Z dob poddanství/Neplatné zápisy/V.

Z dob poddanství — Neplatné zápisy Josef Braun
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 141–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uplynul rok a přišel podzim léta 1549.

Na tvrzi Soběchlebské, kamž pan Volf z Vřesovic hned počátkem minulé zimy z Prahy se byl uchýlil, uzavřeli mostní bránu s prvním soumrakem a ten za sychravého, zachmuřeného dne — byloť na počátku listopadu měsíce — nastal zvláště brzo. Proto přece podivil se pan Volf, hovící sobě za té podvečerní chvíle v měkkém křesle u krbu v malé jídelně, když mu starý podvorný přišel oznámit, že jakýs jezdec přede tvrzí žádá o vpuštění.

„Tak pozdě?“ zeptal se vyrušen z dumání. „Kdo by byl? Snad z Prahy od paní…“

„Ne, Milosti,“ odvětil podvorný. „Řekl, že je mladý Prostibořský, že jede z Magdeburku.“

Pan Volf vztyčil se po mladicku.

„To nemůže být!“ zvolal. „Kdo ví, co jsi slyšel! Vždyť víš, že Jíra Dlouhý teprve před týdnem jel do Magdeburku s psaním a penězi pro Prostibořského. A když se vrátil, neřekl nic, že by Prostibořský mínil sem zajeti. Kdo ví, jaká v tom lesť — pojď, půjdu s tebou…“

Ale lsti v tom nebylo, neboť již za malou chvíli uváděl pan Volf do jídelny svého zetě zdravého, tváří dlouhou cestou zruměněných, pln jsa radosti tím větší, čím méně se příchodu zeťova nadál a čím delší doba uplynula, co ho byl neviděl. Nespatřilť pan Volf Valentina od onoho neblahého dne, kdy odešel do Magdeburku on a za ním ještě téhož dne i jeho manželka, která žádnou mocí zdržeti se nedala… Brzy potom pan Volf úřadu svého se zřeknuv a na daleké Soběchleby z Prahy se odstěhovav, udržoval po celý ten rok spojení s oběma manžely pouze dopisy obšírnými, s nimiž spolehlivý posel aspoň dvakráte v měsíci cválal k Magdeburku, ob čas jsa obtížen tučným opaskem, který pan Volf vlastnoručně plníval, aby starý Pflug a manželé s ním společně přebývající slušně živi býti mohli.

„Nuž a teď napřed pověz, jak je s Barborou. Beztoho jsi proto přijel,“ pan Volf zastavil svého zetě, sotva že do komnaty vkročil. „Každou chvíli na ni vzpomínám od té doby, cos mi o tom psal, a prosím Boha, aby jí dal šťastně přestáti těžkou hodinu…“

„Neprosil jsi nadarmo, pane otče,“ děl Valentin a zrak jeho zazářil. „Bůh nás obdařil chlapečkem zdravým a svěžím jako poupě v máji. Ač se narodil v německé zemi, Václavem jsme jej pokřestili. Máti jeho již včera z lůžka povstala.

„Zdráv buď, synu, za toto poselství!“ radoval se pan Volf a jeho tvář, přepadlejší sic a ustárlejší, než bývala dříve, rozjasnila se výrazem otcovské blaženosti. „Však Valentine, odlož ten plášť a pojď do mé pracovny na tu chvilku, než ti večeři přinesou; tam jest tepleji a lépe se mi tam hovoří.“

A za malou chvíli, usadiv se proti panu Volfovi v klenuté úzké jizbě, kol jejichž stěn šeřily se v neurčitém světle jediné svíce, na pulpitu postavené, police se samými knihami, hovořil Valentin: „Ale přišel jsem, pane otče, ještě s jinou novinou. Dcera páně Pflugova tu v Čechách ovdověla. Bujný její manžel posekal se při pitce s nějakým vladykou a měl z toho smrť. Zůstala jí po něm malá dceruška; poslala list otci svému do Magdeburku, že prodá všecko zboží své a k němu se odebéře. Přijde prý již v několika nedělích. Pak přestane moje povinnosť, kterou po otci jsem převzal, a budu se moci navrátiti i s ženou a s dítětem na dobro do vlasti.“

„Bůh jistě shledl moje pokání,“ prál pan Volf a oko jeho zalesklo se slzou radostného pohnutí. „Posýlá mi nyní vás, kteří jste jedině scházeli k upokojení srdce mého! Psal jsem vám už, jak jsem tu sám na této odloučené tvrzi mezi horami jako poustevník. Synky jsem poslal s hofmistrem do Bononie, aby užili trochu cizího učení, a paní manželka má s dcerami již od masopustu zase tráví v Praze, ve velkém světě, kdež jí od jakživa se líbilo. Musí se prý aspoň ona starati o zaopatření a budoucnosť dorůstajících dcer, když já nedbám… Víš, že jsem rád — aspoň mám pokoj a klid ku svým studiím a myšlénkám. Našel jsem, milý Valentine, po mnohých bojích a zápasech ducha a srdce sama sebe v této samotě. Úřady a důstojenství, rozkoše a slávu velkého světa nadobro jsem pustil mimo mysl svou; svět svůj nacházím v těchto knihách, jež okolo sebe vidíš, a mezi prostým lidem poddaným, jemuž dobře činiti a po otcovsku vládnouti bude až do smrti jedinou mojí touhou. Dříve jsem byl ctižádostiv a mnoho zlého touto nezřízenou ctižádostí jsem způsobil — za to nyní jen dobré skutky chci konati v tomto zákoutí. Ty pak a Barbora budete tu hospodařiti se mnou — chci mnohé knihy napsati, které by dobru obecnému ve vlasti naší posloužily, jakž ještě jindy ti šíře vyložím. Ty dohlížeti budeš na hospodářství, abych prázden byl té péče — chceš, Valentine?“

A když zeť usmívaje se přisvědčil, pan Volf doložil: „A hleď, v Praze nějak brzo zapomněli, co v domě našem minulého podzimu se bylo událo. Už po jaru a za léta přijížděli sem přátele moji a známí úsilně zovouce, abych zase do Prahy se obrátil, že arcikníže mistodržící nejednou po mně milostivě se ptal. Že bych prý zase nějakého úřadu mohl dosíci! Bláhovci bláhoví — já na lesk a marnosť světskou ničeho již nedám! Odbýval jsem jednoho po druhém a všecky stejně. Ale tu — asi před týdnem — přijdou poslové od samého arciknížete a považ, silně jménem jeho na mne doléhali abych převzal úřad nejvyššího písaře království Českého. Jeho Milosť Královská sám prý arciknížeti vyznačil mne jako osobu, kterou by na úřadě tom přál si viděti. Rozumím mu — nyní, kdy místo něho vládne v Praze mladý arcikníže, chce míti aspoň v nejdůležitějších úřadech lidi schopné a spolehlivé. Plavenský asi také proti tomu nenamítal či namítati nemohl. Jak by mne to bylo jindy těšilo! Ale teď, když poslové odjížděli a řekli, abych prodlením jednoho měsíce sobě rozmyslil, vyprovodil jsem je s přáním mnohého dobra, ale s ujištěním, že již nyní nadobro jsem rozhodnut. To tak, abych ještě jednou mezi královské úředníky se dal! Každý jen sobě nahání, prospěchu obecného nedbá a větší menšího tiskne — to mně tu lépe bude s vámi, u mých knih a spisů, mezi lidem selským.“

„Ovšem, mnoho dobrého tu způsobíš, pane otče,“ děl Valentin vážně. „Ale rač odpustiti, myslím-li u sebe, že bys v úřadě nejvyššího písaře, jenž i na soudě zemském sedá, ještě více dobrého mohl způsobiti. Proto bys ještě vždy měl času dost knihami a spisy svými se obírati — a také ob čas mezi poddané své bys zajeti mohl.“

Valentin se zamlčel a pan Volf neodpověděl. Na chvíli panovalo v jizbici hluboké ticho, přerušované jen teskným úpěním vichru zarážejícího divoce do horských lesnatých strání, tvrz Soběchlebskou se všech stran obklopujících.

„A můj otec?“ zeptal se po chvíli Valentin. „Rač odpustiti, že tě z přemýšlení vytrhuji. Ta otázka pálí mne na jazyku od té chvíle, co jsem tu práh překročil. Neslyšel jsem o něm ničeho za ten celý rok.“

„Je dosud vězněm v Bílé věži,“ vytrhnul se pan Volf z myšlének. „Šlo mu o život, ale že jsem se kancléři pokořil a za něj prosil, dali ho do Bílé věže. Od té doby, co jej tam nadobro zavřeli, nemám o něm nižádných zpráv.“

„A kdybys ujal úřad, který ti nabízejí, i jemu bys mohl pomoci a aspoň snesitelnější vězení zjednati,“ a hlas Valentinův stal se měkkým a vroucím. „Ach, pane otče, slituj se nade mnou a nad mým starým, po všecken věk svůj nešťastným otcem, vezmi k vůli němu ten úřad, kde více dobrého můžeš způsobiti než v tomto zákoutí. Já budu zde místo tebe hospodařiti.“

Pan Volf povstal, oko jeho zalesknulo se mladickým ohněm.

„Již jsi řekl, učiním tak,“ přál rozhodnut, „už k vůli otci tvému, jehož v čas jsi mi připomněl. Jsem přece jeho dlužníkem a mně, nevděčnému, teprv tys to musil připomenouti. Vždyť vlastně on způsobil, že jsem sama sebe našel! Ujmu ten úřad, abych jemu i jiným prospěl. A ty budeš s manželkou svou hospodařiti zde a já v Praze na vysokém úřadě odčiňovati všecko zlé, jež jsem kdy ve službách královských způsobil.“

A stalo se, jak byl pan Volf rozhodnul. Příštím jarem místo zachmuřeného, šedivého pana Volfa vládnul Soběchlebským poddaným mladý Valentin Prostibořský. Milovali jej ještě více nežli pana Volfa, jenž pak ob čas zajížděl na Soběchleby, aby posteskl si u své věrné dcery Barbory na nejednu výčitku své paní manželky, která v ničem se nezměnila, a aby polaskal se s růžolícím, baculatým vnoučátkem, které rostlo jako z vody…

Zaradoval se Valentin, když při první návštěvě své na Soběchlebích oznamoval mu pan Volf, že otec jeho byl převezen z Bílé věže hradu Pražského na Křivoklát, kdež mu obydlí ctné vykázáno a dovoleno, aby po hradě a hradní zahradě mohl volně a kdykoli přecházeti. Kdyby prý pan Burian nebyl tak hlavatý a umíněný a kdyby prý sám poprosil arciknížete, jenž mešká často na Křivoklátě, že by prý i úplné svobody dosáhnul. Ale pan Burian prositi nechtěl a nechtěl a zůstáváť tedy vězněm Křivoklátským nadále… Léta míjela a paní Barbora přiváděla k němu na Křivoklát na jaře a v létě již tré kučeravých vnuků, a ti všickni i s mateří a mnohdy i s otcem, měl-li i tento času na Křivoklát zajeti, prosívali vrásčitého, málomluvného dědečka, „aby prosil pána,“ že s nimi na Soběchleby bude moci se odebrati — ale on toho neučinil… Převezl jej na Soběchleby Valentin až po devíti letech s výslovným svolením lidumilného arciknížete Ferdinanda teprve před jeho smrtí… Pan Volf přečkal starého Prostibořského o několik let, plně vzorně povinnosti úřadu svého a všecka šlechetná předsevzetí svoje na Soběchlebích vzniknuvší a vzpomínaje často, co zlého a pak co dobrého způsobily neplatné zápisy panem Kašparem Pflugem z Rabštejna vydané Burianu Prostibořskému z Vrtby.