Z Morawy (Národní Nowiny, 3.–5. listopadu 1848)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z Morawy |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | Národní Nowiny, ročník 1848, číslo 176. S. 691–692. Dostupné online. Národní Nowiny, ročník 1848, číslo 177. S. 696. Dostupné online. Národní Nowiny, ročník 1848, číslo 178. S. 699–700. Dostupné online. |
| Vydáno: | 3.–5. listopadu 1848 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Články z Národních novin/Z Moravy |
H. B. Morawa podiwným, welmi neočekáwaným způsobem stala se nyní nejdůležitější zemí w Rakausích, na ní rozhodne se snad osud budaucí celé říše, neboť není prawdě nepodobno, že ústawa rakauská wypracowána bude w Kroměříži. Na Morawě sídlí nyní císař se swým dworem a Holomauc jest ustawičné jewiště nesčíslných deputací: wláda celého mocnářstwí wychází z Morawy.
Do této důležité cizí země, — nebo sněm morawský nedáwno uzawřel, že se Morawa s Čechy nikdy nespojí, — obrátil jsem nedáwno cestu swau, a poněwadž práwě jakýsi oddech nastal w politice jako přestáwka mezi dwěma důležitými akty, wyplníme jej cestopisem.
Bylo slyšeti, že se weliký počet poslanců říšského sněmu shromáždil w Brně, chtěl jsem se aučastníkem státi jejich porad. Brno, o jehožto protislowanské zůřiwosti tolik slyšeti bylo, o němžto se básnilo, že hotowo jest, české poslance, jestli tam dne 20. říj. podlé úmluwy přijdau, schytati a franco porto do Wídně odeslati, toto Brno s wycpaným swým drakem na radnici wábilo mne zwláště. Před šestau hodinau k wečeru kwapil jsem s ohromným palašem po boku k železnici. Nezmíňuji se nadarmo o tom palaši, a sice předně proto, aby každý o tom wěděl, že jsem byl ozbrojen proti Brnu, za druhé proto, že tento palaš hraje znamenitau rolli při mém cestowání, a málem by příčinu k wálce byl zawdal mezi králem českým a markrabím morawským. „Nechoďte do Brna! Pro wšechny swaté! nechoďte do Brna!“ prawil mi jeden z býwalých auhlawních nepřátelů našich za starých časů Průmyslowé Jednoty a nyní následkem wšeobecného smíření náš přítel.
Na každém stanowisku železnice pozorowali jsme pozůstatek po kn. Windischgrätzowi, totiž zástup wojáků na stráži. Na nádraží Holomauckém, práwě když jsem opět na wůz pospíchal, přistaupil ke mně neb wlastně k palaši mému pan setník c. k. wojska, a sice w nepřátelském aumyslu. „Račte tento palaš zde zanechati“. „„Kdybych ho zde byl zanechati chtěl, nemusel jsem ho s sebau brát: jedu do Brna!““ „Může být, že jedete do Brna, to wšak pozorowati nemohu ani z Wašeho palaše, ani z Wašeho kožichu; tolik ale jest jisto, že příkaz mám, abych nikoho se zbraní k Wídni nepauštěl!“ — Tu jsem tedy pozorowal ohromnau mýlku c. k. pana setníka, jenž myslil, že já Wídni na pomoc táhnu. „„Jsemť H. B… ten a ten, a mám průwodní list do Brna,““ prawím satyricky w pewném domnění, že se po těch slowech c. k. pan setník začerwená a litowati bude, že mne w podezření měl, jakobych Wídni na pomoc táhnul s palašem. Ale c. k. pan setník zdál se být w politice nezběhlý a stál na tom, abych palaš w Holomauci zanechal. „Dobře!“ — myslil jsem si, odepínaje palaš, — „jestli mne Frankfurtisté Brněnští zabijí, nebudu mít já odpowídání z toho, nýbrž tento urputný w politice nezběhlý c. k. setník“.
Pokoj byl naplněn gardami z Holomauce, kteří neopomenuli hned doma wyprawowati, koho měl pan setník w důmění, že Wídni ku pomoci táhne, a komu wzal proto palaš. Zpráwa roznesla se po Holomauci a palaš můj počal tam strašiti. Já ale strašil jsem w Brně bez palaše.
Celé Brno naplněno bylo uprchlými Wídeňany, nikde nebylo prázdného místečka, kde by Ultračech hlawu položil. Sluší wěděti, že w Brně a w německých městech na Morawě wšichni Čechowé o jeden stupeň w titule powýšeni jsau, nemluwí se tam nikdy o Češích, nýbrž wždy jen o Ultračeších. Ultračech jmenuje se tam každý obywatel králowstwí českého, který se sám za Němce neyydáwá.
Po welikém chození dostal jsem konečně akcesit na pokoj, o kterém některá naděje byla odpoledne, že na noc prázdný bude.
Prwní wěc, která mne nesmírně překwapila, bylo welmi zhusta mluwení české (neb jak tam říkají morawské) na ulicích, skoro celá pracující třída lidu jest slowanská, a jenom honorace powažuje sebe za německau, ačkoli štíty na domech hlásají samá česko-morawská jména.
Dwa mužowé hýbají Brnem jakožto zástupcowé dobrého a zlého principu: Klácel a Skácel. Klácela našeho každý zná, Skácel jest přednosta Frankfurtského demokratického klubbu w Brně, jehožto powěstné a pamětihodné zásady jsau: Rownost obau národností, ale s předností němčiny a se středištěm we Frankfurtě! Tuto naivní zásadu wyřknul onen Skácel (nomen omen) skutečně a bez žertu w demokratickém spolku brněnských Frankfurtistů! — Ostatně se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany frankfurtské jest smýšlení celého ostatního německy smýšlejícího obywatelstwa příliš pohodlné a nechá swět běžeti jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby národní slowanský žiwel, který tam tolik pewných základů má, šířil se a dále kwetl. Ostatně se zmocnil weliké části Němců a poněmčilců morawských nyní welmi duch prowincionální, wlastenectwí morawské, které Slowanstwu na škodu není. Žluto-čerwené barwy widěti jest zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď čerweno-bílá neb slowanský trikolor.
Nejlepší a nejplatnější wěc, která se o Brnu říci může, jest: Brno opičí po Wídni. Skutečně se Brno snížilo až za předměstí Wídně. Brno nemá nikdy swůj úsudek, ale čeká wždy, až co Wídeň řekne; jen jedinau posud známe odhodlanost Brna, kde si traufalo míti samostatné mínění, a sice: Brněnská národní stráž má čerwené límce a wýložky, které Wídeňská nemá!! Newím skutečně, odkud se wzala tato půwodnost! Což diwu, že Brno welice sympathisuje s Wídní a newím již, bylo-li to w Brně neb w jiném německém místě na Morawě, kde uzawřeno jest, aby jedna polowice národní stráže táhla Wídni na pomoc a druhá aby zůstala domow hájiti. Pak ale ukázalo se, že wšichni chtěli být w té polowici, která měla domow hájiti. Podobným způsobem jsau wšechny bauře w Brně neškodné, jsau to bauře we sklenici wody.
Sám jsem byl očitým swědkem znamenitého krawalu w Brně, o kterém pak zpráwy w časopisech welmi znamenité se zdály. Jednalo se o to, aby 25 wozů prachu, který z Brna k Wídni wézti se měl, zadrženo bylo, ku kterému cíli se několik drwoštěpů s obuchy sešlo na hlawním náměstí před strážnici národní stráže. Národní stráž ale rozumowala takto: Chceme-li zadržeti prach, musíme učinit rewoluci proti wládě; my ale nechceme udělat rewoluci, proto nezadržíme prach. — A skutečně odwezl se prach, a kromě trochu hubowání a křiku nic jiného se nestalo.
O přeložení říšského sněmu do Kroměříže mluwilo se tenkrát wšude po celém Brně. Může se říci, že celé Brno bylo proti tomu přeložení, ale z dwojích rozličných příčin: jedna malá strana mrzela se na to, že nebude we Wídni, druhá welká strana mrzela se, že nebude w Brně, jak wlastně byl aumysl. Ostatně ale jsem w Brně nezakusil nižádného protiwenstwí, až na to, že se na mne mnozí skutečně jako na afrikánské zwíře díwati chodili, a pak na to malé nepohodlí, že jsem swau čepici čerwenau od národní gardy Pražské pauzdrem zakryl, protože ji powažowali mnozí za swornostskau, z kteréhožto ohledu nechtěl jsem býti newinnau příčinau několika nešťastných porodů ze strachu před swornostskau čepicí.
Sněm morawský posud w Brně sedí, ale nedělá již mnoho hluku, proto že se jinde znamenitější wěci dějí a na sebe wíce pozornost Brňanů obrací.
Jedno ze znamenitějších a pamětihodných dítek tohoto sněmu jsau Morawské Nowiny, které nyní šestkráte za týden po archu wycházeti budau na autraty země, jejichžto polit. část powede Klácel, auřední Šembera. Historie půwodu těchto nowin jest nad míru podiwná. Wymohli je poslancowé stawu rolnického, kteří na sněmu jen sami národnost slowanskau zastupují.
Ustanowilo se z počátku, že budau wycházet weliké německé nowiny Brünner Zeitung na autraty zemské. Poslanci-rolníci proti tomu žádali, aby také pro ně morawské (české) nowiny wycházely, když zem autraty nese. Namluwilo se jim tedy, že budau nowiny wycházeti na jedné straně německé, na druhé morawské. Tak přijato jest, ale obě strany s tím nebyly spokojeny. — Ustanonowilo se tedy později, aby oboje nowiny a každé zwlášť wycházely, wšak ale aby morawské jenom překlad byly německých, „neboť“ — prawili Němci rolníkům — „abyste wšechno wěděli, co Němci píší.“ Rolníci se z toho radowali, že budau wšechno wědět, co Němci píší, a přijali ten náwrh. — Nyní ale wyswětlili maudřejší mužowé rolníkům celau wěc, jak budau německé nowiny wždy psáti a smýšleti přízniwě k Němcům a ku prospěchu Němců, a jak potom i lid slowanský bude na wšechno hledět skrze brejle německé.
Rolníci tomu porozuměli a obořili se we sněmu posledníkrát na Němce, a wymohli si, že budau Morawské Nowiny samostatné jako německé, a že budau zastáwat Slowany jako německé Němce.
Doufáme také, že pod tau redakcí, kterau dostaly, auplně wyhowí potřebám lidu morawského.
 |  | |
H. B. (Pokračowání.) Wůbec jest tento morawský sněm w dějinách wlasti něco neobyčejného: šlechta, města a rolnictvo wedau tam ustawičné šarwátky, které se ale wždy ukončí wítězstvím rolnictwa. Anděl strážce bdí nad zástupci našeho lidu, kteří bez náležité zběhlosti w těchto wěcech přece wždy šťastně umí škodliwé a užitečné rozeznati. Jednalo se o budaucí zastaupení Morawy na domácím sněmu, a německé měšťanstwo usilowalo o to, aby města měla na míň duší zástupce než wenkow. Šlechta, která mnoho příčin měla, horšiti se na města wíce než na rolnictwo, protiwila se této přednosti měst a přidala se k rolnictwu. „Když chcete být demokrati — prawila šlechta — nechtějte pro města přednost nad rolnictwem.“ „Naše duše nejsau o nic horší než duše městské, proč by jich mělo tedy wíce jít na míru než městských?“ prawili rolníci. A prowedeno jest skutečně, že se na 10.000 duší jeden poslanec woliti bude, bez ohledu na města a wenkow, bez rozdílu. Tím poražen jest také na wždy w Morawě žiwel odrodilých, německy smýšlejících měst. — Brzy na to ale wystaupili opět poslanci měst we sněmu a prawili takto: „Když jsme se (s bolestí měst!) chytili demokratie a zawedli rownost měst a rolnictwa, musíme demokratii auplně prowésti a šlechtě wšechna její práwa a přednosti odejmauti, aby nám a rolníkům byla rowna.“ Dobře, rokowalo se o tom, a jednalo se jen, má-li šlechta, až složí wšechny přednosti swé, aspoň jména (kníže, hrabě atd.) podržeti. Tu ale wystaupil Čambala, poslanec rolnický. „Chceme-li kaukol wypleniti, musíme to učiniti důkladně i s kořenem; ani jména tituly) ať nezůstanau!“ prawil Čambala biblicky, a stalo se, — sněm uzawřel, že šlechta na Morawě přestane. Takto na sněmu jeden staw druhému pomáhal, města šlechtu a šlechta města naháněly rolníkům na ránu, a tito jako na čekání stáli a — dobře trefowali!
Ostatně newím o swém meškání w Brně již nic zajímawého powídati, leč že se w mé prítomnosti také držel saud nad tiskem, a sice weřejně, austně. W Brně wychází několik malých, křiklawých německých časopisků, Telegraf, Brünner Tagscourier, Constitutioneller Bote, kteří sami sebe za hlawní demokraty, za slaupy a podpory swobody, za nejwětší přátele lidu wydáwají, skutečně ale jsau snad jediní reaktionáři w Brně, a sice proto, že swau nestaudností, křiklawostí a swým neustálým drážděním naši swobodu u poctiwých lidí do newážnosti, do ostudy a do oškliwosti přiwádějí. Jeden z nich, Telegraf, když widěl, že může bez trestu Slowany, zwláště Čechy a wšechno na swětě, co se mu líbí, špiniti, osmělil se konečně a napsal o jednom obchodníku Brněnském, že prodáwá a kupuje kradené wěci. Ten sebral swau exekutivní moc, několik známých s pewnýma rukama, táhl do redakce Telegrafa a podal tam takowé wywrácení onoho článku, až na panu redaktorowi modřiny zůstaly. Jaké mělo dále toto nedorozumění následky, toho jsem se již w Brně nedočkal: jakož jsem se nedočkal té kocowiny, kterau mne prý (jak jsem se později dowěděl) tamější Frankfurtisté poctíti chtěli, když se z prwního omráčení po mém příchodu, ale teprwa za dwa dni, zpamatowali. Lituji skutečně welice, že jsem swým odjezdem těmto ubožátkům pokazil jejich malé wyražení a nejwětší čin, kterého schopni jsau w politice, — kocowinu! Až jen bude na říšském sněmu uzawřeno, že se Rakausko Frankfurtu nikterak nepodrobí, pak zajisté nebudu litowat autrat a naschwál do Brna zase pojedu, aby si mohli Brněnští Frankfurtisté tau kocowinau srdci swému zarmaucenému ulehčit. Ještě wíce ale lituji toho, že jsem se nedočkal té kocowiny, kterau pak w neděli 29. října Brněnští Frankfurtisté sami sobě učinili — totiž onen krawal Brněnský strany tažení do Wídně, který podlé wšech zpráw o něm k nám došlých nazwati se může kocowinau.
Frankfurtsky smýšlející část národní stráže Brněnské popauzela již po nějaký čas dělníky (kterých jest w Brně prý přes 15.000!!?), aby táhli Wídni na pomoc, slibujíc, snad že s nimi také potáhne. Konečně wypuknul tedy oheň již dáwno dautnající a počalo se w neděli na poplach zwoniti, lid se sbíhal, žádal zbraň atd. Národní garda ale nyní nechtěla s nimi táhnaut a pomáhala společně s wojskem lid rozháněti: lid zas gardě zbraň odjímal. „Když nechcete táhnaut a bojíte se, odewzdejte nám zbraň!“ Tak se po dlauhý čas po celém městě honili, až owšem s pomocí wojska pořádek opět učiněn jest. Na wýstupy plné směšnosti a ironie nebyl nedůstatek. Tak ku př. wolal na čele haufu nadšeně jeden: „Auf! nach Wien! um die deutsche Freiheit zn retten!“ [1] a z haufu dělníků zněl hlas: „Ale je nás ještě málo!“ w čisté morawštině, na důkaz, jací lidé chtěli táhnaut, „um die deutsche Freiheit zu retten“. (Dokončení)[red 2]
| | |
H. B. (Dokončení.)[red 3] Než jsem do Brna přijel, rozeslali již poslancowé říšského sněmu, meškající nyní w Brně, pozwání na wšeobecný sjezd do Holomauce, porady Brňenské byly tedy jenom předběžní, a wšichni odebrali jsme se do Holomauce, wšichni po železnici, jen já po poště přes Litowli s neobyčejnau tauhau po osudu swého palaše. Po celau noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynějším postawení Morawy k Čechům. Morawa nyní asi w národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály 1834. Každý wzdělanec wypadá jako Němec, Slowanstwo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje o wzdělání národního jazyka, powažuje se za diwause, za pošetilce aneb dokonce za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým. Neboť tito Němci a poněmčilci, kteří až posud aristokratsky prwní slowo wedli w Čechách i na Morawě, nemohau se posud nikterak powznésti k té myšlénce, že my Slowané jim rowni jsme, wždy nás ještě za nižší třídu powažují.
Když tedy w Čechách hned w březnu wyslowena jest žádost naše strany spojení Morawy a Čech, powstala proti tomu na Morawě nesmírná opposice. Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému aumyslu našemu, že chceme, aby Morawa a Čechy spojeny wětší moc a wáhu měly před swětem. Druhá weliká strana na Morawě, strana netečná, protiwila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na welikosti národa, nýbrž jen na prowinciální morawské pýše. Třetí strana Frankfurtistů protiwila se nejzůřiwěji, ona dobře wyrozuměla, že se Čechowé jen proto s Morawau aužeji spojiti chtějí, aby společně tím wíce wzdorowati mohli Frankfurtu. Rozumí se samo sebau, že strana protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tu wšelikau mocí se snažila, Morawu od Čech ještě dále odciziti. Nejen že starau, poctiwau a welebnau barwu naši čerweno-bílau, kterau jsme ještě od starých slawných časů společně zdědili, zneuctili a za ní žluto-čerwenau přijali, a hned se snažili, wšechny swé staré čerweno-bílé orlice zažlutiti: i na sněmu weřejně ustanowili, že se Morawa s Čechy nikdy nespojí. Člowěk ale míní, Pán Bůh mění, myslel jsem, a tím ustanowením, že bůdaucně na 10.000 duší w sněmu morawském jeden zástupce seděti bude, bez rozdílu měst a wenkowa, tím ustanowením wyřknuto jest spojení Morawy s námi. Počkejte jen, až lid zachowalý morawský, až naši Hanáci, Slowáci w Morawě poznají dějiny národu swého, až poznají, že nebyl nikdy rozdíl mezi Morawanem a Čechem we zlém ani w dobrém [2], až poznají, že spisowní jazyk w Čechách užíwaný jest wlastně čistá morawčina, až tento lid wyrozumí, jak těžko jest Morawě a Čechům každému zwláště brániti se proti autokům wašim: pak najednau oni zástupcowé na sněmu morawském wyřknau to, co již Bůh dáwno wyřknul, totiž že Morawa a Čechy jsau jedno.
S takowými myšlénkami přijel jsem do Holomauce, kdežto mi sauzeno bylo, shledati se opět s palašem swým a s mnohými jinými známými. Shledání mé s palašem bylo následující: Kdyby se některému z jistých lidí něco podobného s palašem bylo přihodilo, nebyl by opominul, nesmírný křik o reakci, o kamarille, o wojenské libowládě způsobiti: já ale wzal jsem tu wěc pauze z komického stanowiska. Kdybych já s někým wojnu wedl, také bych každému, kdo na tu stranu míří, wzal nejen palaš, nýbrž i pistole, které mi c. k. pan setník zapomněl wzíti. Že ale c. k. setník tak se zmýliti mohl, že redaktora Nár. Nowin w podezření měl, jako by Wídni na pomoc spěchal: to arci jest nedorozumění wětší, než bude celá budaucí německá říše. Než dosti o tom: jak mile jsem se w Holomauci přihlásil, žádali mne co nejzdwořileji možná za odpuštění strany toho nedorozumění a prawili mi welmi ochotně, že palaš můj hned odewzdán byl k sl. krajskému auřadu, aby ho za mnau do Brna poslal. Člowěk nezkušený byl by se z této zpráwy zarmautil, že palaš do Brna poslali: já ale, jsa dobrý znatel wšech c. k. krajských auřadů, byl jsem přeswědčen, že se c. k. krajský auřad nepřežene, a že palaš jistě nejen nyní, nýbrž ještě po dwě neděle w Holomauci zůstane a že ho snad teprwa po mé smrti do Brna odešlau. Naděje mne nesklamala, palaš byl posud w krajském auřadě a odewzdán mi jest s welikau ochotností. — Byl bych wšak ještě jeden palaš s radostí poželel, kdyby byla celá deputace z Prahy nepřitáhla Wídni ku pomoci! —
Holomauc jest pewnost, we které žije wíce wojska než lidí. To jest nejznamenitější, co se o ní powědíti může. Wšechny kawárny a hostince wykládány jsau rozličnými wýložky. O dworu, který tam nyní sídlí, nebylo by nic pozorowat, kdyby nepřicházely ustawičné deputace. Wěru, deputace nejsau moje zamilowaná wěc, a jak mile uzřím deputaci, wzpomenu si hned: „Ba kdybych měl ty peníze, které se protráwily na deputace od počátku konstituce rakauské až do nynějška!“ Wěru, duch lidský jest sama podiwnost: dříwe si lidé pořád stěžowali na drahé porta za psaní, a teď, když jde psaní za 6 kr. stř. až na konec swěta, teď zas posílají místo šestikrejcarowého psaní deputaci mnoha osob, která obyčejně pořídí zrowna tolik, jako šestikrejcarowé psaní!
Ještě nejlépe ze wšech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti we swé sláwě, čerwených spodkách přitáhli wždy wšichni na koních s hudbau, s čerweno-bílými [3], slowanskými a císařskými korauhwemi (co by se jindy nikdo nesměl před Holomauckými měšťáky opowážiti), táhli tak přes celé město pro žluč wšem Frankfurtistům, a za nimi na malém kočáříku několik matek s košíky wajec, drůbeře, koláčů atd. pro císaře. Tato wšechna sláwá i s wějci a drůbeří wzdána jest J. M. C., ale — ruku na to, že bude držet konstitucí! Císař podal ruku. — Ba jedna opatrná deputace hanácká chtěla dokonce, aby jim tento slib pro lepší bezpečnost císař písemně a na „štemflu“ podal. Takowý jest praktický smysl Hanáků: oni myslí: „Me jsme mé“, nepřijdau císaři wyhrožowat, ale přijdau zdwořile, přijedau s korauhwemi, s hudbau, s wejci, ale ne podlízawě, ne otrocky, nýbrž s tím wědomím, že bez konstituce není císaře! Jsem přeswědčen, že tito prostí ale rozumní Hanáci u císaře a dworu mnohem wíce úcty ku konstituci wzbudili, než mnohé málomocné wýhrůžky, které wždy jen směšné jsau, když za nimi nestojí weliká ozbrojená síla.
Ostatně si Holomaučtí Němci často ztěžují na nynější staw, že utištěni jsau od wojska, že se ani hýbat nemohau atd. Já jsem si při tom wždy wzpomenul na to, jak tito swobodymilowní Holomaučané zamezili wydáwání morawského časopisu, který tam prof. Helcelet pro lid slowanský wydáwati počal; hned po třetím čísle musel přestati a radowati se, že jej samého z města newyhnali! — Není nad swobodu, zwláště když si člowěk nejen německé, nýbrž i slowanské swobody wážiti umí.
Kdybych byl žurnalista israelský neb turista jako p. Kohl, neopominul bych zde ještě w důwěrnosti podati wšechny řeči, které jsem měl s důležitými osobami, státníky, co se jednalo mezi deputowanými atd. Ale wždy jest lépe jídlo již uwařené jísti, než se na waření díwati.
- ↑ Po česku: „Wzhůru! do Wídně! zachrániti německau swobodu!“
- ↑ Brno a Holomouc posud se weřejně nazýwají králowská hlawní města, rád bych wěděl, jakého králowstwí!? —
- ↑ Skutečeně podiwno, že mezi lidem na Morawě posud wždy jen čerwenobílá barwa platí, nowá žlutočerwená žádné wážnosti nenalézá. Ani jedna hanácká deputace neměla žlutočerwenau korauhew!