Záhuba pohanův na Litvě/V.
| Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski | ||
| IV. | V. | VI. |
Zároveň s hradem Malborgem rostlo i městečko, které pod jeho ochranou a jeho zdmi povstalo. Jako i jinde na nově podmaněné zemi skládalo se všecko jeho obyvatelstvo z příchozích z rozličných krajin německých: od Rýna, z Durink, ze Saska, z Francka, z Bavorska atd.
Známo, že řád sám, který z počátku přijímal toliko Němce a šlechtice z nejzámožnějších rodin, stal se později z větší části sborem lidí, kteří buď doma neměli čeho ztratit, anebo byli ducha neposedlého, neustáleného, který se hnal do válek a výbojů. Tak i sama osada městská skládala se z různého lidu ohnivěho a dobrodružného ducha, jenž přicházel do pohanských krajův zbohatnout a se povznést. Mnozí knižata, jako nynější veliký mistr Luder, když do řádu vstupovali, táhli za sebou své služebné lidi. řemeslníky svého kraje. Ti dostávali darmo pozemky, řád poskytoval jim pomoci při stavbě, uděloval jim výsady a povolil jistou samosprávu.
Německé rytířstvo vznešenějších rodin, křižovníci a hosté jejich potřebovali v každý čas zručných řemeslníků platnéřů, zbrojířů, zlatníků a jiných rukodělníků, jakých v divokém kraji nalézti nemohli. Tak osazovalo se město, nejprv pracovitými Němci, za těmi však přicházeli též zahaleči, kteří doufali nalézti výživu způsobem jiným, než k jakému řád zjevně se přiznával. Dostavili se i zpěváci, blázni a jiná chasa všeho druhu, načež ze zámku pohlíželo se skrz prsty. Povstaly veselé hospody, jedny na oko pro čeládku a knechty, jiné pro kupce a pocestné, a co se v těch pokoutně dálo, toho si městský šoltys nehrubě všímal. Jeden druhého nevyzrazoval, neboť každý sám se bál vyzrazení; základem života toho bylo vzájemné shovívání.
V zámku po celý čas vládla zdánlivě přísná řehole, jakkoli častěji zmírněná; mimo zámek sobě křižovníci počínali svobodněji. Kdežto uvnitř hradu žádná ženština, byť i věku pokročilého, nesměla se ukázati, zdržoval se jich ve městě pod rozličnými názvy a záminkami veliký počet.
Rytířstvo, pokud meškalo na hradě, vycházelo si na všelijaké lovy k Nogatu, projíždělo koně, podnikalo výlety; vracejíc pak se nezřídka zastavovalo se ve městě, což nebylo žádným tajemstvím, ale prozrazovati bílé pláště nikdo se neopovážil. Nižší šlechta, která se tou dobou již různila plášti šerými, ačkoliv řád ji považoval za rovnou staršině, nesměla sobě tolik dovolovati, jsouc přísněji držána.
K uvolnění řehole ve prospěch vznešenějších přispívaly několikráte do roka přicházející celé zástupy křížových hostí z Anglie, Francie, z Němec i z jiných zemí. K vůli vítaným těmto příchozím — neboť od nich dostávalo se řádu mnohých zásob — sestavovány stoly, strojeny hostiny a zábavy, pořádány turnaje a lovy. A poněvadž oni nebyli povinni říditi se pravidly řádovými, řehole vyhovovala jejich žádostem. Za pobytu hostí byla staršina osvobozena od zachovávání jejích předpisů, a po jich odjezdu navyklý jednou obyčej trval dále.
Světští lidé přinášeli s sebou rozpustilé řeči, nejeden přiváděl s sebou na křižáckou výpravu četnou služebnou družinu, která zůstávala v městě a někdy se tam i usazovala. Obyvatelstvo bylo tu zcela jiné, nežli ve městech povstalých z jiných poměrů. První místo zaujímali umělci, řemeslníci a rozliční rukodělníci; po nich přicházeli takoví, kteří jako nečistí cizopasníci od lidských slabostí se živí.
Hospod všelikého druhu byl počet nesmírný, od takových, kde se knechtove pivem opíjeli, až do těch, které bílým pláštům posluhovaly výtečnými pigmenty, t. j. silnými víny oslazenými a kořeněnými. Objevil-li se takový pigment všedního času na stole rytířském, dálo se to jen v malém kruhu a v míře, jakou předpisovala řehole; v hospodách dávali ho tolik, co kdo zaplatil.
Konečně bydlili ve městě i takoví lidé, jichž povolání a zaměstnání nebylo nikomu dobře známo. Vydávali se buď za příbuzné jiných měštanů anebo skrývali se za něčí ochranu.
K takovýmto záhadným bytostem, již dávno v Malborgu usedlým, náležela též Gmunda Lewenová, žena již nemladá, vydávající se za pokrevnou jednoho z bílých pláštův, Siegfrieda von Ortlopp. Tento Siegfried, muž nyní již věku vysoko pokročilého, vysílený, požival pro dávné zásluhy své veliké vážnosti v řádu. Tato vážnosť byla mocnou záštitou domu paní Gmundy, jenž uprostřed města stál sám pro sebe jak ostrov, neodvislý jak od šoltyse tak od místní správy, kteří na něm ničeho neměli pohledávati, ani do jeho záležitostí míchati se nesměli.
Dům ten navštěvoval nejenom starý Siegfried, nýbrž chodili tam i jiní křižovníci, bavíce se tam vesele někdy až do pozdní doby. Kdežto v zámku vrhání kostek i každá jiná hra kromě vrchcábů a šachů zakázána byla, věděli všichni, že u Gmundy stály zjevně kostky na stolech a že hráváno tam náruživě. Taktéž bylo křižovníkům zakázáno meškati ve spolecnosti ženských, ale tu jich bylo vždy plno. Gmunda Lewenová měla u sebe vždy dvě nebo tři sestřenice, přicházející z Němec, která se občas objevovaly a zase zanikaly; pak držela četnou čeled ženskou, již chovati jí nikdo nebránil.
Stará hospodyně vypadala velmi vážně. Tvář měla hrubou, vráskovitou, ústa scvrklá. pokládána pak byla za paní v domácnosti své velmi přísnou. Když někdy objevila se mezi vraty svého domu v bílém naškrobeném čepci, široce nad hlavou rozepjatém a spadajícím až na ramena, v černé sukni třepením lemované, s váčkem a svazkem klíčů za pasem, měšťané mimojdoucí klaněli se jí až k zemi, a měštky pozorně si prohlížely její výstroj, rády ji následujíce v tom, co jí přicházelo z Německa.
V kostele, jejž Gmunda velmi horlivě navštěvovala, měla své klekátko, aksamítem potažené, nejblíže u oltáře, a když se k němu ubírala, všichni před ní ustupovali. Při chůzi šustila sukněmi a cinkala řetězy a náramky, kterých měla na sobě vždy plno.
Věděliť měšťané, že skrze ni a Siegfrieda v zámku u mistra vše, co jen chtěla, poříditi mohli. Moc její byla již tak upevněna, že, jakkoli přísnější, jako Bernard, nechtěli jí znáti a časem s ušklebkem o ní se vyjadřovali, nic jí doposavad již za třetího mistra ublížiti nemohli.
Dvůr Gmundin stál ve městě samém, nedaleko nového kostela, ale tak osamotnělý, ohrazený a dřívím ukrytý, že nesnadno bylo vypátrati, co se v něm děje. Hlavními vraty z ulice málokdo do něho vcházel, ale měl po stranách dvě fortny málo patrné, které zřídka byly zavřeny. Večer i často po nařízeném uhasení ohně ještě u Gmundy se svítilo, ale nikdo jí proto nesměl napomínati. Slovem, bylo to hnízdo privilegované.
Již pět let uplynulo od té doby, co z vítězné výpravy na Litvu, v které mimo strašlivou seč mnoho mladého lidu bylo zajato, přivedeno bylo do Malborgu několik a deset sirotkův, určených za otroky. Byli to, jak praveno, samí hoši, a jenom náhodou nalézalo se mezi nimi děvče desetileté — Baniuta, o které dle zbytků roztrhaného oděvu, dle jemné pleti a zlaté stužky do vlasů vpletené lze bylo se domýšleti, že jest to dítě zámožnějších rodičů.
Z počátku, když Baniuta se objevila, surovějši starší křižovníci s křikem doléhali na to, aby nečisté to stvoření, byvši pokřtěno, bylo přímo zabito a neživeno. Starý Siegfried slitoval se nad plačícím a ustrašeným děckem, a vyrvav je z rukou katanů vymohl si dovolení, aby je směl dáti na vychování Gmundě, která, ač nerada, uvolila se živiti je jako psa při kuchyni.
Především dívku násilně pokřtili, davše jí jméno Barbora dle patronky řádu, který choval její ostatky. Gmunda s vnitřním odporem přijala na vychování to stvoření, jež považovala za divokou bytosť, která se nikdy nedá ochočiti.
Skutečně měla Baniuta způsoby docela jiné nežli děti měštanské. Na rozdíl od jiných děvčat svého věku byla nekonečně zchytralejší, smělejší, všímavější a v divokosti své neskrotitelná; obzvláště pak vyznačovala se pýchou a urputností. Bitím a trestáním nic nebylo možná při ní poříditi. Jsouc bita padala bolestí v mdloby, ale zatínala zuby a nevydávala ani nářku. Neučíc se uměla náhodou anebo zvláštním pudem mnohé věci, kterým se lidé divili.
Velmi obratna a silna dovedla se jak kočka vydrápati na nejvyšší strom, přelézti plot, vyhrabati v zemi jámu a v ní listím se přikryjíc schovati se, aby jí nenašli. S nejdivočejšími zvířaty byla známa jako se svými — žádného z nich se nebála. Později, když poněkud přivykla novému živobytí, vodila nejdivočejší koně křižovníkův, umějíc lépe s nimi zacházeti nežli knechtové.
Když ji počali učiti rozličným ženským pracím, potřebovala méně času nežli jiné, aby je sobě přisvojila, jevíc neobyčejnou zručnosť, ale ochotnosti k nim neměla. Seděti v zamčeném pokoji bylo pro ni mučením; kdykoliv jen mohla, utekla na dvůr, a častokráte, když zmizela, našli ji na stromě mezi větvemi, anebo tak skrytou mezi jmelím, že jí nebylo viděti.
Nemohouce přirozenosť její předělati musili jí zvykati, a kdežto byla velice pracovitá a v domácnosti užitečná, ano vzrůstajíc čím dále tím sličnější se stávala, Gmunda pomalu k ní láskou přilnula. Mužští, kteří ji někdy spatřili na dvoře, divili se její neobyčejné kráse, jakkoliv se nic nestrojila, obléci pak ji podle německého kroje bylo velmi těžko. Dlouho jen bosa chodila, v zimě i v létě, ničeho nechtíc na nohy vzíti. Sukni též nechtěla obléci, chodíc v košili a v kožíšku, vlasy majíc ve dva dlouhé vrkoče spletené; co šperk měla zalíbeni jen v jantaru a v korálech, snad proto, že jí připomínaly dětský věk. A že o taková zrnka měla nouzi, tož často ze hlohu, z jahod, z kvítků sobě navlékala jednodenní náhrdelky. Tak i ze všelijakého listí, jen když bylo zelené, svíjela si věnce na hlavu. Podivnou náhodou stalo se, když ji zajali, že ten, co jí snímal šperk, nevšimnul si mosazného prsténku na její ručce. Později ho Baniutě nevzali, a když ruka její zhruběla a on jí byl těsný, nosila jej na šňůrce navlečený pod košilí na krku.
Německá děvčata posmívala se jí, škádlila ji, přezdívala jí divoká kočka, ale velmi jí záviděla krásu, chytrost a sílu. Drobná, útlá, mrštná, slabounká na pohled zdvihala Baniuta ohromné tíže, a udeření malinké její ručky rovnalo se ráně kamenem. Té mluvě, kterou kolem ní švandrčili, musila se naučiti; ale marně usilováno o to, aby zapomněla litevsky. Skrývajíc se usedala v koutech, zpívala písně a mluvila sama k sobě tím jazykem, kterému jí byla učila matka.
Chodila do kostelu i musila se modliti, ale všichni znamenali při ní, že se neodřekla svých bohů. Stálať v kostele jak zaražena, i vykrádala se z něho jak mohla. Slovem, bylo to stvoření neskrotitelné, jenom na pohled uhlazené, které zdálo se vyčkávati chvíli, aby uprchnouti mohlo do lesů. Pět let uplynulo od té doby, co ji přivedli, z dítěte dospěla na sličnou dívku s velikýma modrýma očima; a v tom čase přisvojila si co jen mohla od Němkyň; ale to, co přinesla s sebou, nezapomněla, aniž se toho odřekla. Rozumem a bystrostí daleko vynikala nade všecka děvčata sobě rovná.
V prvních letech Gmunda a její sestřenice snažily se doptati na ní něčeho z její minulosti… ale děvce potřásalo hlavou, pravíc, že se nepamatuje na nic kromě toho, že ji polapili, odvedli a zbili. Z těch dob jí zůstala na pravé ruce jizva od rány, na kterou pohlížela každý den, jakoby ji chovala na drahou památku. Poslušna, chápava, časem, když byla unavena, lhostejně lahodna, Baniuta srdcem k nikomu nepřilnula, s nikým důvěrně neobcovala, na nikoho si nestěžovala. Na ty, kteří byli okolo ní, hleděla potąjí s nenávistí a s odporem.
Při vší své divokosti a podivném vzhledu dívka krásou a půvabností tak všecky okouzlovala, že mužští nemohli se ani dost vynadívati na ni a Gmunda již hněvala se na takove obležení. Baniuta dokonce se nikde nevtírala, nejraději pobývajíc někde v koutku; ale jako služebná musila i často vycházeti, třeba proti své vůli.
Co se má státi s tou Litvankou, která se nedala předělati na Němkyni, nikdo nevěděl. Zatím všichni lidé oči své na ní pásli, ano sám starý Siegfried, ke všemu zlhostejnělý, když jej obsluhovala, ani očí s ní nespouštěl.
Jakým způsobem Rymos, jenž časem u některého bělopláštníka zastával místo pacholka, seznámil se s Baniutou, snadno lze uhodnouti. Když jednoho dne dlouho držel koně pod parkánem dvoru paní Gmundy, chtěla tomu náhoda, že děvče na druhé straně v křoví ukryté, používajíc chvíle kdy ve dvoře na ně nevzpomínali, zpívalo sobě polohlasem litevské písně. Rymos, jakmile uslyšel nápěv, s tlukoucím srdcem přitlačil se ku parkánu, a kořistě z chvíle pomlčení polohlasem zazpíval sloku známe sobě národní písně.
Baniuta vykřikla a v okamžení byla již nahoře na parkánu a všecka rozechvělá pohlížela dolů. Rymos, jak šílený oči na ni upřev, radostí div že nezapomněl na koně. Krátkými slovy pověděli sobě všecko, co pamatovali… Baniuta, zaslechnouc že ji volají, sklouzla s plotu a zmizela. Od té doby Rymos všelijakým chytrým způsobem dotíral se ke službě při koních ve dvorci, v parkáně pak nalezen lopuchem ukrytý otvor, kterým pohodlně mohli spolu rozmlouvati, kdykoliv děvčeti bylo možná se odprázdniti.
Oba dva s velikým zalíbením napájeli se zvukem zakázané mluvy, která jim byla nejdražší. Rymos zamiloval si dívčinu, ona smála se mu. Bylať příliš hrda, příliš krásna, příliš mlada, aby chudý, ušpiněný, zbědovaný hošík mohl v ní vzbuditi něco více nežli politování. Ale mluvili spolu o Litvě. Baniuta mnohem lépe na ni se pamatovala, i učila jej tomu, co byl zapomněl, o bozích, obřadech, posvátných pramenech, domácích obyčejích, a napomínala jako stařena nějaká, aby nebyl vrtkavým, neodříkal se ani nezapomínal.
Rymos byl by se do ní na smrt zamiloval, s již schylovalo se k tomu, ale při prvním dvojsmjslném slově děvče zakabonilo se i nechtělo ho poslouchati. „V otroctví není lásky!“ pravila; „srdce jest zamčené.“
„Tedy tě pojme nějaký Němec; neboť ti ostří si na tebe zuby.“
„Nechť ostří, ale mne z nich žádný neukousne. Vrátímť já se k svým, zajisté se vrátím, a tam otec nebo matka dají mi takového ženicha, jaký mně přísluší, který bude seděti na vysokém hradě a vládnouti nad rozlehlým krajem.“
Tak děvče blouznilo; Rymos byl jí sluhou, nevolníkem. Ráda měla jej okolo sebe, neboť s ním jediným mohla rozmlouvati řečí zapovězenou. Zpívajíce pak spolu písně plakali obadva.
V domě Gmundině počalo se Baniutě pomalu nelíbití. Dříve mívala více svobody, ač práci těžší: dorůstajíc zproštěna byla skutečné práce, ale volána ku posluze v komnatách a přinucena strojiti se, a Němci, přicházející na pigment a na kostky, vždy milostnějšíma na ni pohlíželi očima.
Mezi paní a služkou, která nechtěla se uměle fintiti, když posýlána do komnat posluhovat hostem, přicházelo ke sporům. Baniuta mlčíc odporovala, stará paní políčkovala a plísnila ji. Ale nižádným způsobem nebylo jí možná přemoci vzdorovitost své služky. Večer, když bývalo hlučno v pokojích a ona schvalně posýlala Bauiutu do některého, kde myslila, že Němci na ni čekají, nižádnou mocí jí tam nemohla dostati. Jiná děvčata, Němkyně, třeba tomu byla ráda, přece se jí vysmívala — onu mlčela.
O všem tom, co se tu dálo, dověděl se Rymos od ní, a když mu to vypravovala, on skřípal zuby jako divoké zvíře.
„Tam na svém zámku,“ pravil zlostně, „kdyby někde fěrtoch spatřili ležeti, utíkají a žehnají se jako před zlým duchem — ale zde jim všecko dovoleno, a na vojně počínají sobě jako dobytek.“
Jednou večer, když mladý pacholek, jak obyčej měl, příkradl se k svému kunigasovi, nemaje mu již co vypravovati počal mu povídati o Baniutě. Podobně již dříve byl vypravoval této o svém kunigasovi, a Baniuta potom neustále s velikou zvědavostí na něho se vyptávala.
Jiří, vychovaný od dětinství dle přísných pravidel řeholních, o ženských málo co slýchal, a ještě méně jich vídal. Ale žena z klášterních zdí vypovězená bývala vždy jedním z nejoblíbenějších předmětů kuzatelům, kteří hromovali proti ženám, dávajíce výstrahu před jich osídly a varujíce přede všemi styky s nimi. Mniši křižovničtí mluvívali o nich často, když rytíři na výpravach svých vydáni bývali všelikému pokušení, neboť jim náleželo ozbrojovati je proti nim. Nejvíce slýchal Jiří o ženských v kostele, a to, co věděl o nich, pocházelo nejvíce z tohoto zřídla.
Ženu představoval sobě Jiří co bytosť chytrou, zvrhlou, co společnici a pomocnici Satauovu, číhající na to, kterak by člověka připravila o jeho spasení, nadanou dary kouzelnými, mající sílu démonickou u půvab hada oběť svou uspávajícího. Živých žen viděl málo držán jsa od dětinství uvnitř těch zdí, kam přístup jim byl zakázán. Na obrazech v kostele světice a mučenice, které tenkráte nejvíce byly ctěny: Barbora, Kateřina, příbuzná mistra Ludera svatá Alžběta, vypadaly dosti slušně, jakkoli malovány rukou neobratných mistrů. Rodička boží objevovala se v podobě hrubé a smutné. Ze všech těchto pomíjejících dojmů a význaků utvořila sobě obraznosť Jiříkova cosi podivného, dělíc veškeré pokolení ženské na dva zástupy: svatých rekyň a - pomocnic Satanových. Jiří bál se zenštin a zároveň byl žádostiv je seznati.
V pozdějším vypravování Rymosově ženská dle názoru pohanského zcela jinak se představovala. Byla to věrná společnice mužova, jeho pomocnice, na jejíchžto bedrách i rukou spočívalo celé břímě domácnosti; za mládí veselé děvče u studánky s písní v ústech, potom neunavná hospodyně a matka, jakmile nad ní odzpívána svatební píseň. Litevské ženy Rymosovy měly pro Jiřího daleko větší půvab nežli nedostupné světice kostelních obrazův a hrozné Dalily a Jezabely kazatelův.
Nejenom v tom ohledu hluboko dojímaly Jiřího rozmluvy s Rymosem, nýbrž vůbec v něm zakalily dávné jasné náboženské představy a přijaté pravdy křesťanské. Právě tak jako žena litevská zápasil v něm i náboženský svět litevský s tím, jejž viděl na hradě křižovnickém. Ku pohanům táhla jej krev a přidušené vzpomínky mladosti; avšak i veliké jasné nauky evangelické, ku kterým byl přilnul, nezdály se mu méně vábnými. Oba světy, jakkoli zápasící spolu a sobě odporné, usilovaly spolu se smířiti a dohodnouti.
Bohové Litvy, všude bydlící, důvěrně obcující s lidmi, v tisícerých podobách jim se ukazující, uchvacovali jej; avšak i onen Bůh jediný, jenž trpěl za svět, vycedil krev svou, kázal odpouštěti všem a milovati své nepřátely jako bratry, byl ještě jeho Bohem. Nechtěl se odříci ani oněch ani tohoto, který přece vítězil a panování své nad celým světem rozšiřoval.
Pochybnosť však vznikala v duši Jiřího, když nauku evangelia, tak dokonalou a žádného vykrucování nepřipouštějící, porovnával s jednáním sluhů Boha ukřižovaného, kteří nosili znak jeho na prsou. Komuže kdy odpouštěli křižovníci? Kohož oni jako bratři milovali? Jiří nechápal té zuřivosti služebníků pomýšleje na jejich pána. Připadal na divné myšlenky a výklady. Což bylo právo jiné a život jiný? Z dětinského rozjímání takového rodilo se pochybování a lhostejnost; on nechtěl ani mysliti na to, čemu nemohl rozuměti.
Jindy vždy ochoten k modlitbě nyní ji počal Jiří zanedbávati. S poznáváním jazyka i písní, též obyčejů jemu líčených, které podivným způsobem zdály se mu býti jako upomínkami na věci jemu někdy známé a povědomé, vzrůstala v uěm denně vroucnější láska k Litvě i touha po ní a žádosť vrátiti se k svým.
To však zdálo se býti naprostou nemožností. Ani Rymos ani Jiří nebyli dostatečně povědomi kraje a cest, aniž věděli, jakým způsobem by se odtud mohli vykrásti. Šventas, který je nyní častěji navštěvoval, zamilovav sobě kunigasa neměl vroucnějšího přání, nežli kterak by mu pomoci mohl, byť i s největší obětí se své strany; ale žalostně vzdychal, že nevidí možnosti vyrvati se z rukou křižovníků. Osnovány nejodvážnější, nejpodivnější plány, vymýšleny nejnesmyslnější, z báchorek vzaté způsoby útěku; ale Šventas nade vším vrtěl hlavou u pohrdlivě si odplivoval.
Rymos, když byl samoten s Jiřím, vypravoval mu o Baniutě a učil jej všemu, co ta mu povídala, umějíc a pamatujíc mnohem více nežli on. Ustavičnými rozmluvami o Baniutě, kterou mu živě líčil, mladík konečně vzbudil zvědavosť kunígasovu v nejvyšším stupni. Ukojiti ji nenaskytovala se žádná možnosť.
Špitálník, jenž bedlivým okem stopoval známky choroby jinochovy, znamenal při něm jistou proměnu k lepšímu. Jiří byl sice nepokojný, rozčilený, ne svůj; ale síly vracely se mu, i bylo v něm opět trochu života, jakkoli chorobného.
Špítálník raději to viděl nežli dlouhou bezcitnosť, které nade všecko se obával. Kdyz nejprv zase tázal se ho Bernard na zdravotní stav Jiřího, odpověděl určitě:
„Choroba zdá se býti vysílena. jest v ní změna, a to již jest mnoho. Potřebí teď pomýšleti na to, kterak zabrániti, aby se zlo nevrátilo. Není pochybnosti, že příčinou nemoci byl předešlý způsob živobytí, tuze přísný pro mladý věk; raďte nyní, co s ním počíti. Starcům svědčí odpočívati na hradě mezi zdmi, mladíkům v nich růsti příliš těsno.“
Bernard nic neodpovídal, neboť ničeho nepočínal bez náležiteho rozvážení; avšak bylo viděti, že rady tě lehce nevážil.
Moci měl dosti, aby mohl o Jiřím rozhodovati. Vystoupení velikého mistra Ludera a veřejná důtka Bernardovi udělená ukázaly se hned druhého dne co pouhý politický obrat nového náčelníka řádu.
Ráno poslal Luder kompana svého pro Bernarda. Ten poslušně ihned šel, vysoko ceně kázeň řádu, z níž nechtěl se vytrhovati. Možná že nadál se od mistra mezi čtyřma očima nového a přísnějšího napomenutí; ale nalezl jej v lahodném rozpoložení. Luder, včera tak nevlídný, přivítal jej upřímně u zamknul dveře komnaty své, aby jich nikdo neposlouchal.
„Bratře Bernarde,“ pravil, vy jste sloupem řádu, znáte potřeby jeho a víte nejlépe, kterak se u nás všecko vede. Vy jste padl v oběť za jiné, ač nevinně. Musil jsem vás, který máte zásluhy a požíváte úcty, pokárati za zjevnou samovolnosť, abych naučil jiné šetřiti mé vlády. Vysvětluji vám jednání své, neboť nechci, abyste mne pokládal za člověka nespravedlivého. Z toho vyrozumíte, co jsem učinil a proč jsem tak jednal. Skládám ve vás naději, že tak jako za předchůdcův mých také za mne sloužiti budete prospěchům řádu. Jest potřebí, aby velice uvolněná řehole podrobena byla přísné kázni. Nelekámť se já osudu Orselenovu, ani dýky vrahovy; život můj jest v rukou božích; a kdyby bylo potřebí krve, proč bych jí neměl vyliti? Ale něčeho jiného se lekám, urputnosti a nešetrnosti téže staršiny, která mne vyvolila, ne pro mé zásluhy, ale pro moje jméno, a která nyní doufá, že se jí odměním za to bezkázní. Vy, skromný pracovníku,“ doložil vztáhna k Bernardovi ruku, „pomáhejte mně, ale nedávejte na sobě znáti, že jsme spolu srozuměni.“
An Luder takto mluvil, rysy jeho tváře, včera tak bezvýrazné a obyčejné, rozjasnily se rozumem i nadšením, jež zdál se ukrývati před obecností.
„Máme velikou úlohu, bratře Bernarde,“ doložil vzdychna, „neboť jako u templářů, kteréž zasáhl prst boží, také u nás pravidla řeholní jsou zkřivena, porušena a rozpustilými obyčeji přestoupena. Předně u nás není pobožnosti, nemáme Boha před sebou, a odtud plyne všecko zlé. Rytíři jsme až přes příliš, řeholníky příliš málo. To, co nám býti mělo spásou, proud cizinců, přízeň celého světa, který se k nám hrnul a hrne, pomalu nás hubí. Na deset statečných a pobožných rytířů přibývá k nám sto rozpustilých lupičů, kteří si libují válku s pohany, v níž všecko jim dovoleno. My ještě musíme je čestně přijímati, hostiti, napájeti, a oni nám přinášejí nákazu. Vy, bratře Bernarde, pracujte po starém způsobu, přihlížejte, poslouchejte, čiňte čeho třeba, aby řád neklesl, a v čem budete žádati ode mne podpory, s tím přicházejte ke mně potají.“
Potěšený Bernard poděkoval se za důvěru a vysvětlení Luderovi, který v tom zaslechnuv kroky blížícího se kompana ihned změnil ton a propustil rytíře nevrle mruče. Bernard, v mysli své utužen, počal znovu svou neviditelnou práci.
Ale jak jeho tak i mistrovy podniky k zabránění rozkladu v řádu byly docela bez účinku. Při nejlepší vůli a upřímné péči jednotlivců o prospěch řádu celý život křižovníků, válečné to řemeslo, a ustavičná potřeba dobývání a přivlastňováni sobě vždy dalších krajův k získání vhodných a bezpečných hranic, naučil je přetvářce, ošemetnosti a ukrutnosti v politice, a z politiky přešla ta nešvara v pospolitý život. Násilí, činěně mravnosti v jednom oboru, má za následek nešetření jí také v jiných. Nešetřeno smírů, rušeny smlouvy, neplněno slovo ani sliby, činěné Polsku, Litvě, pomořským pánům; kterak měla zachovávána býti řehole řádu a práva méně důležitá? Řád založený jakožto špitální mohl se udržeti, stav se výbojným ve jménu Kristově káral ze lži učení toho, jejž vyznával. Zárodek rozkladu spočíval již v samé nestvůrné jeho povaze.
Bratr Bernard po pošetilě zprávě Šventasově ještě několikráte o to se pokusil, zdali by z něho něco nevydobyl; konečně shledav jej hloupým a vzdorovitým, nepomýšlel více na to.
Jiřího však považoval vždy za nástroj, kterého by se dalo použiti ve prospěch řádu. Kterak, to sám ještě dobře nevěděl. Vychován ve víře křesťanské, jejímž horlivým vyznavačem býti se zdál, mohl na svobodu propuštěn jakožto apoštol zanésti křesťanství na Litvu. Místo krvavého výboje mohl řád jeho pomocí nabyti přívrženců a spolčenců. Takové apoštolováni zdálo se Bernardovi býti nejzdravější a nejlepší politikou, jakkoliv celkem nesrovnávalo se s obecným smýšlením a obyčeji křižovníkův.
Ale čehož odvažoval se takovým pokusem! Bedlivě vše uváživ Bernard sám konečně jal se o tom jaksi pochybovati, zdali by Jiří na svobodu propuštěn nepodlehl vlivu rodného okolí a nezradil řád. Vychován zde a pouhým viděním ve mnohé tajemství řádu zasvěcen, zdaž nemohl státi se jemu nebezpečným a škodlivým?
Křižovník váhal, po dalším pak rozmýšleni umínil sobě, ještě déle Jiřího připravovati, především pak osobním působením vštípiti mu lásku k řádu.
Dověděv se od Silvestra špitálníka, že jinoch se pozdravuje, křižovník ještě téhož dne odebral se k němu. Skutečně shledal při něm změnu. Tváře jeho rděly se slabým ruměncem, Jiří byl čilejší a méně v sebe zaryt.
Bernard, vzezření obyčejně přísného, naproti tak nadějnému vychovanci svému utvářil obličej svůj co nejlahodněji a nejsladčeji. Usednuv pln sebedůvěry na touž lavici v okně naproti němu, na které měl obyěej sedávati pod večer Rymos, počal s ním rozmluvu tonem otcovským, velmi laskavě mu domlouvaje.
„Vidím,“ pravil, „že vám skutečně jest lépe. Díky Bohu za to! Věřte mně, že mám dobrý úmysl s vámi a že od vás mnoho pro řád očekávám; rád bych mu ve vás vychoval mocnou podporu. Ti, co ze světa přicházejí k nám, vždy z něho sem všelicos přinášejí, což jim teprv třeba se sebe setřásti a smýti. Vám Pánbůh dopřál, že jste zde od dětinství vychován, ochráněn od zhoubných vlivův.“
Jiří poslouchal s očima sklopenýma. Bernard znamenal, že počal k výrostkovi mluviti příliš s vysoka, i obrátil v tu chvíli řeč jinam.
„Snad je vám v těchto zdech, kterým jsme my staří zvyklí, smutno a dušno,“ pravil. „Mluvte, churavcům se mnoho dovoluje.“
Jiří pozvedl oči, usmívalať se na něho naděje poněkud větší svobody. Jakkoliv ještě netroufal si odpovědéti, mohl Bernard znamenati, ze se dotknul struny, která se zachvěla.
Toho času jiz vedle samých řeholníků, vedle německých měšťanů a rolnických osadníků, přivolaných k zalidnění podmaněné země, jejíž obyvatelé byli buď v oběť válce padli anebo se rozprchli, přicházelo z rozličných německých krajin mnoho chudší šlechty. kterým řád uděloval v leno pozemky Až do té doby již bylo se několikadeset rodin usadilo kolem Malborgu, Královce i po krajích. První tito příchozí: Binauové, Mulové, Stubechove, Brandisové, Muckenbergové, Ewerové a j.. volili sídla svá poblízku hradů, které je chránily proti nájezdům.
Mezi Malborgem a Žulavami, v neveliké vzdálenosti od města, seděl na dvorci svém, Binaufeld zvaným, jeden z nejprvnějších kolonistův. Ditrich von Biunau, na kterého nyní Bernard připadl. Zdálo so mu, že svěře Jiřího Binauovi, aby si u něho trochu volněji oddechl, bude ho míti dosti blízko na očích; že jinoch tam se pozdmví a v žádné nebezpečenství vydán nebude.
Ditrich von Binau se ženou ne mladou a dvěma syny, kteří mu při hospodářství pomáhali, bydlel nezcela hodinu cesty od hradu. Za všecko jsa povinnován řádu — neboť byl přišel chud s jediným toliko vozem a skrovným nábytkem, a nyní již měl značné hospodářtví — byl starý Ditrich ochoten ke všelikým službám. Jiří mohl u něho pobyti, zotaviti se, aniž mu bylo čeho se obávati.
„Víš co?“ pravil konečně Bernard. „Myslím, ze nebude na škodu, pustiti tě trochu na venkovské povětří. Chceš-li, promluvím s Binauem, který má pod městem manský statek, aby tě přijal na nějaký čas. Mladí jsou přátelé honby, můžete si spolu vycházeti na lov; starý, ač neumí ani číst ani psát, viděl mnoho světa.“ Při slovech těch pohlížel křížovník Jiřímu do očí, a vida nesmělý, ale vděcný jeho vzhled spěšně doložil: „Jste-li s tím srozuměn, požádám mistra za svolení, a když to starému Ditrichovi oznámím, bude vás chovati jako vlastní dítě.“
Jiří zarděl se, vstal a poděkoval toliko. Bernard zaradovav se bez odkladu odešel.
Skutečně trochu té svobody v první chvíli nemálo jinocha rozjařilo. Myslil že jí bude moci použiti, k čemu, to ještě s jistotou nevěděl. Snad k útěku, o kterém blouznili a se radili. Teprve při dalším rozvažování zpomněl si Jiří, že se bude musit rozloučiti se Šventasem i Rymosem a že znova se nalézati bude mezi samými Němci, jichž den ode dne více nenáviděl. Ale již nebylo možná vzíti slovo zpět. Ostatek dne minul vážným rozmýšlením a zápasem se samým sebou až do večerní návštěvy Rymosovy. Šventas toho dne nemohl se odprázdniti k svému kunigasovi, ačkoli by ku poradě byl potřebnější býval nežli chlapec.
Při první zmínce Jiřího, ze nejspíše odjede do Binaufeldu, Rymos zoufanlivě vykřikl i počal lomiti rukama. Ale vkrátce zpamatovav se shledal a též Jiřího poučil, ze to poslání na ves tak blízkou u Malborga mohlo míti své výhody.
„Kunigase můj,“ pravil, „Binauové nebudou vás držeti v nevoli zamčeného, neboť vás tam posýlají, abyste okřál. Oni mají rozsáhlé polnosti v okolí a na ních mnoho práce; ve dne v noci pilně sobě hledí hospodářství. Vy budete moci jezditi a choditi kam se vám jenom zachce. A kdož vám zabrání přicházeti do města, do Malborgu?“
Jiří měl zámysl jiný, chtěltě vyžádati si ku posluze pachole a vybrati si k tomu Rymosa. Ale zpomněli sobě oba, že by taková žádost mohla vyzraditi jejich tajemství. Rymos se ulekl, Jiří váhal.
Potají se z hradu vykrásti do Binaufeldu bylo hochovi těžko, Šventasovi, mnohem zkušenějšímu a prohnanějšímu, mohlo se to snadno podařiti. Alespoň jeho návštěvy mohl se Jiří nadíti. Záleželoť mu na zachování sobě obou těchto sluhů, s kterými spojovala jej takořka jedna krev a jedna láska. V ně skládal svou naději, vida je kolem sebe, necítil se tak opuštěným. Rymos zaklínal se mu Perkunem a všemi bohy, které znal, že mu zůstane věrným, a v čas potřeby že hotov jest podstoupiti pro něho všecko.
Druhého dne ještě nebylo řeči o jízdě do Binaufeldu. Jiří povstav s lože přecházel po komnatě. Silvester přišel k němu s úsměvem na tváři, i nalezl jej tak příznivě změněného, že umínil si nejhorlivěji podporovati záměr Bernardův, o kterem měl povědomosť.
Bernard chystal vše k výpravě. Šlo mu o to, aby srdce Jiřího naklonil sobě a řádu; nevědělť ani dost málo, čím se v duchu zanášel. Chtěltě na tuto malou, první výpravu Jiřího tak pohodlně a skvostně vystrojiti, aby tím i samolibost jeho byla ukojena. Téhož dne ještě ze skladu trapierova. t. j. šatníka řádu, vybral sukni, pochvy na koně, plášť a lehké odění, sám pak šel do stájů vyhledat Jiřímu koně. Také nezapomněl na pacholka pro něho, neboť ve dvoře bylo málo rukou a nedostávnlo se obsluhy, ženské pak obával se křižovník. Zdálo se mu, že Šventas, k něčemu jinému málo zdatný a věrný dosavad sluha i donašeč, bude mu tovaryšem nejzpůsobilejším. Litevský jeho původ nevzbuzoval v něm žádného podezření, neboť znal dobře vášnivou jeho nenávist k vlastnímu rodu.
Stalo se tedy, čeho nikdo nepředvídal a co sobě Jiří nejvřeleji mohl přáti: dán mu neohrabaný Šventas za strážce i tovaryše. Za tři dni potom Jiří s Bernardem, za sebou maje na hrubé, tězké kobyle usmívajícího se nevolníka, v šerém plášti s černým polokřížem jel za pěkného zimního počasí do Binaufeldu, kde měl zůstati několik měsíců.
Obličej jeho byl sice ještě smutný a bledý, ale v očích jeho jiskřilo se něco jako předtucha lepší budoucnosti.