Z dob poddanství/Neplatné zápisy/IV.

Z dob poddanství — Neplatné zápisy Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 127–141. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A již vytrhnuv se z otcova objeti, Valentin kvapil z komory. Byl také již svrchovaný čas, neboť ve dveřích ze sousední místnosti potkal již oba pány: tchána svého s panem komorníkem. Tvářili se oba mrzutě a zejména malá očka tlustého, zavalitého pana komorníka mhourala kvapně jako vždy, kdykoli urozený pán ze Šellenberka se zlobil. A jak by se nezlobil dnes, kdy chtěl po včerejším nevyspání pohodlnému tělu svému hodné dlouho v měkkých poduškách pohověti, a tu jej tak časně přijdou budit, že prý pan Volf z Vřesovic dole v jizbě naň čeká. A nedal se pan Volf odbyti, aby šel napřed domů, že za ním pan komorník přijde — věděl, že v tom případě zdlouhavý, pohodlný pan Šellenberk by teprve si dal na čas, než by se přikolébal. Trvala jeho strůje a příprava i takto příliš dlouho…

„Nu což, Valentine, povolil?“ ptal se pan Volf dychtivě.

„Ne,“ odvětil Valentin potlačuje svoje rozrušení, „nepovolí, protože nemůže; ach, páni, prosím…“

„Nic, páni,“ zakřiknul jej komorník hněvivě a malá jeho očka zamrkala s velikou rozhodností, „však on povolí, jen až já s ním promluvím. A když nepovolí, jeho kůže to odnese. Nadarmo jsem tak časně nevstal — a ty, mladý, jdi po svých; teď tebe nepotřebujeme.“

A za malou chvíli oba úředníci královští stanuli ve zbrojné komoře, kdež je uvítal zachmuřený, klidný pohled starého Prostibořského, jenž dosud stál u krbu.

„Ale zde je dusno, že se člověk zalknout může,“ stěžoval si pan komorník odfukuje a funě. „Pane Volfe, prosím, otevři zde i vedle, ať trochu protáhne,“ a usadiv pohodlně objemné svoje tělo na jednu z nízkých truhlic, obrátil ruměnný, zmasilý svůj obličej s přísným pohledem mhourajících, chytrých oček ku starému Burianovi.

Začal po soudcovsku ho vyslýchati. Ale jakož ve všem byl zdlouhavý, tak i tento výslech rozplétal v široké pásmo otázek vedlejších a nedůležitých, tak že pan Volf, jenž zády o stůl opřen mlčky byl naslouchal, když dobrá půlhodina byla minula, aniž by se byl pan Šellenberk přiblížil k cíli svého výslechu, netrpělivě počal přešlapovati. Nechtěl to přece urozenému druhovi svému učiniti, aby jeho výslech byl přerušil; proto ještě tuze dlouhou chvíli musil přešlapovati, nežli se dočkal, že pan Šellenberk žádal přísně, aby starý Prostibořský bez váhání zjevil místo, kdež Pflugův poklad zazděn.

„Znáš to již světle, pane komorníku,“ odvětil staroch klidně, „že jsem ti na vše odpověděl, co jsem mohl. Ale toto pověděti nemohu a také nepovím, čiňte se mnou, co chcete. Neníť přece poklad můj.“

„A také nebude, aniž se ho kdy jen rukou svou dotkneš! Přísahám ti to pode cti a věrou!“ zvolal pan Šellenberk nanejvýš podrážděn. Malá jeho očka svítila hněvem a otylá tvář jen hořela. „Nepovíš-li, začneme jej hledat sami a neustaneme, dokud nenajdeme. Ale co to říkám — ty musíš nám o něm pověděti, rovněž jako musíš nám vydati zápisy Pflugovy, které máš u sebe. Nemysli, že ve tvém střeštěném vzdoru tě budeme šanovati proto, že tvůj syn je zetěm Volfovým! Ty, starý blázne, nevíš, že na hradě jsou hluboká vězení a v nich ostrá mučidla a neúprosný kat?!“

„Vím,“ s touže klidností jako prve odtušil Prostibořský, sáhaje v záňadří svého kabátce. „Ale vím také, že chci-li zůstati před panem Pflugem člověkem poctivým, o jeho pokladu nesmím nikomu vyjeviti. Pravíte, děj se co děj, že on pokladu svého již nedosáhne, pak ale já nikdy nemohu dopustiti, aby v platnosť vešly jeho zápisy — hle, zde jsou,“ pozdvihoval závitek pergamenu s dvěma visutými pečetmi, „a abyste mi je nemohli násilím vyrvati, viz, pane Šellenberku,“ a jediným krokem ocitnuv se bezprostředně u krbu, prudce vhodil zápisy do praskajícího ohně. „Podle toho vidíte, pánové urození, že se neobávám ani zde jinak jednati než smýšlím a že se nehrozím ani kata a mučidel tak jako nepoctivosti.“

„Ale my tě k žádné nepoctivosti nesváděli!“ zvolal pan Wolf a dutý jeho hlas náhle ochraptěl. „Bůh to ví, ty zatvrzelče zaslepený,“ ale již jej zuřící hlas páně Šellenberkův překřiknul: „Tys se odsoudil! Nemáš ohledu, my ho také nebudeme míti! Bílá věž, skřipec a kat! To na tebe!“

A jakkoli vždycky v pohybech zdlouhavý a pohodlný, nyní, jak byl rozezlen, povstal s truhlice hbitě jako střela, a prudce chopiv pana Volfa za ruku kvapně jej táhnul ven z komory. Hřmotně pak bouchnuv dveřmi, sám rezivou jich závoru zastrkoval.

„Tak, tu závoru zajisté vzdor jeho zatím nepřelomí,“ úpěl, z hluboka dýchaje a odfukuje, „brzo jej silnější opatříme.“

„Však si přece rozmyslí,“ děl pan Volf malomyslně, pomýšleje v duchu na obě zboží Pflugova, zničením zápisů pro něho i pro zetě nadobro ztracená. Při tom ohledl se maní na pootevřené dvéře kancelářky, kamž byl někdo právě z venčí vcházel. „Pojď, někdo přichází; myslím, až tu starý blázen bude déle a uvidí, že jde do živého, že povolí. Dosud myslí, že k vůli jeho synu jej propustíme. Ale ne,“ dodal rozhodně, vzpomínaje, co peněz bude potřebovati k budoucímu sněmu, „nepustíme ho, pokud nám o pokladu nepoví.“

„Nepoví, nepovolí,“ odsekl pan komorník zlostně. „Ty bys povolil, ale on ne. A já také ne! Přisámbůh! A potřeboval bych to, na mou věru, vědět, kde poklad je, neboť bude přece tuze obtížno hledat jej, aby si nikdo v zámku toho nepovšimnul.“

„Ale když jej vydáme nahoru, na hrad, nebudeme míti z pokladu ani zbla, třeba potom v mučení všechno zjevil,“ namítl netrpělivě pan Volf.

„Ovšem,“ mírnil pan komorník svoje rozzuření, a vědom ode dávna duševní převahy svého přítele, dodal: „Co tedy navrhuješ? Tato věc je spěšnější a při tom i důležitější než každá jiná. Dříve ale odbuď toho, kdo do kancelářky vešel, ať je to kdokoli, nechť přijde jindy.“

A jak chtěl pan Volf ku dveřím kancelářky, jež prve sám byl na žádosť svého přítele poněkud pootevřel, trhlo jím náhle, neboť z jeho pracovny ozval se bolestný, hrozný výkřik známého hlasu jeho nejstarší dcery. Vstoupil do dveří — neklamal se, toť vskutku paní Barbora, jež jakoby bez vlády sklesnuvši do vysokého, tmavou koží potaženého sedadla, rukama lomí a vytřeštěný zrak ku klenutému stropu zvedajíc stená slovy polohlasitými a nesrozumitelnými. Teď zase pan Volf na druha ani se neohlédnuv hbitě jako střela octnul se u své dcery.

„Co se stalo, dítě, co?“ vyrazil zděšeně.

„Před malou chvílí přišel ke mně fortnýřův služebník ze Strahovské brány,“ odpověděla paní hlasem bolestí dušeným upírajíc slzavé oči s nejtrpčí výčitkou na otcovu tvář. „Vyřizoval mi od muže, že na pulpitu tvém, otče, najdu list. Jaký, služebníku nepověděl. Hle, zde jest,“ a pan Volf dychtivě sáhnul po škartici režného papíru, kdež Valentin před svým odchodem byl napsal, jak následuje:

Paní Barboře, před Pánem Bohem manželce mojí milé! Otec můj zajat jest v domě otce Tvého. Jeho přítel pan Kašpar Pflug slep jsa, chud a opuštěn tráví v Magdeburce. Otec můj za povinnosť má do smrti o něho se starati. Jsem jeho syn, jdu to učinit za něho. Přijde-li otec, jsem zase svoboden. Nepřijde-li, musím zůstati v Magdeburce po všecka léta do smrti Pflugovy. Ve dne v noci vzpomínati budu na Tebe, drahá moje manželko, a modliti se, abys mně odpustila, neb jinak jsem nemohl učiniti před Bohem a před otcem svým, a abys mne — neopustila, neb víš sama, kterak bych tím stížen byl v hlubokosti své těžkosti. Zatím tebe i otce svého do ochrany Pána Boha našeho poroučí Tvůj na věky věrný manžel

Val. Pr. z Vrtby.

Pan Volf, přelétnuv zběžně obsah listu, lehce zblednul a, jakoby očím svým věřiti nechtěl, četl jej znova a teď již nahlas, aby slyšel i pan Šellenberk, jenž sem za přítelem svým se přikolébal. Otylá jeho tvář jevila úžas i zaražení; ale sotva pan Volf dočetl, již pokryla se zlověstným ruměncem hněvu a pan Šellenberk vybuchl:

„To všecko jest tůčka, lesť hanebná a jejich úmluva! Chtějí takhle nás přinutiti — pak by se nám vysmáli. Ne, nepovolíme, teď teprve ne, ať je ten mladý trestán za svou nepovolnosť!“ a zlostně odhodil listinu na pulpit.

„Ano, ano, úmluva, léčka!“ opakoval pan Volf všecek zmaten tímto nenadálým obratem. „Oh, toho nevděčníka — toto mi učiní!“

Paní Barbora náhle se vztyčila v otcově křesle, jakoby okamžikem nabyla síly a rozhodnosti. Nelomila již rukama, nestenala, neprosila, neslzela. Tvář její zůstala ještě bledou, ale oko její, jehož řasy vlhly dosud slzami, před chvílí prolitými, obrátilo se k otci plno ostré výčitky a zároveň odhodlání.

„Také ty, otče, mluvíš jako pan komorník?!“ zvolala pevným hlasem. „Čiň tedy po jeho vůli, i já učiním po své. Patřím mužovi svému, půjdu tedy za ním. Nemysli, že se dám zdržeti prosbami nebo hrozbami! A vydáte-li pana Buriana katu, nevrátím se nikdy z ciziny do těchto míst! Zde by mne pronásledoval stín toho starce s výčitkou, že já z lásky k muži pomáhala jsem způsobiti jeho zajetí i smrť. Jdu činit přípravy — a nebude-li za dvě hodiny starý Prostibořský svoboden, pospíším za mužem, nikdo mne nezdrží…“

A než pan Volf, zmateně po jizbě pobíhající, se zpamatoval, vyšla ze dveří. Chtěl za ní pospíšiti, ale pan Šellenberk jej zadržel.

„Jen se neunáhli!“ mírnil jej vida, že oči páně Volfovy planou zimničným žárem. „Tvá dcera je ukvapena po tobě. Však ona si věru dvakráte ještě rozmyslí, než se vydá sama na tak dalekou cestu. Ostatně jsi otec, můžeš ji vždycky zadržeti, když ne po dobrém, tedy po zlém.“

„Ona se nedá zdržeti,“ přerušil jej prudce pan Volf, „ani po dobrém, ani po zlém. A mohl bych ji nutiti a železnými pouty tu ukovati, když je to mé nejmilejší dítě, jediné po mé drahé nebožce? Ó ty ji neznáš, ona má hlavu tak tvrdou jako starý Prostibořský. Nezbývá nic, než toho střeštěnce pustiti.“

„Oho!“ odepřel pan Šellenberk. „To zase já ještě si rozmyslím! Proč bychom…“

„A přece tak musíme učiniti!“ přerušil jej pan Volf klidnějším tonem, přemáhaje násilně svoje rozčilení. Věděl, že druh jeho má úctu jen před těmi jeho důvody, které plynou z klidné rozvahy. „Bych i dceru násilím tu zadržel, muže jejího již nemohu. A jako říká se po prostu, že šídla v pytli neutajíš, tak proti naši vůli brzo by vyšlo na jevo, že Valentin zmizel z Prahy. Víš, jaký by to byl pospas pro moje závistníky a nepřátele, jaká látka k jejich klevetám, jaká kořisť pro jejich zlomyslnosť! Řekli by: Odešel od ženy. Toť neslýcháno! Ovšem, že by se i králi doneslo a já bych lépe učinil, abych již napřed dobrovolně úřadu se vzdal a na vždy z Prahy na venek odešel. O žalosti a zoufalství dcery své ani nemluvím! A k vůli čemu všechno to? Starý Burian zápisy nám už dáti nemůže, poněvadž shořely, a o pokladu stačí nám věděti, že je v zámku. Prve sám jsi přece řekl, kterak již pevně za to máš, že nepovolí…“

„Ovšem, ovšem,“ mračil se pan Šellenberk, ale odpor jeho přece nebyl vyčerpán. „Avšak musíme toho starce aspoň nějak ztrestati, neboť…“

„Nic nemůžeme,“ opět přerušil ho pan Volf. „Dej si přece říci, pane Jaroslave, a poslechni mne. Tvůj to prospěch jako můj. Vůči předsevzetí dceřině nezbývá nám času k jakémukoli trestání toho tvrdošijníka. Musíme jednati okamžitě. Pravím ti ještě jednou, kdyby odchod zetě mého vyšel na jevo, že musil bych i já všecko tu opustiti a na vždy z Prahy odejíti. A víš, kdo by měl z toho největší potěšení a také prospěch největší? Tvůj rozmilý pan svak, kancléř! A dovedeš uvážiti, zdali potom i ty a ostatní naši přívrženci seděli by tak pevně ve svých úřadech jako nyní…“

Tvář páně komorníkova tuze se zakabonila, ale bylo na ní znáti, že pan Šellenberk nemůže a nechce odporovati. Kde byl ohrožen jeho pohodlný a při tom přece lesklý a výnosný úřad, pomíjely u pana komorníka všecky jiné ohledy — a v tomto ohledu největší nebezpečí hrozilo mu vždycky od pana Hendrycha Plavenského, nejvyššího kancléře. Čím blíže příbuzenstvem si byli postaveni — bylať choť páně komorníkova vlastní sestrou pána z Plavna — tím více se nenáviděli hned od té doby, co znesvářili se o značné dědictví po zemřelém členu rodiny Plavenské, jež lakotný pan Hendrych, uživ vlivu svého na krále, cele si přisvojil, neposkytnuv sestře své, paní Kateřině Šellenberkovně, nejmenšího podílu.

„Budiž tedy po tvém,“ řekl pan Šellenberk mrzutě. „Už jináče tomu nedávám, než že ten staroch nosí při sobě kouzlo jakési, jež ho chrání od každé pohromy. Jak s ním chceš tedy učiniti?“

„Pustíme ho na svobodu,“ odvětil pan Volf. „Řekneme mu to ještě teď; ale odsud nemůže odejíti až s prvním soumrakem. Bojím se, že by ho za dne někdo poznal. Ať si jde kamkoli — a dojista že půjde za synem, povím mu to hodně trpce! — ale musí nám dáti slovo své pode ctí a věrou, že kdyby nešťastnou náhodou v království byl chycen a jat, že nepoví, že byl v tomto domě a co jsme na něm žádali.“

„Dobře jest,“ děl pan komorník. „Proč by to neslíbil? Jest to jeho prospěch, o pokladu vůbec nemluviti. Ale kde pak,“ mávnul rukou, „aby jej chytli! Což nepoznáváš, že má amulet nějaký při sobě? Kdyby na krásně taký člověk i v Bílé věži seděl, kouzlo mu přece pomůže na svobodu! Ale horší je, že bych hned musil se vypravit na Bečov, abych pomohl na svobodu i onomu člověku zajatému, jehož všecka přiznání před kýmkoli učiněná by mohla být nyní nebezpečna.“

„Ano, bez meškání musíš tak učiniti,“ svědčil pan Volf důrazně. „Beztoho chtěl jsi na Bečov za dva, za tři dny! Musíš tam učiniti také opatření, aby vyčkali příchodu Valentina jakožto nového purkrabího na dobu pozdější. Před týdnem sotva se vrátí.“

„To všechno jest pravda,“ mrzel se pan komorník, „ale dnes — dnes bych měl jít na kancelář. Odkládám to už takovou dobu, ale na dnešek slíbil jsem písařům počtovým, že přijdu zcela jistě. Beztoho mne čekají od božího rána a teď už táhne ku poledni. Máme tolik nadržené práce s počty o povinnostech a dluzích váznoucích na statcích stavovských komoře připadlých. Pohověl jsem si trochu, když tu není král ani arcikníže — ale tento brzy přijede, mohl by některý z jeho lidí donést králi nebo Plavenskému, že jsem o kancelář málo dbal. A víš, jak Hendrych pase u mne po něčem takovém! Sám se ovšem také prací nepřetrhne — ale já, to je jiná! Chtěl jsem se proto aspoň teď, než na Bečov odjedu, do toho na kanceláři s lidmi svými trochu zabrat. A zatím mám jet do Bečova ještě dnes — aby to kat spral! A venku takový vítr se dělá! To se tak špatně jede! Nejsem přec už žádný mladík.“

„Cestu na Bečov nelze odložit ani do zejtřka. Musíš se brzo vrátiti a potom na kanceláři si popíliti, co se mne tkne, já povinnosti úřadu svého plním vždycky svědomitě. A přece ti radím, abys tentokrát ještě ji odložil. Však pojď, oznámíme Burianovi podmínku jeho osvobození. Spěchám, abych mohl v čas k Barboře — ubožka, jak asi se trápí v této chvíli!“

„Pojď tedy,“ prál pan komorník tváře se, jakoby kousnul do nejkyselejšího jablka. „Pojedu tedy na Bečov, ale už nikdy nechci odkládat povinnosti úřadu svého! To pohodlí nestojí pak za ten nepokoj! A tomu hlaváčovi řeknu teď do očí, že má u sebe nějakou věc čarodějnou a aby si nemyslil, když jeho od úhony uchránila, že mu také pomůže poklad vyzdvihnout, neboť jak přijdu na Bečov, počnu po něm pátrati.“

Vešli znova do „zbrojné komory“ a již za krátkou chvíli vraceli se do kancelářky, tentokráte u starého Buriana dobře pořídivše. Dal jim bez váhání své slovo, kdyby chycen byl, že nepoví nikdy a nikomu, co se s ním dálo v domě Vřesovickém; za to s večerem, než brány se uzavrou, odejde svoboden z města. Do té doby zůstane v zbrojné komoře, aby ani domácí páně Volfovi o něm nezvěděli…

Oba dva pánové měli na spěch: pan komorník, aby se připravil na cestu; pan Volf, aby odchod dcery své zabránil. Pan Volf ještě na kvap přistoupil ku svému pulpitu a schovav pečlivě list Valentinův do zásuvky, hledal ještě jakousi listinu, kterou na hrad s sebou vzíti chtěl, a pan komorník sáhal již po svém biretu na rohatině v koutě pověšeném, když ozvalo se náhle slabé zaklepání na dvéře a jimi za mžik vešel pán vysoké postavy, všecek tmavým aksamitem oděný až na bělostné okruží, nad nímž pyšně vyhledal obličej chladný a sebevědomý, na jehož tenkých rtech, lemovaných tmavým, šedivějícím vousem objevil se nyní úsměv více blahosklonný než zdvořilý, když pan Volf, nemoha potlačiti převeliké svoje překvapení, vítal pana — kancléře.

Pan komorník v trapném úžasu div neupustil baret, nechtěje v prvním okamžiku ani očím svým věřiti — však ne, jest to on, ten černý, nadutý panák, a přijel jistě — ta duše lakotná a zchytralá! — aby tu všecky nepřátele své překvapil a, co zde vyšpehuje, králi donesl… Pan komorník tak byl zmaten, že vida neviděl kterak pan Volf, nabyv ducha přítomnosti a klidu hned po prvním slovu, kterým pana kancléře vítal, nabízí hosti svoje křeslo a kterak tento s lehkou úklonou odmítnul.

Ale již se ozval i hlas páně kancléřův, jehož tenký a vznešený zvuk naplňoval ode dávna pana komorníka hlubokým odporem, zvláště při hlásce „s“, která, jak se panu komorníku zdálo, syčela mezi zuby páně kancléřovými jako hnízdo háďat, a při každém „r“, které pan Plavenský jako naschvál vyslovoval měkce a kulatě, aby bylo znáti, že čeština není jeho jazykem mateřským.

„Pánové,“ mluvil pan Hendrych z Plavna, „abych vás dlouho od vašich povinností nezdržoval, povím krátce, proč, odpuštěn na několik dnů Jeho Milostí Královskou ode dvora, přijel jsem z Augšpurku do Prahy. Jeho Milosť Královská ve své milostivé přízni ke mně postoupil mi statek Bečov po odbojci Kašparu Pflugovi pokutou ku komoře královské připadlý. Myslím, pánové — a dím to mimochodem — že jest vám známo, že tento statek ještě před padesáti lety náležel naší knížecí rodině, až jej ujec můj prodal nebožtíku strýci odbojce Kašpara Pfluga. Přijel jsem tedy, abych zvěděl u komory, jaké závazky a povinnosti na Bečově váznou, bych mohl všechny vypořádati.

„Pane komorníku,“ kancléř obrátil se k tomuto, „před dvěma hodinami přišel jsem do kanceláře, ale tam jsem seznal, že v záležitosti dotyčné dosud ani pérem jediným nebylo hnuto. Pravili mi, že dnes najisto pan komorník ráčí se dostaviti. Avšak čekal jsem tuze dlouho nadarmo, a když jsem konečně poslal služebníka do tvého domu, bylo mi vzkázáno, že jsi bezpochyby u pana Volfa z Vřesovic. Poněvadž nejsem zvyklý v důležitých záležitostech meškati, dovolil jsem si zde vyhledati Tvoji Milosť.“

Čím chladněji a klidněji mluvil pan kancléř, tím hlouběji zasahovala u pana komorníka jeho slova do živého. Cítil pan Šellenberk ve všech údech pekelnou radosť svého svaka, že podařilo se mu takto jej přistihnouti. Však jen ať se ještě neraduje — a kdežto prve pan Hendrych mluvil s ledovým klidem, nyní pan Šellenberk vyhrknul prudce, ba vášnivě:

„Byl jsem dříve churav, a dnes bych byl jistě do kanceláře přišel. Ale pan Volf z Vřesovic chytil časně ráno jakéhosi člověka podezřelého, pomáhal jsem mu do nynějška vyšetřovati, hoden-li trvalého zajetí a soudu. Abys nepochyboval, pane kancléři, ten člověk jest ještě zde — tamto v komoře“ — a malá jeho očka kmitající se v otylém, rozčilením zarudlém obličeji vítězoslavně se upjala na tvář páně Hendrychovu, jejíž mramorový klid ani teď se nezměnil.

„Po tom není mi ničeho,“ pokrčil rameny, „a trvám, že ani tobě ne, pane komorníku. Pokud vím, ovšem jest to věci zámeckého hejtmana, ale nikoli nejvyššího komorníka královského. Leda že jsi dostal nějakou novou instrukci, abys byl právu královskému na výpomoc. Já o ní ničeho nevím; dovolíš tedy, abych snad zeptal se po svém návratu samého krále Jeho Milosti…“

„Tentokrát nemusíš Milosť Královskou i touto věcí obtěžovati, pane kancléři,“ odsekl pan Šellenberk, nyní již s pevnou jistotou, že tento útok na svůj úřad podaří se mu úplně odraziti. „Zajisté i Milosti Tvojí je známo, že zajat-li kdo, jenž jest v podezření, že by o dobré statků královských usiloval, věc se i komorníka týká a on má hlas poradný. Tak tomu bylo zde,“ pokračoval s vítězným důrazem, „neboť ten člověk zajatý jest Burian Prostibořský z Vrtby, důvěrný přítel Kašpara Pfluga.“

Teprve nyní oživila se, ale jen na okamžik chladná tvář páně kancléřova výrazem radostného překvapení.

„Aj, Buriana z Vrtby?“ děl poněkud živěji. „Tu ovšem, pane komorníku, rád ti přiznávám, že jsi konal jen svou povinnosť, když jsi byl bedliv jeho výslechu. Jméno Prostibořského za minulého odboje příliš často bylo jmenováno s jménem Pflugovým, abys mohl pominouti této opatrnosti. Nu, a jak dopadnul výslech?“ obrátil se k panu Volfovi.

„Nevyšetřili jsme ničeho, proč Prostibořský by měl déle býti vězněn,“ odpověděl pan Volf na oko s největším klidem a lhostejností, ač nitro jeho svíralo se úzkostí a hněvem nad neopatrným ze sobecké bázně o úřad vyplývajícím vyznáním Šellenberkovým. Ale v té chvíli choval ještě aspoň jiskru naděje, že Buriana před kancléřem zachrání. Podpíral ji na tom, že panu Hendrychovi není známo, že Burianův syn jest jeho zetěm. „Poněvadž pak Burian, jak mi bezpečně povědomo, nikdy před jakýkoli soud královský volán a obesýlán nebyl, nacházím za právo jej propustiti. Je to starý člověk, bez jmění a žádný nebezpečník. Ostatně,“ dodal lhostejně, aby jakékoli podezření kancléřovo potlačil, „je dosud zde, rač sám k němu vejíti a jej o čemkoli vyslechnouti.“

„Žádal bych za to i bez tvého vyzvání, pane hejtmane,“ odtušil pan kancléř. „Ten člověk jako dobrý přítel Pflugův bude mi asi moci prospěti ve mnohých věcech, které se Bečova týkají. Dříve však musím sám Bečov si prohlednouti; pojedu tam ještě dnes s otcem Jáchymem řádu sv. Dominika, jehož péče bude nyní opatrovati hlouček katolického lidu na Bečově, který za posledních let ještě valně zeřídl, neboť, jak víš, pane hejtmane, poddaní přestupovali k luterskému vyznání svého pána. Musím nyní do kláštera, na Staré Město. Čekají mne tam k obědu a po něm vydáme se s otcem Jáchymem hned na Bečov. Buriana budu vyslýchati až po svém příjezdu. Zatím je však tvým vězněm, pane hejtmane, rozumíš,“ opakoval s důrazem, „vězněm, a aby se nevzpíral, rač mu říci, že já, kancléř, chovám nejedna akta, z nichž vychází světle, že se v minulé vzpouře proti Královské Milosti prohřešil. Nebude to asi nepravdou, neboť vím, že na mnohé a mnohé pouhým opominutím nebylo dokročeno. Bude potom aspoň k mým otázkám ochotnější a povolnější, zvláště když mu slíbím svobodu. A poněvadž je vězněn, ručíš za něho, a kdo by jej chtěl osvoboditi, propadá svobodou i hrdlem, protože nyní jat jest jako odbojce královský. Rač jej ihned dát dopraviti pod silnou stráží do některého z prázdných vězení na hrade a rač, prosím, za mnou do kláštera vzkázati, ve kterém z nich jest opatřen. Jsem v případě tomto ještě opatrnějším než kdykoli jindy, neboť právě na tomto člověku tuze mi záleží, jakožto novému majiteli zboží Bečovského. Neopominu vděčně se zmíniti u Královské Milosti o tvojí obezřelosti, pane hejtmane. A nyní, pánové, činím se poručena Vašim Milostem do opětného svého příchodu. Činili jste oba svoji povinnosť, jak na muže Královské Milosti oddané sluší — i ty, pane komorníku — jen bych prosil, abys ráčil ve své kanceláři záležitosti Bečovské nyní co nejrychleji vyříditi.“

A lehce se ukloniv, aniž by panu Volfovi či jeho druhu pravici podal, pan kancléř odcházel pyšným, vážným svým krokem z kancelářky.

„Abys vaz zlámal, jak ze síně vykročíš!“ zasupěl pan komorník za panem Hendrychem, jedva dvéře se za ním zavřely. „Co teď s Burianem?“ zeptal se s jakýmsi ostychem.

„Ještě se ptáš?!“ obořil se pan Volf a oči jeho vášnivě se zajiskřily. „Je neodvratně ztracen a s ním moje pověsť, moje postaveni, mé zámysly, má minulosť i budocnosť! A tím vším tys vinen, měls nechat mne jednat, ty…“

„Jsem dosud tvůj přítel, ne žák, jehož bys mohl do sytosti peskovati!“ přerušil jej pan Šellenberk neméně prudce. „Nemysli, že si všecko od tebe dám líbiti! Abys věděl, nezávisím na tobě zhola nic! Jen když tohle jsem přestál bez úrazu, nyní si dám na všech povinnostech svých záležeti! Což jsem kancléře navedl, aby nás překvapil právě v taký okamžik? A každý sobě je nejbližší, vždycky bližší košile než kabát! Musil jsem se starat napřed o svou kůži — ne o toho zaslepence…“

„Nejsi mým žákem, ale již ani přítelem. S Bohem buď!“ děl pan Volf opovrženlivě a s pohrdáním se odvrátiv od pana Šellenberka vyšel ze své kancelářky do siné a odtud na ulici. Nemířil nahoru ke hradu, ale do protějšího svého domu, ku své dceři. Co jí řekne? Jak ji zdrží od cesty za Valentinem? Ztratí tedy i ji, která ze vší rodiny nejvíce mu rozuměla a jej nejvíce milovala, právě v této době, kdy by nejvíce měl zapotřebí, aby byla u něho? Tyto otázky jako divá povodeň hučely hlavou páně Volfovou. Není přece již pochyby nejmenší, že jest všechno ztraceno: Kancléř dojista ještě dnes bude na Bečově vyslýchati onoho služebníka zajatého a doví se od něho, ke komu a proč Burian do Prahy byl odešel! Už není jiné vyhlídky, než vzdáti se dobrovolně úřadu hejtmanského a vystěhovati se navždy na venek, ukliditi se s pole sám, než jej smete s něho nepřítel kancléř. Veta po milosti králově, po nadějích na stav panský, po zámyslech dosíci jednou hodnosti kancléřské — po všem, po všem! A Barbora, to dobré, drahé dítě do ciziny…

A pan Volf, jenž prve vůči kancléři tak chladnokrevně dovedl se zachovati, ztrácel nyní klid a duševní rozvahu každým krokem, kterým se blížil ku prahu domácnosti, z které mladý její hospodář snad na vždy již ušel…