Závěť (Zaříčanský)/I

Závěť Josef Zaříčanský
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Závěť
Podtitulek:	I
Autor:	Josef Zaříčanský
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Závěť. Povídka veršem. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 5–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V údolíčku Doubravy,
s krajem kde se pojí,
o samotě u boru
bílý dvorec stojí.

Do Čáslavské roviny
daleko se dívá,
střecha jeho, bílá zeď
v záři dne se stkvívá.

Od něho se mírná stráň
k šumné říčce sklání,
na ní zříť je každý rok
boží požehnání.

Na jaře tam obilí
zelené se vlní,
jehož klasy stodolu
po žni v létě plní.

Také sad a třešňovka
bělá se tam v máji,
a v nich, květ kdy opadá,
sladké plody zrají. —

Dlíval v dvorci hospodář
šťastný, spokojený,
Skalák jménem, po kraji
vážený a ctěný.

Pro dobrotu srdce znám
v okolí byl všude,
pro štědrosť jej ctívaly
mnohé duše chudé.

Poutník chůzí znavený
přišed v dvorec bílý,
vlídné měl tu přístřeší,
odpočinek milý.

Žebrák starý, chorý už,
s nahnutými bedry,
pro dar rád sem zacházel
upřímný a štědrý.

Ve svátek i v neděli
co tam táčů bylo,
přátel, známých ve dvorci
co se shromáždilo!

Chodili si pro radu
k hospodáři rádi,
na samotu k pobavě
spěli staří, mladí.

Vždyť byl moudrým hospodář,
v školách strávil léta,
a když nabyl vzdělání,
prošel též kus světa.

Prošel země daleké,
krajů cizích nivy,
poznal různé národy,
věděl, čím se živí.

A že práci světil se
s obětivou pílí,
jmění sobě opatřil,
dvorec koupil bílý.

V krásné bydleť přírodě
bývalo mu snahou,
v dvorec proto přesídlel
s rodinečkou drahou.

Dvé měl dětí miláčků,
a ty hodnou máti,
jakým štěstím bylo mu
o ně pečovati!

Dětem také dědouška,
tatíčka to svého,
v Doubravské vzal údolí,
sídla do nového.

Pavlíček a Verunka,
dvě robátka milá,
jak by svého bez děda
v světě živa byla?

Tatíček a matička
plno práce měli,
děti proto u děda
dlívaly den celý.

Ten jim vábné smýšlel hry,
hovor s nimi spřádal,
o princích a princeznách
pohádky jim skládal.

Život v dvorci jim se zdál
jako v ráji svatým,
ale dál ubíbal též
s časem blaha zlatým. —

A když nejvíc vzplanula
štěstí všem jim zoře,
strhla bouř se pojednou,
přikvačilo hoře.

Hoře hrozné, děsivé,
smrtící ty blesku,
tobě musí podlehnouť
duše plná stesků!

Na rány, jež rozdáváš,
málo léků jesti,
ó jak rázem podryješ
srdce blaho, štěstí!

 * 

Smutné v dvorci nastaly,
smutné, teskné chvíle,
když se polosirotky
dušky staly milé.

Marně oko slzící
drahou máti hledá,
nenajde jí, nenajde,
smrť ji vzala bledá.

Provodil ji hospodář
ku tmavému hrobu,
a pro věrnou družku svou
dlouhou kvílel dobu.

Ale čas a starosti
upomínky ruší,
o pomoc se ozývá
v tesklivé hlas duši.

Naděj rozum buduje
po čase zas v hlavě,
bez ní těžko živu býť
v toho světa vřavě.

Také četní přátelé
s mnohou přijdou radou,
jak se hoři ubrániť,
otázky se kladou.

Po dlouhých pak úradách
úsudek jest krátký,
ubožákům nezrostlým,
dětem třeba matky.

Z dobrého jen úmyslu
čin se rodí záhy,
ale škoda, přeškoda,
je-li bez rozvahy! —

Přived’ také hospodář
dětem novou matku,
bude-li jak prvá, zas
zlíbí si ji v krátku.

Bude-li je láskou hřáť,
svou k ní duší přilnou,
myslí k ní se přidruží
upřímnou a sdílnou.

Žel však, není, nebude
na zemi snad celé
macechy, by k sirotě
srdcem lnula vřele.

Z města otec přived’ máť,
děti hledí na ni,
šat jaký má nádherný,
jakou dělá paní!

Ruku jim hned podává,
by ji polibily,
by je v ústa líbala,
k nim se nenachýlí.

Děti na ni bojácně
z ústraní jen vzhlíží,
v jarých jakous srdéčkách
pociťují tíži.

Ku hře, plesu pojednou
všechnu trati choutku,
dlí-li s matkou v světnici,
sedávají v koutku.

Nedutají, nemluví,
chodí jako němy,
a kde stanou před matkou,
zraky klopí k zemi.

Ta jen velí, poroučí,
často na ně broukne,
nepromluví srdečně,
mrzutě jen houkne.

Chutnou krmi pro sebe
dobře strojiť umí,
děti často hladové
o zbytky jen skumí.

A kdo zřel by chatrné,
nuzné na nich šaty,
řekl by, toť ubohá
robátka jsou z chaty.

Otec chodí zamyšlen,
líto jest mu dětí,
pro dobrou jen vůli bol
musí umlčeti.

Někdy jenom podtají
vodí děti k dědu,
aby ušel ženy své
nevlídnému hledu.

Na výminku v komůrce,
tam je život krasší,
tam ze srdce hospodář
smutku chmury plaší.

Tam počíná stará hra,
veselí a smíchy,
doma v tichu zuří bouř,
tam mír vládne tichý.

Děd se s vnoučky bavívá,
ti zas tihnou k němu,
chtějí bolu navzájem
uniknouti všemu.

Ostrý však to postřehne
zrak macechy brzy,
spolky ty si zakáže,
soptíc řečí drzí:

„Povrhlé jak osobě
mně se vyhýbáte,
však co tady práva mám,
brzy uhlídáte!

Staroch děd vám milejší,
poštívá jen na mne,
zde-li vládnouť se mu zdá,
zdání to jest klamné!

Zakazuju přísně všem
v brloh jeho vstupu,
doživořiť patří jen
shnilému juž trupu!“

Ten jak k sluchu vniknul hlas
hospodáři běsný,
uleknut stál, vytřeštil
na ženu zrak děsný.

Z prsou však se nemohlo
vydrat slovo pádné,
stál ta něm a neschopen
odpovědi žádné.

V pěsť jen sevřel pravici,
němě vztáh’ ji vzhůru,
na tváři mu ubledlé
zlosti znáť je chmuru.

Trpce vzdechl, bez vlády
na zem v to se skácí,
bezduch, dlouho jemu se
smysly nenavrací.

A když oči promkne zas,
koho zří tu kolem?
Děti, děda, čeleď svou
uchvácené bolem.

Jenom marně hledá zrak
nelítostnou ženu,
neznající soucitu,
nad zlato co cenu.

Z dvorce kvapně zmizela
vyhnouť chtíc se smutku,
po jejím co sledoval
mrzkém, krutém skutku.

Stížen bolem mrtvice,
její podleh’ ráně,
dlouhých muk jej zbavila
svatá milosť Páně.

Za to, že vždy s lidmi žil
v libém obcování,
ráj má kynul odměnou
žití po skonání.

Dětem drahým požehnal,
sirotkům těm malým,
by je chránil mocný Bůh
zkázy před úskalím.

Projevil svým miláčkům
poslední též vůli,
aby k svému dědovi
povždy láskou lnuli.

„Všeho, drahé děti mé,
pozbudete statku,
nehodnou jsem vyvolil
pro vás novou matku!

Pracujte však jako já,
budete zas šťastni,
nastanou vám, robátka,
zase dnové slastní!

Pavlíčku, hleď dvorec můj
ujmouť v příštím čase,
aby někdy lásky mír,
jak dřív, zkvet’ tu zase!“

Po těch slovech závěti
shasly drahé zraky,
a duch z vlasti pozemské
vznes’ se nad oblaky. —

Nevidělo okolí,
neuzří snad více
na pohřbu jen sedláka
hlav snad na tisíce.

Sevšad k dvorci bílému
pospíchají davy,
a v nich všechny četně jsou
zastoupeny stavy.

Z úcty k duši šlechetné,
k svému dobroději
na poslední návštěvu
smutnou všichni spějí.

Sama paní hraběnka
sem se dostavila,
věnci rakve ozdobiť,
poctivce co kryla.

Vedla přímo za rakví
děti opuštěné,
pravé lásky mateřské
navždy pozbavené.

Tam u blízké vesničky
v rov jej uložili,
slzu za něj každého
oči uronily.

Na hřbitově prostičkém
svůj má odpočinek,
tam mu pomník zbudován
z lásky upomínek. —

Prchlo na to málo dní,
v dvorec zavítala
žena, která blaženosť
z něho zažehnala.

Právní úpis na něj má
lstí dřív vylákaný,
sklamaného manžela
rukou podepsaný.

Pěkné sluší dědictví
její do výbavy,
než-li minul roku běh,
nový sňatek slaví.

Otčíma hle s macechou
v náhradu teď mají
ubozí ach sirotci,
pro drahé co lkají.

Pro ztracené rodiče,
pro ty drahé hlavy,
ach to hoře, jejich bol
péro nevypraví! —