Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Z letního sídla bratří Mánesův
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| To dobré srdce Nerudovo | Z letního sídla bratří Mánesův | Josef Braun |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z letního sídla bratří Mánesův |
| Autor: | Jan Herain |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 81–85. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Mánes, Autor:Quido Mánes |
 Související na Wikidatech: Josef Mánes |
|
Quido Mánes * r. 1829 v Praze; † r. 1881 v Praze; pochován na hřbitově Olšanském. Jos. Mánes viz stranu 28.[red 1]
Na západě Čech, mezi Horšovým Týnem a Přimdou, u pramenů říčky Radbuzy leží městečko Bělá, něm. Weissensulz, a nedaleko něho ves Chodový Újezd čili Újezd Chodů, jinak Újezd sv. Kříže, něm. Heiligenkreuz, patřící dnes dědicům barona Kristiána Koce z Dobrše, který zemřel r. 1883.
Bělou uvádí již nestor českých kronikářů, kanovník Kosmas v XI. stol., a vesnice Újezd Chodův sáhá svými počátky do téže doby, kdy knížetem Břetislavem zajatí Polané osazeni byli na českém západním pomezí poblíže hradů Přimdy a Domažlic. V Bělé stojí dodnes stará tvrz, nyní v hospodářské stavení a pivovar proměněná, kdežto v Újezdě Chodů svatokřížských jest menší zámeček se stinným parkem.
Zde na tomto zámku na pokraji hraničného hvozdu šumavského, v ústraní všelikého ruchu železničního a silničního, bydlíval v létě umění milovný Kristián baron Koc, u něhož od roku 1863 až do roku 1871 letního času bývali návštěvou bratří Josef a Quido Mánesové a jich sestra Amalie.
Jak jsem se na místě dověděl, známost barona Kristiána Koce s malířskou rodinou Mánesův byla staršího původu, neboť již Antonín Mánes, otec Josefa a Quidona Mánesa a jich sestry Amalie, svého času před Rubenem zatímní řiditel malířské akademie Pražské, jakož i bratr jeho Václav Mánes, historický malíř téže akademie, mívali jakési styky se zmíněným baronem.
Sem do této tiché, klidné krajiny zaneslo mě as před šesti lety moje povolání, a tu jsem zaslechl ledacos zajímavého o zdejším pobytu Mánesův i shledal jsem zde i v okolí dosti mnoho historických i uměleckých památek z různých dob.
O Josefu Mánesovi zajímavou episodu vyprávěl mně účetní na panství v Bělé, p. Václav Pazderník, jenž se v panské službě tamtéž nalézá již od roku 1857 a dobře se pamatuje na pobyt Mánesův.
Když roku 1865 Prusové vtrhli do Čech a blížili se do středu země, aby obsadili též hlavní město Prahu, tu Josef Mánes, jako mnoho jiných, pojat strachem před vpádem nepřátelským, opustil Prahu a hleděl ujeti do Chodova Újezda ku Kristiánu baronu Kocovi z Dobrše, kde mínil se býti úplně jistým před nepřítelem. Poněvadž v tu dobu osobní vlaky na české západní dráze už nejezdily, byl nucen použiti z nouze vlaku nákladního, a tak na obyčejném voze uhelném dosáhl šťastně stanice Domažlic, odkudž pěšky přes městečka Ronšperk a Hostouň mínil dorazit na Újezd.
Je známo, že Josef Mánes se šatíval trochu nápadně; snad i jinak počínání jeho bylo trochu výstřední. Buď jak buď: v Ronšperku vzbudil podezření v hlavách tamní opatrné správy obecní, která v nápadném jednání cizincově poznala neklamné známky pruského vyzvědače, a milý Josef Mánes z čista jasna ocítil se v obecní šatlavě jako vyzvědač.
Vězení jeho netrvalo na štěstí dlouho, neboť po několikahodinné vazbě propuštěn na vysvětlení a rukojemství barona Koce.
O pět let později, totiž 10. prosince 1871, Jos. Mánes zemřel ve věku 50 let na mysli pomatený. —
Ještě dnes obdivujeme se jeho práci na dolejší měděné desce orloje staroměstského v Praze, představující allegorie měsíců ve 12 obrazech. Neméně obdivujeme se uměleckému dílu na dveřích hlavních tří vchodů basiliky v Karlíně, jež dle jeho návrhu provedeny jednak z tepaného a jednak z mistrně litého kovu. Vzpomínáme s potěšením i na cyklus obrazů ze života „na panském sídle“, jenž zdobí sál na zámku hořovickém, nemluvíce o výtečných illustracích k Rukopisu Kralodvorskému, všude známých a dostatečně oceněných.
Jest to zvláštní náhoda, jak se vyplnilo proroctví, známé v lidu pod jménem „proroctví slepého mládence“, pokud se týká staroměstského orloje.
Orloj staroměstské radnice pražské, pokládaný vždy od našich předků i od cestovatelů za mistrný kus umění staročeského z konce XV. století, byl v poslední čas za předešlého i nynějšího století porouchán. Staré hodiny stály a nikdo nenašel dovedné ruky, která by je spravila a v chod přivedla. Již se ani nevěřilo, že kdo tento stroj opraví. Proroctví lidové hlásalo, že až prý se jednou někdo v Čechách najde, kdo hodiny opět spraví a spustí, ten prý bude pro svůj život nešťasten; ten rok pak, kdy orloj bude spuštěn, přinese velké neštěstí celé zemi české.
A hle, proroctví slepého mládence většinou se vyplnilo. Nově spravený orloj spuštěn o půlnoci o Sylvestru mezi koncem roku 1865 a Novým rokem 1866. Téhož roku na jaře vypukla válka s Prusy pro českou zemi záhubná, a po válce následovala zhoubná epidemie. Umělec, jenž orloj spravil, zemřel sice smrtí přirozenou, ale druhého umělce, jenž dolejší desku orloje uměleckými obrazy ozdobil, našeho Josefa Mánesa — stihlo o několik let později největší neštěstí, jaké může stihnouti člověka: pozbyl rozumu. Tak se na Jos. Mánesovi splnilo osudné proroctví lidu, jenž tím více utvrzen v důvěře ve spolehlivost starého proroctví. —
Od téhož p. Václava Pazderníka v Bělé mám též některé zajímavé zprávy o druhém Mánesovi, Ouidonovi.
Quido Mánes, jak známo, maloval obraz, který prvotně jmenován „Křesťanské cvičení“, později od doby výstavy nazýván „Křesťanské cvičení na Hané“. Originál jest nyní majetkem prof. dra Maixnera v Praze. V oceli rytou reprodukci téhož obrazu vydala svého času Krasoumná jednota pražská svým členům za premii. Ale tento výjev Křesťanského cvičení školní mládeže není vzat z Hané, jak se poslední léta všude uvádí, nýbrž ze vsi Štítar, něm. Schitarzen, ležící na Radbuze mezi Újezdem a Horšovým Týnem.
Na obraze jest vypodobněn tehdejší štítarský farář P. Matěj Brauer, který jest dosud živ, nacházeje se ve výslužbě jako arciděkan Horšovotýnský.
K pochybenému názvu „z Hané“ dal podnět kroj lidu, jak na obraze představen, který se sice velmi podobá kroji lidu z Hané, ale v barvě koženek a vázání šátku na hlavě, jak u žen a děvčat vidíme, přec jen valně se liší.
Z týchž Štítar Quido Mánes vzal si jiný ještě motiv, a sice pro obraz „Děti s vodním mlýnkem na potoce“, kterýž také byl vydán jako premie Krasoumné jednoty. Quido Mánes totiž jednoho roku bydlel ve Štítarech v hostinci Josefa Reinische po kolik neděl a pilně navštěvoval výroční trhy a pouti v okolních místech, kde sbíral ku své práci různé motivy.
Jak Quido, tak i sestra Amalie malovali zde mnoho dle přírody; z prací Amaliiných nalézá se několik krajinek ve sbírce zámku Újezda Chodova, jmenovitě obraz vsi Eisendorfu.
O pracích Josefa Mánesa, které by zde na tomto letním sídle byl provedl, neví p. Pazderník ničeho, pouze že zde maloval podobiznu paní Johanny z Dörringů, rozené baronky Kocové.
V starožitném újezdském kostele nalézá se oltářní obraz od Václava Mánesa, strýce Josefova a Quidonova.
Rod Mánesů byl asi v Praze dosti dlouho usedlý, neb kolem roku 1710 nalézáme jednoho kamenníka (mistra) Mánesa, který dle účtů kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě dělal kamenné vásy, když kostel přestavován; vásy ty dosud stojí na štítní zdi chrámové. Asi v téže době nalézáme téhož kamenníka Mánesa na stavbě tak zvaných „svatých schodů“ na jižní straně chrámu na Karlově v Praze, jak vysvitá z Navrátilova popisu kostela sv. Karla a Panny Marie na Karlově.
Snad mi nebude vykládáno ve zlé, odchýlím-li se poněkud od předmětu, od rodiny Mánesů, a naznačím několika slovy, co jsem nalezl jinak pamětihodného v letním sídle Mánesův v Újezdě Chodů svatokřížských, aneb co mně odjinud o této krajině známo bylo. Hledal jsem zejména ve farním kostele a na zámku.
V kostele odkryty před mým příchodem staré fresky na omítce, ve dlažbě pak spatřil jsem náhrobní kameny ze XVI. stol. Lamingrů (Laminkárů) z Alwerensreuthu, pověstných to katanů domažlických Chodů, jichž erbu učinil jsem za to pohanu, jakáž se ve středověku smývala jen krví. Též jsem tu nalezl krásně řezaný velký krucifix od řezbáře Veselého z Prahy, od něhož i kazatelna pochází.
Na hřbitově před kostelem odpočívá příznivec Mánesů, baron Kristián Koc z Dobrše, roku 1883 zemřelý. Baron měl zvláštní zálibu: sbíral starobylé pluhy, vozy, jakých se za starodávna v Pošumaví užívalo, a nashromáždil si jich hodnou kollekci, zajisté jedinou toho druhu v Čechách. Bohužel sbírka tato po jeho smrti zašantročena.
Za své prohlídky na zámečku setkal jsem se opět s Lamingery, jichž podobizny zde visí. Lamingrové byli drobná šlechta, pocházející z města Chebu, kde se objevují ve XIV. století. Jeden Laminger seděl mezi soudci zemskými v době persekuce národa Českého po bitvě na Bílé Hoře. A jak si vedl jiný výkvět tohoto rodu za povstání Chodův domažlických, o tom najdete v „Selských balladách“ Vrchlického píseň, věnovanou popravě statečného vůdce vzbouřeného lidu, Jana Koziny.
Na blízkém Ronšperku shledal jsem stopu sochaře Jana Brokova, který téměř po dvě léta zde trávil (r. 1680—1681) a dle malého modelu Rauchmüllerova řezal zde velký model z lipového dřeva pro sochu sv. Jana Nep. Dle tohoto modelu ulita potom v Norimberce bronzová socha pro most pražský na náklad Wunschwitzův, pánův na Ronšperku, jichž některé podobizny našel jsem i na zámku v Újezdě. Když Jan Brokov řezal model k soše sv.-Janské, byl dle víry ještě luterán, než však sochu dodělal, dal se v Ronšperku znovu pokřtít a přijal katolickou víru, poněvadž by bylo tehdáž posměchem, aby katolíci přijali z ruky luterána obraz národního světce Jana Nep., o jehož svatosti tehda ještě nikdo nepochyboval.
Velice mile jsem byl překvapen, když jsem zde nalezl též podobiznu slavného obrance Vídně proti Turkům z r. 1683, Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jemuž toto panství svého času patřilo a jehož jsem o několik let později navštívil ve hrobce v Milešově na cestě z Třebenic do Bíliny. Tam v Středohoří, pod půvabnou horou Milešovkou, odpočívá v rozkošné krajině náš slavný Kaplíř, jen as 4 hodiny vzdálen od dědiny Sulejovic u Lovosic, dle kteréhož sídla vedl rod Kaplířů svůj přídomek. Jím vyhasl nám sympatický rod Kaplířů ze Sulevic na dobro.
Ještě mně tane na mysli jedna historická reminiscence, která se pojí k bývalému zátiší bratří Mánesův, k Újezdu Chodův: Zde dostal bídný zrádce Malé Strany a Hradčan, Arnošt Otowalský, r. 1648 od Švédů pro lid vojenský, který mu byl svěřen, několik set sedel, s tímto lidem v silném průvodu Švédů spěchal ve dne v noci ku Praze, kterou v noci na 26. července 1648 zradou Malé Strany a Hradčan s Königsmarkem obsadil. Avšak tento vlastizrádce, ač má jméno české, nebyl Čech, jak se dosud za to mělo, nýbrž byl Němec, rodem z německého města Chebu, kamž jeho otec ze sousední Falce přivandroval a potom se usadil.
Že Arnošt Otowalský byl Němec a příslušník chebský, o tom podávají knihy města Chebu zřejmý důkaz, neb měl tamtéž dům na Dlouhé ulici a v sousedství poplužní dvory; s díky tedy tohoto hrdinu vracíme opět svým sousedům druhé národnosti.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.