Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Základy filosofie státu a společnosti |
Podtitulek: | O občanu |
Autor: | Thomas Hobbes |
Zdroj: | Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky |
Vydáno: | Praha: České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Josef Král |
Licence překlad: | PD old 70 |
Index stran | |
Přeložil a úvodem opatřil
profesor reálky v Nymburce.
V Praze.
Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.
1909.
Obsah
Svoboda
Hlava I. Stav lidí mimo občanskou společnost
- Úvod.
- Vznik občanské společnosti ze vzájemné bázně.
- Lidé od přirozenosti jsou si všichni rovní.
- Odtud povstává vůle škoditi si vzájemně.
- Spor povstává ze srovnávání duševních sil,
- ze žádostivosti mnohých míti touž věc.
- Výměr práva.
- Právo na cíl dává právo na prostředky nezbytné k onomu cíli.
- Dle práva přirozeného každý člověk jest soudcem o prostředcích, jež směřují k jeho vlastní záchově.
- Od přirozeností všichni lidé mají rovné právo na všechny věci.
- Toto právo, které všichni mají na všechny věci, jest neprospěšné.
- Stav lidí mimo občanskou společnost jest naprostý stav válečný: výměry míru a války.
- Válka příčí se záchově člověka.
- Jest dovoleno dle práva přirozeného komukoli přiměti druhého jehož uvedl ve svou moc, aby mu dal záruku své budoucí poslušnosti.
- Přirozenost nařizuje hledati míru.
Hlava II. Přirozený zákon o smlouvách
- Zákon přirozený není shoda lidí, nýbrž předpis rozumu.
- Základní zákon přirozený jest hledati míru, kde lze ho dosíci, kde pak nelze, brániti se
- První zvláštní zákon přirozený jest nepodržeti svého práva na všechno.
- Co jest zříci se práva a co přenésti je.
- Při přenášení práva svolení příjemcova se nutně vyžaduje.
- Jen slova o přítomném času přenášejí právo.
- Slova o budoucnu, jsou-li tu nějaká jiná znamení na označení vůle, jsou platnn při přenášení práva.
- Při dobrovolném daru naše právo nepřechází s nás slovy o budoucnu.
- Výměr smlouvy a úmluvy.
- Při úmluvách naše právo přechází s nás slovy o budoucnu.
- Úmluvy při vzájemné důvěře jsou ve stavu přirozeném bezvýsledné a neplatné, nikoli vsak ve státě.
- Nikdo nemůže činiti úmluv se zvířaty, ni s Bohem beze zjevení.
- aniž muže kdo činiti slib Bohu.
- Smlouvy nezavazují nad naše největší úsilí.
- Jak jsme zprošťováni smluv.
- Sliby vynucené bázní před smrtí jsou platny ve stavu přirozeném.
- Pozdější smlouva odporující dřívější jest neplatna.
- Smlouva neodporovati tomu, kdo poškozuje mé tělo, jest neplatna.
- Smlouva obžalovati sebe sama jest neplatna.
- Výměr přísahy.
- Přísahu jest skládati v té formě, jaké užívá ten, kdo přijímá přísahu.
- Přísaha nepřičiňuje nic k závazku, který nastal ze smlouvy.
- Přísahu lze vymáhati jen tam, kde porušení smluv muže býti utajeno neb trestáno toliko Bohem samým.
Hlava III. O ostatních zákonech přirozených
- Druhý zákon přirozený jest plniti smlouvy.
- Dané slovo jest zachovati všem lidem bez výjimky.
- Co jest bezpráví.
- Bezpráví může býti učiněno jen tomu, s kým uzavíráme smlouvu.
- Rozlišení spravedlnosti na spravedlnost lidi a skutku.
- Rozlišení spravedlivosti ve směnnou a podílnou se prozkoumává.
- Bezpráví nemůže býti učiněno tomu, kdo svoluje.
- Třetí zákon přirozený o nevděčnosti.
- Čtvrtý zákon přirozený, aby každý osvědčoval se užitečným.
- Pátý zákon přirozený o milosrdenství.
- Šestý zákon, že tresty vztahují se toliko na budoucno.
- Sedmý zákon proti potupě.
- Osmý zákon proti pýše.
- Devátý zákon o skromnosti.
- Desátý zákon o nestrannosti čili proti přijímání osob.
- Jedenáctý zákon o věcech společných.
- Dvanáctý zákon o věcech, jež jest děliti losem.
- Třináctý o prvorozenství čili o první držbě.
- Čtrnáctý o bezpečnosti prostředníků míru.
- Patnáctý o ustanovení rozhodčího.
- Šestnáctý o tom, že nikdo není soudcem ve své vlastní věci.
- Sedmnáctý, že rozhodčí nesmějí míti naděje na odměnu od těch, jichž věc jest rozsouditi.
- Osmnáctý o svědcích.
- Devatenáctý, že nemůže býti smlouva uzavřena s rozhodčím.
- O opilství a o takových věcech, jež brání užívati rozumu.
- Pravidla, dle kterého můžeme ihned seznati, zda to, co činíme, jest proti zákonu přirozenému čili nic.
- Zákony přirozené zavazují jen ve svědomí.
- Zákony přirozené jsou mnohdy rušeny, konáme-li věci shodné s oněmi zákony.
- Zákony přirozené jsou neměnné.
- Kdo snaží se plniti zákony přirozené, jest člověk spravedlivý.
- Přirozený a mravní zákon jsou jedno.
- Čím jest to, že to, co bylo řečeno o zákonech přirozených, není totožné s tím, co filosofové vyslovili o ctnostech.
- Zákon přirozený jest vlastně zákonem jen potud, pokud jest vyřčen v Písmě svatém.
Hlava IV. Zákon přirozený jest zákon božský
- Přirozený a mravní zákon jest božský.
- Toto potvrzuje se v Písmě ve své všeobecnosti,
- jednotlivě hledě k základnímu zákonu přirozenému o vyhledávání míru,
- k prvnímu zákonu přirozenému o zrušení společenství věcí,
- k druhému zákonu přirozenému o zachování slova,
- k třetímu zákonu o vděčnosti.
- k čtvrtému zákonu, abychom se osvědčovali užitečnými,
- k pátému zákonu o milosrdenství,
- k šestému zákonu, že tresty přihlízejí toliko k budoucnu.
- k sedmému o potupě,
- k osmému proti pýše.
- k devátému o nestrannosti,
- k desátému proti přijímání osob,
- k jedenáctému o společenství věcí nedělitelných.
- k dvanáctému o věcech dělitelných losem,
- o ustanovení soudce,
- k sedmnáctému o tom, že rozhodčí nesmějí přijmouti odměny za svuj nález.
- k osmnáctému o svědcích,
- k dvacátému proti opilosti.
- hledě k tomu, co bylo řečeno, že zákon přirozený jest věčný.
- že zákony přirozené vztahují se na svědomí,
- že jest snadno je zachovávati,
- posléze vzhledem k tomu pravidlu, dle kterého člověk může ihned věděti, zda to, co hodlá činiti, jest proti zákonu přirozenému čili nic.
- Zákon Kristúv jest zákon přirozený.
Panství
Hlava V. Příčiny a první počátek státu
- Zákony přirozené nestačí k zachování míru.
- Zákony přirozené mlčí ve stavu přirozeném.
- Bezpečnost života dle zákonu přirozených záleží v dohodě mnoha osob.
- Dohoda mnoha osob není dosti stálá k trvalému míru.
- Důvod proč vláda některých nerozumných tvorů spočívá pevně již na dohodě, proč však nikoli lidí.
- Nejen souhlasu, nýbrž i sjednocení vyžaduje se k zjednání míru mezi lidmi.
- Co jest sjednocení.
- Ke sjednocení právo všech lidí se přenáší na jednoho.
- Co jest občanská společnost.
- Co jest občanská osoba.
- Co jest míti svrchovanou moc a co býti poddaným.
- Dva druhy států, přirozené a ustavené.
Hlava VI. O právu toho, ať jedince, ať sboru, kdo má svrchovanou moc ve státě
- Množství mimo občanskou společnost nemůže býti přisouzeno ani právo, ani čin, k němuž jednotlivci nedali svého souhlasu.
- Právo souhlasící vetšinyjest počátek státu.
- Každý podržuje právo chráníti se dle své vlastní svobodné vůle, pokud není dostatečně postaráno o jeho bezpečnost.
- Donucující moc jest nutná k naší bezpečnosti.
- Co jest meč spravedlnosti.
- Meč spravedlnosti náleží tomu, kdo má vrchní vládu.
- Meč války náleží také jemu.
- Všechen soud mu též náleží.
- Zákonodárná moc jest toliko jeho.
- Jmenování úřednikův a jiných služebniků státních patří jemu,
- též i zkoumání všeho učení.
- Cokoli činí, jest beztrestné.
- Vláda, již mu jeho občané udělili, jest neomezená; co poslušnosti mu přísluší.
- Zákony státní ho nevíží.
- Nikdo nemůže si osobovati nějakého vlastnictví proti jeho vůli.
- Toliko ze zákonu státních poznáváme, co jest krádež, vražda, cizoložstvi a bezpráví.
- Názor těch, kdož by chtěli zřídití stát, kde by nebyl nikdo nadán neomezenou mocí.
- Známky svrchované moci.
- Při srovnání státu s člověkem ten, kdo má svrchovanou moc, jest ke státu v poměru jako duše lidská k človeku.
- Svrchovaná vláda nemůže býti dle práva zrušena souhlasem těch, jichž smlouvami byla dříve zřízena.
Hlava VII. O třech druzích států: demokracii, aristokracii a monarchii
- Jsou toliko tři druhy státu: demokracie. aristokracie a monarchie.
- Oligarchie není zvláštní forma státní, odlišná od aristokracie, aniž jest anarchie státní forma vůbec.
- Tyranida není stát rozdílný od zákonité jedinovlády.
- Nemůže býti smíšený stát upravený z těchto jednotlivých druhu.
- Demokracie se rozpadá, nejsou-li napřed určeny doby a místa schůzky.
- V demokracii přestávky mezi schůzkami musi býti krátké, nebo správa vlády za přestávky musi býti někomu svěřena.
- V demokracii jednotlivci uzavírají smlouvu s jednotlivci, že budou poslouchati lidu; lid není zavázán nikomu.
- Kterými úkony jest zřízena aristokracie.
- V aristokracii vznešení nečiní smlouvy a nejsou rovněž zavázáni ani žádnému občanu ani celému lidu.
- Vznešení nutně musí míti stanovené schuze.
- Kterýmí úkony jest zřízena monarchie.
- Monarchie není dle smlouvy zavázána nikomu za moc, již dostala.
- Monarchie jest vždy nejpřipravenější prováděti všechny ony úkony, jichž vyžaduje dobrá vláda.
- Jaký hřích jest a jací lide jsou jím vinni, když stát nevykonáva své povinnosti k občanům a občané ke státu.
- Jedinovládce zvolený bez časového omezení má moc voliti svého nástupce.
- O omezených jedinovládcích.
- Nelze se domnívati, že jedinovládce, podržuje své právo na vládu, vzdal se nějakým slibem svého práva na prostředky nutné k vykonávání své moci.
- Jak jest občan osvobozován od poddanství.
Hlava VIII. O právech pánů nad jejich otroky
- Co jest pán a co otrok.
- Rozlišení otroků na ty, již požívajíce důvěry těší se přirozené svobodě a na trestance neb ty, již slouží, jsouce uvezněni neb spoutáni okovy.
- Závazek otrokův pochází z tělesné svobody udělené mu od jeho pána.
- Otroci spoutaní nejsou žádnými smlouvami vázáni svým pánům.
- Otroci nemaji vlastnictví svých statků proti svému pánu.
- Pán může prodati svého otroka neb odkázati závětí.
- Pán nemůže křivditi svému otroku.
- Pán pánův jest též pánem jeho otroků.
- Kterak otroci jsou osvobozováni.
- Panství nad zvířaty náleží v obor práva přirozeného.
Hlava IX. O právech rodičů nad dětmi a o dědičném státu
- Otcovské panství ncpocházi ze zplození.
- Panství nad dětmi přísluší tomu nebo té, kdo má je prvni ve sve moci.
- Panstvi nad dětmi jest původně matčino.
- Odložené dítě jest toho, od koho se mu dostane záchrany.
- Dítě, jež má jedním rodičem poddaného a druhým vládce, náleží tomuto.
- Ve spojení muže a ženy, kde nikdo nemá vlády nad druhým, děti jsou matčiny, není-li jinak určeno smlouvou neb občanským zákonem.
- Děti nejsou méně poddány rodičům než otroci pánům a poddaní knížatům.
- O poctě rodičův a pánů.
- V čem záleží svoboda a v čem liší se poddaní od otroků.
- Totéž právo jest nad poddanými v dědičném státě jako ve státě ustaveném.
- Otázka o právu následnickém přísluší toliko jedinovládcí.
- Jedinovládce muže svou vůli a závětí rozhodovati o své svrchované moci.
- buď darovati ji neb prodati.
- Jedinovládce umírající bez závěti chce, jak se vždy za to má, aby jako jedinovládce nastoupil po něm:
- některý z jeho potomků,
- spíše mužský potomek než ženský,
- starší spíše než mladší,
- jeho bratr, je-li bez potomstva, spíše než jiní.
- Týmž zpusobem jako lidé nastupují v moc, nastupují též v právo následnické.
Hlava X. Srovnání tří druhů států dle jich jednotlivých vad
- Srovnání přirozeného stavu s občanským.
- Výhody a nevýhody vládcovy a jeho poddaných jsou stejné.
- Chvála monarchie.
- Vláda jednoho nemůže býti nerozumná, v té věci totiž, že jeden má více moci než všichni ostatní.
- Zamítnutí mínění těch, kdož praví, že pán se svými otroky nemůže tvořiti stát.
- Dávky jsou vetší ve státě lidovém než v monarchii.
- Nevinní poddaní jsou méně vydáni trestům pod jedinovládcem než pod lidem.
- Svoboda jednotlivých občanů není menší pod jedinovládcem, než pod lidem.
- Není nevýhodou poddaným, že nejsou všichni připuštění k veřejným poradám.
- Občanské porady jsou neobezřetně svěřovány velkým shromážděním pro nezkušenost většiny lidí:
- co do výmluvnosti.
- co do strany,
- co do nestálosti zákonů a
- co do nedostatku mlčelívosti.
- Tyto vady vězí v podstatě demokracie, protože lidé přirozeně těší se, je-li jich důvtip oceňován.
- Vady státu, je-li král ještě dítě.
- Moc vojevůdců jest zřejmým znamením přednosti monarchie.
- Nejlepší útvar státní jest ten, kde poddaní jsou dědičným majetkem vládcovým.
- Čím více aristokracie se blíží monarchií, tím jest lepší, čím více se jí vzdaluje, tím jest horší.
Hlava XI. Místa a příklady Písma o právech vládců shodné s tím, co bylo dříve řečeno
- Počátek ustaveného státu ze souhlasu lidu.
- Soudnictví a války závisí na vůli vrchních vladcu.
- Ti, kdo mají vrchní moc, jsou beztrestní právem.
- Bez svrchované moci není vlády, nýbrž bezvládí.
- Otroci a synové jsou povinni prostou poslušností svým pánum a rodičům.
- Neomezenou moc lze dokázati zcela zřejmými místy jak Starého tak Nového zákona.
Hlava XII. O vnitřních příčinách vedoucích k rozvratu kteréhokoli státu
Jest odbojné mínění,
- že soud o dobrém a zlém přísluší soukromníkům,
- že poddaní hřeší poslouchajíce svých knížat,
- že vražda tyrana jest dovolena,
- že ti, kdo mají svrchovanou moc, jsou poddáni občanským zákonům.
- že svrchovaná moc jest dělitelna.
- že víry a svatosti nezískává se horlivostí a rozumem, nýbrž že vždy jsou nadpřirozeně vlity a vnuknuty,
- že každý poddaný má vlastnictví čili neomezené panství nad svými vlastními statky.
- Nechápati rozdílu mezi lidem a množstvím připravuje ke vzpouře.
- Příliš veliká daň, byť sebe oprávněnější a nutnější, připravuje ke vzpouře.
- Ctižádost navádí nás ke vzpouře.
- rovněž naděje na úspěch.
- jediná výmluvnost bez moudrosti jest toliko vlastnost potřebná k podnícení odbojů.
- Jak pošetilost obecného lidu a výmluvnost ctižádostivců spolupusobí k rozvratu státu.
Hlava XIII. O povinnostech těch, kdo provádějí vládu
- Právo svrchované moci se rozlišuje od jejího vykonávání.
- Blaho lidu jest nejvyšší zákon.
- Knížatům přísluší hleděti ke společnému dobru mnoha lidí, nikoli ke zvláštnímu zájmu toho neb onoho člověka.
- Blahem jest rozuměti všeliké výhody.
- Zkoumání, zda jest povinností králů starati se o spásu duší poddaných, jak dle svého svědomí uznávají za nejlepší.
- V čem spočívá blaho lidu.
- Vyzvědači jsou nutní k obraně lidu.
- Míti vojíny, zbraně, posádky a peníze pohotově v čas míru jest též nutno k obraně lidu.
- Správné poučování poddaných v občanských naukách jest nutno k zachování míru.
- Stejné rozdělení veřejných úřadu přispívá velice k zachování míru.
- Jest přirozenou nestranností, aby berně byly rozvrženy dle toho, co každý spotřebuje, ne dle toho, co má.
- Vede k zachování míru potlačovati ctižádostivé lidi,
- a rozpouštěti strany.
- Zákony, jimiž výnosná umění jsou podporována a velké výdaje omezovány, vedou k obohacení poddaných.
- Nemá býti více určeno zákony, než toho vyžaduje prospěch knížete a jeho poddaných.
- Nemají býti větší tresty ukládány, než jsou předepsány zákony.
- Poddaným jest učíniti po právu proti úplatným udcům.
Hlava XIV. O zákonech a přestupcích
- Jak zákon se liší od rady,
- jak od smlouvy,
- jak od práva.
- Zákony dělí se na božské a lidské: božské na přirozené a positivní, přirozené na zákony jednotlivcův a národův.
- Lidské, t. j. občanské, dělí se na svaté a světské,
- na podílné a odvetné.
- Podílné a odvetné nejsou druhy, nýbrž části zákonů.
- Ke všem zákonům jest připojen, jak se má za to, trest.
- Přikázání desatera o ctění rodičův, o vraždě, o cizoložství, o krádeži a o křivém svědectví jsou občanské zákony.
- Nelze nařizovati něco občanským zákonem proti zákonu přirozenému.
- Patří k podstatě zákona, aby byl znám i on sám i zákonodárce.
- Z čeho lze poznati zákonodárce.
- Prohlášení a výklad jsou nutné ke znalosti zákona.
- Rozdělení občanského zákona na psaný a nepsaný.
- Přirozené zákony nejsou psané zákony, aniž moudré nálezy právníkův a obyčeje jsou zákony samy sebou, nýbrž souhlasem svrchované moci.
- Co znamená slovo hřích, vzato nejšíře.
- Výměr hříchu.
- Rozdíl mezi hříchem ze slabosti a zlomyslnosti.
- Pod jakým druhem hříchu jest obsaženo bezbožectví.
- Co jest velezráda.
- Velezrádou nejsou rušeny občanské, nýbrž přirozené zákony.
- Nemá se trestati dle práva panství, nýbrž dle práva válečného.
- Rozlišování poslušnosti na činnou a trpnou není správné.
Náboženství
Hlava XV. O přirozeném království božím
- Rozvrh dalšího obsahu.
- Nad kým Bůh vládne od přirozenosti.
- Trojí slovo boží: rozum, zjevení, proroctví.
- Dvojí království boží: přirozené a prorocké.
- Právo, jímž Bůh kraluje, záleží v jeho všemohoucnosti.
- Totéž dokázáno z Písma.
- Závazek osvědčovati poslušnost Bohu pochází z lidské slabosti.
- Zákony boží v jeho přirozeném království jsou ty, jež jsou uvedeny nahoře v hlavách II. a III.
- Co jest úcta a ctění.
- Ctění záleží v přívlastcích nebo činech.
- Jest dvojí, přirozené a libovolné,
- přikázané a dobrovolné.
- Jaký jest účel neb cíl ctění.
- Které jsou přirozené zákony o božích přívlastcích.
- Kterými činy přirozeně uctíváme Boha.
- V přirozeném království božím stát může ustanoviti ctění, jaké se mu líbí.
- Ježto Bůh vládne toliko od přirozenosti, stát, t. j. človek nebo sbor, který má pod Bohem svrchovanou moc ve státě, jest vykladačem všech zákonů.
- Odstranění některých pochyb.
- Co jest hřích v přirozeném království božím a co urážka božské Velebnosti.
Hlava XVI. O království božim dle starého zákona
- Když cizí národové vězeli v pověře, Bůh ustanovil pravé náboženství skrze Abrahama.
- Úmluvou mezi Hospodinem a Abrahamem jsou zakázány všechny pře o rozkazech představených.
- Způsob úmluvy mezi Bohem a Abrahamem.
- V úmluvě oné není obsaženo uznání Boha vůbec, nýbrž toho, jenž se zjevil Abrahamovi.
- Zákony, jimiž byl Abraham vázán. byly jen zákony přirozené a zákon obrízky.
- Abraham byl vykladačem slova božího a všech zákonů mezi těmi, kdo patřili pod něho.
- Abrahamovi poddaní nemohli zhřešiti, poslouchajíce ho.
- Boží úmluva s Židy na hoře Sinai.
- Odtud vláda boží dostala jméno království.
- Které zákony byly od Boha dány Židům.
- Co jest slovo boží, a jak lze je znáti.
- Co bylo považováno za psané slovo boží mezi Židy.
- Moc vykládati slovo boží a svrchovaná moc občanská byly spojeny v Mojžíšovi za jeho živobytí.
- Byly též spojeny ve veleknězi za života Josuova.
- Byly též spojeny ve veleknezi až do času krále Saula.
- Byly též spojeny v králích až do zajetí.
- Byly spojeny u velekněží po zajetí.
- Popření božské prozřetelnosti a modloslužba byly jediné urážky božské Velebnosti u Židů, ve všem jiném byli povinni poslouchati svých knižat.
Hlava XVII. O království božím dle Nového zákona
- Proroctví o důstojnosti Kristově.
- Proroctví o jeho ponížení a utrpení.
- Ježíš jest onen Kristus.
- Království boží dle nové úmluvy není království Krista jako Krista, nýbrž jako Boha.
- Království dle nové úmluvy jest nebeské a počne ode dne soudu.
- Vláda Kristova na tomto světě není svrchovanost, nýbrž rada neb řízení učením a přesvědčováním.
- Co jsou sliby nové úmluvy na obou stranách.
- Žádné zákony nejsou přidány Kristem mimo ustanovení svátostí.
- „Lituj, dej se pokřtíti, zachovávej přikázání“ a podobné výroky nejsou zákony.
- Přísluší občanské moci určiti, co jest hřích nespravedlnosti,
- a co vede k míru a obraně státu.
- Přísluší občanské moci soudíti (když potřeba vyžaduje), které výměry a které vývody jsou pravdivé.
- Přísluší úřadu Kristovu učití mravnosti, nikoli jako výsledkům přemýšlení, nýbrž jako zákonu, odouštěti hříchy a učiti všem věcem, o nichž není vědy ve vlastním slova smyslu.
- Rozlišení věcí světských od duchovních.
- V kolika různých významech slova božího se užívá.
- Vše, co jest obsaženo ve svatém Písmě, nepřísluší v kanon víry křesťanské.
- Slovo zákonitého vykladače Písma svatého jest slovo boží.
- Moc vykládati Písmo jest táž jako rozhodovati spory u víře.
- Různé významy slova církev.
- Co jest církev, jíž přičítáme práva, činy a podobné vlastnosti osob.
- Křesťanský stát jest totožný s křesťanskou církví.
- Vice států netvoří jedné církve.
- Kdo jsou duchovní.
- Volba duchovních náleží církvi, jich posvěcení kněžím.
- Moc odpouštěti hříchy kajícníku a zadržovati je tomu. kdo nelituje jich, přísluší kněžím, avšak moc souditi o lítosti přísluší církvi.
- Co jest vyobcování, a koho nemůže stihnouti.
- Výklad Písma závisí na moci státu.
- Křesťanský stát má vykládati Písmo církevnímí učiteli.
Hlava XVIII. O věcech nutných ke vstoupení našemu do království nebeského
- Nesnáz, předpokládaná v odporu mezi poslušností k Bohu a lidem, dá se odstraníti rozlišením věcí na ty, jež jsou nutné k naší spáse, a jež nejsou nutné.
- Všechny věcí nutné ke spáse jsou obsaženy ve víře a poslušnosti.
- Jaké poslušnosti se od nás vyžaduje.
- Co jest víra, a jak se liší od vyznáváni, od vědy, od mínění.
- Co jest věřiti v Krista.
- Onen článek sám, že Ježiš jest Kristus, jest jedině nutný ke spasení a dá se dokázatí z úmyslu evangelistů.
- z kázání apoštolů,
- ze snadnosti křesťanského náboženství,
- z toho též, že jest to základ víry.
- ze zcela zřetelných slov Krista a jeho apoštolů.
- V onom článku jest obsažena víra Starého zákona.
- Jak víra a poslušnost spolupůsobí na spasení.
- V křesťanském státu není rozporu mezí příkazy božími a státními.
- Náboženská učení, jež se dnes popírají, namnoze vztahují se na právo panství.