Vzezření těch ženských očí bylo strašné. Potkav se s jich pohledem Šventas zachvěl se… což chtěla mu ona vydobyti ze srdce všecka jeho tajemství?

Reda mlčíc od hlavy do paty si jej prohližela, jakoby jí nebylo snadno poznati svalgona, věštce, v tomto nepatrném. protivném člověku.

„Odkud jste? kterak jste se sem dostal?“ tázala se kunigasová.

Svalgon dodal si poněkud mysli. Zpomněl si, že vždy nejlépe dovedl žertem a smíchem ubrániti se lidem a zaslepiti je. Nutil se nastrojiti veselou tvář, zkřivil ústa a hluboko se poklonil.

„Matko a paní!“ pravil, „jsem jeden z těch neštastníků, jež devy z kolébky vyhnaly do světa, aby nikdy neměli pokoje. A na cestu dal mně Pramžu do torby píseň a věštbu i bajku, která jest nad pravdu lepší. Tak vláčím se po světě nemaje svého koutu; kam usednu, tam jest můj domov, a zítra musím naň zapomenouti a hledati jiného.“

Kněžna dívala se naň a poslouchala. Chraptivý hlas nemile ozýval se v jejím srdci, byl v něm jakýsi přízvuk ošemetnosti — tvář její se zakabonila.

„Po světě zajisté nasbíral jste mnoho do své torby… Napij se z cíše, a pověz, co umíš.“

„Aj, matko a paní,“ odvece Šventas ukláněje se; „kterakž bych já měl býti bohatší nežli váš dvůr! Všechny pohádky tu vyzpívány a vyprávěny… já bych se styděl se svými.“

„Ale věštiti umíš?“ ptala se Reda.

Svalgon se zachvěl a zamyslil. Zdálo se, ze pohřížen v sebe na něco si zpomíná. „Věštiti? paní a matko, věštiti?“ pravil zticha i jaksi nesměle; „což člověk někdy věští? Ani Pultony, ani Vejony, ani Kannu Ruugisy nevěští, nýbrž jen bůh v nich. Tak ani roh netroubí, dokud člověk do něho nedechne. Časem vstupuje bůh i do bidného žebráka, jehož ústy mluví; ale kdo dovede ho zavolati?“

„Musíte uměti jej uprositi,“ řekla Reda; „toť vaše řemeslo… A z čeho věštíte?“

„Matko a paní!“ pravil nesměle svalgon; „jedni věští z větru, jiní z vody, opět jiní z piva. Já jsem sprostý burtinikas, někdy všelicos vidím ve vědru vody.“

Kunigasová pokynula rukou; dvě děvčata, která opodál poslouchala tu rozmluvu, vstala a běžela ke studni. Zavzněly zvonky na zástěrkách jejich zavěšené, starý Valgutis probudil se, bledá hlava jeho zdvihla se s postele, i bylo slyšeti jakési sípání z hrdla. Reda. obrátivši se k otci přistoupila k jeho posteli a zaobalivši starce položila ho jako dítě a kázala mu spáti.

Zatím děvčata přinesla vědro vody a postavila před svalgonem. Ten chvěl se a nepokojně hned na vodu, hned kolem sebe pohlížel.

Kunigasová přiblížila se. Šventas dlouho mlčel. „Paní a matko,“ tázal se konečně slabým hlasem, „čeho žádáš vědění?“

Reda truchlivě se zamyslila. „Umíte-li volati duchy, tedy zavolejte z Anafielasu moje dítě. Zavražděno od Němců odešlo k otcům bez pohřbu, bez hranice, bez písně, bez sukně a beze zbraně. Kterak se ono tam zlým duchům ubránilo? Zdali dostalo se k dědům? či snad bloudí po skleněné hoře, nemajíc čím vydrápati se na ni?“

Svalgon věští Redě.

Svalgon sklopil hlavu. Opět stalo se mu něco, čemu on sám nerozuměl. Cítil, kterak v něho cosi vstoupilo a mluviti začalo. On sám nevěděl, co povídá. Chtěl zatíti ústa, jazyk v uzdu pojmouti — nemohl. Ve vědru vody ukázala se mu jakási mladá tvář, kterou byl nedávno kdesi vídal… bledá, smutná. Oči její byly skrz hladký povrch tak pevně na něho upřeny, že pohledu jich nemohl snésti. Reda čekala — dvě slzy kanuly jí po líci.

„Paní a matko!“ ozval se svalgon mimo svou vůli, „na skleněné hoře není tvé dítě, ani u paty její, tam kde neštastní duchové bloudí. Syn tvůj živ jest i chodí po světě.“

Výkřik vyrval se z prsou matky, a za ním opakoval se druhý od lože, na kterém spočíval Valgutis, jehoz tvář pozvedla se a zase klesla.

„Člověče, nechtěj mne mámiti! já ho již oplakala.“ zvolala Reda.

„On žije,“ pravil svalgon zvolna, „žije. Vidím jej.“

„Kde jest?“

„V rukou těch, kteří jej uloupili.“

Reda vykřikla v mocném rozhorlení.

„Vychovali ho a učinili z něho svého… i svou krev přelili v jeho žíly. Vrah! vrah! Marger můj… syn můj… zabili ho!“ zvolala pohodíc hlavou - „zabili!“

„Nikoliv, on jest živ! živ jest!“ opakoval svalgon.

To pověděv zakryl sobě oči, počal se třásti a upadl na zemi, i žádal, aby vědro vodou odnesli. Na znamení panino přiběhla děvčata, chopila vědro, a poněvadž věštné vody nebylo lze již k ničemu použiti, odnesli ji a vylili do posvátného potoka.

Po krátkém odpočinku svalgon vzchopil se se země; bylo mu volněji nemajícímu již před sebou vody. Reda stála, jakoby na něco čekala, měříc jej očima.

„Matko a paní!“ pučal hlasem jaksi chlácholivým. „Co jsem viděl ve vodě, o tom slyšel jsem i lidi po světě vypravovati, že syn váš žije. Po hranici dávno ta pověst chodí, a mnozí věří, ze živ jest“

„Proč by ho nepoctivci živili?“ ozvala se Reda.

Šventas, který ponenáhlu přicházel k sobě, nabývaje chladnější rozvahy, jal se koktati: „Jsou to lidé zlí a chytří, tihle Němci, a mají mocného Boha, jenž panuje nad velikou prostorou světa. Jsou chtivi země a žádostivi panovainí; kterak neměli by tomu rozuměti, že za syna kunigasova mohou dostati velikou výplatu?

„Byli by jí dávno žádali, nechovajíce dítěte,“ odtušila Reda. „Nikoliv! Leč by zlobu svou dovršiti zamýšleli živíce dítě, aby pokousalo matku…“

Svalgon umlkl zamysliv se. Reda dlouho naň hleděla, i chtěla odejíti, ale na tváři věštcově četla cosi, co ji zadrželo. Na mlčícím a vychladlém obličeji pohrávalo něco jako duševní boj, který nesměl se vyzraditi ústy.

„Paní a matko!“ pravil pokornč svalgon, „poslala jste do vlči jámy přezvídat, zdali tam nevězí váš hoch?“

„A nač jsem měla posýlati?“ odpověděla Reda smutně; „nevěřila jsem, by žil, a nevěřím. A třeba by žil, co po něm? Mladý vlk, odchovaný mezi psy, naučí se štěkati.“

Svalgon zamračil tvář. „Paní a matko,“ pravil; „nebylo by potřebí zvěděti, čeho možná se nadíti, čeho třeba oplakávati? Já jsem tulák. Nejednou, ani dvakráte vkradl jsem se do podmaněného kraje, neboť tam ještě mnoho našich, jakkoli spoutaných a otročících na jich zámcích… Těm jest svalgon vzácnější nad zlato, neboť přináší na podešvech litevské bláto. Rozkážete-li, půjdu hledat vaše dítě.“

Reda pohleděla naň s hrdostí a podivením. „Vy?“

„Půjdu,“ opakoval Šventas. „Po čem jej poznám?“

Matce vstoupily do očí slzy, i počala zoufale lomiti rukama. „Po čem jej poznáš? Jej? Byl krásný jak slunce, vlas měl zlatý, ani poskvrny nebylo na něm. Toliko deva dala mu v kolébce znamení… po srdeční straně za uchem jako zrno černého hrachu, a věštkyně povídaly, že to znamení dobré.“ Rozplakavši se zakryla sobě oči, a nechtíc déle mluviti se svalgonem ustoupila k loži otcovu.

V tom děvčata, jakoby rozuměla bolesti a tesknotě její, nečekajíce rozkazu pohledla na sebe a jednohlasně zapěla píseň:

„Včera pozdě k večeru ovčička mně zaběhla. Ach! Kdož pomůže mně hledat ovčičku mou jedinou?
Šla jsem prosit jitřenku. — Nemám času, pravila. — musim slunci časně ráno shaslý oheň rozžehnout.
Šla jsem dále k večernici — Nemám kdy, odpověděla — musím večer slunci nastlat jeho lože k odpočinku.
Šla jsem napotom k měsíci, a měsíc mne taktéž odbyl: Mečem napolo jsem přeťat, í smutná jest moje duše.
Běžela jsem až k slunečku, to mně pak odpovědělo: Devět dní ji budu hledat, i nenajdu desátého.“

Na ohništi smolničky uhasínaly; posledek písně, vždy tišeji zpívané, utuchl hlasem sotva slyšným.

Dvořan dal svalgonovi vždy ještě zadumanému znamení, že jest čas odejíti. Kunigasová Reda sklesla u lože otcova, a zakryvši obličej rukama plakala tiše. Děvčata zticha se vzchopila i odnášela s sebou přeslice držíce fěrtoušky, by nezvonily.

Šventas i průvodčí jeho vyšli na dvůr. Bylo tu nyní ticho, a zámek vypadal ještěpodivněji ve světle půlměsíce na hvězdnatém nebi, podoben nějaké černé, rozsedlé hoře neb veliké skále, jejíž boky zde onde světlo Menerovo jako stříbrným pasem ovíjelo. Lidé již spali po kolnách, na dvoře chodily jenom stráže s oštěpy míjejíce jako němé stíny nebožtíků na mohylácb.

Svalgon vyšel z jizby po ukončeném zpěvu všecek opojen, rozechvělý, na celém těle se třesoucí. Kdyz pohlížel nyní na boží svět, viděl vše v jiném světle; připomínaje sobě, že musí se vrátiti do služby Němců a zraditi rodáky své, obcházela jej hrůza. Chtivosť pomsty, kterou tak dlouho v sobě choval, uhasla v něm i v popel se obrátila; v uších ustavičně mu zněly písně, jaké za mládí sveho slýchával od matky a sester svých. Ta léta, jež byl přežil v zapomenutí na svůj rod, zdála se mu nyní jako snem. Zač měl se mstíti? Vzalí mu dívku, ale čí vina to byla? její anebo jejích únosců? — to s jistotou již nevěděl. Chtěl se mstíti, ale bránili mu v tom, stíhali jej. Však nedálo se tak jemu jedinému. Milenka i ti lidé, jeho protivníci, byli mrtví; ale Litva, matka nesmrtelná, žila. Viděl tu mladý její obličej, slyšel dívčí její zpěvy: měl-liž pomáhati katanům ji zadáviti?

Tak při sobě rozjímal svalgon ubíraje se do kolny, kde mu vykazán byl nocleh, zápasil sám s sebou, dokud neusnul, a blouznil ve snách, když se mu víčka sklížila. Konečně i sny zabalily se v neproniknutelné temno, a když se Šventas probudil a též ostatní spáči s ním zároveň vstávati začali, byl již den a v zámku ženy a čeládka pilně otáčeli se okolo ranných hospodářů. Na popelem naplněných ohništích snešenou loučí rozněcován nový plamen, k němuž přistavovány hrnky; ženy chodíce zpívaly, slepice krakoráním pozdravovaly jitřenku, která jako diamant svítila na obloze sama jediná, neboť všecky sestry její, zemdlením vybledlé, poukryly se byly někde v loubi nebes.

Šventas probudiv se dlouho ležel, shledávaltě v sobě i starého člověka — zrádce, i nové dítě Litvy. Zdálo se mu, jakoby v jeho prsou oba byli povstali proti sobě k boji; ale starý uleknuv se kamsi se propadl. Co měl nyní činiti? Přišed špehovat Redu měl jí nyní sloužiti? Nechtěl se přiznati k své vině, ale trvati v ní nemohl. Vzchopiv se se slámy šel do světnice, kdež včera byl s jinými. Tu již mléko a pivo poskytováno příchozím, a hluk i smích se rozléhal. Svalgon usedl po straně, čekaje na dvořana, svého průvodčího, který nehrubě pospíchal se dostavit.

„Dobřeť mi zde u vás na hostinském chlebě,“ oslovil jej Šventas: „ale já se nedobře sem hodím. Jsemť zvyklý toulati se světem, zamčenému jest mi dušno. Již mne pusťte; ale dříve než odejdu chci poděkovati se Redě za chléb a ještě jí něco pověděti.“

Kunigasová Reda byla již na dvoře, a zdálí viděl s podivením svalgon, kterak lid svůj branný na zámku shromážděný sama přehlíží. Na hlavě měla přes šátek špičatou čepici z kožešiny, na pasu visel jí meč, u onu nejinak se pohybovala, než jako vojín, hotový vsednouti na kůň a jechati do boje. Chodila od zástupu k zástupu vyptávajíc se, jedny plísnila, jiným rozkazy dávala. Za dne zdála se tvář její svalgonovi jinačí; byla sioe vždy ještě sličná, ale věkem byly její líce zhruběly a se zachmuřily.

Šventas stál hlavou odkrytou čekaje až skončí prohlídku svých lidí, koukal i divil se, a když napomínala a hrozila, přicházela naň hrůza. Nejednou zakoušelť on od křižovníků ukrutenství a surovosti, jimž musil se poddávati, v duši je proklínaje; ale hlas Redin tak mu zněl po domácku, po mateřsku, že kdyby mu byla rozkázala jíti a oběsiti se na nejbližší větvi, byl by šel a otočil si oprátku okolo hrdla, ani nepomysle na to, že k němu jest nespravedliva. Byl by od ní snesl i smrť.

Reda přistoupila k svalgonovi, jenž hluboko jí se uklonil.

„Matko a paní,“ pravil, „již půjdu; jsem jako pták stěhovavý a seděti neumím. Půjdu za hranice nad Němenem, a potom… sám nevím kam. Budu pátrati po vašem dítěti.“

Redě zajiskřily se oči.

„Mně se nejednou podařilo,“ mluvil dále, „doatati se do hradů německých. Možná že nějaký bůh mne povede na jeho stopu.“

Kunigasová stáhla brvy a hleděla před sebe, dlouho nemohouc promluviti. „Nechť dobrý Algis tě provádí,“ řekla po chvíli slabým hlasem. „Jdi, hledej, ač já nevěřím, by dítě mé žilo. A nalezneš-li ho překřtěného na Němce a vraha, třeba bysi dle znamení hrachového zrna poznal v něm krev mou, nemluv mi o něm ani jemu o mně. Nechci takového syna!“

Chvíli stanula s očima k zemi sklopenýma, pak obávajíc se, aby svalgon neodešel s takovou její odpovědí, dodala rychle: „Ne, ne!… Třeba ho byli předělali… třeba já bych mu nerozuméla… a já… ne… chci ho ještě viděti!“

Svalgon mlčel.

„Ale po tolika letech… ne!“ šeptala, „nevrátí mně bohové dítě mé! Jdi, dobrý člověče.“

„Všichni povídají, ze žije… a já ho včera viděl ve vodě. Duchové se v ní jinak ukazují — bez očí… ale on hleděl na mne. Já ho najdu, paní a matko!“

Poklonil se jí az k zemi, ona nic více nepromluvíc odešla.

Dvořan zavedl svalgona do jizby a kázal mu naplniti tlumok. Potom jinou stranou vyvedl jej mezi hradby, kde s ním vešel do tmavého sklepa a mlčky beze světla, omakem, vedl jej tak dlouho, až svalgon zemdlen odpočívati musil, opíraje se o vlhké stěny podzemní. Tu bylo dušno a prsům nedostávalo se vzduchu. Tento však brzy začal se ochlazovati, šerý mrak objevil se… průvodčí stanul. Zde přistaven byl ke zdi řebřík, po kterém svalgon musil se dobývati z podzemí. Když u otvoru, kterým vylézal, pozdvihl dveře z těžkých desk sbité, měl Šventas před sebou ohromnou hranici suchého roští, kterou s těžkosti rozhmuv stál na umrzlé zemi. Rozhlížeje se kolem shledal, že se nachází na pokraji lesa, od hradu dosti vzdáleného. Pilleny bylo viděti odtud, ale jen horu a zdi; lidi okolo nich nebylo rozeznati.

Zemdlen sklesl svalgon, aby si oddechl od podzemní cesty sve a rozjímal, co má počíti. Vyndav z torby jídlo posilnil se, rozmyslil, a vzchopiv se zamířil ku pohraničnému Němenu.

Již bylo uplynulo několik neděl od jeho odchodu z Malborgu, a Bernard, ani se nenadívaje tak rychlého jeho návratu, když jednoho rána dle obyčeje svého obcházel všecky kouty, spatřil Šventasa sedícího na kameni pod stájemi.

Kdežto byla povinnost Šventasova, hned po svém návratu dostaviti se k němu,Bernard stanul napolo zaražen, napolo hněviv. Pacholek nikterak nespěchal pozdravit rytíře a dát mu zprávu o svém pořízení, tvář jeho netečná nezvěstovala nic dobrého. Bernard, ani mu nečině výtek, aniž se ho na co tázaje stanul proti němu a upřel naň oči jako dva nože.

„Právě nyní jsem se navrátil,“ zamumlal smutně Šventas.

Bernard mu dal znamení, aby šel s ním. Na dvoře nebylo místa k rozmluvě. Pacholek šel, ale jen zvolna.

Když zavřely se za nimi dveře komnaty křižovníkovy, Bernard zpurně oslovil jej: „Co jsi dělal?“

„Nic,“ odpověděl krátce Šventas.

Odměnou jeho byl pohrdlivý pohled. Bernard, jenž sluhu svého ode dávna znal, zvyklý jsa na řeč i tvář jeho, shledával při ném změnu nevysvětlitelnou. Jako blesk prolítla mu hlavou myšlénka: „Zdaliž mohl by po tolika letech stati se zrádcem?“

„Mluv!“ zvolal.

Šventas, obyčejně hovorný, třel si rukama hlavu a dlouho se připravoval na odpověď.

„Byl jsem v Pillenách,“ pravil. „Ale což? Matka nevěří, že syn její živ. Zapomněli! Povídal jsem, že snad není zabit, že kolují pověsti… vysmáli se mně.“

„Byl jsi v Pillenách? pustili tě dovnitř hradu?“ tázal se zvědavě křižovník. — „Povídej, co víš o té hranici dříví. Naši tam po lodích jezdili dívat se na ni z Němenu; sosnové prý to trámy na hromadu nakupené, třeba jen podložiti oheň a vykouříme z nich zvěř.“

Svalgon potřásl hlavou. „Možná,“ pravil, „železnému člověku přikrásti se k té hranici, ale do ní nesnadno vejíti, a oheň sotva tech zdí se dotkne.“

„Kdo vládne na hradě?“ ptal se křižovník.

Šventas svěsil hlavu. „Jest tam starý Valgutis,“ zabroukal, „pak kunigasová Reda.“

„Tak, vdova; a co tam dělá?“ vyptával se rytíř dále.

„Co tam dělá!“ usmál se pacholek. „Ona jest tam vůdcem a vším.“

Bernard usmál se. „Ty jsi zhloupěl,“ pravil.

Šventas umlkl. Oba nějakou chvíli pohliželi na sebe nemluvíce.

„Mluv,“ počal Bernand, „mluv, co jsi viděl?“

Pacholek, jakoby se byl stal netrpělivým a najednou všechno zapomněl, ozval se kvapně:

„Co jsem viděl? inu, hrubé zdi, hradby, parkány, lidí dosti, sílu velikou. Žena chodí s medem majíc odvahu muže. Štěstí, ze jsem odtud vyvázl živ.“

„Strachem netroufal jsi sobě mluviti a pozorovati,“ řekl křižovník. „Na stará kolena stal se z tebe hloupý dobytek, již není s tebou nic. Koně čistiti a hnůj kydati.“

To řka obrátil se k němu zády. Dobře, že neviděl úsměch, jímžto zkřivil se obličej pacholkův. Šventas nic neodpovídal.

Bernard marně namáhal se dostati z něho ještě něco. Šventas mlčel zasmušile, odpovídaje toliko poloslovy. Bylo patrno, že výprava se mu nezdařila; a jakkoliv nestal se zrádcem, nýbrž navrátil se — tento jindy tak chytrý a prohnaný špeh přišel tentokráte s prázdným.

Zatím Bernard nechtěl jej zrážeti plísněním, doufaje vždy ještě něčeho více z něho vydobyti o té jeho nebezpečné cestě.

„Když jsi jí vypravoval, že snad její dítě jest na živě,“ tázal se, „díval jsi se jí do očí? měnila tvář? zachvěla se? pohnula sebou?“

„Ona tomu nevěří!“ odvece Šventas.

Bernard se zamyslil. „Důkaz by se vždy nalezl,“ pravil, „ale ty již nejsi k ničemu.“

Pacholek neodmlouval, rytíř s hněvivým broukaním jej propustil a on odešel.

Vlekoucího se k stájům, přihrbeněho, skličeného Šventasa potkal špitálnik Silvester. Jemu stačilo viděti nejposlednějšího z pacholkův trpěti, aby si ho nepovšimnul. Šventas ho ani nepozoroval, ucítil však jeho ruku na své pleci.

„Co se tak vlečeš, jako bysi nesl na zádech dvě míry obilí?“ zvolal špitálník.

„Jsem umdlen,“ zamručel Šventas, „vymrzlý, nemocen.“

„Od čeho?“

„Poslali mne,“ odpověděl nevrle pacholek; „přišla zima, nohy mně ztuhly…“ Při tom podrbal se na hlavě.

Špitálník bedlivě ho pozoroval. „Nuže tedy jdi na nějaké dva dni do nemocnice: tam se zotavíš od cesty.“

Šventas rád by byl uposlechl, ale bál se, co řekne Bernard. „Nesmím,“ zamumlal.

„Já poroučím!“ zvolal hovorný staroušek. „Jdi dolů mezi knechty, ku posluze budeš míti dosti síly, a při tom budeš i to hříšné tělo moci občerstviti.“ Přitom ukázal mu rukou na Nižší zámek.

Pacholek uklonil se a vlekl se dále. Odpočinek v teple, při lepší stravě, jakou dostávali všichni ve špitále, velice se mu líbil; — ale což Bernard? Třeba se i pohněval, teď mu na něm tak velice nezáleželo.

Dostati se do špitálu, byť i na rozkaz bratra Silvestra, nebylo tak snadno. On sice tu poroučel, ale jeho neobmezená milosrdnosť a přílišná dobrota byly vůbec známy, pročež přidáváni mu takoví podřízenci, kteří byli přísnější nežli on.

Komnaty špitální, obzvláště na začátku zimy, byly plny; ta pak, jež určena byla pro knechty a jinou čeládku, tak přeplněna, že těžko bylo nalézti v ní ještě koutku.

Když objevil se Šventas, jehoz Němci neměli rádi, nazývajíce ho medvědem a bestií, dozorce nad pokojem spatřiv jej ani slyšeti nechtěl o jeho přijetí. Marně odvolával se na rozkaz bratra Silvestra.

„Lehni si do koňského hnoje u vyspi se!“ zvolal dozorce; „zde není pro tebe místa.“

Šventas navzdor tomu, že ho nechtěli přijmouti, umínil si zůstati. Nic neodpověděv podepřel se o zeď a nehnul se s místa. Dozorce se rozzlobil s spustil naň ostře, ale nepomohlo to; když pak Šventas po celou hodinu dovedl vystáti na témže místě, sám hněvivě strčil jej do pokoje.

„Jdi, lenochu, nečistý dobytku, ty mrcho litevská!“ volal; „jdi, ohřej se a nažer. Ale já ti nedám zadarmo užívati pohodlí; sloužiti musíš!“

Šventas nehrozil se špitální služby a neříkal nic. Ihned kázali mu nosit mísy, rozdávat vodu, stát na stráži, přikládat na oheň dříví. Ale při tom dostával jísti a mohl se ohřáti. Silvester dlouho nepřicházel, postěžovat si neměl pacholek komu, a také neměl proč

Večeři roznášel Šventas již jakoby jakživ nic jiného nebyl dělal. Na noc ulehl při kuchyni a spal až do svítání. Druhý den již ho nikdo nevyháněl. Špitálník přišel o snídani, spatřiv jej posluhujícího usmál se naň a neměl nic proti tomu. Ale že mu jeho služba při knechtech zdála se zbytečnou, vzal jej nahoru, aby pomáhal při stole rytířském s cizinském. Tam bylo mu ještě lépe, nebyl tak postrkován a vysmíván.

Večer sám Silvester do] mu malý džbánek a přikrytou misku, a ukázal mu komnatu, do které to má donésti nemocnému. Šventas šel, rozhlížeje se po místě, kde ještě nikdy nebyl. Překročiv práh naznačené jizby, kde měl misku a džbánek postaviti na stůl před nemocného, všecek se zachvěl, div že džbánek neupustil, a stanul jak zkumenělý.

Před ním seděl mladík s touže tváři, s těmatéž tesklivýma očima, jaké viděl na zámku Pillenském ve vědře vody. Šventas stál, koukal, a bezmála byl by strachem dal se na útěk.

„Co jest ti?“ tázal se nemocný obrátě se k němu. V tom okamzení Šventas na obnažené jeho šíji pod levým uchem spatřil znamení hrachového zrna, o kterém mluvila Reda. Přidušený výkřik vyrval se mu z prsou.

Jiří hleděl na neznámého sluhu s podivením pořád rostoucím.

„Co jest ti?“ tázal se.

Šventas měl sotva tolik síly, že dovedl misku a džbánek postaviti na stolek, pak na kolena psdnuv jel se líbati svěšené nohy jinochovy, ale promluviti nemohl.

Jiří bránil se mu, pokládaje ho za šíleného. Zatím pacholek se vzpamatoval, povstal, ústa se mu smála, i nespustil očí se znamení na šíji mladíkově. Jiří všemu tomu ještě nerozuměl, když Šventas pojav ho za ruku a hrubá svá ústa na ni přitisknuv svolal: „Kunigas!“

Jinochu vstoupil na líce ruménec, vzchopiv se na nohy položil prst na ústa. „Odkud to víš?“ zašeptal.

Šventas rukou zandal si ústa, ale očí s jinocha nespustil. Zpomenuv si však, že musí se vrátit do služby, ještě jednou přitiskl ruku jeho k ústům, rozesmál se a utekl, jakoby mu hlava hořela.

Nemocný osamotněl, nemoha ještě pochopiti té příhody. Odkud mohl ten člověk vědéti, že jest knížecí dítě? Jest také on Litvan? Či snad ho někdo vyzradil? Podezření padalo na pacholka, který jej minulý večer byl navštívil. Také nyní čekal naň netrpělivě Jiří; jenom něco málo ze džbánku se napiv dával pozor, brzo-li vše usne, aby přišel Rymos.

Déle než jindy musil na něho čekati; konečně slyšeti bylo tiché se přikrádání u věrný Rymos stál na prahu. Jiří ochotně mu běžel vstříc, vypravoval svou příhodu a horlil na nebezpečné tlachání.

„Já? nechť mne Perkun ubije,“ zvolal Rymos, „jestliže jsem jenom ústa otevřel! Já bych vás měl zradit!“

Nemocný popisoval mu pacholka, který mu přinesl večeři, a mladík všecky tu znaje ihned hádal na Šventasa.

„To není nikdo jiný,“ zvolal, „nežli ten lotr Šventas! věrný ten sluha Němcův, jenž prolil tolik naší krve. že by se v ní utopiti mohl. To jest pes! a co z úst se mu vyrvalo, to bylo na zkoušku a jest hrozbou. Možná že něčeho se domýšlejí, kladou vám osidla vysýlajíce to dobytče, aby vás vnadilo naší mluvou. Neprozrazujte se…“

„To nemůže býti,“ odporoval Jiří; „ten člověk měl slzy v očích.“

„Jest to podlá zmije,“ láteřil Rymos, „jenž za kousek masa a doušek piva dovede i zaplakat — Ničemu nevěřte. On již dávno jim slouží, posýlají ho na výzvědy a v čas potřeby jej berou s sebou.“

Jiří smutně se zamyslil, Rymos třásl se strachem.

„Tajemství musilo býti vyzrazeno,“ šeptal. „Kdo ví, zdali nás neposlouchají? Nám oběma hrozí ukrutný trest! Viděl jste to černé podzemí, které se pode všemi zámky jako druhý pekelný hrad rozkládá. Nejsou to sejpky, ani sklady, ani pokladny… ale studny, ve kterých lidé beze světla i vzduchu hynou. V noci, když na dvorech ticho, ozývá se z podzemí žalostné kvílení, slyšeti řinkot železných pout. Jestliže rytíř některý se proviní a staršina v noci jej odsoudí, druhého dne, jakkoli vrata byla zamčena, již provinilce nikde není, a vícekrát ho nikdo nespatří na tom božím světě.“ Při slovech těch Rymos bázlivě se ohlížel. „I ještě dle jiných okolností soudím, ze tam v těch sklepích, od nichžto klíče vždy u mistra leží, mají žíti lidé,“ dodal. „V kuchyních připravují stravu bídnou, která potom zmizí, ačkoliv nikdo jí nepožívá. Na jistém místě v síni otvírá se v podlaze kámen, a otvorem tím spouštějí se do sklepův koše s chlebem, vodou a jídlem. Tak potichu vypravují sobě ti, kteří to viděli.“

Jiří poslouchal zasmušile. Rymos patrně strachem trati] chladnou rozvahu, chytaje se za hlavu naříkal, bázlivě se ohlížel a naslouchal. „Jestliže nás někdo vyčíhal,“ doložil, „běda nám! běda nám! Šventas byl zajisté poslán, aby z nás něco vyloudil… jsme ztraceni!“

Kvapně vzchopil se se sedadla „Já tu nebudu čekati až mne polapí,“ zvolal. „Pokusím se o útěk, tak nebo jinak pokusím se o své zachránění.“ Přitom pohleděl na Jiřího, jenž pořáde stál zamyšlen.

„Doposavad není se čeho báti,“ zašeptal Jiří po krátkém uvažování. „Ten Šventas, nechť je si člověk zlý, zdál se mně upřímným. Aby nás poslouchali, není možná. Potřebí vyčkati.“

Rymos chtivě poslouchal.

V tom slyšeti bylo v předsíni těžké, ale opatrné kroky. Přestrašený hoch sotva měl času vyskočiti a skrýti se pod lože Jiřího, když zticha, s úsměvem na tváři vešel Šventas. Již na prahu složil ruce a stanul, se zalíbením a obdivem patře na Jiřího.

„Kunigase,“ zašeptal; pak přiblíživ se uctivě jal se k němu cosi po litevsku mluviti. Jinoch dychtivě naslouchal zvukům té mluvy, ale konečně potřásl hlavou a odpověděl mu po německu: „Já té řeči nerozumím.“

Šventas nejprv zaražen chvili se rozmýšlel, pak počal lámanou němčinou: „Ty nevíš, že jsi litevský kunigas od Němenu? Jako dítě uchvátili tě z rukou matčiných.“

„Kterak ty můžeš o tom věděti?“ odvece Jiří.

„Já teprv od nedávna to vim,“ vzdychl Šventas. Lkání přervalo mu řeč; podepřev si rukou hlavu mlčky jí potřásl. Čím já byl! co se stalo ze mne!“ počal jako sám k sobě mručeti. „Také mne lapili ve válce, ale já se k nim sám přidal, neboť naši chtěli mne oběsiti, a já si umínil pomstiti se jim. Tolik let. tolik let jsem jim nepoctivě sloužil! a již myslil jsem, že daremně zuhynu v jejich brlohu… Co se to se mnou stalo! Ó ty moje knížátko! ty můj holoubku! zdali uvěříš co ti povím, když já sobě sám ještě nevěřím? Co se stalo? Tolik let já v sobě tu krev litevskou dusil… marně. Hle, tu nedávno mne opět poslali vyzvídat na Litvu… Já šel, vždyť to bylo moje řemeslo: vymetat pod koni hnůj a rodáky své vydávat na řež… A co se ze mne stalo? Šel jsem na Litvu, i dostal jsem se na zámek, na veliký zámek… zavedli mne ke kunigasové na Pilleny. Zůstal jsem tam, slídě dle obyčeje svého, zlatý můj chlapečku-pane! Když začali zpívati čarovné litevské dajnos, když začali mne vábiti, spustily se mi z očí slzy, tvrdé srdce mé změklo, z křižovnického sluhy stal se opět ten, čím byl z mládí. Vyslali mne co svého, a já se vrátil — jako našinec. Jediná čarovná píseň to způsobila. Můj ty zlatý sokole, kdež pak píseň! to byla oživující voda, já se v ní umyl z nečistoty… byla to voda svatá!“

Slova ta provázel pláčem a vzlykáním s takovým výrazem, že Rymos, který se ho bál a jemu nevěřil, bezděky se cítil dojatým a pod lůžkem zvědavě vystrčil hlavu.

Šventas jej spatřiv ulekl se; ale stačilo několik litevských slov, aby starý chlapík se rozesmál. Mluva ta měla nyní zázračný účinek na obměklé jeho srdce. Vztáhl ruce proti hochovi, na Jiřího zapomena, a kvnpnč dal se s nim do horlivó rozmluvy po litevsku. Šventas objimal a líbal mladého rodáka.

Jiří, který byl mateřský jazyk zapomněl, sotva několik výrazů si pamatovav, stál mlče, s jednoho na druhého se dívaje.

„To jest kunigas!“ pravil Šventas; „poznal jsem ho dle znamení hrachového zrna pod levým uchem.“

Rymos vyleze ven zpod lože také se šel podívat na znamení, i sprásknul ruce. Jiřímu leskly se slzy v očích.

„Mluvte tak, abych vám rozuměl,“ pravil prosebné. „Rymos vi, že jsem musil zapomněti svou mateřštinu, neboť mně ji úmyslně vyrvali ze srdce a vštípili na její místo mluvu svou. .Mluvte, abych vám rozuměl… slitujte se nade mnou.“

Šventas políbil mu ruku. „Ticho! ticho!“ řekl; „jsme tu již tři. Budeme státi jeden k druhému a raditi se pospolu.“ A chytře při tom hodil hlavou. „Kdo ví co nevyvedeme! Mám za to, abychom svého kunigasa vrátili našincům… pak ani nám nebude tu dlouho dlíti co hostem. Třeba vzíti rozum do rukou.“

Jiřímu oči svítily. Udeřiv Šventasa po pleci pravil: „Kdo ti povídal o tom znamení? Odkud víš, že jsem kunigas? Znáš členy mé rodiny? Kde jsou?“

„Ó dlouho bylo by o tom povídati,“ zabublal starý pacholek, a nyní by vám to nebylo k žádné platnosti. Počkejte trochu. Nyní potřebí o tom přemýšleti, jak dostati se odtud… to jest pilnější věc! Ze zámku na svobodu se dostati není snadno, a kdybychom se chtěli skrývati v poli a dostati se k našim, musili bychom se po břiše plaziti jako hadi.“

Rymos, uvyklý báti se křižovnikův, před jichžto mocí se třásl, zvolal: „Kdyby nás lapili, kosti naše by se na poli bělely. A kdež oni nejsou? jejich stáže, jejich vyzvědači, polobratří, polosestry a ti vlačuhové němečtí, kteří se tu z celého světa na lup shromažďují.“

Šventas po svém obyčeji chytře se usmál. „Jsouť oni velice mocní,“ pravil; „ale i na ně a na jich počet možná chytře vyzráti. Jeden člověk dostačí na sto a sto jich oklame, když se mu srdce zahřeje. Oni začasté až příliš spoléhají na svou sílu. Já nesloužil jim nadarmo tak dlouho, známť já všecky jejich spády.“

Mezi tou řeči zavzněl zdaleka ze dvora nějaký šelest, i utišili se všichni… první zticha se vykradl Šventas, zmizev jakoby se do země propadl; Rymos prchnul za ním, a Jiří, shasiv nakvap lampu položil se na lože a tváři] se jakoby spal.