Z domova/Ráno na mši

Z domova Karel Václav Rais
Pro jetel	Ráno na mši	Náš hřbitov

Údaje o textu
Titulek:	Ráno na mši
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Z domova: verše. Praha : Unie, 1918. (Raisovy spisy; sv. 17).
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

O půl sedmé starý Lasík běží
po hřbitově k bílé naší věži.
Klopýtá, jak mezi hroby chvátá,
ve dlani mu chřestí klíčů pár,
pak ten dutý v šedá vráží vrata,
síňkou úzkou, mezi kusy mar
vedle chóru na zvonici kluše,
a již stará ruka rozechvělá
po vsi všecky dobře známé duše
zvonem volá v klenby kostela.

„Což ten Lasík! ‚Marie‘ mu zpívá,
jenom začne, uslyším ji hned!“
výminkářka Bára říká sivá -
nedoslýchá chuďas kolik let.
Bára spějíc chválit nebes pána,
prvá vždycky vyjde ze branky,
stará její sukně květovaná,
na kabátku pěkné varhánky,
bílý salup s děrkovanou zdobou,
s vyšívanou velkou květinou,
každodenně stejnou ranní dobou
zapestří se naší dědinou.
Drobným krokem, holí tepouc půdu,
po vsi na hřbitůvek dochází,
křížek dělá na zdupanou půdu,
pod níž leží její předrazí,
potom cupe ke kostelním dveřím,
pokropí se hodně po líci,
a již v koutku říká svoje „Věřím“
a „Tři vzdechy k boží Trojici“,
desatero, andělíčku boží,
otčenáše tři a zdrávasy
za rodiče ve hřbitovním loži,
za dušičky, potom za časy,
otčenáš i ke svatému Janu
zavzdychne si vroucně do nebes,
aby zahnal moru, hladu ránu,
pádu ohně chránil naši ves;
„Kriste s matkou, svatá Anno třetí,“
na konec pak ještě dokládá,
„opatruj a chraň nás malé děti!“
všecko, jak ji doma za mlada,
měsíček když v jizbu svítil bílý,
učívala práchnící teď leb -
v této řádce známých modliteb
od dětství se Bára neomýlí.

Pochovala všecky svoje hlavy,
z rodu byla dcera jedinká,
smutné dni teď v rodném statku tráví,
z nevelkého žijíc vejminka;
tuze nerad hospodář ho podá,
běduje vždy při tom velice:
„Na žita zlá přišla nepohoda,
nenesly nic letos slepice,
nedojily jalové dvě krávy,
brambory jsou chudé jako hrách,
byl to rok jak málokterý dravý,
na statku je prázdno v komorách.“
Mlčí,trpí hlava její zvadlá -
ještě že má na záhonku len,
bude aspoň trochu toho přádla,
kraj až bude všecek zchumelen.
Měla také podíl ze zahrádky,
nebožtíkem otcem smluvený,
hospodář však proces vedl krátký,
radu vzácnou přijav od ženy:
zkácel štěpy velké, rozsochaté
ku podivu celé dědině -
teď jí říká: „Kde své stromy máte?
tyto nové mé jsou jedině!“
„Ať se soudí!“ hospodyně káže
nad doktory věru řečnější,
„tam jí řeknou - uvidí to! - ba že
slavný soud ji pěkně zkonejší!
Ať jen dobře na kontraktu stojí,
ale nás ať potom neviní!
Kde má psáno, do světničky svojí
že smí jíti tuhle po síni?
Půdu, sklep má, chleba může péci -
příchod - odchod - kde to obojí?
v kontraktu vše musí býti přeci,
rozumím já tomu zástoji!“
Bára mlčí - živa přece bude,
snad jí Pánbůh nějakposílí;
staré oči, v těžké chvíli rudé,
rozjasní se opět za chvíli.

Nepoznala nikdy šťastné lásky,
nezkusila dětských pocelů,
teď, kdy tvář má samé modré vrásky,
božímu jen slouží kostelu.
Právě říká „Povzdech každodenní“,
„Potěšení s boží matičkou“ -
ani neví, že již sama není,
neslyší, jak Čermák s Mrkvičkou
v literáckém sebrali zas chóru:
„Černá noc nám prchla do dáli!“

Ti dva braši u věčném jsou sporu,
kdo z nich lépe Boha pochválí,
Čermák snad? vždyť vříská vždy až běda;
Mrkvička? vždyť napolo je hluch!
Neví jedna, druhá hlava šedá,
kterou proto raději má Bůh.
S divným sporem šli až na faráře,
ten pak ztišil hlavy pováté:
„Bůh se těší oba dva když jaře
v duetu mu pěkně zpíváte!“
Není věc to lehká, jak nám zdá se,
když má svátek patron neznámý,
k němu pěti, aby v pravé kráse
zvučel nový nápěv klenbami;
jak je trochu melodie slabá,
po mši oba jistě uslyší
výtku pernou kostelníka Dlaba:
„Vzali jste to pěkně, kuliši,
svatý Servác pohněván se klepe,
kyselý vám za ten zpěv dá dík -
to mi věřte, sebral bych to lépe,
a jsem, věru, jenom kostelník!“
Ó ten Dlab, co vypije jim žluči,
sám dvě svíčky bídně rozsvěcí
a přec denně zpívati je učí -
neznalec - a mluví do věcí!

Divný brach se klátí do kostela,
rozhalen má kabát šosatý,
staromódní, skoro na paty,
sivé vlasy kol širého čela,
pohled plachý, očka těkajíce,
dávno přímo ve tvář nehledla,
na bezzubé dásni vpadlé líce,
rozhalená prsa zahnědlá,
nohy bosé, vrstvou prachu šedé;
v ruce nosí lejster balíky -
vždyť má práce, samý proces vede
advokát náš ze vsi veliký.
Po otci měl krásný statek, lány,
ale čelo jako z křemelí,
soudy vedl, nejraději s pány,
od pondělka k boží neděli
do Paky jen chodil se žalobou;
představený byl mu nepravý,
na sousedy stále hořel zlobou,
nepustil, co vzal si do hlavy,
huboval, že práva není v soudě -
na buben až přišel jeho lán;
v pomatených myšlenkách teď bloudě,
advokát náš, blázen Kocián,
za dne po vsi lejstra nosí velká,
na noc k liškám chodí do lesů.
Žena jeho, dobrá trpitelka,
dříve, než byl konec procesů,
odešla mu v dálku nad hvězdami,
po práci jdou děti do polí;
tatík že jen s pány soud měl samý,
na panském se děti mozolí.

Kocián jde s chalup do baráku,
vyptává se věci podivné,
jiskra z mlada v liščím jeho zraku
při hovorech takých oživne.
„Sepišme to!“ lidem říká všude,
„uvidíte, co já dokáži,
počkejte, že jináč s vámi bude!“
a zas lejstra vloživ pod paži,
běží k poli, na květné tu mezi
rozkládaje staré papíry,
mručí: „Aha, vím už kde to vězí,
totě faleš, braši, bez míry!
Chachá, lidé, to jsou advokáti,
nedovedou napsat žaloby -
počkejte jen, počkejte, mí zlatí,
Kocián jim jinak nadrobí!“
Báře říká: „Všecko povězte mi,
uvidíte, to se podaří,
kdož by práva hledal v téhle zemi,
se vším půjdu rovnou k mocnáři,
dobře vím, jak okradli vás bídně,
což pak nejste dcera ze statku?
Uvidíte, až to přijde z Vídně,
budete mít po mně památku.
Promluvím, že hnula by se hora,
položím tam lejstro důkladné -
počkejte, až přijdu ode dvora,
že to všecko jináč dopadne!“

Ale v mysli divně zmodrchané
za krátko si všecko pomate.
Každodenně o hodince ranné
k chrámu měří kroky dlouhaté,
v bok se bije u božího stánku,
každému se kloní obrazu,
potom sednuv u pozdvihovánku,
hned se chopí jeho provazu,
když pak přijde tichá chvíle svatá,
v chuďasově stojí pohledu:
„Vidíte mne, lidé, sdvokáta,
zvoniti jak také dovedu?
Tohle není jako zvonit hrany,
zde to zníti musí jináče,
musíš ‚srdcem‘ bíti na tři strany,
než se zvonek řádně rozpláče!“ -

Před oltářem klečí na kamení
Machura, náš vůdce o pouti,
zpěvák slavný, lepšího že není,
za srdce zná lid svůj chytnouti
loučením svým u matičky boží
vambeřické, packé, v Šacléři,
všecko sám si třeba v rýmech složí;
řekli sami páni páteři,
křížovou jak cestu on zná vésti,
žádný kněz že lépe neumí -
jenom začne, všecky rozbolestí,
šerý chrám se pláčem rozšumí.
Též je družbou, u nás na podhoří
nevěstinky vodí k oltáři,
v moudré hlavě párky předem tvoří,
a co svede, vždy se podaří.
„Kde se mu to v malé hlavě bere,“
o svatbách se hosté nadiví,
„loučení zná, děkování steré,
přípitek až radost ohnivý!“

Vtipy perné hustě plete k ránu
svatebních svých řečí do věnce,
pro radost všech starších svatebčanů
družkám vábí na tvář ruměnce;
ukryjí hned do šátečků běli
svoje líčka studem nachová,
jak je zvednou, Machura své střely
žíhavější spustí poznova.
Do sklenice hlava jeho chytrá,
co je pravda, ráda pohledí -
pak spí dlouho, ale přes den s jitra
pobožně se chystá k zpovědi:
Oči klopě, pokorně se kloní,
rukou těžce v hříšnou bije hruď,
a vždy šeptá, letos jako loni:
„Milostiv mi, Bože dobrý, buď!“

Na Dlaba však ani nepohledí,
znáť, že hlava jeho šedivá
zadívá se, ani slova nedí,
a jen pozvolna se rozkývá,
potom pohled vyčítavý, chladný
na výměch se ostře rozvije:
„Vždyť vám v nebi nevěří už žádný,
škoda pro vás chystat hostie!“ -
Ministrant už z tajna zákristie
s misálem se šourá pomalu,
škubl zvonkem, srdce zvučně bije,
z chóru bručí jeden z pedálů,
starý farář k oltáři jde zvolna,
preludium hrají varhany -
a již vzhůru píseň letí bolná:
„Do svojí nás přijmi ochrany!“ -

Za leta když k nám se vracím jednou,
na ranní si také zajdu rád,
zapomenu, skráně že mi šednou,
že již nejsem jako kdysi mlád,
vždyť zas vidím staré známé spolu,
jak jsem je tu vídal tenkráte,
když jsa hochem u ‚božího stolu‘
na ranní jsem klečel mši svaté.
Starý farář za mého jak mládí
s úsměvem se ještě obrací,
Mrkvička a Čermák, kamarádi,
na chóře jsou denní zpěváci,
ve svém koutku Bára klečí šedá,
pyšně zírá blázen zvonící,
Machura zas oči k nebi zvedá,
loudavě Dlab sahá po svíci -
aby se však za dav roků v dáli
něco tady promenilo přec,
u oltáře ministrant je malý
a tam vzadu - smutný veršovec.

(Osvěta 1890.)