Z notýsku českého Honzy z pohádky/Mezi Rumuny
| Z notýsku českého Honzy z pohádky | ||
| Zpěvem k srdci | Mezi Rumuny | Hrom do toho! |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mezi Rumuny |
| Autor: | Jan Urban Jarník |
| Zdroj: | JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Mezi Rumuny. (Úryvek z cesty do Rumunska z jara 1919.[1] V zemích, obývaných Rumuny, jsem pobyl tu delší, tu kratší dobu v letech 1876, 1879, 1911 (dvakráte) a letos v měsících květnu a červnu. Vypravování své počnu cestou letošní, tu a tam, kde se mně naskytne vhodná příležitost, zmíním se o svém dřívějším pobytu.
Tentokráte jsem podnikl cestu, jsa doprovázen synem svým Hertvíkem, ředitelem zem. knihovny moravské. Šlo nám především o hlavní město království Rumunského, Bukurešt, kde jsem byl dva jarní měsíce roku 1879, tedy právě před 40 lety. Prahu jsem opustil v pátek dne 18. dubna, tedy v den, jenž se zdá mnohým býti nevhodným k zahájení nějakého podniku, na jehož příznivém výsledku nám záleží. Bude tomu měsíc, co jsem se dotazoval v Sibíni jistého diplomata, kterého dne odcestuje do Bukurešti. Bylo to ve čtvrtek i dostalo se mně odpovědi: „Přičiním se, abych tak mohl učiniti ještě dnes, nepůjde-li to, odjedu v sobotu, zítra, v pátek, rozhodně ne.“ Ovšem nutno podotknouti, že náš odjezd byl stanoven na Velký pátek a tento den má, nemýlím-li se, naopak význam dne šťastného.
Ovšem hned na samém začátku se stalo něco, co se zdálo odporovati tomu, co právě řečeno. Mně, starému člověku, šlo o to, aby mne daleká cesta co nejméně unavila, a tu jsem byl utěšován slovy: „Nebojte se, vždyť jde pouze o cestu do Vídně; jakmile tam dorazíte, vstoupíte do orientálního rychlovlaku, opatřeného spacími vozy t. zv. waggon-lits, a své kupé opustíte teprve v Bukurešti. O místo pro vás dva jest postaráno“.
Tak jsme tedy jeli, ale než jsme dojeli do Vídně, rozplynula se naděje v pohodlnou jízdu jako mýdlová bublinka: v jednom z denních listů, jejž jsme si na nádraží koupili, stálo černé na bílém, že právě téhož dne, t. j. 18. dubna, orientální rychlík přestane jezdit z Vídně a že budeme moci do něho vstoupiti teprve v Záhřebě. Ve Vídni, pravda, se nám dostalo zvláštního dovolení, abychom mohli vstoupiti do přichystaného vlaku dříve, než ostatní obecenstvo, vyhledati si takto vhodné místo, a skutečně cesta noční za svitu měsíčního uběhla celkem příjemně, ale druhý den z rána, na Boží hod velikonoční (zdrželi jsme se totiž den ve Vídni) to začalo, nač nás ostatně spolucestující předem připravili.
Dojeli jsme do Ehrenhausenu na hranicích Jugoslavie, známého i naší české veřejnosti tím, že tam v posledních létech svého života se usadil a tam zemřel někdejší arcibiskup olomoucký dr. Theodor Kohn. Tam totiž byla jízda vlakem přerušena, všichni cestující musili vystoupili a odebrati se na stanici Špill (Spielfeld) buď pěšky nebo vozem. Řeklo se nám, že toto násilné přerušení jízdy má zabrániti, aby se do Jugoslavie nedostali bolševici, a také skutečně na zpáteční cestě tohoto přerušení není.
Náhodou se stalo, že jsme se tam sešli s několika Čechy, z nichž jedním byl major Čermák, vyslaný jako zmocněnec republiky československé do Bukurešti s vojenským doprovodem. Měli jsme k němu doporučení, aby nás při našem pobytě v Rumunsku všemožně podporoval, a mohl tudíž s touto podporou začíti již cestou, což také ochotně učinil. Do Spillu není z Ehrenhausenu příliš daleko, ale dalo se do deště a pak jsme měli všichni dosti objemná zavazadla. K dopravě se tam dostavily asi proto, poněvadž byl právě Boží hod, pouze dva povozy: jeden kočár a druhý vůz pro zavazadla. Pan major nabídl v kočáře místo mně, syn usedl s vojáky na vůz se zavazadly a jelo se do Špillu, kde se nám řeklo, že budeme moci pokračovati v jízdě do Záhřeba ve 4 odpoledne a to vlakem nákladním, poněvadž jiný toho dne nejel, k němuž bude připojen vůz pro dopravu osob. Tak se stalo, já se synem však jsem přenocoval v Mariboru, kdežto ostatní pánové pokračovali v jízdě nákladním vlakem až do Záhřeba.
Před Záhřebem, v pondělí velikonoční k večeru, čekalo nás jiné nepříjemné překvapení. Deště několik dní trvající podemlely dráhu za mostem, jenž sám byl ohrožen, bylo nutno tudíž před ním vystoupiti a na druhém břehu vyčkati příjezd vlaku ze Záhřeba. Chopili jsme se svých zavazadel, při čemž nám ochotně pomohla mladá Chorvatka, která před několika lety ztrávila delší čas v Praze, v polovině cesty nám pak nabídl své služby muž jakýsi, což jsme ochotně přijali. V Záhřebě jsme pobyli od pondělka do středy ráno.
Vlak ten měl ovšem spací vozy, ty byly však z Terstu, ne-li už z Paříže, plně obsazeny, i bylo nutno spokojiti se místy v ostatních vozech, což ostatně nebylo tak zlé. Jeli jsme zatopenou krajinou přes Vinkovce (kde se vlak bukureštský setkává s bělehradským), Temešvár, Segedín, Arad, Brašov, Predeal a Ploiešti a dorazili takto bez zvláštních příhod a nehod dne 25. dubna o 2. v noci do Bukurešti.
Co dělat, kde ztrávit zbytek noci? Tolik jsme věděli, že česká misse sídlí v Grand Hotelu (dříve, před německou okupací, Hotel de France) na Calea Victoriei, poněvadž pak se nám řeklo, že je tam 200 pokojů, doufali jsme, že alespoň jeden z nich bude uprázdněn. Ale jisté to nebylo, pročež jsme zanechali zavazadla na nádraží a pustili se pěšky do města. Měsíc tehdáž nesvítil, ulice, jimiž nám bylo se ubírati, nebyly osvětleny a nebylo, koho se cestou vyptati, abychom nezabloudili. Co nám bylo platno, že jsme hned u nádraží zabočili do Calea Griviței, kde jsem před 40 roky po dva měsíce bydlil, co nám prospělo, že můj syn o 20 let později ztrávil několik dní v Bukurešti, také nám neposloužily pokyny, které nám ochotný „hamal“ (= nosič) v příčině směru cesty dal, abychom se totiž dali později náměstím řezníků a pak ulicí Popa Tatu, když pro tmu nápisy ty nebyly čitelny. Také skutečně jsme jednu chvíli zabočili nesprávným směrem a kdo ví, kam bychom byli takto dospěli, kdybychom se náhodou nesetkali s dvěma strážníky. Jeden z nich nás uvedl na pravou cestu a dal nám zároveň pokyn, abychom se drželi kolejí tramwaye. Ale ani tento pokyn nebyl úplně spolehlivý, poněvadž pro tmu nebylo viděti ani dráhy, ani koleje, tyto tím méně, poněvadž byly pokryty pouličním blátem. Nezbylo tudíž, leč v případech pochybných zkoušeti holí, kudy se máme bráti a tak jsme dorazili šťastně k sídlu české misse. Jenže z těch 200 pokojů nebyl prázden ani jediný, na štěstí nás vrátný odkázal na blízký hotel, pyšnící se názvem „Carol“ (jméno zemřelého prvního krále rumunského), s čímž sice zařízení jeho příliš se nesrovnávalo, celkem však jsme byli dosti spokojeni.
Viděli jsme však, že bychom ani v hotelu sebe nádhernějším se necítili spokojenými i vydali jsme se téhož dne, jsouce doprovázeni drem Mototoleskem, jenž pobyl delší dobu v Praze, kde na české universitě dosáhl hodnosti doktora filosofie, na putování za bytem soukromým, což se nám po dlouhém hledání konečně zdařilo. A měli jsme při tom štěstí: byt ten jest od středu města poněkud vzdálen, tramway do oněch končin sice jezdí, bývá však obyčejně tak přeplněna, že jsme jí za celou dobu svého pobytu ani jednou neužili, ale jinak bylo vše bezvadné. Pokoj ve zvýšeném přízemí, prostranný, čistý, naše domácí, vdova po dvou Rumunech, původu po otci německého, po matce českého (překvapila nás jednoho dne upomínkou z mládí, písničkou: „Šla Nanynka do zelí“) pečovala o nás skutečně velmi starostlivě.
Tedy náš vjezd do Bukurešti nebyl nikterak triumfální, zato jsme odjížděli čtyři týdny později do Jass v náladě povznesené, neboť co nechtěla náhoda? Vyžádali jsme si na české missi, aby nás zavezli se zavazadly na nádraží. Jeli jsme automobilem, na němž vesele vlál praporeček v našich národních barvách a doprovázel nás úředník misse p. Vychodil, rodem z Hané, kterého jsem dobře znal z doby všestudentské slavnosti k mému návrhu v Praze r. 1904 pořádané. Bylť p. Vychodil tehdáž hlavním fedrovatelem myšlenky, aby vedle ostatních atrakcí, jimiž mělo býti obecenstvo zlákáno, byl uspořádán též imposantní průvod na výstaviště, věc se provedla a přispěla nemálo ke zdaru slavnosti.
Když jsme se blížili nádraží, dohonili jsme hlouček českých vojáků, kteří přišli do Bukurešti ze Sibiře a ubírali se na cvičení. Předjeli jsme četu, pak stanuli a nechali ji defilovatí i s jejím velitelem, s nímž se p. Vychodil dobře znal: a jaká to náhoda! Když jsme se o měsíc později vydali ze Sibíně na zpáteční cestu do Prahy, tentokráte přes Slovensko, setkali jsme se poblíže pohraniční stanice, která se jmenovala dříve Király-háza, nyní Crăie, s touže četou i stihl ji týž osud jako o den později nás, že jsme totiž dorazili až do Čapu, ale dále to nešlo, poněvadž Košice byla tehdáž zabrána bolševiky maďarskými; přijít o dva dny dříve, mohla se myšlenka naše zdařiti, vždyť spojení přes Košici bylo zřízeno jak se nám řeklo už 26. května, pak ale přímo před svatodušními svátky bylo přerušeno.
Ve spojení s tím, co výše řečeno o našem neslavném příchodu do Bukurešti, bude snad zajímavo slyšeti něco o tom, jak jsme po půlnoci dne 30. května dorazili na své cestě Sedmihradskem do malého města Blaže (německy Blasendorf, madarsky Balázsfalva). Snad by se mohlo zdáti, že jsme vedle Sibíně mohli a měli v Sedmihradsku vybrati pro svou přednášku o „Stycích rumunsko-československých v minulosti a v budoucnosti“ jiné město, větší, význačnější, na př. Brašov neb Kluž, měl jsem však pro tuto volbu osobní důvody.
Sem, do Blaže, zavítal jsem totiž už o prázdninách roku 1876, neplné dva roky po tom, co jsem se za svého prvního pobytu v Paříži počal obírati studiem jazyka rumunského. Tenkráte mne zvábila zvěst, že v Blaži žije nejlepší znalec jazyka rumunského, hlavně starého, tamnější kanovník Timotej Cipariu, ale naděje, že by mně mohl z obcování s ním vzejiti značný prospěch, mne šeredně zklamala. Ne snad, že by vědomosti jeho nebyly tak značné, jak mně bylo líčeno, aneb že by býval projevil neochotu, nikoliv. Nešťastnou náhodou byl stařičký tehdáž učenec téměř úplně hluchý, takže jsem ho navštívil pouze jedenkráte, za to však se mně dostalo náhrady v jeho žáku, Janu Moldovanovi, který tenkráte byl ředitelem tamnějšího gymnasia.
Byl to muž neobyčejných vlastností: učenec znamenitý, jenž byl skutečným členem rumunské akademie v Bukurešti, vlastenec na slovo vzatý, což bylo příčinou, že se nemohl státi metropolitou rumunské církve uniatské, jenž má sídlo své právě v Blaži, poněvadž by ho vláda maďarská nebyla potvrdila, jako člověk pak originál, vynikající sarkastickým duchem a vedle toho neobyčejnou dobrotou srdce: na sta bylo mladíků nemajetných, jež ve studiích štědře podporoval, vzpomínaje toho, že sám pocházel z rodiny docela chudé. Žije neobyčejně prostě, dovedl přes tuto svojí dobročinnost způsobem docela čestným nahospodařiti jmění, sestávající hlavně z nemovitostí, v ceně 1,000.000 K, jež věnoval před svou smrtí na podzim r. 1915 účelům národním.
O jeho evangelické prostotě svědčí mezi jinými příběh, jenž se stal za mé přítomnosti v Blaži na podzim roku 1911. Tehdáž slavil osvětový Svaz rumunský v Sedmihradsku v tomto městě své 501eté jubileum, jehož jsem se též účastnil, jsa od r. 1879 jeho členem čestným. Pozval mne, abych i tentokráte byl jeho hostem právě tak jako roku 1876 a 1879, což jsem vděčně přijal: sešlo se totiž ke slavnosti tolik lidstva, že by bývalo naprosto nemožno, opatřiti si jinak útulek. Tehdáž bydlil on sám v nájmu, poněvadž jeho kanovnický dům, kdysi Cipáriův, byl zbořen, a na jeho místě se právě dostavoval prostranný dům, určený za knihovnu a čítárnu, k jehož stavbě zvěčnělý přispěl, nemýlím-li se, penízem 70.000 K.
V předvečer slavnosti přišel do Blaže jakýsi vojenský lékař, jenž vystudoval rovněž s jeho pomocí, se svým synkem a nenalezl ovšem bytu. Uslyšev o tom Moldovan, co učinil? Ubytoval milého doktora se synkem ve svém pokojíku, sám pak ulehl do jizby, kde spával jindy jeho sluha. Postel, na níž spal, byla patrně chatrná, když se tudíž v nocí pohnul, pojednou praskla a ejhle na zříceninách postele spal až do rána spánkem spravedlivých vysoký prelát, první po metropolitovi, jenž nedávno před tím obdržel za své zásluhy zlatý kříž od papeže! Není-liž to důkaz prostoty, upomínající na první doby křesťanství?
Ostatně, jak už z toho, co řečeno, vysvítá, není Blaž přes nepatrný počet domů a obyvatelstva městem bezvýznamným. Zde, v sídle arcibiskupa rumunské uniatské církve, bylo první rumunské gymnasium v Sedmihradsku. Odtud vyšel minulého století odchovanec tohoto gymnasia Jiří Lazar, jenž se jako pravý apoštol osvěty rumunské odebral do Rumunska a založil tam první rumunské školy, kdežto před ním tam byly pouze školy řecké. Však jeho zásluhy jsou i v království náležitě oceňovány a v sadě před universitou bukureštskou se zvedá důstojný jeho pomník.
Po tomto úvodě přejdu k vylíčení, co se nám při naší letošní návštěvě v tomto městě stalo. Očekávaje, že přijedeme v noci do Blaže, zaslal jsem tam prostřednictvím zemské vlády v Černovicích dva dny před tím zprávu o svém chystaném příjezdu. Telegram přes to, že byl zaslán přímo ministrem pro Bukovinu prof. Nistorem, došel den po našem příjezdu, neočekával nás tudíž na nádraží, když jsme tam o 12½ v noci přijeli, nikdo. Čekati tam do rána se nám nechtělo, v městě nalézti byt jsme si netroufali, vždyť téhož dne měli tam o 4½ odpol. zavítati královšti manželé rumunští a tu jsme mohli býti přesvědčeni, že ve dvou t. zv. hotelech, jinak prostých hostincích, nebude místečka volného a také nebylo.
Jedinou nadějí naší byl prof. Macaveiu, jehož jsem znal ze svého pobytu r. 1911 a jemuž byl také zaslán onen telegram, ale kterak ho vyhledat po půlnoci? Na štěstí jsme zastali na nádraží mladíka, absolvovaného theologa, jenž tam měl službu censora telegramů, ten pak se nabídl, že nás dovede do města ku prof. Macaveiovi, jenž se stal zatím ředitelem jakéhosi internatu chlapeckého. Právě když jsme došli na náměstí před kathedrálu, odbila jedna hodina a hned na to zatloukl náš průvodce na přízemní okno pokojíka podprefekta, k němuž se chtěl především obrátiti o radu a pomoc. Ku podivu, podprefekt se neozval, čemuž se podivoval náš vůdce, vnikl tudíž do domu a hajdy do I. patra, kde bydlí p. rektor. Po delší době se podařilo ho probudit, přivítal nás vlídně a usoudil, že bude nejlépe, abychom noc ztrávili v onom pokojíku, jehož obyvatel, jak zjištěno, tam právě nebyl přítomen a proto nemohl se ozvati. Pan rektor sebral nutné věci, povlak na polštáře, přikrývky, ručníky a tak jsme se nastěhovali do prostého sice, ale čistého a útulného pokojíka páně podprefektova.
Zatím se též vysvětlila jeho nepřítomnost. Za krásné noční pohody v očekávání věcí, jež se měly odehráti na náměstí několik málo hodin později, procházel se tam s jedním ze svých známých. Když šel náhodou kolem svého bytu, zpozoroval jeho přítel, že v pokojíku jest světlo a upozornil ho na věc. Býval by se asi strhl poplach, kdo že to hospodaří v cizím bytě, kdyby nebyl náš vůdce náhodou právě vystoupil z domu a nepoučil ho o tom, jak se věci mají. Odebral se tudíž ke svému známému, u něhož pobyl také po obě noci, jež jsme v Blaži tehdáž ztrávili, neboť jsme si vyžádali, aby pro nás zvláštního bytu nesháněli, vždyť šlo skutečně pouze o přespání.
Snídaní nám poskytl pan rektor, k obědu nás pozval tehdejší správce osiřelé metropole dr. Vasil Suciu, jehož jmenování arcibiskupem bylo potvrzeno několik dní později. Ale co se večeře páteční týče, řeknu-li laskavým čtenářům, že královští manželé rumunští pobyli v Blaži přes noc a byli na metropoli pohoštěni, tu by jistojistě očekávali, že k této hostině pozváni budeme také my. Také jsme byli, ale byla v tom překážka.
Šlo nám totiž o to, abychom mohli co nejdříve pronésti i zde svou přednášku, odebrati se pak do Sibíně, kam rovněž telegram z Černo víc odeslán, a odtud domů, nevěděli jsme však předem, že se setkáme s rušivou návštěvou krále a královny. Na programu bylo též uspořádání koncertu jakéhosi venkovského sboru a to právě v době večeře po 8. hodině. My dali přednost tomu, abychom proslovili svou řeč (vlastně pouze já sám svou část) jako součástku jakési akademie a skutečně mohl bych ukázati tištěný list, na němž vedle čísel zpěvných se jeví též moje účastenství.
Ale co se nestalo! Vlak s královskými manželi dojel teprve v 7½ večer, uvítání na nádraží a Te Deum v kathedrále trvalo přes půl hodiny, takže národopisný průvod počal se teprve po 8. hodině protáhl se za světla pochodní až do 10 hodin. Řeklo se mně, že za těch okolností s koncertu asi sejde a skutečně, ubíraje se do svého pokojíku, neviděl jsem v tělocvičně, kde se měl koncert pořádati, žádného světla, byl jsem tudíž přesvědčen, že věc skutečně takto se má. Teprve den na to jsem slyšel, že se koncert sice pořádal, ale za účastenství nepatrného, takže jsem byl rád, že k přednášce tehdáž nedošlo.
Zato přihlásil se nyní hlad, nebof od oběda do 10. večer jsme ničeho nejedli a k tomu jsme byli stále na čerstvém vzduchu, kde však něco dostati, jsme nevěděli, neboť i náš domácí, p. Macaveiu byl na metropoli. Tam jsme tedy zaměřili i my. Nahlédli jsme do hodovní síně a viděli, že by nebylo dosud pozdě, ale zároveň jsme s politováním pozorovali, že jest v síni více hostů než míst u stolů, takže nebylo pomyšlení tam se dostati. Týž osud stihl prof. Macaveie, ten však spatřiv nás, měl spásnou myšlenku: „Pojďme do přízemní malé jídelny, kde jsme obědvali, je to poblíže kuchyně, něco se pro nás najde.“
A skutečně se nalezlo: polévka, pečeně, nějaké ty zákusky, víno nejen stolní, nýbrž i champagneské i černá káva, hudbu jsme slyšeli přes zahradu, byla tlumenější, tedy se příjemněji poslouchala, skutečně jsme si nic lepšího nepřáli. A nalezl se ještě čtvrtý stolovník: MUDr. Cioban, který jako vojenský kněz užil své přítomnosti ve Vídní k tomu, že tam začal studovati medicínu, kterou v Praze dokončil, takže je nyní též doktorem veškerého lékařství. A co moje přednáška? Tu jsem si odbyl den na to, kdy v téže tělocvičně bylo pořádáno divadelní představení skautů: prof. Macaveiu předeslal několik slov úvodem, načež jsem vystoupil a za velikého potlesku přítomných svou část přednesl.
Ukončím pro tentokráte vypravováním příhody, která mohla miti pro nás oba, bratra a mne, následky dalekosáhlé. A nejen pro nás dva nýbrž i pro všechny, jimž loni a letos vypravování tato zaslána za tím účelem, aby několika korunkami přispěli ku pomoci věci zajisté dobré, české Mense akademické. Nešloť při tom o nic více o nic méně leč o to, že jsme měli oba a s námi strýc přijití o život bleskem. Abych i tuto kapitolku označil nějakým nadpisem, užiji drastického
Hrom do toho!
- ↑ Článeček psán v létě 1919.