Z notýsku českého Honzy z pohádky/Hrom do toho!

Z notýsku českého Honzy z pohádky
Mezi Rumuny	Hrom do toho!

Údaje o textu
Titulek:	Hrom do toho!
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hrom do toho!

Ne snad, že bychom ten blesk nebo hrom byli přivolali jako ten cikán, o němž se vypravuje toto: Přišel kdysi k širokému příkopu plnému vody. Nechtělo se mu do vody, ani obejiti příkop, rozběhl se a hop! přes příkop, ale skok se nepodařil, cikán spadl do vody, načež si ulehčil slovy: „hrom do toho!“ V tom, kde se vzal, tu se vzal, pojednou z čista jasna udeří těsně vedle něho, cikán pak pozvedne zrak k nebi a káravě zvolá : „Ale, ale, Pane Bože, vždyť jsem snad tak moc neřekl!“

Náš úmysl byl naopak Bohu i lidem milý. Psalo se tehdáž 3. srpna r. 1861, bylo to v sobotu a za týden téhož dne měl býti svátek sv. Vavřince, patrona potštýnského kostela, den na to pak slavná pouť a s ní jeden z největších požitků nás pánů kluků: močené okurky, jež se zapíjeli hrnečky láku, jejž nám prodavačka dávala nádavkem! Nevím, říká-li se tomu, k čemu jsme se k večeru téhož dne chystali, všude tak jako u nás: my tomu říkáme „slaviti“ t. j, zvoniti nejprve všemi třemi zvony, pak největším klekání a konečně několikerým trhnutím nejmenším „za dušičky v očistci“.

Tenkráte se však tomuto našemu bohumilému konání stavěla do cesty překážka v podobě silné bouřky, přišlé výjimečně od jihu, což znamená, že byla neobyčejně prudká. Strýc kostelník netrpělivě vyčkával jejího konce, vida však, že se nedostavuje, vydal se, jsa si vědom své povinnosti s námi, dvěma bratry, na cestu do kostela. Sotva jsme vstoupili na první schody vedoucí na kruchtu, silně se zablesklo a okamžitě jsme byli všichni tři sraženi k zemi. Bratr můj si počal dokonce stěžovati, že mu něco v uchu prasklo, snad bubínek. Strýc se tam podíval a potěšil ho slovy, že tomu tak není.

Bylo by zajisté snadno pochopitelno a odpustitelno, kdybychom se byli na ráz sebrali a odešli domů, to však se naprosto nesrovnávalo s citem o plnění povinností našeho strýce. Podotkl, to že asi uhodilo někde blízko do země a vyzval nás, abychom vystoupli na věž a „slavili“ jako obyčejně.

To se také stalo, ale nikdo se nebude divíti, že jsme to „slavení“ tenkráte trochu zkrátili. Když jsme odzvonili všemi třemi zvony, jal se strýc zavírati okenice, při čemž shlédnuv dolů, spatřil, jak ze zámku vytahují stříkačku, baron pak, někdejší podmaršálek Prokop baron Dobřenský něco na nás volal, čemuž však nebylo rozumět. Bratr můj zatím odzvonil velkým zvonem klekání, já pak odhrkal nejmenším zvonem, stoje na prvních stupních schodiště několik těch úderů za dušičky.

Sotva jsem skončil, přikvapí celý udýchán občan jeden jménem Císař a zvolá: „Lidé, rychle dolů, kostel hoří!“ Ze nepřišel dříve, vysvětlilo se tím, že klika u kostelních dveří se těžko otvírala, takže osoby, kterým věc byla neznáma, se domnívaly, že je kostel zevnitř zavřen na klíč. Strýc byl dole nejdříve, vrazil do sakristie a hnal se s konví vody nahoru, doufaje, že oheň uleje. Ale kde! jakmile otevřel dvéře, viděl, že jest půda v jednom ohni i musil si přispíšiti, aby tam neuvázl a nestal se sám obětí plamenů.

Zatím se spustil vydatný déšť, jenž zamezil, aby hořící šindele, létající čtvrt hodiny i dále, nezapálily celé městečko, chytla i věž a veškerý zájem se soustředil v otázce: na kterou stranu se sřítí hořící věž, zda na klenutí kostela, ve kterém případě by se i vnitřek jeho byl stal obětí plamenů, či na schodiště před kostelem. Na štěstí se stalo druhé. Bylo ovšem nebezpečí, že si oheň proklestí cestu do kostela přes kůr, jenž byl pouze tak zachráněn, že se tam po žebříku uvnitř postaveném dostalo několik mužů, odkudž dvéře neustále polévali vodou: tak se stalo, že dvéře sice z části ohořely, ale přece neshořely. Žár byl tak mocný, že se zvony, jež spadly až ke kůru, roztavily a mám dosud někde úryvek jich v podobě malé slitiny na památku.

Kostel sám při tom získal: do té doby byl kryt šindelem, po ohni dostalo se mu krytby břidlicové, zvony byly znovu ulity, zavěšeny a opět se ozýval libozvučný jejich hlas. Musila přijití světová válka se svým vandalismem, která vynutila jejich násilné rozbití a shození s věže a konečně jejich rozpuštění, aby mohla z nich býti pořízena děla, jimiž by se zničilo co nejvíce lidských životů a prací rukou lidských.

Jaká to náhoda! Právě letos za necelý měsíc bude tomu sto let, co na místě prostého dřevěného kostelíka péčí hraběte Harbuvala ze Chamaré, původu francouzského, byl postaven a posvěcen nynější chrám, vynikající velikostí a vzhledem nad kostely i v městech sousedních a lze si představili, že se toto významné jubileum oslaví s jakousi okázalostí. Ale co to platno, budou-li věřící svoláváni do kostela i tentokráte ještě nejmenším ze zvonů, k němuž se snad přidruží jako symbol ještě umíráček: symbol toho, že, mohla-li se dopustili tato svatokrádež, umřela v srdcích mnohých občanů nejen u nás, nýbrž i všude jinde víra v spravedlivost, s kterou velcí tohoto světa hlásali nedotknutelnost toho, co bylo našemu lidu nejsvětějšího.

Příhoda, o níž jsem se rozepsal, neměla pro mne jiných následků leč ten, že jsem se, jak se říká, v příčině bouřek trochu „oškádlil“; bývalo mně nevolno zejména když mne stihla na venkově, v mém rodišti, kde se dunění hromu od skal mnohonásobně odráželo. Nerad jsem dlíval za bouřky pod širým nebem a hlavně jsem se vyhýbal pohybu, abych způsobeným prouděním vzduchu nepřilákal blesk.

Před několika roky jsem podnikl s dvěma soudruhy, profesorem Heyrovským a velkoobchodníkem Kröschlem výlet na Praděd, při čemž jsme si prohlédli též známý Gräfenberg. Na cestě z tohoto lázeňského místa, kde byl jedním z lékařů známý mně Rumun jménem Hossu, do Frývaldova se rozpoutala nad námi silná bouře: blesk stihal blesk a na samém počátku města se spustil dešť, jenž nás přinutil roztáhnout deštníky, což se mně málo zamlouvalo. Přimlouval jsem se tudíž za to, abychom se uchýlili do některého z domků na začátku města se nalézajících, ale špatně jsem pochodil: pánové se mně vysmáli, spěchajíce do hotelu, kde nás měl očekávati bratr p. Kröschla. Sotva však dozněl jejich smích, silně se zablesklo, blesk udeřil nedaleko nás do jednoho ze stromů stromořadí a tu přestal na ráz smích a my se ocítU v jednom z domků, náhodou otevřených. Co tehdy spadlo vody, viděli jsme v zahradě hotelu, kde jsme byli očekáváni a musila býti položena prkna, abychom se tam nemuseli broditi vodou po kotníky.

Končím. Kdyby blesk, jenž způsobil tehdáž pouze tak silný tlak vzduchu, že nás srazil k zemi, se byl dotkl přímo nás, vzpomínali by nás tří v tomto letošním jubileu jako mrtvých.

Pak by ovšem odpadly moje studie, jež jsem o několik neděl později nastoupil a rovněž by se nedostalo adresátům mých spisků příležitosti, aby v odměnu za zábavu, kterou jim snad poskytne moje povídání, mohli přispěli svým dárkem ke znovuzřízení místnosti České Mensy akademické v Praze nebo k pohoštění studujících vysokoškolských o štědrém večeru.