Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)/Věnování spisovatelovo

Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) Thomas Hobbes
Život a filosofická činnost T. Hobbesa	Věnování spisovatelovo	Spisovatelova předmluva k čtenářům

Údaje o textu
Titulek:	Věnování spisovatelovo
Autor:	Thomas Hobbes
Zdroj:	Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky
Vydáno:	Praha: České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Král
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Vysoce urozenému

Vilému hraběti z Devonshireu,
pánu mému nejvíce váženému.^[1]

Bylo rčení lidu římského, u něhož jméno král upadlo v nenávist jak pro krutovládu Tarquiniovců tak pro zvláštní povahu u nařízení onoho státu, bylo rčení, pravím, lidu, třebas pronesené soukromými ústy, (ačli Kato^[2] censor nebyl více než to), že všechny krále jest počítati mezi dravou zvěř. Než jakou dravou zvěří byl lid římský, když ve svých vítězných orlech vztýčil své hrdé trofeje tak daleko a široko nad světem, uváděje Afričany, Asiaty, Makedonce a Achaje s mnohými jinými oloupenými národy v lesklou porobu pod záminkou, že povznese je na občany římské.^[3] Proto, bylo-li rčení Katonovo moudré, bylo zcela tak moudré rčení Pontia Telesina.^[4] Tento, pobíhaje s hlasitým voláním všemi setninami svého vojska v oné pověstné srážce se Sullou,^[5] zvolal, že Řím sám tak jako i Sullu jest nadobro zničiti, neboť tam že vždy budou vlci a uchvatitelé jejich svobody, dokud les, který je hostil, nebude vymýcen z kořene. Abychom mluvili nestranně, obě rčení jsou velmi pravdivá, že člověk člověku jest bohem, i že člověk člověku jest nejhorším vlkem. První jest pravdivé, srovnáváme-li občany mezi sebou, a druhé, srovnáváme-li státy. Tam jest jakási poměrná podobnost s božstvem, totiž v spravedlnosti a lásce, blíženkách to míru, avšak zde dobrým lidem jest se hájiti (pro zkaženost špatných) tím, že vezmou útočistě ke dvěma dcerám válečným, lsti a násilí, t. j. jasnými slovy, k nepokryté zvířecí dravosti. Ač lidé vrhají si to ve tvář navzájem jako výtku ze zvyku jim vrozeného pozorovati svá vlastní jednání na osobách jiných, kde jako v zrcadle všechny věci na levé straně jeví se na pravé, a všechny věci na pravé straně zcela jasně na levé, přece přirozené právo sebezáchovy, jehož dostává se nám všem z nezdolných přikázání nutnosti, nepřipouští toho za chybu, byť přiznalo to neštěstím. To pak, že u Katona samého, osobnosti tak veliké pověsti pro moudrost, nevole nabyla převahy nad úsudkem a stranictví nad rozumem do té míry, že touž věc; kterou považoval za spravedlivou v lidovém státu, pokládal za nespravedlivou v monarchickém, jiným snad by dalo příčinu k podivu. Avšak já byl ode dávna toho mínění, že nebyla to nikdy hlubší moudrost než všední, jíž dostalo se štěstí býti přijatelnou nestálému lidu^[6] nýbrž že buď jí neporozuměli, neb bylo-li tomu tak, že ji zploštili a ukřičeli. Nejznamenitější činy a výroky jak Řeků tak Římanů byly povinny svou proslulostí ne tak rozumu, jako jich velikosti a velmi často oné úspěšné dravosti (ze které naše historie vzájemně se obviňují), kterážto velikost jako nezkrotitelná bystřina žene vše před sebou, jak veřejné činitele, tak veřejné činy v proudu času. Moudrost, ve vlastním toho slova smyslu, jest jen dokonalá znalost pravdy ve všech věcech jakýchkoli. A ta povstává z trvajících vzpomínek na věci, jako by pomocí řady jakýchsi určitých názvů, nemůže však nikterak býti dílem náhlého ostrovtipu, nýbrž dobře rozvažujícího rozumu, což souborným slovem nazýváme filosofií. Takto zajisté jest nám ona cesta otevřena, po níž ubíráme se od uvažování o zvláštních věcech k vývodu čili závěru o obecných jevech.^[7] Hle, kolik druhů věcí jest, jež právem spadají v obor poznávavosti lidského rozumu, v tolikéž větví rozděluje se strom filosofie. Dle různých věcí, jimiž se tato odvětví obírají, byla jim dána též různá jména. Část pojednávající o obrazech sluje geometrie, o pohybu fysika, o přirozeném právu mravověda, dohromady pak tvoří filosofii, právě jako Britské, Atlantické a Indické moře, ač různě pojmenovaná dle různosti jich pobřeží, přece dohromady tvoří okeán. A věru, geometrové vzdělali svůj oddíl podivuhodně. Neb jakákoli podpora vzešla životu lidskému, ať z pozorování nebes, ať z popisu zeme, ať ze zaznamenávání času, ať z nejvzdálenějších pokusů plaveckých, +cokoli krásného na budovách, cokoli pevného na tvrzích, cokoli obdivuhodného na strojích.+^[8] zkrátka, ať jsou, jaké jsou věci, jimiž přítomný věk liší se od drsné prostoty starověku, všecko to jest nám uznati za dluh, jímž jsme povinni toliko geometrii. +Čím jsme povinni fysice, tím jest totiž povinna fysika geometrii.+ Kdyby filosofové mravovědy zhostili se tak šťastně své povinnosti, nevím, co bylo by lze lidské píli přičiniti k plnosti onoho štěstí, jež se snáší s lidským životem. Neboť kdyby byla povaha lidských skutku tak jasně poznána, jako povaha kvantity v geometrických obrazcích, síla lakomosti a ctižádosti, která jest podporována mylnými názory lidu o povaze práva a bezpráví, by ihned ochabovala a hynula a lidstvo radovalo by se z takového věčného míru, že by stěží zůstala nějaká záminka k válce, leč by to bylo pro bydliště, stala-li by se totiž země příliš těsnou pro své obyvatele. Avšak naopak to, že ani meči ani péru není dopřáno žádné přestávky, že znalost zákona přirozeného nepokračuje nikterak nad starověký stav, nýbrž že jí ubývá, že stále trvá takové postavení filosofů k jednotlivým stranám, že právě týž čin jest o to snižován některými, oč jest vyvyšován jinými, dále to, že právě týž člověk v různých dobách přijímá různé názory a oceňuje své vlastní činy daleko jinak na sobě, než činí na jiných, to jest, dím, tolik znamení a zřejmých důkazů, že to, co dosud bylo napsáno od morálních filosofů, nezpůsobilo žádného pokroku v poznání pravdy, nýbrž shodlo se se světem neosvěcujíc tak rozumu jako spíše sesilujíc city, když úspěšným krasořečněním utvrdilo lidi v jich kvapně přijatých názorech. Došla tudíž tato část filosofie téhož osudu jako veřejné cesty, jež jsou přístupny všem pocestným, aby po nich chodili sem a tam, nebo téhož losu se silnicemi a volnými ulicemi, po nichž někteří chodí za zábavou, jiní za zaměstnáním, takže pro nepřístojnosti jedněch a sváry jiných ony cesty nemají nikdy času setí, a tudíž neposkytují nikdy žní. Jediný důvod tohoto neštěstí zdá se býti asi ten, že mezi spisovateli oné části filosofie nebylo nikoho, aby našel vhodný základ svého pojednání, neboť nemůžeme, jako v kruhu, započít pojednávati o některé vědě, z kteréhokoli bodu se nám líbí. Jest jakási nit rozumu, jejíž počátek jest v temnu, jíž však vedeni jsouce jakoby rukou, octneme se šťastně v nejjasnějším světle. Základ pojednání jest tedy vzíti z oné temnoty a světlo jest tam přinésti +opačnou cestou,+ aby rozptýlilo pochybnosti. Kdykoli tedy nějaký spisovatel buď ze slabosti opustí tuto nit, nebo úmyslně ji přestřihne ve dví, nepopisnje šlépějí svého pokroku ve vědě, nýbrž svého zbloudění od ní. Z toho povstalo, když jsem obrátil své myšlenky na zkoumání o přirozené spravedlnosti, (která znamená stálou vůli dávati každému jeho vlastní), že jsem nejprve zkoumal, čím jest to, že někdo nazývá něco spíše svým vlastním než věcí jiného člověka. Když jsem shledal, že to nepochází od přirozenosti, nýbrž ze souhlasu, (neb co příroda poprvé vydala jako společné, lidé potom rozdělili na jednotlivá vlastnictví), byl jsem odtud veden k jinému zkoumání, k jakému konci totiž a z jakých popudů, když všechno bylo stejně všem společné, lidé považovali to za prospěšnější, aby každý měl své ohrazené místo. Shledal jsem pak ten důvod, že ze společenství věcí nutně povstává spor +vedený násilnými prostředky,+ kdo má užívati jich nejvíce, a z toho sporu následují nevyhnutelně všeliké pohromy, kterým se vyhýbati učí každého přirozený pud. Takto došli jsme tedy k dvěma maximám^[9] lidské přirozenosti; první z nich pochodí ze žádosti, která si přeje přivlastniti sobě užívání oněch věcí, na nichž všichni ostatní mají společný zájem, druhá z rozumu, který učí každého vyhýbati se nepřirozenému zániku jako největšímu zlu, jež může přihodit se přirozenosti. Z takto stanovených zásad, jak se zdá, dokázal jsem zcela zřejmou spojitostí v tomto svém dílku předně naprostou nutnost svazův a smluv, a z toho základy mravní a občanské moudrosti. Onen přídavek o boží vládě byl učiněn s tím úmyslem, aby přikázání Boha všemohoucího v zákoně přirozeném nezdála se býti proti psanému zákonu, zjevenému nám v jeho slově. Byl jsem též velice obezřelý v celém postupu své rozpravy, abych nedotkl se občanských zákonů jednotlivého národa kteréhokoli, t. j. abych nepřišel v dosah břehu, jejž ony časy učinily tak nejistým i útesy i bouřemi. Co času a píle stálo mne toto pátrání po pravdě, dobře vím, s jakým výsledkem se potkalo, nevím. Posuzujíce totiž stranicky sebe samy přikládáme stranickou cenu svým vlastním výtvorům. Podávám tedy tuto knihu Vaší Urozenosti k posouzení především, nikoli k získání přízně, ježto jsem shledal z mnoha pokusů, že ani proslulost spisovatelova, ani novost jeho díla, ani ozdobnost slohu, nýbrž toliko závažnost důvodů rozumových doporučuje kterýkoli názor přízni a pochvale Vaší Urozenosti. Podaří-li se jí dojíti obliby Vaší, t. j. je-li důkladná, je-li prospěšná, není-li všední, pokorně ji připisuji Vaší Urozenosti, jakožto své chloubě a ochraně. Avšak v něčem-li jsem se zmýlil, Vaše Urozenost račiž ji přece přijmouti jako svědectví mé vděčnosti, že prostředky k studiu, jichž jsem požíval z dobrotivosti Vaší Urozenosti, jsem vynaložil k získání přízně Vaší Urozenosti. Bůh nebeský odměň Vaši Urozenost na této pozemské zastávce hojnými dny a v nebeském Jerusalemu korunou slávy.

Vaší Vzácnosti nejpokornější a nejoddanější služebník,

Tomáš Hobbes

.

---

1. Spis věnován Vilému hraběti z Devonshireu mladšímu; věnování rovněž jako následující předmluva pochází z r. 1646 a obě předmluvy připojeny kc knize až při 2. vyd. 1647. Pozn. překl.
2. Marcus Porcius Cato Censorius (234—140 př. Kr.), politik římský, známý svým nepřátelstvím ke Karthagiňanům a svou poctivostí a přísností. Pozn. překl.
3. Lat. text zní odchylně: „Než … římský, který svými občany Africkými, Asijskými, Makedonskými, Achajskými a ostatními, jimž dostalo se příjmení od oloupených kmenů, uchvátil celý téměř svět!“ Spisovatel míní zde vítězné vojevúdce římské, Scipiony, Metella, Mummia a j., jimž senát udělil čestné příjmení dle přemožených národů. Pozn. překl.
4. Pontius Telesinus, konsul římský, přívrženec Mariův, hájil, s počátku se zdarem, Říma proti Sullovi. Pozn. překl.
5. Sulla (137—78 př. Kr.). vítěz nad Mariem, vůdce a krajní straník optimátů. Pozn. překl.
6. Lat. text: že nebylo nikdy výborného výroku, který se zalíbil lidu, ani moudrost atd. Pozn. překl.
7. Lat. text: praecepta = zákony. Pozn. překl.
8. Doplněno dle lat. textu: doplňky tyto. pokud jsou žádoucí, budou uváděny v hořeních znaménkách, aniž bude na to zvláště upozorňováno pod čarou. Pozn. překl.
9. Lat. text: postulata, požadavky. Pozn. překl.