Závěť (Zaříčanský)/II
Závěť Josef Zaříčanský | ||
I | II | III |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Závěť |
Podtitulek: | II |
Autor: | Josef Zaříčanský |
Zdroj: | ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Závěť. Povídka veršem. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 19–34. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Nebývá v dvorci veselo
na svahu žírných strání,
k šumné co bystré Doubravě,
od boru v důl se sklání.
Píseň tam nyní nezvučí,
hovor víc nezní plesný,
ani v té době nejkrasší,
v blahých dnech libé vesny.
Dělník jen, aby ztišil hlad,
pole tam oře, vláčí,
suché mu sousto chlebíčka
k posile sotva stačí.
Po dvoře čeleď, na poli
v morné se práci plíží,
v hlavě tam každý skloněné
trud nosí, v srdci tíži.
Přísný teď pán svým služebným
oddechu málo přává,
za práci, krušnou námahu
skromnou jen mzdu jim dává.
Spořivým až i lakomým
věru on musí býti,
kratochvíl’ by si zjednať moh’
veselé trávil žití.
Na plesy jezdit do města
ke kvasům, hlučným hodům,
pozývať k sobe společnosť,
jak sluší panským rodům.
Ba proto také žebrotě
zavírá domu dvéře,
ať si jen poutí plahočnou
od něho dál se béře.
Mimo ty hejsky lichotné,
hosti jen z panské třídy,
do dvorce nikdo nevítá,
zvlášť kdo jest synem bídy.
Pravdať: rej, smích se rozléhá,
občas i plesu řevy,
ale to nejsou blaživé,
národní, krásné zpěvy.
To jen jest hluku směsice,
smyslných odzvuk slastí,
které jen ducha šíří mor
v té naší krásné vlasti.
V dvorci teď vládne milostpán,
hrdou má milostpaní,
kdo se jim míní zachovať,
hluboko ať se klaní.
A kdo těch poklon neumí,
raděj ať jim se vyhne,
neboť jej jistě nemilosť,
krutý hněv pánů stihne.
Ptáte se, jak těm sirotkům
ve dvorci teď se vede?
Otázku tu vám zodpoví
to jejich líčko bledé.
Ta očka, jindy zářivá,
nyní však zarmucená,
tajného bolu slzičkou
často tak zarosena.
Neví ty dobré dušičky,
pohled co jest to milý
otcův neb matčin, zdáť se jim,
jak by jim cizí byli.
Věru, ba cizí, neznámi,
vlídně jich neosloví,
ani jim bytu nepřejí
rodnými pode krovy.
V jizbu jich nesmí vkročiti,
ubohé, co jen zkusí!
Se stolu drobty jídají,
s čeledí bydleť musí.
Nemohou ani s dědečkem
vespolek se těšiť mile,
vždyť i ten musí zakoušeť
života hořké chvíle.
Ubohý ku hrám, rozprávce
nemá ni chuti, síly,
ta jeho hlava šedivá
stále se k prsoum chýlí.
Srdce mu v nářku, lítosti
bolestně v ňadru buší,
z tváře mu prchla veselosť,
bol jenom plní duši.
Horší má život žebráka,
světem ten širým chodí,
soucitných lidí nalézá,
co mu to slastí plodí!
Dědeček z svojí komůrky,
nevyjde nikam z domu,
nemůže sobě postesknout,
nemá žal svěřit komu.
Nikdo ho nesmí navštíviť,
zakázalť pán to přísně,
musí jen trpce snášeti
srdce ty hrozné tísně.
A kdyby děti nesnesly
chleba mu skrovných zbytků,
snadno by smrť mu přestřihla
života tenkou nitku.
Trudné to doby nastaly
ve dvorci dědu, dětem,
líp by jim bylo z dvorce jíť,
žebrotou chodiť světem.
Což platno hledat zastání,
právo chtít od úřadů,
duše když nectné, bezcitné
ubohým kují zradu?
Často tak lidem souzeno
osud zlý tiše nésti,
nikdo jej němuž’ násilím
za sudbu změnit štěstí.
Člověče, tehdy jediná
naděj ať tebe kojí:
potěš se toho pomněním,
čas všechny rány hojí.
Čas prchal. Podzim po létě
přes pole kráčí, sady,
větrem, jejž přines’ z severu,
rozsívá krajem chlady.
Se stromu střásá žlutý list,
ledovým pelem rosy
uvadlou trávu pokrývá,
poslední květy kosí.
Lidem by také něčeho
k pochoutce dal a těše,
se stromů v dar jim ovoce,
s vinných rév hrozny češe.
Mládeži, léta zbavené,
zapouzí také boly,
věděním aby zmoudřela,
otvírá zase školy.
Ó školo, sídlo svěcené
šlechtění mladých duší,
v tobě, jak v lepé svatyni
nalézť ráj ony tuší.
Ducha ty sílíš věděním
zřídlem ty’s, z něhož řine
nápoj se sladké moudrosti,
blaženosť srdci plyne!
Ó školo! V tobě nejkrasší
žití mláď chvíle tráví,
nalézá v ctnosti, vzdělání,
slastí všech poklad pravý.
Ubohým z dvorce sirotkům
nastaly lepší časy,
musíť juž chodiť do školy,
ach, to cíl jejich spásy.
Trudu tam žití pozbudou,
zapomní strasti svojí,
v školáků jaré družině,
srdéček hoře zkojí.
Pavlíček s malou Verunkou
denně teď v školu pílí
přes lesík, co se za dvorcem
k dědině blízké chýlí.
Milý tak jest tam učitel,
v dvorci znám dobře býval,
hospodář kdy tam ještě žil,
u něho rád vždy dlíval.
Opuštěné zná sirotky,
ujímá se jich vřele,
za slova ti by otcovská
srdce mu dali celé.
Mluví-li s nimi laskavě,
ó což to pro ně blaha,
na ně-li kdy se usměje,
vlídná ta tvář a drahá!
Ba víc, ten dobrý učitel
často jich zve si k stolu,
u něho sobě hrávají
zbaveni trudu, bolu.
A co těch krásných od něho
slýchají naučení,
ó, jej by poslouchali snad
stále, až do umdlení.
Zdá se, že radosť bývalá
život jim opět krášlí,
zdáť se jim, že zas na světě
drahého otce našli.
Často to na rov rodičům
povídat chodívají,
že juž jim bolu slzičky
ve očích usychají.
Aby jich hlavy předrahé,
sen smrti líbej’ sněly,
aby jich duše starostné
se země v ráj svůj spěly.
O ně víc péče neměly,
na zemi nebloudily,
kde tolik pláče, trpkosti
ubohé zakusily.
Dědeček také nesmutí,
krátkým jak přede časem,
oko se někdy zastkvěje
také mu blahým jasem.
Víc kdyby ho a sirotků
nestihla žití změna,
srdce s tou trochou radosti
byla by přeblažena.
Uprahlou v slunci květinu
oblaží krůpěj rosy,
osudu úsměv člověka,
v srdci-li smutek nosí.
Žel ach, že jen tak na krátko
pozbyli trudu, pláče,
sotva k nim štěstí přilétlo,
zmizelo, plaché ptáče. — —
Štědrý jest večer, tuhý mráz,
pusto jest venku kolem,
luny zář krajem stříbří sníh,
rozvátý plání, dolem.
Bystřina zmlkla v údolí
oněměl háj, les celý,
na větvích k zemi schýlených
sněžné se chumle bělí.
V sněhový háv vše ukryto,
skaliska leb i paty,
se stromů visí křišťály
s paláce i s bídné chaty.
Štědrý jest večer, tuhý mráz,
z severu vítr věje,
ó jak jest milo v světničce,
v které krb teplý hřeje!
Ale jak úzko v komůrce,
v které krb teplý schází,
ve dvorci, v chudém výminku,
zima kde údy mrazí!
K dědovi vnuci schouleni
štědrý dnes večer tráví,
o hladu, zimě, ubozí
vánoční hody slaví.
„Zima vám, zima robátka“
děd k nim svou hlavu níží,
„nebeské také děťátko
snášelo zimy tíži!“
„Mlčte, až vše to strpíme,
zlý čím nás osud kruší,
vzejde nám radosť na nebi
v blažených sboru duší!“
„„Ty pláčeš, milý dědoušku?
Zapuď jen svoje lkání,
ne ne, ty dále nemáš dlíť
na světě v bědování!““
Vzchopil se Pavlík, z komory
vyběhl na dvůr chvatem,
jaký to hlas mu ozval se,
v srdéčku bolem jatém!
Hlas otcův, hlas to závěti,
přiměl jej náhle k činu,
otcovu vůli poslední
vyplniť sluší synu!
Vkročiti dříve kam se bál,
nyní tam chutě spěje,
v jizby ty známé, z nichž se zář
do dvora světel lije.
Druhy tam hostí dvoru pán,
veselou z města chasu,
na štědrý večer pozval ji
k hlučnému hodu, kvasu.
Nejvíce kdy se práznily
šumného vína číše,
Pavlík tu hostí uprostřed
v hodovně stane tiše.
Bolestným hlasem zaupí:
„Milí ach, vzácní páni,
dědeček trpí zimu, hlad,
mějte s ním slitování!
V komůrce pláče, naříká,
přejte mu sem se skrýti,
Pán Bůh zas Vám to oplatí,
zachraňte jeho žití!“
Udiven každý na chlapce
plačícího tu hledí,
dvorce pán ale rozlícen
nemešká s odpovědí:
„„O mlsek popros v kuchyni,
ven se kliď, chlapče smělý,
tady ti chudý Ježíšek
ničeho nenadělí!““
Za rámě chopí Pavlíka,
ke dveřím pak jej vleče,
hoch však se brání, plačky dál
prosí a žebře kleče:
„Ustrňte ach se nad námi,
vždyť máte naše jmění,
nedejte ach nám zemříti
v zimě a hladovění!“
„„Zbujné ty hádě, co to díš?
Neujdeš za to trestu!““
Na dvůr až hocha vystrčil.
„„Tady máš, smělče, cestu!““
V zlosti pak popad’ karabáč,
za ním se chvatně žene,
ze dvora před ním utíká
dítě to ustrašené.
Za chlapcem zlostí rozzuřen
zlý otčím dále chvátá,
a když mu zmizel za dvorem,
uzavřel za ním vrata.
V společnosť pán se navrací,
ples tam zní nocí dále,
což by jej mohlo kaziti
vyrušení tak malé?
V hostech se hovor rozproudí
zábavný, jak dřív čilý,
v vřavě té nikdo netuší,
chlapec kde vězí, kvílí. — —
Štědrý jest večer, tuhý mráz,
radosť jest v každé chatě,
vyhnaný z dvorce sirotek
v nuzném jen mrzne šatě.
Nadarmo pláče, naříká,
na vrata marně buší,
ve dvorci lidé neslyší,
bezcitni jsou a hluší.
Smutna to pro něj hodina,
Pavlík se strachem chvěje,
stojí tu, sténá ubožák
opuštěn, bez naděje.
Blíží se doba půlnoční,
v dědině na mši zvoní
a on tu ještě běduje,
slzičky žalné roní.
Ze blízkého tu lesíka
postava k dvorci kráčí,
ó snad to slán mu těšitel,
postýská si mu v pláči.
Žebrák to, chodec zbloudilý,
o noclech jde sem prosit,
osudu též co trapnou tíž
ve světě musí nosit.
U Pavlíčka se zastaví,
příčinu hoře zvídá,
jak nelkať s ním, hle — tady se
potkala s bídou bída!
„Neplač, můj hochu, ztiš se ztiš,
rozumím dobře tomu,
stal jsi se jak já žebrákem,
odejdi z toho domu!
Pojď se mnou v širý světa kraj,
slitovných najdem’ lidí,
ukoj se, dítě, ještě Bůh
tu naši bídu vidí!
Pojď se mnou poutí žalostnou,
zvykneš si na ni záhy,
kdož ví, zda na ní nekyne
lepší ti osud blahý?
Vyrosteš, síly nabudeš,
najdeš si práce dosti,
škůdců svých, milý chlapečku,
nečekej na milosti!“
Rada ta pohne Pavlíkem,
v rámě se starce věsí,
od dvorce s ním pak beře se
blažen zas pod nebesy.
Z brašny své dal mu chlebíčka,
božího k snědku daru,
chuďas spíš nežli bohatec
chuďasa chrání zmaru.
Jdou lesem, přijdou k dědině,
v chrámě tam zvučí písně,
oni též hlas svůj k nim připojí,
zbaví se srdce tísně.
Oni též pějí Ježíšku
ze srdcí vroucí chvály,
na rovech dvou se pomodlí,
v cizí pak půjdou dáli. —
Z půlnoční chvátá domů lid,
v jeho se vmísí davy,
v okolní vísku některou
chůze jich neunaví.
Pod střechu vlídně přijme jich
dobroděj kterýs známý,
a ráno v hodě vánočním
navštiví mnohé chrámy.
A půjde dál to přes kraj, luh,
za lesy, hory dálné,
u lidí najdou soucitu,
žití co sladí žalné.
Měsíčná noc je vánoční,
zem hvězdné nebe klene,
k šťastnému pějte Betlému,
vy duše zubožené!