Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/P. František Doucha
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| Němé předsednictvo Arkadie | P. František Doucha | Žně |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | P. František Doucha |
| Autor: | Edvard Jelínek |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 60–63. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Doucha |
 Související na Wikidatech: František Doucha |
|
* 31. srpna 1810 v Praze; † 3. listopadu 1884 v Praze; pochován na hřbitově Vyšehradském.
V pravdě typická postava z těch chudých, ale ideálů plných časů našeho národního obrození! Vidím podnes živě před sebou tu bytost slaboučkou, tichou, smírnou, dravého proudu světa se vzdalující, ale pro svět zanícenou a účastí duševní planoucí…
Znal jsem Františka Douchu od dětinství, a doma učili mne lnouti k němu bezmeznou úctou i důvěrou. To tak bývalo. Bylť Doucha naším domácím přítelem, při rodině těžce zkoušené zůstával věrně i v nejtěžších chvílích života. Zdá se, že takoví domácí přátelé, nezištní a oddaní, kteří sdíleli upřímně všechny slasti i strasti, vymírají již valně. Doucha přicházel k nám často, když někdo v rodině stonal, ještě častěji. Přicházel z večera, jakoby na inspekci, je-li u nás vše v pořádku. Překročiv tiše jako duch práh, rozvazoval nekonečný svůj šál, pohovořil s otcem o českých věcech a s matkou o domácnosti, pak šál zase několikrát kolem krku si obvázav — opět jako duch odešel. Byla-li náhodou u nás společnost, buď ani nešel dále, nebo zkrátil návštěvu svou nápadně. Zvláště se bál společnosti poněmčilých tetiček, které toho času nebyly v Praze zrovna vzácností.
S Douchou nutil se u nás každý mluviti česky, což dociloval vlídnou svou konsekvencí. Ve společnosti měl vůbec vliv počešťovací.
„Das ist ein grosser Vlastenec,“ říkali naši „Němci“, a mezi sebou i bez nátlaku si šeptali, že přes to hoden jest vší úcty.
Obzwar… dennoch!
Ostatně myslím, že páter Doucha neměl nepřátel.
Co jsem jej znal, vždy naříkal na zdraví, ano popuzovalo jej a nepříjemně se dotýkalo, když mu někdo řekl, že dobře vyhlíží. To to! Vůbec rád si postesknul a život svůj nechválil.
Ovšem.
Zevní zvláštností bylo u něho po jistý čas také to, že nosil ostruhy. To k vůli nervose.
Pamatuji, jak jej naše služka Anna (neocenitelná Anna) ohlašovala a jmenovala: „ten velebný pán s ostruhami“.
Páter Doucha žil nuzně a chudobně. V klášteře u sv. Jakuba na Starém městě, na konci několikrát za roh se zatáčející chodby obýval neutěšenou klášterní celu. Jen několik kroků do šířky a délky. Cela ta nalézala se zrovna nad průjezdem, proto mrznul v ní v zimě vždy a ani v létě nepronikalo ji vyrovnané, zdravé teplo. Sedával doma starostlivěji oblečen a proti chladu zaopatřen, nežli na ulici.
V nepatrné této jizbičce o jednom, tuším, okně lépe bydlily jeho knihy, než on. Neměly tam sice také mnoho pohodlí, jsouce nacvokovány všady, kde jen kousek bylo místa, ale jistě jim bylo pohodlněji nežli jemu. Kněz ten žil skutečně jen v dostatku potištěného papíru. Knihy a papíry sáhaly od země až pod strop, táhly se po zdech, ba vnikaly i pod chudobné lože. Na prostičkém stole měl místa jen tolik, co by položil skrovný talíř neb… škartku papíru, na niž kladl své rovné, jemné, zřetelné a správné písmo — levičkou. Psalť Doucha levou rukou a podpisoval se nezřídka: „Doucha, levičkou.“
Pro Douchu, jako slovníkáře a bibliografa, měl každý kousek potištěného papíru cenu. Musil býti ovšem český. Vše, co kde sebral, každý program, každý prospekt, každé číslo starých novin nesl pečlivě domů. Odtud ty haldy na stole i na stolicích, pro něž nebylo kde usednouti. Zvláště vděčné ložisko jeho neunavných papírových sledů bylo Kobrovo knihkupectví, kamž docházel tuším každý den na literární hlídku. Ale viděl jsem ho nejednou i na ulici zvedati potištěný papír.
Z důkladně prohlédnutých, ale nepotřebných papírů odstřihoval pak čisté okraje, z kterých dělal cedulky pro své práce slovníkářské a knihopisné. Spotřeboval jich jistě obrovské spousty.
Do klášterní cely u sv. Jakuba docházel jsem často, tím častěji, čím více ve mně klíčila choutka po — knihaření. Páter Doucha půjčoval mně s vlasteneckou ochotou české knížky, jichžto jsem od něho domů a nazpět přenesl během let as hezkou hromadu. Vybíral „vhodné čtení“ vždy velmi dlouho, a tvář jeho vlídným úsměvem se rozradovala, když přicházel k přesvědčení, že knihy ty jsem také četl.
Dlouho jsem u něho vídal na tom papíry přetíženém prostém stolku žlutou, pěkně vázanou knihu. Uvnitř byl čistý papír. Doucha pravil, že mu tu knihu kdosi dal za tím účelem, aby do ní psal své literární a vlastenecké paměti. Pohříchu nedošlo k tomu. Velká to škoda! Neboť Doucha přežil svou dobu, byl pamětníkem těch chudých, ale idealů plných časů, na jejichžto veřejném kolbišti sám nevystupoval sice s okázalou hlučností, ale s onou nezměněnou účinností dobré vůle, která obrození našemu dodala půvabu neskonalé harmonie.
O pohřebním průvodu mého otce jedna byla věc nápadná lidem, blíže s námi se stýkajícím. Nebylo v něm důvěrného přítele otcova, nebylo pátera Douchy.
Ovšem, byl tehdáž den ponurý a chladný, déšť nevlídně šlehal do tváří.
Snad zdržela tedy starého přítele příšerná nepohoda?
Nikoli.
Když jsme přišli do Olšan, u připraveného rovu čekal na nás již Doucha — zahalený v nuzný svůj plášť, ušlý a znavený.
„Proč nesvezl jste se s ostatními, velebný pane?“ ptali jsme se mimo vůli.
Doucha odmítavě mávnul rukou a šeptl cosi o značných beztoho útratách…
Totéž opakovalo se při pohřbu mé matky. Nebyl v průvodu pohřebním, nesvezl se — ale při otevřeném hrobě stanul první!
Takové věci pamatují se dobře.
I v pozdějších letech, kdy již nebylo útulné domácnosti, stýkal jsem se s Douchou neustále a často. Nejčastěji na radnici staroměstské, za tím slavným oknem, nad nímž se skvěje hrdý historický nápis Praga caput regni. Nalézala se tam a dosud se nalézá městská spisovna, u jejíhož ředitele, pana Josefa Ranka, lexikografa, scházívali se pravidelně, a sice vždy v sobotu před šestou hodinou na vlastenecké tácky dva staří vlastenci: František Doucha a František Špatný, rovněž důvěrný přítel mého otce. V dřívějších letech přicházel někdy také stařičký Amerling, ano, zavadil tu také některý Rus, projíždějící Prahou.
Já byl tehdáž právě praktikantskou duší (srv. Gogolovy Mrtvé duše), jíž osud určil připravovati se a přivykati k své příští nekonečné kariéře u pana Ranka, který mým byrokraticky nevytříbeným vlohám svěřil oddělení pražského záduší a školství (litera C). Toto oddělení C. nalézalo se zrovna za zmíněným historickým oknem na levé straně, kdež v ovzduší milionu akt nalézal se proti trůnu pana Ranka také můj trůn úřední. Nemám příčin vzpomínati těchto časů a těchto míst radostně… ale řadu jasných okamžiků zažil jsem tam přece. Byly to právě schůzky jmenovaných starých vlastenců českých, jichžto rozhovorům naslouchal jsem se zbožnou uctivostí. Tak vyslechnul jsem nejednu starou reminiscenci, z nichž zase nejednu vhodně jsem později udal v různých listech z Čech, uveřejňovaných toho času v časopisech varšavských a poznaňských, což podotýkám tuto jen mimochodem. Co si tam staří povídali, dobře jsem si zapamatoval. Tu kus české minulosti stanulo živě před mým zrakem — v plné čistotě dávných patriotických představ a názorů. Palacký, Šafařík, Jungmann, celá ta plejada našich velkých lidí vystupovala přede mnou z důvěrných rozhovorů jich pamětníků. V takových chvílích, pronikalo mě podivné teplo a toužení. Doucha, jako nejstarší z té trojice, věděl vždy o všem a navazoval rozmluvy čile. Ton zvláštní vřelostí dodával František Špatný.
Specialitou všech těchto pánů bylo ovšem slovníkářství, kteréž p. Rank přejal na se od svého ujce Franty Šumavského a jemuž Doucha i Špatný projevovali neméně horlivosti po celý život. Špatný sepsal a vydal tuším asi třicet různých terminologií, Doucha do všech přispíval a sám byl nejpilnějším přispěvatelem česko-německých slovníků Rankových.
Doucha, přicházeje k p. Rankovi, téměř z pravidla vytahoval z dlouhých svých šosů „slovíčka“, která s neunavnou bedlivostí zapisoval na ostřižiny papíru a na špagát neb nítě v podobě růženců navlékal. Že jich nebylo málo, rozumí se samo sebou. Pravé to spousty…
Měl bych se ovšem také zmíniti o umělém tvoření slov, jemuž se neunavně věnovali zejména Doucha a Špatný. Nebylo sice vždy stejně šťastné, ale prováděno bylo s velikou úsilností. Čím více rozšiřoval se český život ve všech moderních směrech, tím více bylo nutno „rozmnožovati“ bohatost českého jazyka. Porady, kterak nazvati věci, které neměly ještě českého názvosloví, byly předmětem mnohých a horlivých schůzí, jichžto se súčastňovali netoliko naši slovníkáři, ale i odborníci různých odvětví průmyslu, umění atd. Takové schůze konány nezřídka se značným aparátem experimentálným, tak ku př. názvosloví paroplavby na parnících, názvosloví moderního vojenství na improvisovaném cvičišti vojenském atd. Že se naskýtaly i různé obtíže, je na bíledni. Pamatuji, kterak jmenovitě Douchu nesmírně rozčilovalo, že jsme toho času neměli ještě vhodného, ustáleného a dosti úsečného jména pro hasičský — Rüstwagen.
Než i to třeba uznati, že celá řada slov Douchových ujala se v češtině šťastně. Pomalu již ani nevíme, komu máme čeho děkovati.
V posledních svých letech víc a více si stýskal do zdraví — a při vší vlídnosti úsudku — také více se vzdaloval lidí. Zjevoval se tu a tam již jen nahodile. Trochu mysl jeho povyjasnilo padesátileté kněžské jubileum, při němž se mu z mnoha stran dostalo upřímných projevů úcty a uznání. Zvláště ho tenkrát těšily projevy lužických Srbů, kteří s Hórnikem v čele vřele si vzpomněli na svého nezištného přítele.
Ale chřadnul již a ku podivu se osamocoval. Chodil tehdáž již jen uprostřed ulic mimo chodník, jako by s nikým se nechtěl zastavovati. Opíraje se o hůl nesl hlavu starostlivě k zemi sklopenou.
„Proč chodíte, velebný pane, uprostřed ulic?“ ptal jsem se ho jednou.
Odpověděl krátce: „Abych na chodníku nikomu nepřekážel… člověk se musí střežit, aby nikomu nebyl v cestě…“
Často si vzpomínám nyní na tato slova a na provázející je vlídný úsměv Douchův.
Nebylo mým úmyslem psáti životopis Douchův. K tomu vhodnější místo je jinde. Chtěl jsem jen zachytiti několik prostičkých rysů osobnosti, která podstatně zasahovala do chudičkého, ale idealů plného života našeho národního obrození.