Z domova/Ze vzpomínek

Z domova Karel Václav Rais
Matka	Ze vzpomínek	Píseň (II)

Údaje o textu
Titulek:	Ze vzpomínek
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Z domova: verše. Praha : Unie, 1918. (Raisovy spisy; sv. 17).
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

I.

Přišel jsem opět v sednici naši,
v sednici naši, v rodný dům,
prach se v ní dosud duhový vznáší
do oken drobných ke kamnům.

Jediné to je, co tady zbývá
z jizby, jak je v mé paměti -
strop je tak nízký, podlaha křivá,
a ta pec - hnízdo pro děti.

A potom okna! K smíchu jsou, věru!
Těmi že jednou dětský zor
celý svět boží vídával v šeru
se všemi městy, věnci hor?

V sednici té že rozkvétal jednou
štěstí tak velký, slunný květ,
že mi ho dosud, ač vlasy šednou,
nepodal jinde celý svět?

Duše teď ani věřiti nechce,
štěstí že, které život dal,
v takový koutek vejde se lehce - -
kdož by tu, kdož by neplakal!


II.

U své lampy sedě, duchem bloudím v dáli,
tam kde střechu kloní rodný dům náš malý.

Pod nebeskou bání, na níž hvězdy planou,
milý domek chýlí střechu ustaranou.

Stará jabloň dutá branko k němu stíní,
na záspi je temno, mrtvo v jizbě, v síni.

Jenom stín mé matky, mrtvé šestým rokem,
bloudí naším domkem neslyšeným krokem.

Zůstala tam sama u zdi na hřbitově,
ale stará láska nedá spáti v rově.

Bloudí, pátrá marně v temnu známé střechy
a jenom ty trámy slyší její vzdechy.

Jen ty bílé stěny, šindel, vetchá vrátka
vědí, proč tam pláče naše stará matka.

Ševelí to kolem, povaly se chvějí -
jen ty tomu žalu trochu rozumějí.


III.

Stát za svůj národ v těžkém boji
i můj sen býval a mlada -
bloud, netušil jsem, v denním znoji
co snů těch u nás uvadá.

Co při lopotě za kus chleba
se horké krve vyřine,
že mnoho, mnoho je jí třeba,
by téci mohla pro jiné.

Že budu rád, když v těžko doby
vždy tolik krve zbude mi,
co dětským líčkám stačilo by,
by kvésti mohla růžemi.

(Osvěta 1893.)