimáčku, zmužněl jsi od té doby, co jsem tě neviděl. Slýchám, že na učení dobře si vedeš a že bys na universí škole i městu našemu ku cti prospíval — —“
„Chvála Bohu,“ odvětila chudobná měštka, „a již jsem, nemohši prosbám jeho odolati, rozhodla se, že do Prahy jej pošlu. Proto jsem také umínila si prositi pana strýce —“
„Ano, ano, jen přijď teto milá,“ rychle přerušil apatékář svoji svatku.
„Ale dnes ku věcem podobným nemám času. čekám z Prahy Tomáška a ke všemu tomu i hosty přivede. Nevíme dnes tu všichni, kde nám hlavy stojí. Zejtra můžeš přijíti — —“
Apatékář již v duchu litoval, že o té universí byl se přeřekl. Však ta Ofka věru není tak hrdá, jak se dělá a jak Markyta vždycky říkává — podej jim prst a béřou již celou ruku… Ale chudí příbuzní dlouho tu neprodleli — a jedva že za nimi dvéře se zavřely, již tu byl nový návštěvník, jenž nejen proto, že Markytě byl neznám, ale i zevnějškem svým pozornosť a zájem její upoutal.
Byl to vysoký muž očí jiskrných, ramen širokých ale něco málo již, ne tak tíhou věku jako snad zkušenostmi života nachýlených — ale když panna Markyta jeho širokých, volných poctivic, jeho kabátce obdlouženého, jako takové hned za krále Ferdinanda nosili — a staříci již tehda horlili, že kroj ten staročeský nositi se přestává, — jeho střevíce neforemné, sumou všecku tu strůj starosvětskou viděla, nemohla se úsměvu ubrániti.
„Tyť ještě neznáš, Markytko, mého spoluškoláka bývalého a sourostence,“ představoval hospodář. „Ale již jsem vyprávěl, že jsem s ním ve městě byl mluvil hned před týdnem, když ze světa se vrátil, a že jsem jej i ku dnešní traktací pozvati dal. Ano, toť ten můj hrdina i poutník, jenž proti Turkům pohanům bojoval, na moři mezi piráty trávil, Palestinu i jiné země neznámé za dlouhá léta procházel — až přišel nyní v rodném hnízdečku sobě odpočinout, toť soused Kryšpín Okřes, se mnou na rok i na den stejně stár — —
Ale proti pravdě posledních slov apatékářových význačně mluvily probělená brada i šedivé, až na ramena splývající vlasy souseda Okřese.
„Slyšel jsem,“ dostal se konečně tento ku slovu; „že ty, panno ctná, svátek svůj slavíš. Pravda, jsem neznám tobě — ale snad neodmítneš, jestli obyčejem staročeským, všeho dobrého tobě i rodu tvému na Pánubohu vinšuju a věrně žádám —“
Ne bez úsměvu nad vzezřením i slovy podivného hostě, podávala panna ruku sousedu Okřesovi, jehož drsná pravice bezděky tak ji přitiskla, že Markytka rychle z dlaně jeho ji vyvinula.
„Ach, té ručky hebounké —“ usmál se soused trochu podivně, „tato by jistě rukojeť meče neudržela, jako to dlaně žen husitských velké paměti činívaly — Četla-li jsi kdy o nich —?“
Panna Markytka pohled plný podivení upjala na osmahlou tvář Kryšpína Okřese.
„Nečetla, pane sousede — nerada ve knihách se probírám. Mním, že to patří jen lidem od péra. Ale o Husitech a ženách jejich slýchala jsem za dětství od staré chůvy Brigity, když v zimě pohádky vypravovávala.“
„Aj, ten husitský věk tedy už za pohádku jest?“ a na rtech Okřesových objevil se úsměv ještě podivnější. „Oh, to budu asi já, člověk starosvětský a v cizině život protoulavší, na stará kolena mezi vámi mnoho doháněti.“
Ale pán apatékář již nedal rostenci svému dále mluviti, naplněnou stříbrnici poctovou mu podávaje. Avšak když málo sobě přihnul a hospodář nad tím podivení svého netajil, vysvětlil Okřes:
„Za tolik let v cizině ani zdatnějšímu pití jsem se nepřiučil a pozoruji, že zde ve vlasti mé již mnohý mladý mne v tom zahanbí — ale k stáru těžko se učiti.“
A když soused Okřes odešel slíbiv svatosvatě, že odpůldne ku traktaci přijde, nezdržela se panna Markyta hlučného smíchu:
„Toť divný brouk,“ promluvila, „a mním, že by se hodil tak k pannám bekvinkám[2] za hospodáře.“
„Ale hlava nad jiné bystrá a znamenitá. Po smrti otce svého, konváře, dal dům i živnosť na úrok,[3] šel na universí do Prahy, do Wittenberku a což já vím, ještě kam — a potom prý dále do světa, na Východ se pustil. Jsem rád, že přijde — není mnoho od řeči, ale poví leccos pro zábavu ze svých zkušeností a nezapomněl-li šprýmů z mladosti své, svede králku znamenitou. — Ale jen aby ho do odpůldne nerozešlo.“
Nerozešlo opravdu. Prostranný, nádherou oplývající mazhauz naplnil se již hostmi, když i soused Okřes se dostavil. Jemný cit panny Markyty skorem zarazilo, když týž šat, čistý sic, ale jednoduchý a starosvětský a sem do té nádhery přece jen se nehodící, na něm uviděla. Ale nezbylo jí času, déle s podivným hrdinou a putovníkem se zabývati.
Nestačilať poslouchati a příslušně zodpovídávati sladké, lichotivé dvoření dvou švarných mladíků, kteří s bratrem jejím z Prahy přijeli a nyní stále kolem ní obletovali. Slušeloť to opravdu té panně nádherně vyšňořené i mládencům, z nichž každý, v okruží kmentovém, v aksamitovém pláštíku šňůrami zdobeném, v červených střevících, s lehounkým kordiskem po boku jen jen zářil.
Ale nadivno — nežli panna se nadála, ocitl se u ní starý ten morous. Slyše ji hovořiti s pány mladými, patrně se zarazil a to, co dříve říci chtěl, na rtech mu uvízlo.
„Aj, panno, co slyším —“ jako by sluchu nechtěl věřiti, děl ustrašen, „vy tu německy mluvíte —“
Panna nic se nezaleknuvši, mrštně odpověděla: „Z těchto pánů mladých a bratrových přátel jeden Němec a druhý Vlach, a že pan della Moniga německy promlouvá, mluvíme tím jazykem. On i pan Hirš jen ztěžka jazykem naším hovoří, proč by si násilí činili. Ostatně mně to jedno jest —“ dodala pochlubně, „mluvím tak hbitě německy jako českým jazykem —“
„Probůh, panno, tobě že to jedno jest?“ v opravdovém ustrnutí ptal se Okřes — ale nežli dočkal se odpovědi, odváděl jej hospodář ku stolu, za který většina stolovníků byla již usednula. Posadil jej zrovna vedle pana primasa, jenž po druhé straně synka svého maje, lehýnko se zachmuřil. Nebylo ani jemu ani synkovi jeho po chuti, že domácí dceř, jeho Janovi jako by na polo již připovězená, tam s těmi floutky tak živě, hlučně si vede. Soused Okřes přelétnul jedním pohledem tu nádheru mužských kabátců, dílem krumpléřským zdobených, i ten lesk zlatých šteftů ve vlasech a bohaté prošívání na šatech paní i pannen, a že všecka společnosť hlasitě hovořila, naklonil se k panu primasovi, od dávných let dobrému známému, a promluvil:
„Žasnu, pane primase, nad tím obratem v městě tomto i v myslích obyvatelstva jeho.“
„Dříve, za našich otců, Němec i cizinec mezi sousedy bílou vranou tu býval, takže přišed, honem popílil si zvyku i řeč domácích si osvojiti. Ale teď — rozhlédni se kolem sebe a uvidíš snad díl třetí cizinců cizinských, k vůli kterýmž lidé domácí nestydí se jazykem svým přirozeným povrhnouti a německy hovořiti. Bývalo-li to kdy? Však nejen jazyka jejich, ale i obyčejů cizích lehko se přichytli — užasnul jsem, an mi hospodář při příchodu obyčejem německým villkum[4] podával. Nevím, pane primase, jak tu do konce přebudu, a lituji, že jsem bratru hospodářovu slovo své dal i jej o hostině navštíviti —“
Pan primas, člověk obstarožný, jehož nákaza obecná dosud se byla nepřichytila, kývnul povážlivě hlavou.
„Ano, ano, pravdu díš, ale pomoci není — již příliš hluboko jsme zabředli —“
„— a proto slepě hloub a hloub zapadáte —“, odtušil káravě Kryšpín. „Aj, proč přijímáte cizince mezi sousedy své a přijavše, proč nedbáte, aby ne vy jim, ale oni vám se přispůsobili a ne sebe nad vás nadnášeli —“
„Oh, ptej se — ale já odpověď jinou dáti neumím, nežli že mocná podpora dvora císařského cizinský ten příval vždy více rozmnožuje a fedruje.
Nikdy nebylo v Praze tolik cizinců vídáno jako nyní, za panování Rudolfova —“
„A z nich každý lační a baží, jak by v zemi této stal se mocným a bohatým na úkor domácích. Nevím, nevím, nezajde-li z toho všecko naše království. Však viz a slyš —“ dodal soused Okřes.
A opravdu, jako by na dotvrzenou z té různé směsi hlasů, šumně po prostoře mazhauzové se rozléhající, snadno bylo lze rozeznati kteraké množství hodovníků po německu rozpráví.
„A pozoruji,“ znova tlumeně zahovořil Okřes, „že mnozí naschvál řeč cizinskou sobě oblibují, aby dokázali vzdělanosť a povznešení své —“
Ale již nebylo času k důvěrnému rozhovoru. Na stůl nošena jídla, nad jichž úpravou i mnohostí Martin Okřes užasnul… Trvalo hodnou dobu, nežli mohl se k panu primasovi nakloniti a znovu mu pošeptati:
„Půl světa jsem sjezdil, hodování všeliká viděl, ale nepomyslil jsem, že u nás, ve vlasti mé již i v tom jídle regulí staročeskou říditi se přestali a po spůsobu vlašském hodování labužného a nákladného sobě hledí. Považ, co za tento náklad lidí chudobných prostě by se nasytilo, kolik mendíků ve škole by se jím opatřilo…“
Den již k večeru se přikláněl, když jídla z kuchyně nositi se přestala — již jenom ženské na věcech sladkých sobě pochutnávaly. Za to mužští důkladně sobě počali přihýbati. Pan děkan jen jen hořel a vážnému jindy panu prokurátorovi již i leckterý vtip na jazyk do učené latiny se připlétal. A tu sobě hospodář na svého Kryšpína vzpomněl, žádaje aby společnosti pro zábavu něco ze zkušeností svých pověděl — ale libo-li, poněvadž něco pánů sousedů snadněji jazyku německému porozumí, aby po německu vykládal, z domácích prý beztoho všichni tak vzděláni a umělí, „že jim to jedno —“
Kryšpín Okřes divně se usmál, ale klidně odvětil: „Za mlada dobře po německu znal jsem jazykem točiti, abych, jak říkají, ve světě se neztratil. Ale nadiv — vyštudovav, s dobrou polovinu světa jsem sjezdil, prochodil a hle — německy jsem zapomněl. Spíš častěji česky jsem mohl pohovořiti tam, kde bych byl syny země této nejméně byl hledal. A i kdybych jazyk sebe lépe ovládal, nemluvil bych než jazykem přirozeným — ani to ptáče jinak nezpívá, nežli jak zob mu narostl. Páni již odpustí a tím více budou se přičiňovati, aby řeči naší české, mezi námi žijíce, se přiučili —“ a pozorovav Okřes na některém ze sousedů souhlas, potěšen, že ještě přece humno zdejší docela nezkoukolovatělo, chutě dal se do vypravování. A teď i Němci, který jen trochu rozuměl, dychtivě poslouchali. Zábavně a přece prostě líčil Okřes zemi svatou, pouště i krajiny daleko za ní se prostírající, a co nejvíce přítomné bavilo, byli obyčejové rozliční národů tamějších. Sám pan prokurátor, jenž vždy a všude na své učenosti si záležeti dal, neutajil svého podivu. S dobrou hodinu vyprávěl Okřes o těch divných obyčejích s malými jen přestávkami a takto ukončil:
„Již jste světle mohli poznati, kterak národové nevzdělaní a tak říkaje polodiví, řeči a obyčejův svých šetří, jako by věděli, že jen potud budou, pokud památek těch drahocenných po předcích svých budou si vážiti — a přišed do vlasti, shledávám, že jen v národě tomto mnozí jsou. kdož bez nutkání a samochtě, kroje, řeči i mravů cizinských jsou se přichytili.“
Ticho hrobové rozestřelo dusivou svou tíž za několik dlouhých trapných okamžiků, po všem hodovním shromáždění, když v tato slova Okřes byl ukončil; mnohý, přemnohý pocítil se pravdou jich dotknuta. Ale hbitý hospodář nedal myšlenkám podobným vzniku, pozvednuv číši na zdraví statečného vyprávěče. A podivno, když všickni pozvedli svých pohárů, ani sousedé Němci jinak neučinili…
Již po hodině třiadvacáté Okřes, nedbaje domluv hospodářových i ostatních, domů se ubíral. Pan primas uživ dobré příležitosti i se synkem k němu se připojil. A když vycházeli, tento neodolal ohlédnouti se po své znejmilejší, která všecka zruměněna a záříc, tamto v rohu mazhauzu s mladým Vlachem a druhem jeho Němcem se bavila.
„Ti teprve teď počnou zapíjeti,“ promluvil primas, „a vsadím se, že teprve k ránu se rozejdou.“
„O věcech marných dosti se namluvili — ale na př. o majestátu právě podepsaném, nikdo z nich se ani nezmínil, leda že suchý mydlář podotknul, že příští čtvrtek jeho „oktáv“ hostinou oslaví —“
„Ano, jídlem a pitím — ničím více,“ trpce podotknul Okřes. „Sejdou se, aby nádheru svou sobě ukázali, a aby pojedli a popili. Věř, pane primase, trpko a úskostno mi tu ve vlasti více, než bych na poušti byl: tam aspoň znamení jsou, podle kterých poznám, že přijde smršť záhubná a v čas mohu sebe retovati, a ne-li, zahynu jen sám — ale tito k znamením hluší a slepí jsou a přijde-li smršť, nepadne jeden, ale všickni, kdož národu tohoto jsou — nevinní s vinnými —“
„Snad tak zle nebude,“ děl pan primas ani se rozcházeli, „ještě čas, aby vše se napravilo, ještě dosti moudrých a prohlédavých —“
Povzdechnuv stisknul Okřes oběma mužům pravici. — — — — — — — — — — — —
Druhého dne, jdouc s mladým Vlachem na procházku za hradby, byla Markyta apatékářovic nemile překvapena. Potkalať bratrance Šimona zrovna ve bráně a ten mendík ošumělý odvážil se ji posmeknutím baretu pozdraviti. Ještě že se s ní do řeči nedal… Ale neztrativši ducha, vyprávěla panu della Moniga, že to jeden ze studentů žebravých, kteří otce ustavičně obtěžují…
Zatím Šimon kráčel k domu apatékářovu. Matka, která po náhlé smrti otcově domu v městě pozbyvši a na předměstí se přestěhovavši, tkaním roušek sebe i jeho živila, od práce nemohouc se odstraniti, svěřila mu důležitý úkol… Blíže se k apatéce všimnul si Šimon dobře, kterak nedaleko pan primas setkav se s tím divným putovníkem, něco jemu rozkládá.
„Tam se děje staročeská poctivosť —“ zněl rozhorlený hlas, „slovo své, napolo již dané, dnes mi ruší. Dobře, že jsem v čas se přesvědčil. Ten Vlašek jí prý včera lásku věčnou již vyznal a ona s tím otci se svěřila. Mého synka by si prý jen z přinucení brala — —“
A netrvalo dlouho, podobně rozhorlen odcházel z domu strýcova i Šimon. Přišel jej upomenout, že před lety slíbil, že jej, malého tehdá pacholíka, bude-li v Praze studovati, podpoří — — a teď odchází s prázdnou. Pan strýc žádal, aby víry bratrské se zřekl a aby k víře jeho, luterské, se přidal. Teď prý, po majestátě, beztoho to rozdíl pramalý — a víra bratrská beztoho otci jeho, bratru apatékářovu, k chudobě pomohla.
Prošed náměstí zašel ku strýci druhému, mydláři, který, ač lakomý a na groš, tehdy před lety ženě po zemřelém bratru svém podobně sliboval. Strýc, muž suchý a již drobet sehnutý, uvítal jej laskavě. Bratrovec přednesl mu prosbu svou.
„Jen láska k vědám a umění vede mne ku kroku tomuto, jinak bych tebe, strýče, neobtěžoval —“
„Ah, vědy a umění — těmi ještě žádný v městech našich neztloustl,“ mluvil strýc. „Chyť se řemesla nějakého, abys jednou měšec sobě naplnil a k ztracenému jmění otcovu si pomohl… ale když jinak nedáš, neodepřu tobě podpory své. Ale na tento čas nemohu; hleď Šimáčku, jaké vydání zase míti budu, neboť hostinu jest mi vystrojiti na oslavu majestátu. A proto jsem tebe žádati si umínil, jakož umíš dobře loutny instrumenta používati, abys při té příležitosti hostům mým zahrál a zazpíval. Budou mezi nimi přátelé pana podkomořího, jenž po městech konšely sází, Vlaši — a ti loutnu nade vše rádi poslouchají — —“
Ale že tito Vlaši mají o něm, mydlářovi Hořeckém, panu podkomořímu dobré slůvko pošeptati, aby konšelské lavice snáze dosáhl, o tom pan strýc nepromluvil ani zmínky. A v skutku, mezi těmi, kteří o příštím čtvrtku mazhauz mydláře Hořeckého naplnili, byl i mladý jeho bratrovec. Společnosť, vyjma dvou Vlachů z Prahy přijedších, byla asi táž, jež hodovala ondy v apatéce.
Pan primas, tentokráte bez synka, seděl vedle souseda Okřese; za to Markyta apatékářovic přišla i s mladým Vlachem a druhem jeho, kteří v apatéce byli až do dneška se zdrželi. Pan Martin všecek šťasten z této známosti — ten mladý Vlach je z krve urozené: della Moniga… A když dnes zábava se rozproudila, vzpomněl pan děkan, že slyšel, kteraký vak knih nákladných panu Okřesovi z Prahy tento týden dodán byl.
„Jaké by byly?“ ptal se učený pan prokurátor.
„Jaké jiné než české. — Což to něco zvláštního? Vždyť přece v tyto časy, jak jsem slyšel, zahrada plodů literního umění u nás tak utěšeně jest rozkvetla. — Což vy tu českých knih nečítáte?“
Na tvářích učených pánů bylo lze pozorovati netajený, pohrdlivý úsměšek a pan prokurátor odmítavě mávnul rukou.
„My — já, knih českých nečtu; jednak času a jednak i peněz málo ku věcem takovým —“
„Ty, pane prokurátore, nejméně bys takto měl naříkati,“ děl ne bez trpkosti Okřes. „Ó vy ubozí auctores, kde všude vaše české knížky nejsou popelečkami! Tam, kde by nejspíše mohli —“
Pan prokurátor pohrdavě změřil roztrpčeného karatele, pan děkan útrpně se usmál — ale již pozornosť veškeré společnosti obrátila se k švarnému mládci ušlechtilé, poněkud přibledlé líce, jenž před hosty povystoupil a struny loutny něžně probírati se jal… Všickni ztichli a za mžik zazněl čistý, zvučný mužský hlas za doprovodu loutny. Šimon Hereckých zpíval překrásně — ale jeho píseň nějak divně na posluchačstvo působila. Jedni lehko se mračili, druzí rozpačitě na jiné se dívali, ale nikdo z nich neodvážil se soulad lahodných zvuků přerušiti. Jen soused Okřes radostně se utvářil a tvář jeho se zbrunatněla. Píseň chýlila se ku konci:
„Ó vzpomeňte si Čechové
na předkův svojich příklady —
jestli nevzpomenete,
vy jistě zahynete —“
„Neb Bachovi a Venuši
i Pýše holdujete,
k cizím se nakláníte
a svého nechráníte — —“
A jako by chtěl všech srdcí uchvátiti, zpíval z hloubky duše své hlasem zvýšeným sloku poslední:
„Již Saturn číhá odevšad,
na místě vašich rozkoší,
kde byly slávy doby,
tam bude pád a hroby —
váš pád a vaše hroby —
váš velký pád a vaše hrozné hroby —“
Píseň dozněla mohutnými vlnami zvukovými a jako ondy po řeči Okřesově, tak nyní všecka společnosť za hodnou chvíli jako by zaražena mlčela. A jako ondy, tak i nyní hospodář pozvednul číši — ku poctě pánů stavův, kteří majestát šťastně vymohli. A přípitek postačil a pomohl — všickni jako by místo vína pili moku omamného, kterým se zapomíná… Zábava rozvlnila se plným proudem: páni bratří Hořečtí v důvěrné rozmluvě k pánům Vlachům se přikláněli, ob čas pohlédajíce v tu stranu, kde dvorné pohledy a lichotná slova mladého Vlacha sličnou Markytu jako motýlkové obletovaly — a soused Okřes, usadiv vedle sebe mladého zpěváka, jen jen zářil, když mladý Hořecký na otázku, od koho by píseň ta pocházela, odpověděl:
„Od otce mého. To jest, já ji do rhytmů složil, ale vše, co v ní obsaženo, říkával otec můj blahé paměti. — Mnohé jsem přidal sám, pozoruje běhy dnů našich —“
„Oh dobře, dobře, již se pamatuji —“ kýval Okřes, „býval horlivým čtenářem. — Ptal jsem se, ty synku, nejednou již na rodinu vaši a jsem rád, že tebe seznávám —“
Dnes nemusil Okřese nikdo pobízeti, aby vytrval. Ostatně dnes hodovníci brzy se vytráceli — nebylo pití tak hojného u opatrného mydláře jako u marnivého apatékáře. Zejména mládež, v čele s mladým panem della Moniga a Tomáškem apatékárovic ještě před půlnocí ven se vyhrnula.
Kryšpín Okřes s Šimonem Hořeckým byli z posledních, kteří odcházeli. Vyšedše zahnuli do dlouhé ulice, na jejímž konci sbor Bratrský se nacházel. Byla tmavá a větrná zimní noc. Okřes vzal Šimona pod paží.
„Neodejdeš již od boku mého. Celým životem mne provázeti budeš. Nemám nikoho a statečku chvalbohu dosti. Za týden pojedu s tebou do Prahy.“
„Ach, pane Okřese, ještě mne neznáš — a již —“ promluvil jinoch hlasem radostí se chvějícím.
Hluk, jenž sem nočním tichem z druhého konce ulice zaléhal, přerušil další slova mladého muže. Smích a přidušené veselé výkřiky bylo slyšeti hlasitěji. Okřes i Šimon pospíšili; ale tento, vytrhnuv se Okřesovi z pod paží, utíkal napřed, ku sboru Bratrskému. A hle, tam bujní nezvedenci, na dvéře sboru něco lepili a čmárali…
„Pryč, pryč! Vy lehkomyslní —“ zavzněl hlas Šimonův, ale bujný smích byl mu odpovědí — pak zaslechl Okřes několik slov veselých i hrozivých, pak úzkostné volání Šimonovo a hned po té — Bože svrchovaný — děsný jeho vzkřek…
Tímto dokončeno: „Stal se jest mord v městě našem ohavný, že u sboru Bratrského zbujnou mládeží zavražděn Šimon Hořeckých, nočně a tejně. Mnozí ze synkuov potahováni a podezření na jakéhosi Němečka mladého padlo. Ale na konec vše zduseno, neboť dnes Spravedlnosť slepá jest bohatým a vidoma zločinuov jen lidí chudobných. A Kryšpín Okřes, jenž vraždě, bezděk a u vzdálení byl přítomen, vyprodav vše do světa odešel, aby nikdy víc se nevrátil. Takých mordů prý v Praze nyní denně se přihází. Apatékáře Hořeckého byl bratrovec; tejž apatékář provdav dceru, kteráž jinače nechtěla, do Prahy a mysle že do domu urozených přijde, užasl, když viděl, že pan della Moniga kominíkem jest.[5] Takto ti Vlachové fortelně jednají.
Nota. Tak pro nešlechetné trpí šlechetní a s nimi i tato vlasť, matka naše. Takť ten stav starobylý městský poklesá víc a více: jedni k rozkošem mysl svou obracejí, druzí k pýše, třetí po hodnostech městských baží, čtvrtí nemajíce smyslu pro věci vyšší jen mamon shánějí, všickni cizoty se chytají a teprve pátí či desátí věrni zůstali a ti nemají moci a nemají odvahy — — Jest-li nerozpomeneme se v čas, pak poklesneme my stav městský a s námi všecko toto království — — — Ó by Buoh nejen posílil ale i osvítil nás!“