Z české chaloupky/Hvězdář

Z české chaloupky Josef Zaříčanský
Vlasti	Hvězdář	Jeleni

Údaje o textu
Titulek:	Hvězdář
Autor:	Josef Zaříčanský
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Z české chaloupky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 22–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl hvězdář, ten hvězd na tisíc
a koloběh jich přesně znal
i světla nebes různil svíc
a dlouhé o tom knihy psal.

Ten hvězdář od mladosti let,
co vědě zasvětil se pak,
nezasmál na boží se svět
a vážně hleděl jeho zrak.

Klid byl mu slastí jedinou
v hvězdářské věži vysoké,
kdy zíral noční hodinou
v ty hvězdné pásy široké.

On počtem hvězd provázel běh
tak marnou pílí dlouhý čas,
až v zlatých vědy okovech
sšedivěl jemu všecken vlas.

On přírody znal vznešenosť
z těch démantových nebes niv,
jichž každý zářný květů skvosť
v něm budil k tvorci úctu, div.

A chvalozpěvy jemu pěl
a vroucně sýlal v oblaky
pokorné vzdechy badatel —
zřel boží na všem zázraky. —

Však neznal radosti z těch krás,
jež kolem sebe zřel co den,
žár lásky v muži, kmetu has’,
an věčnosť vždy z nich čerpal jen.

Až ku konci mu života
souzená byla přec ta slasť,
již lidem boží dobrota
v náhradu dává za jich strasť. —

Hvězdáře sluha, jedin druh,
z jitra kdys šumným lesem šel,
pláč děťátka vnik’ v jeho sluch,
jak ptáček by to žalně pěl.

A v blízkém houští na mechu
opuštěnec tam ležel skryt,
kdo jeho nedbal povzdechů,
ten klenot ztratil, lidský cit.

Tu pacholíčka v náruč vzal
a svému pánu v dar jej nes’
a ten mu jméno syna dal
a ten zas jemu za to ples.

Neb kdy jej v loktech jímal svých
a s ním pak na hvězd zíral sbor,
tu vracel se mu na tvář smích,
jak v radostný zřel děcka zor.

Jak viděl ručky třepetat
se na tu bílou denici
a srdéčka jak cítil chvat,
když zahleděl se k měsíci.

Ach pravým teprv hvězdářem
v té dětinné se slasti stal
a před tím hvězdným oltářem
jak kněz se oběť sloužit jal.

Tu oběť ceny nejvyšší
životem sebe svěcení
v světa byť skromném zátiší
vědě — však v krásy slavení! —

Kmet slavně život dokonal
v slastech, jichž neznal dlouhý čas,
v hrob na rtech s úsměvem se bral,
jejž v tvář mu dítě vetklo zas. —