Z domova/Pro jetel

Z domova Karel Václav Rais
	Pro jetel	Ráno na mši

Údaje o textu
Titulek:	Pro jetel
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Z domova: verše. Praha : Unie, 1918. (Raisovy spisy; sv. 17).
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Zas po letech jsem jednou přišel k nám,
v ty luhy milé pod Zvičinou v dáli,
zas uviděl jsem starý domek malý,
svých upomínek nejpěknější chrám.
Ten domek bílý, v předu s okny dvěma
a sloupy ovroubenou podsíní,
i s úukou uáspí, vedle s jabloněma,
jež na jaře ji všecku zastíní.
A zadumán když pod košatou slivou
jsem ležel v čerstvém travném kožichu,
hned mládí zašlé svojí písní tklivou
mi zabzučelo v ucho potichu.
I nedbalo, že srdce se mi chvěje,
že velká slza kane po líci,
své zlacené mi předvádělo děje
a smálo se mé duši truchlící.
Ten jeho smích mne rozveselil také,
i byl jsem opět rozpustilý hoch,
jenž jaře slézal slámy příkrý stoh
a holkám zlosti tropil všelijaké.

Hned byl bych běžel řadu stavět mlýnků,
jež hrčívaly z jara u struhy,
neb žebrotou, jak tehdy, na maminku,
by na „koně“ mi dala popruhy,
hned byl bych se zas rozkvetlými poli
jak motýl bujný jaře rozletěl -
v tom tatínek náš volal od stodoly:
„Ty, hochu, pojeď s námi pro jetel!“
Ach pro jetel! jak rád pojedu s vámi,
vždyť je to kvítek horských vil a múz,
ty v jeteli prý spějí pod horami.
Nuž, honem tedy ze stodoly vůz,
a nyní krávy připřáhněme k voji!
Jen vy mne nechte, ustrojím je zas,
vždyť práce tato vždy bývala mojí -
již kliky leží, přitažen je pás,
vy veďte straku, já povedu plosu -
té nechce se, vždy byla taková -
teď ještě brousek, potom hrábě, kosu,
a s Pánembohem jeďme z domova!
Již do žebřin jsem usadil se v předu
a levou dlaní drže oprati,
tak ze bran našich pro jetel zas jedu.
Sám sobě musel jsem se usmáti,
že vím, kam hot a kam se čehy jede;
pak v návsi doutník ještě zapáliv
a v čisto vzduchu mráčky kouzle šedé,
již vyjížděl jsem v šíro letních niv.

Tak žírno bylo na těch polích všude…
Tu žita stála, zlatě kasnatá,
tam vinuly se jeteliny rudé,
v nichž modrala se chrpa rozvátá,
pak lány s řepou, žloutnoucí již místy,
zas louky tmavé jako brčály,
a Slivkův háj, bor Zhoří povzdálí
a nadevším ten letní blankyt čistý…
Aj, chumel dětí živý u studánky
zdroj chladný stébly ssaje z hlubiny,
jdou s jahodami domů z Dubiny
a věnečky jim pestré zdobí spánky;
to klouče tam si meč připíná k pasu,
list voňavého je to puškvorce -
a píseň plná křišťálného jasu
se z hrdla roní dívce švitorce,
ač břímě velké na zádech ji tíží
a růžičky jí dýchá pod skráně -
to z nůše její Vášapovyhlíží,
jak udivené kuře z kukaně.

A tu jest již náš jetel růžohlavý,
je vůně jeho plný letní vzduch,
kol paliček se celé honí davy
motýlků modrých, zlatohřbetých much,
roj komáří se nad ním v hejnech sluní;
dál v louce čejka volat počíná,
a rozjařeny zdravou, známou vůní
si zabučely straka, plosina.
Již hoch je vede ke travnaté mezi,
svou píseň novou pěje ze školy,
či poslouchá, jak skřivan šveholí,
a pátrá, kde až v modru čistém vězí.
A kosa syčí nebo s brouskem zvoní,
by novou řadu bystře kladla zas -
brouk jídlo snáší, motýli se honí
a z květu vousy zdvihá ‚konipas‘.
Já ležím v trávě chladivé a svěží
a tiše kroužím modré kotoučky -
oj, co to zase ze všad ke mně běží?
ach - rupot krůčků slyším lehoučký
a šepot divně mámivý a sladký - -
Ó znám vás, znám, vy zašlé vzpomínky,
jen pojďte směle v srdce moje zpátky,
zde můžem užit milé hodinky,
zde zábavy nám nikdo neporuší,
zde nedýchá ten všední žit; chlad,
já otvírám vám celou svoji duši,
chci v klíně vašem sedřímnout mlád! -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Je západ plný slunečného jasu,
a záře rudá padá na hory…
Já, klouče drobné, krávy naše pasu
a na ohníčku peku brambory;
pak nati suché ruka moje snáší,
mámť dýmku z hlízy, troubel z rákosu,
ten čpavý dým mne, věru, nezastraší,
ať jen si pálí, štípá do nosu.
Tak bafám silně, krůpěje až tekou
mi v rozcuchaných vlasech, po čele,
zas pečenku si z ohně tahám měkkou
a kouřím nebo chroupám vesele…
Aj, hleďme, kdo to z louky ke mně klusá -
toť Blaženka je malá ze statku,
je kulatá, jak andělíček rusá
a oči - oči má jak pohádku.
Šla k sekáčům už prve se svačinou,
a jistě že ji láká pečenka,
sec klusala by domů cestou jinou - -
dám třeba dvě, vždyť je to Blaženka.
„Tu mala!“ pravím, v ústrety jí nesa
dvě brambory tak vábně vonící,
hned chytla je a zveselena plesá:
„No, ty jsi pěkně zmouněn po líci!“
Již do brambory hrouží zoubky jemné,
však neukousla, spálila si rtík,
teď fouká jen a přitom hubuje mne:
„Ty kouříš, počkej, jsi ty nezbedník!“
„Ach, neříkala, přidám ještě jednu!“
Smích rozvil se zas v líčku veselém…
„Víš, na chvilku si při ohníčku sednu,
a vezmete mne domů s jetelem?“
„Tak sedla si, já přiženu jen krávy,“
jsem odvětil a chvátal. Po chvíli
jsme opět v klíně ožehnuté trávy
dál rozpřádali hovor rozmilý.

Mlýn blízký klape, rákos šumí tiše,
svlak rosou svítí v bílém kalichu,
tam při potoce na zorané líše
pár zajíců si hopká potichu,
a my tu v trávě vyprávíme sobě,
co který víme o zlém vodníku:
jak na rybníce v podvečerní době
se houpá v bílých květech stulíku,
že vrásčito je líce jeho bledé,
a čapka rudá jako vlčí mák
mu na zelených vlasech sedí v týle,
když rybkám drobným hvízdá rejdovák;
že z levého mu vždycky kape šosu,
když na sluníčko vyjde z rybníka,
neb za dne venku sedá na rákosu
a na svou ženu žábu naříká,
že pro maso jí denně chodit musí
až k řezníkovi naší dědiny,
že poroučí sy nejlepší jen kusy
a nechce jiných nežli z ledviny.
Tu povzdychla si dívka rusovlasá
svých malých rtíků svěží jahodou:
„Že prý je vzácná, čaruplná krása
v té vodníkově říši pod vodou,
má prý tam zámek z diamantů zbitý,
v něm svítí okna z rudých rubínů,
a v jizbách zlatých v kalíšcích prý skryty
jsou duše těch, jež stáhnul v hlubinu.
Ó, jednou přec bych chtěla pohleděti,
jak v paláci to vodním vypadá,
vždyť kolem něho je prý zahrada,
v níž stromy svítí křišťálových snětí!“
Aý po chvilce jsem vydech’ ustrašeně:
„Ó nesedala na břeh neznámý,
vždyť vodník číhá v bílé ukryt pěně
a žhavým okem duši omámí;
hned chytla by ji suchá jeho ruka
a nesměla by víckrát nahoru! -
Hle - jak nám pěkně žežulička kuká,
tu mala ještě jednu bramboru!“

Již plály růže žhavé na západě,
kde v louce chřástal zvonil klekání,
bor hluboký stál v tajemné své vnadě
a bílý srpek vyšel nad strání.

Kol nás šli domů lidé z práce denní
zle zpocení a těžce unavení…
I Kozáček se klátil za příspřeží,
jak na Pálenku volal, na Smolu,
neb zazpíval si, v celém padolu
hlas rozlehl se jeho, dosud svěží.
Ač na světě již divná prožil léta,
přec podšívka byl vždycky veselá
a říkal: „Smrt až pro mně přijde kmeta,
až ponesou mne kolem kostela,
pak muzikanti hráti musí skočnou,
již za mlada jsem dupal blažený,
až dohrajou, hned veselejší počnou,
vždyť navždy pokoj bude - od ženy.“

Pak spatřil jsem Dlabku, výminkářku:
ta, chuďas, tady zakusila muk - -
řeč její vždycky plna byla nářků,
že z baráku jí denně honí vnuk,
že zdá se mu již dlouhé žití její,
kus chleba vždy jí vyčte do očí,
a prosby její marně k nebi spějí -
Bůh nechce ji - tož dál se plahočí.
Teď v létě v boru k zimě roští hledá,
má ruku mdlou i hlavu v závrati,
a zubožená její hlava šedá
již nedovede ani plakati…
Ej hleďme, loukou Moral kluše za ní -
co ten as nyní hledal po hájku?
Má čapku s kytkou na šišaté skráni,
však rozedranou, bídnou kazajku,
má dlouhé nohy pod ohnutým hřbetem,
jak cestou kluše, stále klopýtá,
jen sem tam mrkne a vše vidí letem -
ó, je to liška čertem podšitá!
Co jiný zasil, dobrák tento zkosí,
co jiný zchystal, v brlohu svém sní,
ó nenadarmo po léta již nosí
svůj titul čistý: zloděj obecní.

Jde Mariján též kol našeho hnízda,
to ubožec je starý, nezdravý,
dřív sena hlídal, nyní otavy,
a jak jde po poli, veselou si hvízdá.
Zná lásky málo, nenávisti dosti,
jde sám a sám tím žitím po hloží,
a šťasten je, když staré svoje kosti
kdes v kupu čerstvou večer uloží;
tu vesel je a rozumí zde všemu,
zná hovor, který vedou zajíci
a koroptve, když seběhnou se k sněmu,
vždy úsměv pěkný hrá mu na líci,
když pěvci lesní svoje písně začnou,
když laňka hvizdem volá koloucha,
a Mariján to všecko poslouchá,
zde pod oblohou leže bezoblačnou.
Pak hvízdá s nimi, křičí jako lyska
a jako chřástal v louce haleká;
zná pěvce drobné přivábiti z blízka
a koroptvičky volat z daleka.
Jdou jiní kolem po lopotné době
a rovnají si nahrbělou plec;
již spěchají v tu malou svoji klec,
kde děti svoje přivinou zas k sobě…
- - - - - - - - - - - - - - - - - -
I jiné známé jasně zřím teď v duchu
a zapomínám, že tak mnozí z nich
již dávno prchli z lomozného ruchu
a ukryli se v jizbách hrobových…

„Pan dobrý večer!“ volá kdosi za mnou - -
Kdo dere se mi nezván do táček
a číši snění odnímá mi klamnou?
„Ach - dobrý večer! - totě Kozáček!
I podívejme, pořád jako šídlo,
a zdá se mi, že staré veselí
vám v žilách také ještě neustydlo!
Nu, sedněte si ke mně, chcete-li,
a povídejte, jak se máte stále!“
„Ne, nesednu již, chvátat musím dnes,
je starým nohám všecko mnohem dále -
a jak se mám? no, někdy jako pes,
sem sám a sám, vždyť žena odešla mi
tam ke kostelu v mrtvých tichou ves,
a po věk celý byli jsme jen sami,
tož večer u nás nikdo nečeká,
když domů přijdu po tom denním dření.
Jste také sám? ó slyšte člověka:
Nic po samotě v letech pozdních není,
pak mladý žert a rozpustilý smích
se jinam vznesou peroutkou svou plitkou.
Vzdech poslední zbyl jenom v prsou mých:
Bych brzy též byl za hřbitovní zídkou.
Spát nemohu, a duše má že ráda
si na ty psoty aspoň povzdechne,
tož k Marjánovi nocí běhám v lada -
ten starý brach mne aspoň vyslechne;
vždy v kupě skrčen poslouchá mne zticha,
co myslí, o tom říci neumí,
že dobře mi však vždycky rozumí,
jen potichu si lítostivě vzdychá.
Však někdy říkám: Jen ať hůře není -
jaké té Dlabce - chudák nebohá
ta zkusí víc než lidské pomyšlení
a marně volá pomoc od Boha;
smrt na lůžku již léta toužně čeká,
jen poní vznáší suchá ramena - -
Ach, pravnoučat i vnuků ruka měkká
jí nepohladí líce studená,
jeť starším protivna a mladí zlobu dědí,
to pro to sousto bídné vejminku,
jež přece ještě rtové její snědí.
Tak poslední svou čeká hodinku…
Již se jí dočkala - Dlab mi řekl mladý,
že nikoho již nezná její zor.
Pan dobrou noc - a važte si mé rady,
než dlouhé stáří, lepší krátký mor!“
Již odklusal a já se vrátil k poli,
kde připřáhali kravky poznovu -
nuž, vzhůru na vůz, v listí vonné, stvoly,
a kolébej se, archo, k domovu!
V tom vzpomínka zas dotkla se mne jemně,
já ohlédl se - čekalt’ jsem, že zas
páž otcova sem Blažku zdvihne ke mně,
že jako tenkrát očko její z řas
mi zasvítí a zahlaholí ret - - -
vždyť zapomněl jsem, co uběhlo let,
krev klukovská že nehrámi již v oudech,
že nesedám již v záři ohníků,
že nehalím se v suché nati čmoudech,
však v šedých mracích špatných doutníků.

Ó pěkná jízdo domů na jeteli!
Zas blednou plné růže červánků,
zas po dědinách zvony zazvučely
a ptáci hlavy kloní ke spánku.
Zas dělník spěchá opálený v líci,
by k dětem sedl za chudobný stůl,
a bystřím krokem dupe po silnici
i utýraný starý panský vůl.
Zas drnčí stejně přehozená rádla,
i koroptvička v poli kyryká,
a na záda si neveliká Madla
zas brečícího bere Vašíka…
Já do jetele zase bořím tělo,
nic neslyším již, kouřím jen a sním,
vždyť v lůžku vonném srdce zazvučelo
tím kouzelnickým tlukem mladistvím…

Ach Blaženo! já nadarmo se vzpínám
tvůj obnoviti obraz v paměti,
jen do tvých očí blankytových zírám,
tvé rtíčky vidím - růži v poupěti
a víc a víc ti náruč otevírám…
Zda vzpomínáš si na ty zašlé časy,
kdy láska vzrostla z našich dětských her,
kdy nade všecky na tom světě krásy
mi hovor býval s tebou podvečer,
kdy nad zpěv drozdů, pěnic po oboře
mi tvoje vroucí píseň bývala,
již vedle varhan na tom známém chóře
jsi Pánubohu pěkně zpívala!
Tvůj libý zjev se v duši mojí kmitá,
tvůj pohled drahý neskonalých vnad,
ta hlavička tvá rusá, vzdorovitá,
jež hněvala se na mne tolikrát!
Víš o výletě tenkrát v lesa stínu,
jak v zadu zbyl jsem s tvojí kabelkou
a v lůně jejím spatřiv bublaninu
chuť nezmohl jsem svoji převelkou?
Jak snědl jsem ji dobrou polovici -
vždyť velké třešně vábně kývaly -
jak neměla jsi potom v milém líci
již ani úsměv pro mne bývalý,
ni pohled němý, ani slůvko malé,
ba smála jsi se jenom na jiné,
a hlava moje myslila, že v žale
tak odstrčena v krátku zahyne…
Byl studentík jsem mladé snivé hlavy
a na půdě pak doma leže sám,
pláč rozpustil jsem bolný, usedavý
a žaloby své vznášel ku hvězdám;
pak ráno veršů napáchal jsem řady,
bol do jejich jsem hleděl vložit vnad
a žalovati do tvé hrozné zrady
a lásku svoji trpce proklínat.
Pak tyto z hoře vypučelé písně,
ty zvuky mladé lásky zoufalé,
jsem tobě, drahá, napsal krasopisně,
však pro redakci „Zvonu“ nedbale,
by vidouce tam za redakčním stolem
ta slůvka v běli divně rozsetá,
hned věděli, že psal to poeta,
když hruď měl divně rozdrásanou bolem.
Tys mlčela, však odpověď tak chladnou
mi Zvon dal svojí bídnou listárnou:
„Snad, mladý pane, dívku máte vnadnou,
však muzu tuze, tuze nezdárnou!“
O známe dobře, co redaktor umí,
když čísti musí geniální vzlet,
když v líce peruť Ikara mu šumí,
a bez brků je jeho vlastní hřbet.

Jak slunečno a bouře v jaru mladém,
tak v lásce naší též se střídaly
dech lásky teplé s žárlivosti chladem
a s písní blaha výkřik zoufalý.
Já psal ti listy na deseti stranách,
v jich řádky stékal výčitek mých jed,
v nich o hrobě jsem temném blouznil, hranách
a za tvou slzu prosil naposled,
neb za hrst kvítí třeba uvadlého,
až půjdeš někdy vedle hrobu mého.
Ó tyranka tys byla maličká!
vždyť vědělas, že úsměv na tvém rtíku
a jedna pěkná, dlouhá hubička
v tvém vzdychavém a snivém milovníku
ty boly všecky mžikem uhýčká,
že místo hrobu, po němž vzdychal perem,
mu honem život nový zasvitne,
až s teboupůjde tichým podvečerem
a popatří v tvé oči blankytné.

Zas věřil jsem, jak mladá věří duše,
jež zlaté sny si kouzlí bláhová,
než holý život vichrem dychne suše
a v prachu všecku krásu pochová…

Pak vzdálen tebe, k lejstrům hlavu kloně
já nenadále oči zdvihal v nich,
a fantasie osedlav si koně,
jak na měkkých jsem letěl perutích
tam do dálky, až k zahrádce tvé tiché,
kde šumí bez a střemcha zavání - -
tvé vlásky v duchu hladě po skráni
jsem zapomínal na moudrosti liché…
Čas prázdnin přišel - toužně vyvolaný -
mé prázdniny to byly poslední…

Byl parný den, žár dýchal polední,
já v poli bloudě své jsem koval plány.
Vše vonělo a dýchalo tu krásně,
ten hájek, pole květy posetá,
mi šuměly své čaruplné básně,
jež věčně velký vysnil poeta.
Jdu luhem letním, vonným, zmamujícím
tu radost svou jsem předl jedině,
jak v podvečerní sladké hodině
své rety přimknu ke tvým drahým lícím,
jak po té dlouhé době odloučení
tě ke své hrudi tisknu divoce,
a ze tvých oček jasná hvězda denní,
že zasvítí mi opět po roce.

Tu Moral starý proti mně seklátil
a z dálky kýval hlavou šišatou:
„I hlele, snad mne oči nematou,
že se pan student zase domů vrátil?
Tak jak jdou časy? Pobledly vám tváře -
nu, tyhle louky zas vás pozdraví,
jen v kufru nechte všecky slabikáře
a nepouštějte starost do hlavy.
Ta školní moudrost kazí mladé plíce
a na duši je jako černý mor -
ó věřte mně, že o světě znám více
než přeučený mnohý profesor,
však moudra svoje bídná moje hlava
hned na potkanou všude netrousí -“
Pak zamžikala očka jeho žhavá,
ret ušklíbnul se divně pod vousy,
a bradu řídkou přisunuv mi k uchu
jen šeptal: „Vím já, co vás vyhojí,
zde dýchejte si vonné proudy vzduchu,
však ženské nechte pěkně v pokoji.
Těm nevěřte, já znám je, brachu, lépe,
mé oko víc než jiné prohlédne,
jsou ženské v lásce studně bezedné,
a srdce vaše, chudáčku, je slepé!“
Již klopýtal zas po pěšině známé…
Co chtěl mi říci v řeči podivné?
Že Blaženka i lásku moji zklame?
Ó láska naše teprv oživne,
až sejdeme se dnes v kouzlaplné chvíli
a sedneme si v chládku jabloní,
až hlava k hlavě milostně se schýlí
a k retu ret se vřele přikloní…

A spatřil jsem tě… U vás na zahrádce
jsi s učitelem mladým seděla,
tvá líčka byla žhavě zardělá,
jak hovořil ti dojemně a sladce…
Já zíral na vás za prapiskem stoje
a hlava moje bolem šílila,
když čelo bílé, sladké rtíky svoje
jsi k jeho retům tiše chýlila.
Tvůj prstýnek s tím granátovým kvítkem,
jež sama jsi mi na prst navlékla,
jsem do tváře ti v bolu hodil břitkém.
Přec duše tvá se trochu zalekla,
když nablízku mne zřela nenadále - -
však okamžik - a v úsměv veselý
se rozpučely rtů tvých růže malé,
a slyšel jsem, žek němu ševelí:
„Ten prstýnek zde, pane, chcete-li?
nuž, přijměte ho v důkaz lásky stálé!“

Já děsně zraněn, v temnu neprohledném
jsem bloudil poli - žal byl jen můj druh -
a prázdno smutné v tichém srdci ledném - -
jen v černých dumkách ztápěl se můj duch…
Tu s Moralem zas potkal jsem se z jitra,
ten útrpně se na mne zahleděl -
„Nu, věděl jsem to nebo nevěděl?“
se ptala jeho bystrá očka chytrá,
„je dobre tak, ta zkouška je vám k duhu,
snad srdce ženské už vás nezmate,
je věrno jednou, klame stokráte
a starostí dá víc než kopa dluhů!
Teď lehněte si doma na komoře
a zaplačte si, to vás pozdraví,
jen blázínkové pro takové hoře
si honem kuli vženou do hlavy!“
a již mi zmizel v hloubi doubravy.
Já letěl poli, ale teprv doma,
když na půdě jsem padl do sena,
žal hluboký se slovy vydral rtoma:
„Je láska naše navždy ztracena!“
- - - - - - - - - - - - - - - - - -

Již přešly roky… Žití vlnou divou
mne odplavilo z domů do dáli,
tu lásku dávno časy zavály,
mně vzpomínku jen zanechaly tklivou.

Ó, žití nedbá na největší muka,
a líce jeho chladné zkřiví smích,
když touhou marnou někdy srdce puká
v těch lidských prsou, dětsky bláhových.
Sám v dáli sedám v jizbě zasmušilé
a ze dne ke dni duch se trmácí,
tu vzpomínati na ty zašlé chvíle,
věř, ani času není pro práci.
Však zde je volno, proč by duše zmladlá
snad naposledy sobě nevzlétla,
zvlášť teď, kdy jako tenkráte zas padla
v ten jetel vonný skráň už prokvetlá.
Však truchlit nechci! Teď snad právě jedem’
kol vašich oken - - paní buclatá,
snad venku stojí v župánku svém šedém
a kol ní její hezká robata.
Snad také vduchu vidí na jeteli
dvě děti jaré jeti od polí -
ne - nepohlédnu - ať ty mladé žely
již tiše spějí - - nikdy nebolí…
Vůz dále jede a já dumám zticha,
kde teď je Moral, duše troufalá,
zda Kozáček zas u Marjána vzdychá,
a jest-li Dlabka přec už skonala…

(Osvěta 1890.)