Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)/Stav lidí mimo občanskou společnost

Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) Thomas Hobbes
Spisovatelova předmluva k čtenářům	Stav lidí mimo občanskou společnost	Přirozený zákon o smlouvách

Údaje o textu
Titulek:	Stav lidí mimo občanskou společnost
Autor:	Thomas Hobbes
Zdroj:	Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky
Vydáno:	Praha: České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Král
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

1. Mohutnosti lidské přirozenosti lze uvésti na čtyři druhy: na sílu tělesnou, zkušenost, rozum a vášeň. Počínajíce jimi následující výklad, vysvětlíme nejprve, jaké smýšlení chovají k sobě navzájem lidé, nadání těmito mohutnostmi, zda a kterou mohutností lidé se zrodili schopnými pro společnost, a aby uchránili se proti vzájemnému násilí, posléze ukážeme, na čem bylo nutno se usnésti v této záležitosti, a které jsou podmínky společnosti neboli míru mezi lidmi: totiž (změníme-li pouze slova), které jsou základní zákony přirozené.

2. Ti, kdož sepsali něco o státech, namnoze buď předpokládají, neb vyžadují, neb vyprošují si od nás, abychom věřili, že člověk jest tvor narozený schopným^[1] pro společnost. Řekové zovou jej ζῷον πολιτικόν (tvarem společenským). Na tomto základě budují pak svou nauku o občanské společnosti, tak jako by pro zachování míru a pro řízení lidstva bylo nutno toliko, aby lidé shodnouce se učinili mezi sebou nějaké smlouvy a podmínky, jež oni sami potom nazývají zákony. A přece tato zásada, ač přijata většinou, jest jistě nesprávná, a omyl tento pochází z našeho příliš povrchního pozorování lidské přirozenosti. Neboť vyšetřujeme-li zevrubněji příčiny, proč lidé se scházejí a radují ze vzájemné společnosti, shledáme snadno, že to nepřihází se, poněvadž přirozeně nemůže tomu býti jinak, nýbrž náhodou. Kdyby od přirozenosti člověk miloval člověka již proto, že jest člověk, nebylo by lze udati důvodu. proč každý nemiluje stejně každého, když jest stejně člověk, nebo proč pěstuje styky spíše s těmi, jichž společnost mu poskytuje čest neb prospěch. Nehledáme tudíž od přirozenosti společnosti pro ni samou, nýbrž proto, aby se nám dostalo od ní nějaké cti neb prospěchu; tohoto si přejeme na prvním místě, oné na druhém. Úmysl, proč se lidé scházejí, nejlépe se sezná, pozorují-li se ty věci, jež konají, když se sešli. Neboť scházejí-li se za obchodem, jest zřejmo, že každý má na zřeteli ne svého bližního, nýbrž svou záležitost, scházejí-li se, aby vyřídili nějakou služební povinnost, jakési trhové přátelství se uzavírá, které má v sobě více řevnivosti než pravé lásky, a z kterého často nesvornost povstává, nikdy však blahovůle; scházejí-li se za zábavou a osvěžením mysli, každý obyčejně raduje se nejvíce z věcí, jež vzbuzují smích, aby, jak již jest povaha směšného, srovnávaje nedostatky a slabosti druhého se svými, vyšel z toho sám u sebe chvályhodnější. A ač to bývá často bezelstné a neurážlivé, přece jest vidno, že jich neblaží tak společnost, jako jich vlastní nicotná sláva. Ponejvíce pak urážíme v takovýchto schůzkách nepřítomné; jich celý život, mluva a činy se prozkoumávají, posuzují a odsuzují. Ano, jest velmi řídké, aby některým přítomným se nedostalo výsměchu, jakmile odejdou, tak že ten měl velmi zdravý nápad, jenž vždy při rozchodu ubírával se poslední. A to jsou vskutku pravé radosti společenské, ke kterým jsme vedeni přirozeností, t. j. těmi vášněmi, jež jsou vlastní všem tvorům, dokud buď smutnou zkušeností neb dobrými pravidly, což u mnohých se nepřihází nikdy, žádostivost přítomných věcí není tlumena vzpomínkou na věci minulé, bez čehož rozhovor lidí v této věci nejohnivějších a nejčilejších jest toliko chladný a vleklý.

Avšak přihodí-li se, že ti, kdo se sešli, tráví Čas vypravujíce příběhy nějaké, a někdo z nich počne vypravovati některý příběh, týkající se jeho, ihned každý z ostatních co nejžádoucněji přeje si také mluviti o sobě; vypravuje-li kdo nějaký div, ostatní chtějí vyprávěti vám zázraky, mají-li jaké; nemají-li jich, smyslí si je. Posléze abych řekl také něco o těch, kdo domýšlejí se býti moudřejšími ostatních, sejdou-li se, aby rozprávěli o filosofii, hleď, kolik lidí, tolik by jich chtělo býti považováno za znalce; jinak pak nejen nemilují svých druhů, nýbrž dokonce je pronásledují záštím. Jest tedy jasno ze zkušenosti všem, kdo poněkud bedlivěji uvažují o lidských věcech, že všechny dobrovolné schůzky dějí se buď ze vzájemné nouze, buď z nicotné slávy, odkudž sšedší se strany hledí odnésti s sebou buď nějaký užitek, neb zanechati za sebou totéž εὐδοκιμεῖν, nějaké uznání a úctu u těch, se kterými byli ve styku. Totéž lze také usouditi rozumem již ze samých definicí vůle, dobra, cti a prospěchu. Neboť uzavíráme-li smlouvou dobrovolně společnost, ve společnosti každého druhu hledíme po předmětu vůle, totiž po tom, co každý z těch, kdož se seskupují, považuje sobě za dobro. Nyní cokoli se zdá dobrým, jest příjemné a vztahuje se buď k smyslům neb k duchu. Ale všechny rozkoše ducha jsou buď sláva (čili míti dobrou pověst), anebo tíhnou konec konců ke slávě; ostatní rozkoše jsou smyslové neb vedou ke smyslovosti, což vše může býti zahrnuto slovem prospěchu. Každá společnost jest tudíž buď pro zisk neb pro slávu, to jest ne tak pro lásku k druhům, jako pro lásku k sobě samým. Žádná společnost nemůže však býti velká neb trvalá, která má svůj začátek v nicotné slávě. Neboť ona sláva jest jako čest; mají-li ji všichni, nikdo jí nemá, neboť ony věci záležejí ve srovnávání a vynikání. Ani nijak nesesiluje společnost jiných důvodu zakládati si na sobě, neboť každý musí se sám oceňovati dle toho, co může vykonati sám bez pomoci jiných. Avšak ač výhody tohoto života mohou býti velmi zvýšeny vzájemnou pomocí, když přece lze jich dosíci lépe panstvím nad jinými než společností jich, nikdo, jak se naději, nebude pochybovati, že by lidé daleko žádoucněji nebyli svedeni přirozenosti, kdyby všechna bázeň byla odstraněna, k tomu, aby nabyli panství, než aby získali společnost. Jest nutno tudíž se rozhodnouti, že původ všech velkých a trvalých společností spočíval ne ve vzájemné blahovůli lidí k sobě navzájem, nýbrž ve vzájemné bázni^[2], kterou měli před sebou.

3. Příčina vzájemné bázně spočívá jednak v přirozené rovnosti lidí, jednak v jich vzájemné vůli škoditi; odtud se přiházívá, že ani my nemůžeme se nadíti do ostatních, ani zaručiti sobě samým nejmenší bezpečnosti. Neboť hledíme-li na lidi dorostlé, a uvažujeme-li, jak křehká jest stavba našeho lidského těla, se kterým, zajde-li, zajde všechna jeho síla, jarost i moudrost, jak snadná věc jest i nejslabšímu zabíti nejsilnějšího, není žádného důvodu, proč někdo spoléhaje na svou vlastní sílu pokládal by se za povýšeného od přirozenosti nad druhé. Ti jsou rovni, kdo mohou konati stejné věci, druh proti druhu; ti pak, kdo mohou konati největší věci, totiž zabíti, mohou konati stejné věci. Všichni lidé tudíž jsou mezi sebou od přirozenosti rovni; nerovnost, kterou nyní pozorujeme, má svůj vznik v občanském zákonu.

4. Všichni lidé v přirozeném stavu mají přání a vůli škoditi, která však ani nepochodí z téže příčiny, a které ani nelze stejně odsuzovati. Neboť někdo dle oné přirozené rovnosti, která jest mezi námi, dovoluje tolik jiným, co vyhrazuje sobě; to jest známka umírněného muže a takového, který správně oceňuje svoji silu. Jiný, klada sebe nade všechny, chce míti volnost činiti, co se mu zlíbí, a osobuje si vážnost a úctu jako povinné jemu před jinými; to jest známka nezkrotného ducha. Vůle škoditi u tohoto povstává z nicotné slávychtivosti a z nesprávného oceňování svých vlastních sil, u onoho z nutnosti hájiti sebe, své svobody a svých statků proti násilí tohoto člověka.

5. Kromě toho, ježto boj duchů jest nejlítější, největší neshody, které jsou, nutně povstávají z tohoto zápasu. Neboť tu nejen odporovati, nýbrž také nesouhlasiti vzbuzuje nenávist. Neschvalovati zajisté toho, co někdo říká, není méně než mlčky obviňovati jej z omylu v té věci, o které mluví, jako ve velmi mnohých věcech nesouhlasiti jest tolik, jako kdybyste považovali za pošetilce toho, s kým nesouhlasíte. To může býti zjevno odtud, že žádné války nejsou tak ostře vedeny jako mezi sektami téhož náboženství a stranami téhož státu, kde spor jest buď o učení neb o znalost politiky. A poněvadž všechna rozkoš a veselí mysli spočívá v tom, abychom měli někoho, ke komu se přirovnávajíce bychom něco našli, v čem bychom vynikali, a čím bychom se honosili, jest nemožno, aby lidé neukazovali někdy sobě nějaké vzájemné nevážnosti a pohrdání buď smíchem, neb slovy, neb posuňkem, neb nějakým znamením, neb něčím jiným. Není pak většího pokořování mysli nad to, a z jiné příčiny než z té nemůže vzniknouti nikterak mocnčjší přání působiti škodu.

6. Nejčastější však příčina, proč lidé přejí si vzájemně škoditi, vzniká odtud, že mnoho lidí v týž čas žádá si také věci, které velmi často nemohou ani společně užívati, ani rozděliti. Odtud plyne, že ji nutně dostane nejsilnější, a to, kdo jest nejsilnější, jest rozhodnouti mečem.

7. Mezi tak četnými nebezpečími tedy, jakými přirozené choutky jedněch denně hrozí zároveň druhým, míti péči o sebe sama jest tak vzdáleno, aby bylo předmětem pohrdlivého nazírání, že nikdo nemá ani moci ani touhy učiniti jinak. Neboť každý přeje si toho, co jest dobro pro něho, a varuje se toho, co jest zlo, ale zvláště nejhlavnějšího ze všelikého zla přirozeného, totiž smrti, a to činí z jakéhosi popudu přirozenosti, nemenšího než onoho, proč kámen padá dolů k zemi. Není tudíž ani nesmyslné, ani nezasluhuje pokárání, ani není proti předpisům pravého rozumu, obrací-li člověk všechny své snahy na to, aby zachoval a uhájil svého těla a údů proti smrti a bolestem. Avšak to, co neodporuje pravému rozumu, považují všichni za vykonané správně a právem. A označuje se slovem právo toliko ona svoboda, kterou každý má, aby užíval svých přirozených mohutností podle pravého rozumu. Tudíž první základ přirozeného práva jest ten, aby každý, pokud na něm jest, snažil se chrániti svého života a údův.

8. Avšak poněvadž jest bez významu pro člověka míti právo na cíl, je-li mu odpíráno právo na prostředky nezbytné k němu, vyplývá, že každému, ježto má právo sebezáchovy, musí býti přiznáno také právo užívati všech prostředků a činiti vše, bez čeho nemůže zachovati sebe.

9. Zda pak prostředky, kterých někdo hodlá užíti, a úkon, jejž provádí, jsou nezbytné k záchově jeho života a údů čili nic, toho sám dle práva přirozeného jest nutně soudcem. Neboť odporovalo-li by pravému rozumu, abych soudil o svém vlastním nebezpečí, znamená to, že někdo jiný jest soudcem toho. A proto, když on soudí o tom, co se mne týká, z téhož důvodu, poněvadž jsme rovni od přirozenosti, budu souditi také o věcech, které se naň vztahují. Tudíž shoduje se s pravým rozumem, to jest, jest právo přirozené, abych soudil o jeho výroku, to jest, zda to prospívá mé záchově čili nic.

10. Příroda dala každému právo na všechno, to jest, v pouhém stavu přirozeném^[3] čili dříve, než lidé se zavázali nějakými smlouvami neb závazky, bylo dovoleno každému činiti, co chtěl a proti komu považoval za vhodné, a míti, nakládati vším a užívati všeho, co chtěl nebo mohl dostati. Poněvadž však, cokoli by kdo chtěl, zdá se mu dobrým, protože to chce, a poněvadž buď to skutečně přispívá, neb aspoň se zdá, že to přispívá k jeho záchově, (neb jsme již mu přiznali v předešlém odstavci, že jest soudcem v tom, zda tomu tak jest čili nic, tak že jest nám považovati vše za nutné, co on uzná takým), a poněvadž ze sedmého odstavce jest zřejmo, že dle práva přirozeného může konati a musí míti ony věci, které nevyhnutelně vedou k záchraně života a údů, vyplývá, že ve stavu přirozeném míti vše a činiti vše jest dovoleno všem. A to jest míněno oním obecným rčením, že příroda dala vše všem. Odtud vyrozumíváme rovněž, že ve stavu přirozeném jest prospěch měřítkem práva.

11. Ale to byl nejmenší prospěch pro lidi takto míti společné právo na všechny věci. Jsouť účinky tohoto práva bez mála tytéž, jako kdyby nebylo žádného práva vůbec. Neboť ač kdokoli mohl říci o každé věci „toto jest mé“, přece nemohl jí užíti pro svého souseda, který maje stejné právo a stejnou moc dělal si nároky na touž vec jako na svou.

12. Přimyslíte-li si k této přirozené sklonnosti lidí škoditi sobě vzájemně, kterou odvozují ze svých vášní, ale hlavně z ješitného sebecenční, právo všech na vše, dle kterého jeden právem napadá, druhý právem odporuje, a odkud povstává neustálé řevnění a podezřívání na všech stranách, a dále, jak těžká věc jest činiti opatření proti nepříteli napadajícímu nás s úmyslem potlačiti a v zkázu uvésti, třeba by přišel v malém počtu a bez velkých příprav,^[4] nemůže býti popřeno, že přirozený stav lidí, dříve než vstoupili ve společnost, byla pouze válka, a to nikoli prostá, nýbrž válka všech proti všem. Neboť co jest válka, než onen právě čas, kdy vůle zápasiti silou jest plně prohlášena buď slovy neb skutky? Zbylý čas jest nazván „mírem“.

13. Avšak lze lehko usouditi, jak nesrovnatelná věc se záchovou buď lidstva neb každého jednotlivce jest ustavičná válka. Jest pak vlastní přirozeností stálá, protože hledíc k rovnosti zápasících nemůže býti skončena vítězstvím. Neboť v tomto stavu vítěz jest podroben tak četným nebezpečenstvím, že by bylo nutno považovati za div, kdyby někdo, i nejsilnější, skončil svůj život letitý a ve vysokém věku. Američané jsou toho dokladem i v přítomném věku, za věků dřívějších byli jiní národové, kteří nyní se stali ovšem vzdělanými a kvetoucími, kdežto tehdy byli ve skrovném počtu. divocí, nedlouho živi, chudí, ohyzdní a zbaveni vší rozkoše a krásy životní, jež mír a společnost s sebou přinášívají. Kdo se tedy domnívá, že by bylo nejlépe pokračovati v onom stavu, kdy všechny věci byly dovoleny všem, odporuje sám sobě. Neboť každý z přirozené nutnosti přeje si, co je dobrem pro něho. a není nikoho, kdo by považoval válku všech proti všem, která nutně souvisí s takovým stavem, za dobro pro sebe. A tak se přihází, že pro bázeň vzájemnou ze sebe pokládáme za vhodné vyprostiti se z tohoto stavu a nabytí nějakých druhů a že, je-li nutně třeba války, nemůže přece býti proti všem a bez pomocníků.

14. Soudruhů se nabývá buď přinucením neb souhlasem: přinucením, když po boji vítěz donutí přemoženého, aby mu sloužil buď pro bázeň před smrtí neb tím, že uloží mu pouta; souhlasem, když lidé vstupují ve společnost za vzájemnou pomocí, když obě strany souhlasí beze všeho přinucení. Avšak vítěz může právem přiměti přemoženého, nebo silnější slabšího (jako zdravý nemocného nebo dospělejší dítě), leč by chtěl raději zemříti, aby dal záruku své budoucí poslušnosti. Neboť poněvadž právo hájiti se dle naší vlastní vůle pocházelo z našeho nebezpečí a naše nebezpečí z naší rovnosti. jest více v souladu s rozumem a jest jistější pro naši záchovu, abychom použijíce přítomné výhody zajistili se vezmouce záruku, než abychom, až oni úplně vzrostou a sesílí a vymknou se z naší moci, se snažili dobýti opět oné moci pochybným bojem. A na druhé straně nic nelze si mysliti nesmyslnějšího než propustiti ty, které již máte jako slabé ve své moci, a učiniti je najednou jak nepřáteli, tak silnými. Odtud můžeme vyrozuměti taktéž jako přídavek, že v přirozeném stavu lidí bezpečná a nepřemožitelná moc udílí právo na panství a řízení těch, již nemohou odporovati, tak že právo konati všecky věci, jež mohou býti konány, jest připiato podstatně a bezprostředně k této všemohoucnosti odtud vznikající.

15. A přece nemohou lidé nadíti se žádné trvalé záchovy žijíce takto dále v stavu přirozeném, to jest válečném, pro onu rovnost sil a ostatních lidských mohutností, kterými stejně jsou opatření. A proto hledati míru, kde jest nějaká naděje dosíci ho, a kde není, sháněti se po pomocnících ve válce jest předpis pravého rozumu, t. j. zákon přirozený, jak bude ukázáno v nejbližší hlavě.

---

1. Ježto nyní vidíme, že společnost jest skutečně zřízena mezi lidmi a že nikdo nežije mimo ni, ježto pozorujeme, že všichni si přejí obcováni a vzájemných styků, může se zdáti jakousi podivnou pošetilostí, klademe-li na samý práh tohoto výkladu takový kámen úrazu před čtenáře, popíráme-li, že člověk se narodil schopným pro společnost. Proto jest mi jasněji vyložiti jako skutečnou pravdu, že člověku od přirozenosti, čili jako člověku, t. j. jakmile se narodil, samota jest obtížná; děti zajisté potřebují k životu a dospělejší k životu dobrému pomoci jiných. Nepopirám tudíž, že lidé, doháněni jsouce dokonce i přirozeností, přejí si vcházeti ve styk. Avšak občanské společnosti nejsou pouhé schůzky, nýbrž svazy, jež uzavříti vyžaduje důvěry a smluv; účinnost jejich dětem a pošetilcům, prospěch pak z nich těm, kdo nezakusili běd, jež doprovázejí jich nepřítomnost, jsou naprosto neznámy. Z toho důvodu oni neznajíce, co jest společnost, nemohou v ni vejíti, tito nejsouce si vědomi užitku. jejž přináší, nedbají o ni. Jest tedy zřejmo, že všichni lidé, poněvadž jsou zrozeni dětmi, jsou zrozeni nesehopnými pro společnost. Mnozí také, snad většina, buď z omezenosti ducha, buď pro nedostatečnou výchovu zůstávají neschopnými po celý svůj život, a přece mají jak děti, tak dospělejší lidskou přirozenost. Proto člověk jest uschopněn pro společnost nikoli přirozeností, nýbrž výchovou. Dále, byť se člověk zrodil v takovém stavu, že si společnosti přeje, z toho nevyplývá, že proto se zrodil schopným, aby do ní vstoupil. Neboť jiná věc jest přáti si a jiná zase míti schopnost k tomu, čeho si přejeme; zajisté i ti, kdo z pýchy nechtějí se podrobiti stejným podmínkám, bez kterých nemůže býti žádná společnost, přece si jí přejí.
2. Namítá se: jest tak pravdě nepodobno, že by lidé spojili se v občanské společnosti z bázně, že by, kdyby se sebe obávali, nesnesli vzájemných pohledů. Domnívají se, myslím, že bázeň jest toliko býti poděšenu. Já rozumím slovem bázeň jakékoli předvídání příštího zla; ani nepokládám útěk za jedinou vlastnost bázně, nýbrž nedůvěřovati, podezřívati, míti se na pozoru a činiti taková opatření, aby nedostavila se ‚bázeň‘, jest také vlastní člověku strachujícímu se. Ti, kdo jdou spát, zavírají své dveře; kdo cestují, berou s sebou své meče, protože se bojí lupičů. Království střeží své břehy a hranice pevnostmi a hrady; města jsou sevřena. hradbami, a vše to z bázně před sousedními královstvími a městy. I nejsilnější a k boji nejpřípravenčjší vojska mnohdy vyjednávaji o mír, bojíce se moci protivníkovy a přemožení. Z bázně lidé zabezpečují se zajisté útěkem a uchylují se do skrýší, myslí-li, že nemohou uniknouti jinak, ale po většině zabezpečují se zbraní a obrannými nástroji. Odtud se přihází, že odvažují-li se vyjíti, znají všichni svá smýšlení navzájem. Bojují-li, tehdy občanská společnost povstává z vítězství, dohodnou-li se, z jich dohody.
3. Tomu jest rozuméti takto: co kdo činí v pouhem stavu přirozeném, není bezprávné pro nikoho, ne že by v takovém stavu nemohl prohřešiti se proti Bohu nebo porušiti zákonů přirozených, neboť nespravedlnost k lidem předpokládá lidské zákony, jakých v stavu přirozeném není. Že pak pravdivost této věty jest takto pojímati, jest dostatečně dokázáno pozornému čtenáři v odstavcích bezprostředně předcházejících. Ale poněvadž v některých případech nesnadnost závěru dává nám zapomenouti návěstí, zkrátím toto dovozování a učiním je zcela zřejmým jedinému pohledu. Každý má právo chrániti sebe, jak jest vidno ze sedmého odstavce. Týž člověk tudíž má právo užíti všech prostředku, jež nutně vedou k tomuto cíli, dle osmého odstavce. Avšak nevyhnutelné prostředky jsou ony, jež sám uzná za také, dle devátého odstavce. Má tudíž právo užíti všeho a činiti vše, cokoli uzná za žádoucí pro svou záchovu; pročež dle úsudku toho, kdo činí to, věc učiněná jest buď správná neb nesprávná, a tudíž vždy správná. Pravdivé to jest v pouhém stavu přirozeném atd. Ale předstírá-li kdo. že něco směřuje nutně k jeho záchově, o čemž sám u sebe není pevně přesvědčen. přestupuje zákony přirozené, jak v třetí hlavě této knihy jest obšírnějí vyloženo. Bylo namítnuto některými: zabije-li syn svého otce, nečiní mu bezpráví? Odpověděl jsem, že nelze si mysliti, že by syn byl kdy v pouhém stavu přirozeném, poněvadž jest pod mocí a vládou těch, jimž jest povinen svou ochranou, jakmile se zrodil, totiž buď svého otce, neb své matky, neb toho, kdo ho živil, jak jest dokázáno v deváté hlavě.
4. Lat. text: Jak těžká jest věc uhájiti se s malým počtem a s malými přípravami proti nepříteli atd. Pozn. překl.