Zákon o právu rodinném
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
  | |
|---|---|
| Titulek: | Zákon o právu rodinném |
| Autor: | Národní shromáždění republiky Československé |
| Právní oblast: | rodinné právo |
| Platnost: | ČSR |
| Původní znění: | 265/1949 Sb. |
| Účinnost od: | 1. ledna 1950 |
| Toto znění: | 265/1949 Sb. |
| Zdroj: | Sbírka zákonů republiky Československé, částka 86, ročník 1949 |
| Licence: |  PD CZ |
| Další novelizace: | 61/1955 Sb., 15/1958 Sb. a 45/1959 Sb.; zrušeno zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině |
Aby byly dány předpoklady pro vytvoření manželství jako dobrovolného a trvalého životního společenství muže a ženy, založeného zákonným způsobem, které jako základ rodiny bude sloužit zájmům všech jejích členů i prospěchu společnosti v souladu s jejím pokrokovým vývojem,
aby byly uvedeny v život zásady ústavy o stejném postavení mužů i žen a o právech dětí bez rozdílu původu a
aby byla zajištěna ochrana manželství a rodiny tak, aby rodina byla zdravou základnou vývoje národa, ustanovuje se:
HLAVA PRVÁ. Manželství.
editovatČást první. Vznik manželství.
editovat(1) Manželství se uzavírá souhlasným prohlášením muže a ženy před místním národním výborem, že spolu vstupují v manželství.
(2) Nebude-li toto prohlášení snoubenců učiněno před místním národním výborem, manželství nevznikne.
(1) Manželství se uzavírá před místním národním výborem pověřeným vést matriky pro obvod, v němž má jeden ze snoubenců bydliště.
(2) Ze závažných příčin lze však povolit uzavření manželství před jiným místním národním výborem.
(1) Snoubenci jsou povinni předložit výpisy z rodné matriky a jiné potřebné doklady a prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti, které by uzavření zamýšleného manželství vylučovaly, a že je jim znám zdravotní stav jich obou.
(2) Kdo chce uzavřít manželství nové, je nadto povinen prokázat, že jeho dřívější manželství zaniklo anebo bylo prohlášeno za neplatné.
(3) Je-li opatření potřebného dokladu spojeno s těžko překonatelnou překážkou, lze snoubence zprostit povinnosti doklad předložit.
Manželství se uzavírá veřejně a slavnostním způsobem v přítomnosti dvou svědků. Mimo úřadovnu místního národního výboru lze manželství uzavřít jen ze závažných příčin.
Je-li život snoubence přímo ohrožen, může být manželství uzavřeno před kterýmkoli místním národním výborem a není ani třeba předložit doklady jinak potřebné. I v takovém případě jsou však snoubenci povinni prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti, které by zamýšlené manželství vylučovaly.
(1) Ze závažných příčin lze povolit, aby prohlášení snoubence, že vstupuje v manželství, učinil jeho zmocněnec.
(2) Plná moc musí být dána písemně a osoba, s kterou má být manželství uzavřeno, musí být v ní přesně označena; jinak není plná moc platná.
(3) Odvolání plné moci je účinné, jen dozví-li se o něm druhý snoubenec před tím, než učiní prohlášení, že vstupuje v manželství se zmocnitelem.
Sňatkové obřady náboženské jsou dovoleny; smějí však být vykonány až po uzavření manželství podle tohoto zákona.
(1) Manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem nebo s vdanou ženou.
(2) Neplatnost manželství se zde vysloví z úřední povinnosti.
(3) K výroku o neplatnosti takového manželství nedojde, jestliže dřívější manželství zanikne anebo bude prohlášeno za neplatné.
(1) Manželství nemůže být uzavřeno mezi příbuznými v pokolení přímém, ani mezi osvojitelem a osvojencem, dokud osvojení trvá, ani mezi sourozenci, ani mezi osobami v přímém pokolení sešvagřenými. Ze závažných příčin lze povolit uzavření manželství mezi osobami v přímém pokolení sešvagřenými.
(2) Neplatnost manželství uzavřeného mezi osobami příbuznými nebo mezi osvojitelem a osvojencem se vysloví z úřední povinnosti; o vyslovení neplatnosti manželství osob sešvagřených může žádat kterýkoli z manželů.
(1) Manželství nemůže uzavřít osoba stižená duševní poruchou nebo nedostatečně duševně vyvinutá. Uzavření manželství lze takové osobě povolit, jen je-li její zdravotní stav slučitelný s podstatou a účelem manželství.
(2) O vyslovení neplatnosti manželství může zde žádat kterýkoli z manželů.
(3) K výroku o neplatnosti manželství však nedojde, jestliže duševní porucha již pominula.
(1) Manželství nemůže uzavřít osoba nezletilá. Ze závažných příčin lze povolit uzavření manželství nezletilci staršímu než šestnáct let.
(2) Neplatnost manželství se zde vysloví z úřední povinnosti nebo na žádost kteréhokoli z manželů.
(3) K výroku o neplatnosti takového manželství však nedojde, jestliže manžel, který byl v době uzavření manželství nezletilý, již dovršil osmnáctý rok nebo jestliže manželka již otěhotněla.
(1) Jestliže manželství zaniklo, nelze je již prohlásit za neplatné. Bylo-li však manželství uzavřeno se ženatým mužem nebo s vdanou ženou anebo mezi osobami příbuznými, lze vyslovit jeho neplatnost z úřední povinnosti i po jeho zániku.
(2) Bylo-li řízení o prohlášení manželství za neplatné na žádost manžela již zahájeno, lze neplatnost manželství vyslovit i po smrti manžela druhého.
(3) Po smrti manžela, který podal žádost o prohlášení manželství za neplatné, lze neplatnost vyslovit také tehdy, požádají-li o to jeho potomci.
V rozhodnutí prohlašujícím manželství za neplatné budiž vysloveno, zdali manželé - nebo který z nich - uzavírajíce manželství nejednali v dobré víře.
(1) Manželství prohlášené za neplatné se považuje za neuzavřené.
(2) O poměru manželů ke společnému dítěti a o majetkových poměrech mezi manžely po prohlášení manželství za neplatné platí však přiměřeně ustanovení o poměru rozvedených manželů ke společnému dítěti a o majetkových poměrech mezi manžely rozvedenými.
Část druhá. Práva a povinnosti manželů.
editovatV manželství mají muž i žena stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni a vzájemně si pomáhat.
(1) O podstatných věcech rodiny založené jejich manželstvím rozhodují manželé vzájemnou dohodou. Nedohodnou-li se, rozhodne soud.
(2) K výkonu povolání a ke změně místa zaměstnání nepotřebuje žádný z manželů souhlasu manžela druhého.
(1) Snoubenci mohou při uzavírání manželství před oddávajícím orgánem souhlasně prohlásit, že nadále bude příjmení jednoho z nich jejich příjmením společným.
(2) Ponechají-li si snoubenci svá příjmení dosavadní, prohlásí při uzavření manželství, které z jejich příjmení bude příjmením dětí z tohoto manželství.
Manželstvím vznikne švagrovství mezi manželem jedním a příbuznými manžela druhého; trvá i po zániku manželství.
O uspokojení potřeb rodiny manželstvím založené jsou povinni pečovat oba manželé podle svých sil a podle poměru svých výdělečných a majetkových možností. Poskytování prostředků může být vyváženo zčásti nebo zcela osobním výkonem péče o děti a společnou domácnost.
Jestliže jednoho z manželů něco zajde, předpokládá se, že je druhý manžel oprávněn jednat za něho v obvyklých záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění.
(1) Také jednání jen jednoho z manželů při obstarávání obvyklých záležitostí rodiny zavazuje oba manžely rukou společnou a nerozdílnou.
(2) Z důležitých důvodů může však soud na žádost jednoho manžela vyslovit, že jednání druhého manžela nemají tohoto právního následku. Změní-li se poměry, může být takový výrok zrušen.
(3) Proti jiné osobě je vyloučení vzniku společného závazku účinné jen tehdy, je-li jí známo.
(1) Jmění, jehož nabude kterýkoli z manželů v době trvání manželství - vyjma to, čeho nabude dědictvím nebo darem, a to, co slouží jeho osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání -, tvoří jeho získaný majetek.
(2) Získané majetky obou manželů jsou majetkem jim společným (zákonné společenství majetkové).
Obvyklou správu jmění náležejícího do zákonného společenství majetkového může vykonávat každý z manželů sám; jde-li však o věc, která přesahuje rámec obvyklé správy, potřebuje souhlasu manžela druhého.
Na jmění náležejícím do zákonného společenství majetkového se může hojit také věřitel jen jednoho z manželů.
(1) Na žádost kteréhokoli z manželů může soud ze závažných příčin zákonné společenství majetkové zrušit.
(2) Zákonné společenství majetkové zaniká, jakmile je některý z manželů zbaven svéprávnosti.
(1) Jakmile zákonné společenství majetkové zanikne, platí o jmění, které do něho patřilo, přiměřeně ustanovení o spoluvlastnictví.
(2) Podíly manželů jsou si rovny.
Při rozdělení jmění náležejícího do zákonného společenství majetkového je každý z manželů povinen nahradit to, co bylo z tohoto jmění vynaloženo na jeho majetek, který do společenství nepatří. Co vynaložil některý z manželů na společné jmění jen ze svého, bude mu na jeho žádost nahrazeno.
(1) Podíl na jmění náležejícím do zákonného společenství majetkového může být rozvedenému manželu, který je vinen rozvodem, na žádost nevinného manžela odňat, jestliže se o nabytí tohoto jmění nepřičinil vůbec, anebo může být snížen, přičinil-li se v míře jen nepatrné. Jsou-li rozvodem vinni manželé oba, upraví soud jejich podíly na žádost kteréhokoli z nich tak, aby poměr podílů odpovídal tomu, jak se přičinili o nabytí společného jmění.
(2) Při určení míry přičinění přihlédne se i k tomu, zdali některý z manželů osobně pečoval o děti a společnou domácnost.
(3) Bude-li manželství prohlášeno za neplatné a nebylo-li uzavřeno jedním nebo oběma manžely v dobré víře, platí přiměřeně ustanovení předchozích odstavců.
(1) Manželé se mohou dohodnout, že rozsah jmění jim společného bude jiný, než jaký je při zákonném společenství majetkovém. Také správu společného jmění mohou úmluvou upravit jinak, než stanoví zákon. Stejně mohou zákonné společenství majetkové vyhradit až ke dni zániku manželství.
(2) K platnosti takových manželských úmluv majetkových je třeba formy soudního zápisu.
(3) Vůči jiné osobě se mohou manželé na takovou úmluvu odvolat jen tehdy, je-li jí známa.
Část třetí. Rozvod.
editovat(1) Nastal-li z důležitých důvodů mezi manžely hluboký a trvalý rozvrat, může manžel žádat, aby soud manželství zrušil rozvodem.
(2) O rozvod nemůže žádat manžel, který rozvrat výlučně zavinil, ledaže druhý manžel projeví s rozvodem souhlas.
(3) Mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí.
(1) V rozhodnutí, jímž se manželství rozvádí, buď také vysloveno, zdali manželé - nebo který z nich - jsou rozvodem vinni.
(2) Od výroku o vině buď upuštěno, požádají-li o to oba manželé.
Rozhodnutí, jímž se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, nelze vydat, dokud nejsou pro dobu po rozvodu upravena práva a povinnosti rodičů stran dítěte a jeho majetku.
Manžel, který přijal příjmení druhého manžela, může do patnácti dnů po rozvodu oznámit orgánu pověřenému vést matriky, že opět přijímá své příjmení dřívější.
(1) Pokud rozvedený manžel, který není rozvodem vinen, není sám s to uspokojit své osobní potřeby, může žádat na druhém manželu, třebas také nevinném, aby mu na jejich uspokojení poskytoval úhradu podle svých výdělečných a majetkových možností.
(2) Jsou-li rozvodem vinni manželé oba, může soud uvedenou úhradu přiznat i manželu vinnému.
(3) Právo žádat úhradu osobních potřeb zaniká smrtí manžela povinného úhradou, ledaže bylo jím už dříve uznáno anebo přiznáno soudem. Manžel, který má na úhradu právo, ztrácí je, jakmile uzavře nové manželství.
HLAVA DRUHÁ. Rodiče a děti.
editovatČást první. Obecná ustanovení.
editovatRodiče se starají o tělesný a duševní rozvoj dětí, zejména pečují o jejich výživu a výchovu tak, aby byly náležitě připraveny přispívat svou prací, podle svých schopností a náklonností, k prospěchu společnosti.
(1) Děti mají společné příjmení rodičů nebo příjmení jednoho z nich.
(2) Mají-li rodiče příjmení různá a nejde-li o dítě, jehož příjmení musí být určeno dohodou rodičů při uzavření jejich manželství, je na nich, aby se dohodli, zdali dítě bude mít příjmení otce nebo příjmení matky. Svou dohodu oznámí orgánu pověřenému vést matriky.
(3) Nedohodnou-li se rodiče o příjmení dítěte nebo není-li znám žádný z rodičů, určí příjmení dítěte soud.
(1) Uzavřou-li rodiče manželství po narození svého dítěte, ponese dítě příjmení určené pro jejich ostatní děti.
(2) Uzavře-li manželství matka dítěte, jehož otec není znám, mohou manželé souhlasně prohlásit před orgánem pověřeným vést matriky, že příjmení určené pro jejich ostatní děti ponese i toto dítě.
Příjmení dítěte se nemůže podle předchozích ustanovení změnit, jakmile dítě nabude zletilosti.
(1) O výživu a výchovu dítěte jsou povinni stejně pečovat oba rodiče. Poskytování prostředků na výživu a výchovu dítěte může být vyváženo zčásti nebo zcela osobním výkonem péče o dítě.
(2) Povinnost výživy trvá, pokud dítě není s to živit se samo.
(1) Dítě, které má příjmy z vlastní práce a žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno, je-li toho potřebí, přispívat na výživu rodiny.
(2) Dítě, které je ve výživě rodičů a s nimi také žije, je povinno doma pomáhat.
Dohody i soudní rozhodnutí o výživě a výchově dítěte lze změnit, změní-li se poměry.
Část druhá. Zjištění otcovství.
editovat(1) Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí tří stého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky.
(2) Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, považuje se za otce manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím tří stého dne po tom, kdy její dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.
Jinak se považuje za otce muž, který otcovství uzná nebo jehož otcovství zjistí soud.
(1) Otcovství lze uznat jen se souhlasem matky, je-li na živu. Souhlasu matky není třeba, je-li zcela zbavena svéprávnosti anebo je-li opatření jejího souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
(2) Uznání otcovství se děje prohlášením před soudem nebo před orgánem pověřeným vést matriky.
Otcovství lze uznat i k dítěti ještě nenarozenému, je-li již počato.
Muž, který otcovství uznal, může je popřít, jen když dítě nezplodil a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy otcovství uznal.
(1) Není-li otcovství uznáno, může jak dítě, tak i matka žádat, aby otcovství zjistil soud.
(2) Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte obcoval v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dní.
(3) Není-li domnělý otec již na živu, podává se žádost o zjištění otcovství proti jeho opatrovníkovi, kterého mu soud pro tuto věc ustanoví.
(1) Manžel matky může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, na soudě popřít, že je jeho otcem.
(2) Je-li manžel zcela zbaven svéprávnosti pro duševní poruchu, která vznikla před uplynutím popěrné lhůty, může otcovství popřít jeho zákonný zástupce, a to do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví o narození dítěte, nebo věděl-li o jeho narození již dříve, do šesti měsíců po svém ustanovení.
(1) Narodí-li se dítě v době mezi sto osmdesátým dnem od uzavření manželství a tří stým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen tehdy, je-li vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte.
(2) Narodí-li se dítě před sto osmdesátým dnem od uzavření manželství, postačí k tomu, aby se manžel matky nepovažoval za otce, popře-li na soudě své otcovství, ledaže s matkou dítěte obcoval v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dní, nebo že při uzavření manželství věděl, že je těhotná.
Manžel má popěrné právo vůči dítěti a matce, jsou-li oba na živu; nežije-li dítě, vůči matce, a nežije-li matka, vůči dítěti. Není-li na živu ani dítě ani matka, toto popěrné právo manžel nemá.
Také matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popěrném právu manžela platí tu přiměřeně.
Část třetí. Rodičovská moc.
editovatNezletilé děti jsou v moci rodičovské.
Rodičovská moc obsahuje zejména práva a povinnosti rodičů řídit jednání dětí, zastupovat děti a spravovat jejich majetek. Budiž vykonávána tak, jak to vyžaduje zájem dětí a prospěch společnosti.
Vyžaduje-li to zájem řádného výkonu rodičovské moci, může se každý z rodičů dovolat pomoci úřadů.
(1) Rodičovská moc náleží oběma rodičům.
(2) Jestliže jeden z rodičů není na živu, není znám nebo není svéprávný, náleží rodičovská moc rodiči druhému. Totéž platí, je-li jeden z rodičů rodičovské moci zbaven anebo je-li jeho rodičovská moc v klidu.
(3) O rodičovské moci otce, který byl zjištěn soudně, rozhodne soud.
Nemá-li rodičovskou moc ani jeden z rodičů anebo je-li rodičovská moc obou rodičů v klidu, ustanoví se dítěti poručník.
(1) Zástupcem dítěte, které je v rodičovské moci obou rodičů, může být kterýkoli z rodičů.
(2) Žádný z rodičů nemůže však zastoupit děti, které jsou v jeho rodičovské moci, jde-li o právní jednání mezi dětmi samými anebo o právní jednání mezi i jen jedním z dětí a třebas i jen jedním z rodičů, ledaže jde o právní jednání, které je výlučně k prospěchu dítěte. Totéž platí, jde-li o řízení před soudem nebo před úřadem.
(3) Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, zastoupí dítě opatrovník ustanovený soudem.
(1) Majetek dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře. Jde-li o věc, která přesahuje rámec obvyklého řádného hospodaření, nesmějí rodiče jednat bez schválení soudu.
(2) Výnos ze jmění dítěte slouží výživě a výchově dítěte a jeho sourozenců, kteří jsou s ním společně vychováváni; zbude-li něco, užije se toho na ostatní odůvodněné potřeby rodiny.
Jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče majetek, který spravovali. Jsou povinni vydat počet jen z kmenového jmění a jen tehdy, když o to dítě požádá do roka po skončení správy.
Neplní-li rodiče řádně povinnosti plynoucí z rodičovské moci, učiní soud opatření poměrům přiměřená; zejména může rodičům nebo některému z nich uložit omezení, jakými je vázán poručník, a je-li třeba, svěřit správu majetku dítěte opatrovníkovi.
(1) Nemohou-li rodiče vykonávat rodičovskou moc pro překážku jen dočasnou, může soud rodičovskou moc ponechat v klidu.
(2) Vadí-li výkonu rodičovské moci překážka trvalá, zneužívají-li rodiče své rodičovské moci anebo zanedbávají-li hrubě povinnosti z ní plynoucí, soud je rodičovské moci zbaví.
Vyžaduje-li to zájem dítěte, zakáže soud rodičům zbaveným moci rodičovské s dítětem se stýkat.
Část čtvrtá. Osvojení.
editovatOsvojením vznikne mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi.
(1) Osvojit lze jen osoby nezletilé, a jen je-li jim osvojení k prospěchu.
(2) Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl.
(3) Osvojitelem nemůže být, kdo není svéprávný.
(1) Jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé.
(2) Je-li osvojitel manželem, může osvojit jen se souhlasem druhého manžela; tohoto souhlasu není třeba, je-li druhý manžel zcela zbaven svéprávnosti nebo je-li opatření jeho souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.
(1) Osvojení vznikne soudním výrokem na žádost osvojitele.
(2) K osvojení je třeba přivolení zákonného zástupce osoby osvojované; je-li tato osoba s to posoudit dosah osvojení, je třeba také jejího souhlasu.
(1) Osvojenec dostane příjmení osvojitele; společný osvojenec manželů dostane příjmení určené pro ostatní jejich děti.
(2) K příjmení nabytému osvojením může osvojenec, souhlasí-li osvojitel, připojit své příjmení dosavadní.
(1) Osvojením zaniká rodičovská moc rodičů osvojencových, a je-li osvojenec poručencem, zaniká poručenství.
(2) Vyživovací povinnosti osvojence a vůči němu v jeho dosavadní rodině trvají nadále jen potud, pokud jiné osoby výživou povinné nejsou s to své vyživovací povinnosti dostát.
(1) Na návrh osvojitele nebo osvojence může soud poměr vzniklý osvojením z důležitých důvodů zrušit; právní následky zrušení nastanou dnem, kdy byl návrh podán.
(2) Je-li osvojenec zletilý, lze osvojení zrušit dohodou mezi ním a osvojitelem; dohoda musí mít formu soudního zápisu.
Část pátá. Vyživovací povinnost.
editovat(1) Z poměru příbuzenství plyne příbuzným v pokolení přímém vzájemná povinnost poskytovat si úhradu na osobní potřeby (vyživovací povinnost).
(2) Není-li potomků, přechází povinnost vyživovací na předky. Je-li několik potomků nebo předků, mají vyživovací povinnost příbuzní v stupni bližším před příbuznými v stupni vzdálenějším.
Je-li více osob povinných, které jsou příbuzné v témže stupni, jsou všechny spoludlužníky rukou společnou a nerozdílnou, ale v jejich vzájemném poměru nese každý takový podíl, jaký odpovídá poměru jeho výdělečných a majetkových možností k výdělečným a majetkovým možnostem ostatních.
Nárok na úhradu nákladů na osobní potřeby přísluší oprávněným osobám, jen pokud jsou v nouzi. To však neplatí o nároku nezletilých dětí proti rodičům.
Rozsah vyživovací povinnosti určují jednak odůvodněné potřeby osoby oprávněné, jednak výdělečné a majetkové možnosti osoby povinné.
(1) Koná-li osoba povinná u někoho jiného anebo pro někoho jiného práce, ať trvale nebo občas, platí pro určení rozsahu její vyživovací povinnosti a pro vymáhání závazku ji plnit, že má průměrnou odměnu za práce stejného druhu.
(2) Jsou-li práce konány u osoby blízké nebo pro ni, nemůže tato osoba namítat, že vyplatila odměnu napřed, ani si nemůže započítat vzájemnou pohledávku za osobou povinnou.
Jestliže ten, kdo již byl zavázán plnit vyživovací povinnost, se v posledních třech letech před tím, než oprávněná osoba žádala o určení tohoto závazku, zřekne právním jednáním nebo opominutím majetkových práv nebo výhod, nebo jestliže se vzdá bez důležitého důvodu dosavadního zaměstnání nebo je zamění za méně výnosné, přihlédne soud při určení výše jeho závazku k jeho výdělečným a majetkovým možnostem v době před tím, než tak učinil.
(1) Otec dítěte, za kterého matka dítěte není provdána, je povinen matce přispět, jak slušnost žádá, na úhradu nákladů na těhotenství a slehnutí, jakož i na úhradu jejích osobních potřeb po dobu tří měsíců. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud vyživovací povinnost otcovu rozšířit i nad tuto dobu.
(2) Vzniknou-li matce bez její viny těhotenstvím anebo slehnutím nezbytně jiné výdaje nebo mimořádné majetkové újmy, může soud uložit otci dítěte, aby přispěl i na jejich úhradu.
(3) Právo žádat úhradu nákladů podle předchozích odstavců se promlčí ve třech letech ode dne slehnutí.
K zajištění úhrady těchto nákladů, jakož i k zajištění výživy dítěte po dobu tří měsíců může soud na návrh těhotné ženy prozatímním opatřením uložit tomu, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku poskytl předem. Kdy a jak tuto částku poskytnout, určí soud.
HLAVA TŘETÍ. Poručenství.
editovat(1) Poručenství nad nezletilcem vykonává poručník. Ustanoví ho soud, jakmile se dozví, že je tu důvod zákonem uznaný.
(2) Poručník pečuje o nezletilce a jeho majetek místo jeho rodičů. Podléhá přitom dozoru soudu.
Poručníkem nemůže být ustanoven ten, kdo není svéprávný, ani ten, kdo je zbaven práv občanských, ani ten, od něhož nelze dobře očekávat, že bude povinnosti poručníka řádně plnit.
(1) Není-li to v rozporu se zájmy nezletilce, ustanoví soud poručníkem především toho, koho naznačili rodiče, jimž náležela moc rodičovská, a nebyl-li takto nikdo naznačen, někoho z příbuzných anebo z osob blízkých nezletilci nebo jeho rodině.
(2) Není-li vhodných osob, pověří soud poručenstvím okresní národní výbor, který je vykonává prostřednictvím veřejného poručníka.
Přijmout poručenství je čestná povinnost; omlouvají jen důležité důvody.
Jakmile bude někdo ustanoven poručníkem, složí slib. Je povinen ihned se poručenství ujmout a vykonávat je tak dlouho, dokud se poručenství neskončí anebo dokud ho soud poručenství nezprostí.
Pro poručenství platí, není-li dále ustanoveno jinak, přiměřeně ustanovení o moci rodičovské.
Ve všech důležitějších věcech, ať jde o osobu poručence nebo o správu jeho majetku, je poručník povinen vyžádat si souhlas soudu.
Poručník nemůže poručence zastoupit, jde-li o právní jednání mezi jeho poručenci navzájem anebo mezi poručníkem nebo jeho příbuznými v pokolení přímém anebo sourozenci nebo manželem se strany jedné a jeho poručencem se strany druhé, ledaže jde o právní jednání, které je výlučně k prospěchu poručence. Totéž platí, jde-li o řízení před soudem nebo před úřadem.
Poručník je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a účty ze správy jeho majetku. Soud však může poručníka zprostit povinnosti podávat podrobné vyúčtování, nepřesahují-li výtěžky ze jmění pravděpodobné náklady na výchovu a výživu poručence.
Je-li správa majetku poručence spojena se značnou námahou, může soud poručníkovi na jeho žádost přiznat z tohoto majetku přiměřenou odměnu ročně anebo při skončení správy.
Právo poručence žádat na poručníkovi náhradu škody, kterou mu při výkonu poručenství způsobil, a právo poručníka žádat náhradu nákladů spojených se správou majetku poručencova se promlčují ve třech letech po skončení poručníkovy správy.
(1) Soud zprostí poručníka poručenství na jeho žádost, uvede-li poručník důležité důvody.
(2) Soud poručníka odvolá, je-li pro výkon poručenství nezpůsobilý nebo porušuje-li své povinnosti.
Poručník je povinen nejdéle do dvou měsíců po skončení svého poručenství předložit závěrečný účet. Této povinnosti může soud poručníka zprostit.
Závěrečná ustanovení.
editovatTento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1950; provedou jej všichni členové vlády.