Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)/Příčiny a první počátek státu

Údaje o textu
Titulek: Příčiny a první počátek státu
Autor: Thomas Hobbes
Zdroj: Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu
Akademie věd České republiky
Vydáno: Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Král
Licence překlad: PD old 70
Index stran

1. Jest zřejmo samo sebou, že skutky lidské pocházejí z vůle, a vůle z naděje a strachu, takže kdykoli lidé uvidí, že větší dobro neb menší zlo jim pravděpodobně vzejde z porušení než zachovávání zákonů, budou je porušovati úmyslně. Naděje, již každý má ve svou bezpečnost a sebezáchovu, záleží tedy v tom, aby silou neb dovedností mohl pokořiti svého souseda buď veřejně neb úkladně. A odtud můžeme vyrozuměti, že přirozené zákony, třeba byly dobře pochopeny, nezabezpečují okamžitě nikomu jich plnění a že tudíž, pokud se nedostalo záruky proti útoku jiných, zůstává každému totéž původní právo sebeobrany takovými prostředky, jichž může neb chce užíti, t. j. právo na všechny věci, čili právo války. Dostačuje pak pro plnění přirozeného zákona, aby člověk byl připraven v duchu oddati se míru, když lze ho nabýti.

2. Jest již otřepané rčení, že všechny zákony mlčí v čas války, a jest pravdivé nejen, mluvíme-li o občanských, nýbrž i o přirozených zákonech, předpokládajíc, že vztahuje se to ne na ducha, nýbrž na jednání lidí, dle. hl. III. odst. 27. A míníme tu válku všech lidí proti všem, jaká jest v pouhém stavu přirozeném, ač ve válce národa proti národu jakási míra bývá zachovávána. Za starověku tedy byl způsob života a jako jakési hospodářství to, co zvali λυστρική, žití z lupu, jež nebylo ani proti zákonu přirozenému, (když tehdy věci tak se měly), ani beze slávy pro ony, již vedli je zmužile, ale ne ukrutně. Jich obyčej byl, že vzavše ostatní šetřili života a nebrali ni volů vhodných k pluhu, ni jakéhokoli nářadí hospodářského. Avšak to se nesmí tak chápati, jako kdyby byli vázáni zákonem přirozeným činiti tak, nýbrž že si hleděli své vlastní slávy v tom, aby pro příliš velkou ukrutnost nebyli podezříváni ze strachu.

3. Ježto tedy provádění přirozeného zákona jest nutno k zachování míru, a ježto k provádění přirozeného zákona bezpečnost jest neméně nutna, jest hodno úvahy, co skýtá takové bezpečnosti. Proto nelze si nic jiného vymysliti, leč aby každý si opatřil tak vhodné pomocníky, aby útok jednoho proti druhému se stal tak nebezpečným, že by oba považovali za lepší zdržeti se, než se utkati bojem. Ale především jest zřejmo, že souhlas dvou neb tří nemůže zaručiti také bezpečnosti, protože přidání se toliko jednoho neb několika málo ke druhé straně postačuje, aby učinilo vítězství nad pochybu jistým a dodalo mysli nepříteli, aby nás napadl. Jest tudíž nutno k zjednání vyhledávané bezpečnosti, aby počet těch, kdož umlouvají vzájemné přispění, byl tak veliký, aby přistoupení několika málo ke straně nepřítelově neukázalo se jim věcí dostatečné váhy pro zajištění vítězství.

4. Byť dále byl sebe větší počet těch, kdož sjednocují se na sebeobraně, neshodnou-li se však mezi sebou na nějakých znamenitých prostředcích, jak ji provésti, nýbrž každý-li nakládá svými snahami dle svého vlastního způsobu, nic nebude učiněno, protože rozděleni jsouce ve svých míněních budou si navzájem na překážku, nebo shodnou-li se dosti dobře o nějakém skutku pro naději na vítězství, kořist neb pomstu, později však pro různost ducha a rad, neb z řevnivosti a závisti, jež doprovázejí lidi přirozeně v jich boji, budou tak rozptýlení a roztříštěni, že ani si neposkytnou vzájemné pomoci, ani si nebudou přáti míru, leč by byli přinuceni k tomu nějakou společnou bázní. Z toho vyplývá, že souhlas mnohých, (který záleží toliko v tom, jak jsme vymezili již v předcházející části, že zaměřují všechny své činy k témuž účelu a společnému dobru), t. j. že společnost mající svůj původ toliko ve vzájemné pomoci nepodává oné bezpečnosti, které hledají ti, kdo sjednotí se a shodnou v provádění nahoře jmenovaných zákonů přirozených, ale že něco jiného musí býti učiněno, aby ti, kdo jednou vyslovili souhlas ve věci míru a vzájemné pomoci k vůli společnému dobru, byli bázní zdrženi projevovati potom zase svůj nesouhlas, kdykoli jich soukromý zájem ukáže se odchylný od společného dobra.

5. Aristoteles počítá mezi ony živočichy, jež zove státotvornými[1] nejen lidi, nýbrž různé jiné tvory, jako mravence, včely atd., kteří ač zbaveni rozumu, jehož pomocí mohou uzavírati smlouvy a podřizovati se vládě, nicméně souhlasně, t. j. za týmiž věcmi jdouce a týmž se vyhýbajíce, tak zaměřují své činy ke společnému účelu, že jich sdružení nejsou vydána žádným vzpourám. A přece jich sdružení není stát, a nelze živočichů těch tudíž jmenovati státotvornými, protože jich vláda jest toliko souhlas neb mnohé vůle sbíhající se v jednom předmětě, ne (jak je nutno při občanské vládě) v jedné vůli. Jest ovšem pravda, že u oněch tvorů žijících toliko smysly a žádostmi souhlas myslí jest tak trvalý, že není potřebí již ničeho k jeho zajištění a tudíž k zachování míru mezi nimi než pouze jich přirozené náklonnosti. Ale s lidmi má se to jinak. Neboť předně mezi nimi jest zápas o čest a přednost, mezi zvířaty ho není: odtud záští a závist, z nichž vzniká vzpoura a válka, jest mezi lidmi, nic takového mezi zvířaty. Dále přirozené žádosti včel a podobných tvorů jsou slučitelné a tvorové ti přejí si společného dobra, které se u nich neliší od jich soukromého. Avšak stěží považuje co za dobro člověk, který nemá nějaké přednosti v užívání toho, a to ve větší míře než v té, ve které jiní to mají. Za třetí oni tvorové, kteří nemají rozumu, nevidí vady neb myslí, že nevidí žádné, ve správě svých států, ale v množství lidí jsou četní jednotlivci, již považujíce se za moudřejší ostatních, usilují zaváděti novoty, a různí novotáři zavádějí je různými způsoby, což jest pouhý rozbroj a občanská válka. Za čtvrté, jakkoli oni nerozumní tvorové mohou užívati svého hlasu na označenou svých vzájemných citů, přece postrádají téhož způsobu slov, kterého nutně vyžadují ona hnutí v mysli, jimiž dobro jest jí představováno jako lepší a zlo jako horší, než v pravdě jest. Než jazyk lidský jest jako hlásnice války a vzpoury, a dochovalo se o Perikleovi, že mnohdy svými uhlazenými řečmi ohromoval, ozařoval a mátl i celé Řecko. Za páté nemohou rozlišovati mezi bezprávím a škodou, tak že se přihází, že pokud jest jim dobře, neviní svých druhů. Ti však lidé jsou obci nejvíce na závadu, kdo mají nejvíce času zaháleti, neboť nezápasívají o veřejné úřady, dokud nepřemohli hladu a zimy. Posléze souhlas oněch nerozumných tvorů jest přirozený, lidí toliko na základě smlouvy, t. j. umělý. Není tedy proč se diviti, je-li něco více potřebno lidem k tomu účelu, aby žili v míru. Proto souhlas neboli smluvní společnost bez nějaké společné moci, jíž jednotlivci by mohli býti řízeni pro bázeň z trestu, nestačí, aby založila onu bezpečnost, která jest žádoucí k provádění přirozené spravedlnosti.

6. Ježto tedy dohodnutí se mnoha vůlí na témž účelu nestačí, aby zachovalo mír a způsobilo stálou obranu, vyžaduje se, aby v oněch nutných věcech, jež týkají se míru a sebeobrany, byla toliko jedna vůle všech lidí. Ale to nemůže se státi, dokud každý nepodřídí své vůle vůli někoho jiného, buď totiž jediného člověka, buď sboru tak, aby, buď jaká buď jeho vůle, ve věcech nutných ke společnému míru byla přijímána za vůli všech lidí vůbec a každého zvláště. Schůzi pak mnoha lidí, kteří uvažují, co jest činiti a co nečiniti pro společné dobro všech, nazývám sborem.

7. Toto podřízení vůlí všech oněch lidí vůli jednoho člověka neb jednoho sboru se stane, když každý z nich se zaváže smlouvou každému z ostatních neodporovati vůli onoho jednoho člověka neb sboru, jemuž se podřídil. t. j. že neodpírá mu užívati jeho jmění a síly proti komukoli jinému, neboť, jak se má za to, stále podržuje právo brániti se proti násilí: a to sluje sjednocení. Rozumíme pak vůlí sboru vůli většiny těch, z nichž se skládá sbor.

8. Ač vůle sama není libovolná, nýbrž toliko počátek libovolných činů (neboť chceme ne chtíti, nýbrž jednati) a náleží velmi málo v úvahu a smlouvu, přece ten, kdo podřizuje svoji vůli vůli jiného, přenáší na tohoto právo na svou sílu a prostředky. Kdyby ostatni učinili totéž, tedy ten, jemuž se podřídili, má tak velikou moc, že pro hrůzu z ní může sloučiti vůle jednotlivců v jednotu a shodu.

9. Sjednocení takto utvořené sluje stát neb občanská společnost a také občanská osoba. Neboť je-li jedna vůle všech lidí, jest ji uznávati za jednu osobu a pro slovo jedna jest ji rozeznávati a rozlišovati ode všech jednotlivců jako mající svá vlastní práva a vlastnictví, takže ani žádný občan, ani oni všichni dohromady, (vyjmeme-li toho, jehož vůle zastupuje vůli všech), nesmějí být považováni za stát. Stát tedy (abychom podali jeho výměr) jest jedna osoba, jejíž vůle smlouvou mnoha lidí má býti přijímána za vůli jich všech, takže může užívati veškeré moci a prostředků každého jednotlivce k udržení míru a ke společné obraně.

10. Ač každý stát jest občanská osoba, přece každá občanská osoba[2] není stát. neboť může se přihoditi, že četní občané majíce dovolení od státu, mohou spojiti se v jednu osobu za vykonáváním určitých věcí. To budou pak také občanské osoby, na př. spolky kupcův a četná jiná společenstva. Ale nejsou to státy, poněvadž nepodřídili se vůli spolku prostě a ve všech věcech, nýbrž toliko v určitých věcech ustanovených státem a za takých podmínek, že jest dovoleno komukoli z nich vésti při před soudem i proti celku společenstva, což není nikterak dovoleno občanům proti státu. Takové společnosti jsou tedy občanské osoby podřízené státu.

11. V každém státě ten člověk neb sbor, jehož vůli každý jednotlivce podřídil svou vůli, jak bylo prohlášeno, má, jak se říká, svrchovanou moc čili vrchní vládu čili panství. Ta pak moc a právo vládnoutí záleží v tom, že každý občan přenesl všechnu svoji sílu a moc na onoho člověka neb sbor, a protože nikdo nemůže přenésti své moci přirozeným způsobem, ono učiniti znamená tolik, jako vzdáti se svého práva odporovati. Každý občan tak jako každá podřízená občanská osoba sluje poddaný toho, kdo má vrchní vládu.

12. Tím, co bylo řečeno, jest dostatečně ukázáno, jak a v jakých stupních četné přirozené osoby přejíce si zachovati sebe a ze vzájemné bázně sloučily se v občanskou osobu, již jsme nazvali státem. Ti pak, kdo podřizují se jinému z bázně, buď podřizují se tomu, koho se bojí, neb někomu jinému, na jehož ochranu spoléhají. Jednají dle prvního způsobu, kdo jsou poraženi ve válce, aby nebyli pobiti, dle druhého, kdo ještě nejsou přemoženi, aby nebyli přemoženi. První způsob má svůj počátek v přirozené moci a může býti zván přirozeným počátkem státu, posledni v úradě a zřízení těch, kdož se scházejí, což jest počátek z ustavení. Proto jsou dva druhy států: stát přirozený, tak na př. otcovský a despotický, a stát ustavený, který může býti zván též politickým. V prvním pán přibírá si občany, jak chce, v druhém občané dle své vlastní vůle ustanovují pána nad sebou, buď jednoho člověka neb skupinu lidí, pověřených vrchní vládou. Budeme pak mluviti nejdříve o státu politickém neb ustaveném a potom o státu přirozeném.


  1. Tak překládám na tomto místě známý výrok Aristotelův; příčinu toho udává souvislost textu. Pozn. překl.
  2. Co Hobbes zve osobou občanskou, sluje obyčejně u právníků osoba právní, mravní a. p. Pozn. překl.