Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Písně kosmické
Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
Tak sám a sám… | Písně kosmické | Rodné brázdy v šíř i v dál |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Písně kosmické |
Podtitulek: | Vzpomínka na Jana Nerudu |
Autor: | Jakub Arbes |
Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 116–129. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Jan Neruda, Písně kosmické |
Související na Wikidatech: Jan Neruda |
Vzpomínám jednoho z oněch přečetných dnů, kdy s nucenou vytrvalostí sedával jsem den co den až do pozdní hodiny noční za redakčním stolkem denních zpráv „Nár. Listů“ v domě „U zlaté lodi“.
Pracoval jsem ve velkém, skoro čtverhranném pokoji, jehož jedno okno bylo obráceno k jihu, obyčejně sám. Velký stůl můj, největší v celé redakci, byl umístěn u okna, kterýmž bylo viděti do zahrady a do několika sousedních dvorků ohraničených vysokými domy.
Místnost v celku nevábila. A přece přiznám se upřímně, pracoval jsem tam chutě a často v onom zvláštním rozpoložení mysli, kdy člověk, pohřížen do práce, skoro ani neví, že pracuje. Obyčejně zabral jsem se do práce s onou resignující řemeslností, která každou duševní práci aspoň v jisté míře usnadňuje, ale zároveň také zneceňuje… A tak i tentokráte.
Pracoval jsem s chvatem, ale spíše jen mechanicky od čtyř hodin odpoledne již asi dvě hodiny, aniž bych byl zpozoroval, že se venku nápadně setmělo. Z nenadání mne zvláštní šum a loskot vyrušil. Nadzvednuv hlavu a pootočiv se k oknu, postřehl jsem, že byl prudký vítr vmrsknul celou přehoušli kapek do okna a že oknem lomcuje.
Pršelo… Dešťové kapky bubnovaly na okno v jednotvárném tempu a vítr melancholicky pohučíval.
Pravšední výjev upoutal pozornost moji po několik minut. Drže péro v ruce, díval jsem se bez pohnutí k oknu, před kterýmž však se již zase povyjasňovalo.
„Jarní sprška!“ pomyslil jsem si po chvíli, když mezi temně šedými obláčky objevil se ždibek azuru.
V tom otevřely se dvéře a vešel — Neruda — v plné ještě mužné síle a elegan v pravém toho slova smyslu. Velká, štíhlá a přece statná, ba marciální postava jeho s nenápadně povysedlýma ramenoma — se svrchníkem koketně přes jedno rameno přehozeným a s bílým plstěným kloboukem na hlavě byla poseta třpytivými kapkami deště.
Vstoupiv pootřásl se. Nato sejmuv klobouk přiblížil se kvapně až k mému stolu. Všech kapek však přece nesetřásl. Tu a tam na kabátě splynulo jich několik v jedinou, která se leskla jako matný démant.
„To ty se divíš, jak jsem dnes postříbřen!“ ozval se jasným svým barytonem s dobrodušně škádlivým přízvukem: „Zrovna před schody postřikla mne matka příroda svým nevinným a laciným stříbrem.“
A zase se pootřásl. Opřev se pak oběma rukama o jeden roh mého stolu, jako by dlouhé, skoro voskové prsty své bílé, „ethické“ ruky zúmyslně stavěl na odiv, optal se suše a lakonicky:
„Něco nového?“
„Nic — zvláštního,“ odtušil jsem.
Neodpověděl. Výrazná, černým plnovousem zarostlá tvář snědé pleti však zřejmě prozrazovala, že by byl naslouchal jen „na půl ucha“, i kdybych mu byl zvěstoval novinku sebe pikantnější, slovem, že zabývá se v duchu, jako tak často, něčím zcela jiným, nežli o čem právě byla řeč.
Po chvíli se vztyčil, přehodil svrchník s ramena přes levou ruku, vytáhl z náprsní kapsy kabátu etui s viržinkami a jedno si zapálil. Zastrčiv pak etui zase do kapsy, přehodil svrchník přes lenoch jedné židle a začal klidně a mlčky přecházeti.
„Tedy — nic nového?“ ozval se, jako by byl před chvílí přeslechl, co jsem odpověděl.
„Pranic!“ odtušil jsem lakonicky a začal zase pracovati.
Nerudovi nezdvořilost ta nevadila. Byl uvyklý redakčním „nemravům“ diktovaným neúprosností okolností. Přecházel dále nedbaje, že pracuju již zase, jako by ho v místnosti ani nebylo. Za chvíli přiblížil se k mému stolu poznovu. Nadzvedl jsem hlavu od práce.
„A hádej, kamaráde, odkud přicházím?“ optal se sešpouliv rty k tajemnému úsměvu a upřev na mne pátravě své jiskrné, tmavé oči.
„Nesnadno říci,“ odtušil jsem, pokrčiv ramenoma. „Kdybys nepřicházel z místa neobvyklého, ani bys…“
„Hádej!“ vpadl mi s důrazem do řeči, ale nevyčkav odpovědi, dodal s laškovným přízvukem: „Z přednášky!“
„Ty a — z přednášky?!“ zadivil jsem se. „A z jaké — prosím tě?“
„Nesměj se, kamaráde!“ odtušil ironicky káravě. „Ale mohu-li ti poradit, učiň po mém příkladu!“
„Ne, ne!“ bránil jsem se.
Neruda nedbaje toho pokračoval:
„Jen jdi — přesvědčíš se! Sám jsem se tam dostal náhodou. Četl jsem o tom v listech a šel jsem… Byla to přednáška v svrchované míře zajímavá.“
Poslední slova mne překvapila. Neboť Neruda nebyl z těch, jež lze snadno uspokojiti, a pronesl-li se o něčem pochvalně, znamenalo to již něco.
„Kdo přednášel?“ optal jsem se zvědavěji.
„Na tom, kdo přednášel, přece nezáleží. Ale o tom, o čem přednášel, neměl jsem až dosud ani potuchy.“
„0 čem tedy?“
„0 spektrální analysi!“
„Aj!“ uklouzlo mi s přízvukem sebevědomým.
„Ty to znáš?“ optal se.
Přikyvnul jsem.
„A kde, prosím tě —?“
Pověděl jsem několika slovy, že měl jsem náhodou již jako hoch učitele, který se snažil vzbuditi u svých žáků interes k universu, že mne interes ten po celý můj život neopustil a že základní pojmy, na př. o spletité rotaci těles všehomíra atd., utkvěly mi v mysli zcela jasně již v mládí.
„Dovol tedy, abych tě vyexaminoval!“ pravil Neruda s přízvukem ironické přísnosti. „Pověz — jak dlouhé musilo by býti kyvadlo, aby jediné jeho kývnutí trvalo — celý rok.“
Usmál jsem se sebevědomě a připomenul:
„Musil bych počítat.“
„Počítat — počítat — to je to!“ zasmál se Neruda sarkasticky. „Ale jak?!“ doložil vážně.
„Zcela jednoduše,“ dím. „Délky kyvadel mají se k sobě jako kvadráty času, v němž kyvadlo projde svou dráhu. Toť celý počtářský zázrak.“
„Ale délka kyvadla vteřinového jest přec na zeměkouli různá,“ namítnul.
„Ovšem,“ přisvědčil jsem. „Proto bylo by i celoroční kyvadlo u nás v Praze co do délky jiné nežli na př. v Moskvě nebo na předhoří Dobré naděje, ba třeba jen v Podmoklí nebo v Plzni nebo…“
„Nu — a jak dlouhé je vteřinové kyvadlo u nás v Praze?“ optal se.
Otázka ta mne pozarazila. Nemohl jsem si vzpomenout.
„Vidíš?!“ usmál se Neruda.
„Ale to je přece věc pouhé paměti,“ bránil jsem se vzpomínaje. Ale nevzpomněl jsem.
„Chceš-li, pomohu ti!“ pravil Neruda po chvíli. „Před půl hodinou jsem se to dověděl. Délka kyvadla u nás v Praze je prý v metrech vyjádřená 0.9938 a nekonečný desetinný zlomek.“
„Pravda!“ potvrdil jsem a dodal: „Nebo-li bez mála jeden metr.“
Nyní dotvrdil to Neruda.
„Nu — a jak bys počítal?“ examinoval dále.
„Početní formulka jest přec prajednoduchá,“ odpověděl jsem a napsav na kus papíru D:d = T2:t2 vyložil jsem formulku i slovy řka: „Neznámá délka celoročního kyvadla (D) má se k délce kyvadla jednovteřinového (d) jako kvadrat jednoho roku vyjádřeného v sekundách (T2) ku kvadrátu jedné vteřiny (t2).
Neruda nahnuv se nad stůl díval se upřeně na formulku a naslouchal pozorně i výkladu.
„Zkus tedy počítat!“ připomenul po chvíli.
„Přibližně nebo přesně?“ optal jsem se.
„Přibližně! Přesný výpočet by trval dlouho.“
Provedl jsem tedy několik přibližných výpočtů a ukázal jsem mu výsledek. Kyvadlo, jakého si přál, mělo by asi 990 bilionů metrů, čili asi 990.000 milionů kilometrů.
Neruda, kterýž byl počítání i výklad sledoval se zjevným interesem, pomalu se vztyčil a klidně se na mne zadíval.
Vyčetl jsem z jeho tváře, že počtářské examen skončilo pro mne příznivě.
„Dobře, hochu!“ pravil po chvíli. „V tom ohledu patří vám technikům přednost před námi s tak zvaným klasickým vzděláním… My abychom tento druh zručnosti doplňovali — na stará kolena…“
Zasmál se a pohladiv svůj plnovous, podal mi ruku.
„Přijdeš dnes?“ optal se úsečně — míně „svou“ hospůdku.
„Bude-li možno, přijdu!“
„S bohem!“ děl a přehodiv svrchník přes rameno pomalu odešel.
Skloniv se opět ku své práci pracoval jsem jako jindy skoro do půl noci. V hospůdce však jsem se nezastavil…
Minulo několik dní… Neruda přicházel do redakce k večeru den co den a vždy se zastavil i u mne, by se poptal, co je nového.
Obyčejně jsme vyměnili několik všedních dotazů a odpovědí a zase se rozloučili.
Asi pátý nebo šestý den přistoupil Neruda nápadně kvapně k mému stolku a vytáhnuv z náprsní kapsy nový nějaký spis, ukázal mi titul řka:
„Znáš to?“
„Znám!“ odtušil jsem poznav starší jednu astronomickou publikaci od Littrowa.
Neruda mlčky knihu zase zastrčil a poptav se na to, ono — odešel.
A od té doby skoro každý druhý nebo třetí den přicházel podobně. Vždy s novým nějakým spisem odborným a vždy se stereotypní otázkou:
„Znáš i to?“
Mnohé jsem znal, mnohé neznal.
„Půjčím ti, až přečtu — chceš-li!?“ říkával při spisech poslednějších.
Přiznám se, že právě v té době, ať již z příčin jakýchkoli, neměl jsem valné chuti k lektuře toho druhu.
Ochoty Nerudovy aspoň jsem nikdy neužil…
Den míjel po dni… Neruda slídil po odborných spisech a studoval s interesem, jak tomu občas jednotlivé, úsečné poznámky jeho nasvědčovaly, po několik měsíců…
A kdysi, když jsme se zase jednou sešli v hospůdce, jen jaksi mimochodem pronesl: „Hochu! Ondy mi šlehla duší myšlénka, která stojí za víc, nežli…“
„Jaká?“ vpadl jsem.
„Uvidíš — až — — !“
A nedokončil.
Zase míjel den po dni — týden po týdnu, měsíc po měsíci, aniž bych byl jiného zvěděl, nežli co jsem právě naznačil…
Konečně v červenci roku 1877, když mi byl učinil v „mém“ redakčním bureau obvyklou návštěvu, položil Neruda beze slova nějaký rukopis přede mne na stůl.
Na první pohled jsem poznal básně, psané vlastním jeho drobným rukopisem, jejž sazeči tak často — proklínali… Titul zněl: „První ukázka Kosmických písní…“
Sáhl jsem po rukopise, abych verše přelítl; ale Neruda mne předešel, sáhnuv po rukopise sám.
„Ne, ne — nečti! — Až po vytištění,“ pravil, skládaje rukopis. „Dám to dnes Sládkovi pro „Lumír“… A ty mi napíšeš — hezkou noticku, není-liž pravda?“
Usmál se škádlivě, polovážně a polosarkasticky a — rozloučil se.
A když pak vyšlo nejnovější číslo „Lumíra“, shlédl jsem na první stránce první ukázku „Kosmických písní“.
Přečetl jsem je a napsal po příznivém dojmu, jaký na mne učinily, co možná příznivou noticku. Přiznám se, že práce toho druhu činívala mi nemalých nesnází. Cítíval jsem vždycky přirozený rušivý nátlak kolegiálnosti a přátelství — a to i tentokráte, když šlo o verše eminentně originelní a přímo nedocenitelné hodnoty esthetické. Malá, několikařádková zprávička stála mne snad skoro tolik též duševního namáhání jako mnohá kosmická píseň Nerudu. Konečně po nesčetných korekturách a několikerém přepsání uznal jsem notici — z pouhé omrzelosti nad mozolnou prací za vhodnou a dal ji do tisku.
Poukázal jsem v ní k nepopíratelné originalitě jako k věci kardinální, pronesl se o vzácné ceně esthetické atd. a vyslovil i svůj nejsubjektivnější náhled v ten smysl, že cenu veršů tohoto druhu právě pro jich zvláštní, originelní ráz nebude snad moci dostatečně oceniti nežli ten, kdo jest s poměry kosmickými náležitě obeznámen.
V celku byl jsem s noticí spokojen a právě závěrek zdál se mi býti zcela případným.
Avšak den na to vstoupil Neruda do „mého“ bureau jaksi váhavě a rovněž tak přiblížil se k mému stolu.
Pozdravil, já poděkoval.
„Kamaráde, kamaráde!“ počal s dobrodušnou výčitkou. „Čím pak jsem ti ublížil?“…
„Ty — mně?“ vpadl jsem udiveně. „Nevěděl bych!“
„Viz — notici o kosmických!“
Přiznám se, že mne slova ta zarazila. Domnívalť jsem se, že nemám pranic na svědomí, co by mohlo vzbuditi Nerudovu nespokojenost. A přece — —
„Pochybil jsem snad?“ optal jsem se po chvíli nesměle a skoro zahanben.
„Ach nikoli!“ Neruda na to. „Každé slovo jest uváženo — každé! A přece — ten konec!… Probůh — to ne! Vždyť by sbírku, až vyjde, nikdo nekoupil. Báli by se, že to není dosti populární — že tomu každý neporozumí…“
„Ah, tak!“ uklouzlo mi, když jsem porozuměl. „Nu, po druhé to napravím — uvidíš!“ dodal jsem.
„Děkuji ti, hochu!“
A podav mi ruku, odešel.
Později mluvili jsme o „osudném“ závěrku notice několikrát. Já byl i na dále téhož náhledu, jako dříve; ale z tak zvaného „praktického“ stanoviska musil jsem dáti Nerudovi za pravdu, že jest lépe, vlastně nutno, okolnosti té vůbec ani nepřipomínati.
Jako z pravidla vše, co nese na sobě znak naprosté neb aspoň přibližné originality a pro co není v esthetickém kanonu ještě šablonovitých přihrádek, byla i první ukázka „Písní kosmických“ skoro ignorována. Neučinila aspoň takového dojmu na širší veřejnost a tehdejší kritiky naše, jak Neruda očekával. Tu a tam v soukromí někdo si toho sice povšimnul; ale nic více. „Velký“ náš „svět literární“, ať už produktivní nebo konsumující, zůstal upjat — jako obyčejně…
Nebylo to sice pro Nerudu nic nového; byltě v systematickém umlčování se strany kritiky vyškolen. Ale mrzelo ho to přece. A proto jako routinovaný žurnalista pokusil se polo žertem, polo vážně o vzbuzení aspoň pouhého interesu ku své nejnovější publikaci, napsav krátce před otištěním druhé ukázky „Písní kosmických“ — „kosmický feuilleton“.
Zahájil jej nevinnou a u nás v Čechách (kde tak zřídka kdy někdo z obecenstva zajímá se také o autora knihy, kterou čte) tak průsvitnou poznámkou, jako by se byla nějaká čtenářka-anonymka poptávala, proč svých kosmických písní neuveřejňuje hojně a on jí musil odpověděti…
Odpovídá tedy, že si ji myslí „dobrou jako sluníčko, s očičkami jako veselé hvězdičky, s tvářičkami jako červánky ranní“; sděluje jí, že ty písničky češe a myje, škrobí a žehlí co nejneunavněji; ale že má s nimi malér, poněvadž prý se musí míti na pozoru, velmi na pozoru, aby z „písní kosmických“ nebyly pojednou — písně komické!
Na to žertuje o bláznivých kometách a — „mlhovinách“, zárodcích to světů budoucích, vplétaje ve svou causerii skutečné výsledky studií, což zcela zřejmě dokazuje závěrek feuilletonu, jenž jest skoro čirá učenost.
Neruda v něm mluví o rychlosti světla, o tom, že bytosti na jiných hvězdách mohou zvěděti o událostech na naší zemi teprve po mnoha letech, a končí:
Mysleme si nějakou hvězdu hodně vzdálenou. Vzdálenější než Vega, než Sirius i než Capella, neboť i Capella je od nás vzdálena jenom 102.240 milliard mil a obyvatelé její vidí dnes, co se u nás dělo před sedmdesáti a dvěma lety. Hvězdu tedy mysleme si vzdálenu tak, že paprslek světelný potřebuje od nás k ní půl devatenácta věku.
Jmenujme tu hvězdu Procul — proč bychom ji nejmenovali Procul? A předpokládejme dvě věci, v tom nám také nikdo nebrání. Za prvé, že tamější obyvatelé mají dar zraku naprosto neobmezeného, že :tam ten lid — samý ostrovid: (slyšíte čerta, jak rýmy zvoní?), a že tedy vidí zcela jasně vše, co se u nás děje na Zemi. Za druhé, že tamější obyvatelé jsou ještě dost intelligentní, a nejintelligentnějšího, nejučenějšího ze svého středu že ustanovili k tomu, aby neúnavně stopoval události naší Země. Ten učenec tedy vidí dnes, jak právě vedou Krista pána na Golgatu. Do všech končin proculských letí telegramy, obyvatelé se hrnou a učený Proculec jim zvěstuje hlasem hluboce pohnutým: „Hosana! Vznešené lidstvo je spaseno! Právě tam umírá člověk bůh za volnost a rovnost veškerého lidstva!“ — Nesmírný jásot po Proculi, kouzelná iluminace, ohlušující střelba hmoždířů.
A zatím od té doby, co Kristus za nás umřel, obětovaly se a umřely za volnost a rovnost lidstva už millióny vznešených lidí, a my jsme s tou volností a rovností lidstva zrovna tam, kde jsme byli.
Neruda tedy napsal v pravdě „kosmický feuilleton“, ovšem jen k účelu nejnevinnější reklamy.
Druhá ukázka „Písní kosmických“ a sice opět cyklus sedmi básní otištěna v „Lumíru“ dne 30. listopadu.
Rozumí se, že ohlašuje vyjití „Lumíra“ zmínil jsem se opět pochvalně o druhé ukázce, ale již jen více povšechně. Ačkoli jsem poukázal k první notici, varoval jsem se jakýmkoli způsobem dotknouti se nejnebezpečnější „slabiny“ Nerudovy nejnovější publikace — nepopulárnosti.
V brzku a sice v čísle ze dne 20. prosince objevila se v „Lumíru“ ještě jedna jaksi opuštěná básnička pod titulem „Kosmická píseň“, která již neměla pražádného „doporučení“ v zápětí…
Několik jen dní po té sběhlo se však cosi, co mělo ve vlastním životě mém v zápětí změnu velikého dosahu.
Dne 31. prosince opustil jsem redakci „Nár. Listů“, abych se do ní jako člen nikdy více nevrátil. Rozloučil jsem se s chefem i kollegy co nejpřátelštěji.
Od té doby nestýkal jsem se již s Nerudou jako druhdy skoro každodenně, nýbrž jen občas a z počátku, když změna poměrů vyžadovala také změnu života vůbec, jen zřídka kdy. Přes to zůstal poměr náš beze změny. Interes můj na jeho literární činnosti neochabnul ani dost málo. Kdykoli jsem jej navštívil, nebo se s ním setkal, nebo když navštívil on mne, skoro vždy přesunula se dříve nebo později řeč na „Kosmické písně“. S mnohou seznámil jsem se již v prazárodku, když šlehl duší Nerudovou první záblesk základní myšlénky, s většinou pak teprve, když už byly úplně hotovy a co nejpečlivěji vypulérovány, slovem pro tisk připraveny.
O žádném díle svém nepracoval Neruda s takovým rozmyslem a s tak vzornou nebo správněji řečeno s tak úzkostlivou pečlivostí.
Intence Nerudova, vytvořiti neobjemné, ale originelní a ryze umělecké dílo, v němž by se různé formy poetické slučovaly v harmonický celek, vyžadovala napjetí všech sil.
Látka sama o sobě lákala, ba sváděla neodolatelně k dílu jednolitě hymnistickému, k pathetické dithyrambě, kteréž se zase básnická individualita Nerudova vzpírala, čímž krystalisace myšlének ztěžována způsobem skoro neuvěřitelným. K neuvěření, jaká spousta myšlének a myšlénkových zárodků vířívala v tu dobu mnohdy po měsíce duší Nerudovou, nežli se pro ten neb onen motiv rozhodnul, nežli pro něj nalezl případnou formu a posléze i zatímné místo, na které by měl býti v celém cyklu zařaděn.
„Kosmické písně“ nejsou tudíž elementárním výbuchem eminentního poetického talentu, nýbrž v celku i jednotlivostech výtvorem nejpřesnější uvědomělé činnosti duševní.
Geniální autor, o němž bylo několikráte před tím veřejně a mnohdy i s úšklebkem připomenuto, „že se již vypsal“, byl sobě zcela dobře vědom, s jak předpojatou kritikou může se nejnovější jeho dílo setkati, a proto snažil se s napjetím veškerých svých sil odzbrojiti dílem samým nemalou armádu svých dávných i novějších kritických odpůrcův.
Prodlením první poloviny roku 1878 vytisknul Neruda ještě několik ukázek a posléze vyšlo dílo nákladem knihkupectví dra Ed. Grégra a F. Dattla jako celek.
Příznivé přijetí se strany obecenstva a na větším díle i kritiky překvapilo samého Nerudu a nejvíce mne. Neočekávaliť jsme ani tolik, a nejméně, že by dílo to mohlo se dočkati v několika týdnech druhého nefalšovaného vydání.
Ale takovými už velké obecenstvo a kritika jsou a zůstanou. Překvapují autory svou uznalostí i svým odmítáním nebo svou nevšímavostí tak často, že nejsou už dávno žádnému vyškolenému autoru měřítkem. Neobyčejný úspěch „Písní kosmických“ Nerudu sice potěšil, ale zároveň také poněkud zarazil. Nemohlť uvěřiti, že by originelní výtvor trvalé ceny umělecké mohl tak rychle dojíti všeobecného uznání.
Zevní úspěch, t. j. odbyt knížečky, nebyl totiž v nižádném poměru s úspěchem esthetickým, jak se jevil v kritikách a recensích. Byloť zde sice dosti uznání a chvály, někdy i dithyrambické; ale z většiny kritik, po případě i recensentských reklam vanul prazvláštní duch — neporozumění autoru a jeho intencím, nevystižení jeho díla, krátce cosi, co Nerudu přimělo k tomu, že počal, aspoň chvílemi a dočasně, o vlastní ceně své práce jaksi pochybovati. Marně se namáhal najíti pro úspěch své knížečky za takových poměrů dostatečného důvodu, až konečně ustálil se na tom, že přispěla k úspěchu tomu snad vhodná doba vydání, nahodilá, příhodná nálada velkého obecenstva a snad i obratná manipulace knihkupecká.
Zatím byla se stala v mém vlastním životě nová změna. Opustiv redakci „Nár. Listů“, rozhodnul jsem se věnovati se výlučně práci literární. Byl jsem sice zároveň také dramaturgem zemského divadla; ale nepatrná gáže nikterak nestačila k uhájení existence, tak že nezbylo, nežli napnouti veškeré síly, abych se udržel aspoň „nad vodou“.
Ředitel Wirsing, za něhož jsem byl, když ujalo řízení divadla družstvo mladočeské, engažován, nebyl z těch, kteří pokládají dramaturga za sílu zbytečnou a uměl mne svým znaleckým rozhledem tak animovati, že pracoval jsem mnohdy skoro do vysílení.
Hmotný neúspěch divadla za Wirsinga měl, jak známo, v zápětí sloučení družstva mladočeského s družstvem staročeským. Wirsing propuštěn a po krátkém zatímním ředitelství dra. Daška svěřeno ředitelství dnem 1. února 1878 počínaje opět někdejšímu řediteli Janu Nep. Maýrovi.
V brzku po té stala se také závažná změna v redakci, vlastně ve vlastnictví časopisu „Politik“. Vlastnictví přešlo totiž s J. S. Skrejšovského na zvláštní družstvo a Skrejšovský založiv nový list „Epoche“, přiměl několik spolupracovníků „Politiky“ ku přestoupení do redakce nového listu.
Redakce „Politiky“ zůstala takměř bez spolupracovníků. Řízení její svěřeno jednomu z nejstarších redaktorů, J. Schickovi, kterýž byl také členem nově skonstituovaného divadelního družstva, a tento poohlížel se po nových spolupracovnících.
Setkav se se mnou v zákulisí Nového českého divadla, vybídnul mne vstoupiti do redakce „Politiky“ jako spolupracovník. Maje pevný úmysl vzdáti se na vždy dráhy žurnalistické, omlouval jsem se, že nevyznám se už v jazyku německém jako před lety atd. Ale posléze, když jsem se byl poradil s Nerudou a s přítelem Sladkovským, přijal jsem nabídnutí za týchž podmínek jako v „Nár. Listech“ a s vyhrazením, že nebudu nikdy nucen psáti proti svému politickému přesvědčení.
Tak stal se ze mne takořka přes den a noc po německu píšící český žurnalista. Převzav dnem 20. června počínaje redakci rubriky „Inland“, snažil jsem se vpraviti v nové poměry. Polozapomenutý jazyk činil mi z počátku nemalé obtíže. Klopýtal jsem přes různé bohemismy, obzvláště při přenášení českých myšlének na jazyk německý. Avšak v brzku, když jsem si zase aspoň poněkud navykl po německu mysliti, vracela se znenáhla také pozapomenutá fraseologie vybroušeného jazyka, a práce, jinak nehrubě namáhavá, stávala se mi ode dne ke dni snazší.
Ku cti nového mého chefa budiž podotknuto, že vynasnažil se ze všech sil vypomoci mi, kde a jak jen bylo možno. Kollegiálnost jeho byla přímo vzorna a tak se stalo, že zdomácnil jsem v nové redakci a mezi novými kollegy dříve, nežli jsem se nadál.
Nový chef byl se mnou i s mojí prací, pokud jsem mohl seznati, úplně spokojen. Aspoň jsem vyhovoval, což — zatím stačilo. Ostatní bylo by se snad časem svým podalo. Důkazem toho zdálo se mi býti, že na mne v krátkém čase naléhal, abych se pokusil již také v úvodním článku nebo ve feuilletonu. Vzpíral jsem se sice, poukazuje k tomu, že pokládám posavadní průpravu ještě za nedostatečnou; ale po nějakém čase — v listopadu — byl jsem okolnostmi donucen pokusiti se přece.
Nežli jsem vstoupil do redakce, psával, jak snad známo, Fr. V. Jeřábek do „Politik“ literární feuilletony. Po mém vstoupení do redakce nebo snad dříve však z rozmrzelosti nad „marnou“ prý a „zbytečnou“ u nás prací toho druhu nápadně ochabnul a po delší čas nepsal ničeho. Nový chef můj jej sice několikráte vyzval, aby v práci té pokračoval; ale bez úspěchu. Jeřábek buď že byl skutečně churav neb aspoň nedisponován, odřekl a chefovi, kterýž pokládal třeba jen pouhé referáty o české literatuře za jeden z nejpřednějších úkolů „Politiky“, nezbylo, nežli poohlídnouti se po nové síle.
Pamatuji se, že zkusil to zde onde, ale bez úspěchu. A na podzim, kdy vyšlo několik přímo sensačních českých publikací, a kdy obzvláště druhé vydání Nerudových „Písní kosmických“ přímo vyzývalo k referování o české literatuře, vyzval mne, abych se pokusil napsati pro feuilleton aspoň stručnou charakteristiku Nerudovu a referátek o jeho novém díle.
K vysvětlení stavu věcí musím ještě podotknouti, že po sloučení divadelních družstev politické poměry naše domácí nápadně se pozměnily. Někdejší příkrost mezi oběma čelnými politickými stranami aspoň dočasně ochabla, tak že mnozí kojili se i nadějí, že může časem svým dojíti k trvalému vyrovnání aspoň nejzásadnějších diferencí a ku společné politické akci proti tehdejší vládě vídeňské. Kdežto v době, kdy J. S. Skrejšovský řídil „Politiku“ jako chefredaktor, nesmělo v ní býti takořka nikdy psáno příznivě o knize politického odpůrce, ba kdysi, abych uvedl aspoň jediný doklad, nebyl přijat ani placený inserát o knize Nerudově, stal se nyní v ohledu tom příznivý obrat. Nový chefredaktor pokládal za změněné politické situace jaksi za svou povinnost ponapraviti, pokud možná, co bylo druhdy omeškáváno a referovati objektivně a bez ohledu na politické smýšlení autorův o všech čelnějších zjevech české literatury.
Jedině tím lze vysvětliti, že po dlouhých letech objednán byl pro „Politiku“ referát o Nerudově spisu, že vyšla ve „Světozoru“ také Nerudova podobizna se stručným životopisem a že později v témže časopise vytištěno také několik básní Nerudových.
Byla to tudíž doba, abych tak řekl, politicko-literárního příměří, čímž práce má nemálo usnadněna. Mohlť jsem úsudek svůj o Nerudovi a „Písních kosmických“ pronésti po vlastním přesvědčení a bez jakéhokoli nátlaku a také jsem tak učinil.
Přes to byl jsem, jak přirozeno, na rozpacích, vyhovím-li tím i intencím redaktorovým. Doručiv mu dne 11. listopadu večer rukopis feuilletonu, čekal jsem dychtivě, až jej přečte.
Učinil tak bez odkladu a po nepatrných jen korekturách dal jej do tisku. Po ukončené redakční práci šli jsme jak obyčejně spolu domů.
Nevím, smím-li upřímně pověděti, co soudil o mém prvním pokusu, abych nebyl nazván neskromným; ale bez úsudku toho nebylo by další dosti srozumitelné a proto uvádím to přece.
„Feuilleton se vám, pane kollego povedl,“ pravil. „Pozoruju, že máte k tomu „zeug“ a proto musíte mi psáti nyní feuilletony o české literatuře vy. Jeřábek je beztoho rozmrzelý a sotva od něho něco dostanu. Tedy — prosím…“
Po uspokojivém úsudku chefově již jsem se naprosto nevzpíral v práci toho druhu a ve smyslu, v jakém byl napsán první pokus, pokračovati. Slíbil jsem, že přání chefovu vyhovím a že v nejblíže příštích dnech napíšu feuilletony o Karolíně Světlé, Svatopluku Čechovi, Antalu Staškovi a jiných.
„A já již také učinil přiměřené opatření pro pokračování,“ připomenul chefredaktor. „Nadepsal jste feuilleton ‚Neruda’s „Kosmische Lieder“‘. Já titul změnil nadepsav jej ‚Aus der böhmischen Literatur‘ — a udělal římskou jedničku! Teď tedy pokračovati musíte!“
Byl jsem spokojen i ochoten pokračovati.
K orientaci a náležitému porozumění následkův nezbývá mi, nežli naznačiti obsah feuilletonu a reprodukovati aspoň některá místa.
Poukázav především k řídkému u nás úspěchu zevnímu, jakého duchaplný feuilletonista neobjemnou publikací svých veršů docílil, připomenul jsem, že jest tento úspěch genialního prosaika zdánlivou anomalií. K porozumění a vysvětlení že jest třeba sledovati rozvoj musy Nerudovy ve směru retrogradním a dospěti tak k prazřídlu publikace nejnovější.
Zmíniv se o době prvních pokusů Nerudových veršem, poukázal jsem k tomu, že omlazující a osvěžující úkol národní písně na poesii vůbec byl již i u nás dokonán, charakterisoval jsem stručně ráz básnictví Čelakovského a Karla Jaromíra Erbena, poukázal jsem k tomu, že v ty doby Mácha byl úplně zapomenut, poesie reflexivní že byla vydána ve psí, slovem že tvůrčí duch musil ustoupiti zastaralé tradici.
Právě v této době všeobecné duševní stagnace vystoupil Neruda r. 1857 s malým svazečkem lyrických básní nadepsaných „Hřbitovní kvítí“, jež jsem charakterisoval takto:
„Vznášelo se opravdu cosi, jako sladce omamující vůně fialek vyrostlých na hrobech, nad těmito novými, hlubokomyslnými, tu a tam ostrým tonem satiry prorvanými, ale v celku tesknými a bolestně naladěnými verši; v temném pozadí jejich plála však jako karbunkul sebevědomá, mužně poetická základní myšlénka humanity. Byl to výkřik poëty, který, ač mlád lety, přece už poznal stinné stránky života, poëty, který nejenom cítil, nýbrž i přesvědčen byl, že myšlénka básnická má táž práva jako básnický cit, ano že nové myšlénce vždycky náleží přednost před starou tradicí.“
Poukázav pak k tomu, jak draze smělý poeta toto své přesvědčení zaplatil: jak jej prostřednost, sama do sebe zamilovaná, přepadla, jak byla jeho poesie, ba i on sám, kaceřován atd., konstatoval jsem, že Neruda nedbaje toho šel svou cestou, až dospěl cíle a stal se prvním mezi oněmi málo básníky českými, kteří si vybojovali volnou dráhu k samostatnému tvoření.
Zmíniv se o další činnosti Nerudově, o jeho zevních neúspěších, o jeho neúmorné píli a vytrvalosti, až stal se duchaplným feuilletonistou, genialním genristou, výtečným znalcem a kritikem umění, tak že význam jeho v české literatuře dá se shrnouti v slova „reformator moderní belletrie české“, poukázal jsem k tomu, že i v nejnovější publikaci veršem v „Písních kosmických“ jeví se táž zajímavá, cituplná a myšlénkami prosycená básnická individualita jako ve „Hřbitovním kvítí“, jen že jest stanovisko, jež si byl Neruda tentokráte vyvolil, nepoměrně vyšší nežli před jedenadvaceti lety.
Na to jsem pokračoval:
V „Kosmických písních“ mluví k nám sebevědomý, vymožeností moderní vědy znalý, vysoce nadaný básník, jehož každá myšlénka, každá řádka nese na sobě známku původnosti; básník, jehož mysl jest právě tak přístupna dětinsky naivním, jako nejjemnějším, nejdelikátnějším citům a zároveň i nejsmělejším poëtickým myšlénkám; básník humanista v nejšlechetnějším smyslu slova se širokým obzorem moderního nazírání na svět.“
„A právě v tom spočívá zvláštní kouzlo „Kosmických písní“. Neruda vybral si sice původní, ale zároveň nejkřehčí látku, jakou si kdy který básník vybral. Vesmír, pro moderního člověka dávno už zbavený nebešťanů, v němž panuje nyní jen tubus a astronomické měřické přístroje, v němž bytují pouze chladné, nelítostné zákony přírodní, které možno ovšem jen přibližně stanoviti taktéž chladnými ciframi, tento pro učence zdánlivě nepoetický, nezměřitelný vesmír stal se Nerudovi útočištěm, do něhož se odvážil se svou musou.“
„Byl to poetický problem rázu nejvážnějšího a nejzásadnějšího, a rozluštěn Nerudou nejen šťastně, nýbrž zrovna skvěle. Nerudovy „Kosmické písně“ jsou triumf reflexivné lyriky, která těmito básněmi slaví u nás své znovuzrození. Jsou však zároveň poëtické veto proti absolutismu naivního básnického názoru na svět. Neboť Neruda dokázal, že moderní věda neumrtvuje poesie, nýbrž že jí otvírá nové dráhy, nové světy. A právě v tom po našem soudu spočívá největší zásluha geniálního básníka, jenž ve své nejnovější publikaci podal nejenom nový genre, nýbrž zároveň také rozřešil — a to neobyčejně šťastně — jeden z nejtěžších poetických problémů.“
Po ránu dne 12. listopadu, kdy feuilleton ten vyšel, odebral jsem se do redakce s klidným vědomím spolupracovníka, kterýž byl den před tím vykonal svou žurnalistickou povinnost k úplné spokojenosti redaktorově. Vešed do první ze tří místností redakčních, zaslechl jsem živý hovor z místnosti druhé, jejíž dvéře byly otevřeny. Svlékaje svrchník rozeznal jsem přitlumený hlas chefredaktorův, odpovídající klidně a usmiřujíc na méně známý, ale povědomý hlas, pronášející v rozčilení nějaké výtky. O čem a v jakém smyslu bylo hovořeno, nevím. Nenaslouchal jsem, ba poodešel k oknu, abych nepřekážel… Z nenadání zaslechl jsem rozhorleně pronesená slova: „To není žádná kritika — ani recense — to je reklama — nadsazování, velebení, do nebe vynášení, krátce reklama nejodpornějšího druhu!…“
A slova: kritika, recense a reklama opakována pak v další nějaké a pro mne nepostižitelné souvislosti ještě několikrát skoro až s vášnivým přízvukem.
Znaje podobné spory redakční z dlouholeté zkušenosti, nevěnoval jsem ani nyní dalšímu hovoru pozornosti, nýbrž přešel prostě po pokoji a přiblížil se k otevřeným dveřím. V tom se jeden z dvou mužů stojících těsně u stolku, za kterým jsem v druhé místnosti pracovával, poohlédl a — hovor okamžitě utichl a sice tak nápadně, že jsem ihned uhodl, že jej přerušilo moje objevení se.
Já však ani nyní ještě nevstoupil, nýbrž poodešel opět k oknu. A za několik okamžiků opustil druhou místnost — Fr. V. Jeřábek.
Pozdravili jsme se — on odešel, kdežto já vstoupiv do druhé místnosti, z které právě chefredaktor vcházel do svého pokoje, zasedl jsem klidně ku své práci.
K dolíčení stavu věcí a zároveň i z té příčiny, abych zachoval naprostou nestrannost, nemohu jinak, nežli obrátiti pozornost čtenářovu k jednomu z nejcharakterističtějších sporů literárních z roku 1870, tedy skoro již před čtvrt stoletím.
Jak známo, vystupují nové generace literární jinde i u nás obyčejně hromadně.
Z pravidla bývá to hlouček přibližně stejně smýšlejících mladých snaživců, kteří pod jedním praporem nebo heslem literárním vystupují na veřejnost jako nová nadějná falanx literární s více méně novými názory, snahami a cíli. Prodlením času, když se talenty vykrystalisují a interessy umělecké i osobní začínají se protínati, obyčejně hlouček epigonů se rozštěpí a z nejlepších, nejvzornějších druhdy přátel osobních stávají se rivalové, odpůrci, ba i nejúhlavnější nepřátelé.
Úkaz ten opakoval se i v nejnovější literatuře české od vydání „Lady Nioly“ již několikrát a stalo se tak i po vydání almanachu „Máje“.
Původně zdánlivě nezdolná falanx romantiků, mezi kterýmiž již z počátku Hálek, Heyduk, Pfleger, Neruda, Jeřábek, Jiljí Jahn, Jos. Svátek a ještě někteří vynikli, prodlením let se rozštěpila. Většina z nich pokusila se, jak známo, s větším nebo menším úspěchem v literatuře dramatické. Hálek a Pfleger opustili pole to po několika pokusech, Jahn a Svátek po prvním pokusu, Heyduk vůbec se ani nepokusil. Jediný Jeřábek zůstal muse dramatické věren, kdežto Neruda po několika pokusech v první době své literární činnosti zaměnil ji za činnost recensentskou.
Důvody jeho byly prosté, ale lapidární. „Psaním dramat literát český se neuživí,“ pravil kdysi, „kdežto úřad divadelního recensenta spojený s činností jiného druhu aspoň uživí. A poněvadž nemohu býti recensentem a dramaturgem zároveň, jelikož jedno druhé vylučuje a jedno druhému překáží, nezbylo mi, nežli se rozhodnouti pro to, co mi umožňuje život.“
Přirozenoť, že jako divadelní recensent hlavně „Času“, „Hlasu“ a posléze „Nár. Listů“ utkal se Neruda začasté s mnohým ze svých někdejších přátel. Roku 1870 dostal se do křížku literárního s Fr. V. Jeřábkem.
V červenci provedena totiž poprvé Jeřábkova jednoaktová veselohra „Zde se žebrota zapovídá“. Neruda napsal o ní několik slov v referátu, v němž posuzoval Sabinovu frašku „Kocour a kočka“, která byla krátce před tím taktéž poprvé provedena. Prohlásiv frašku Sabinovu za renovaci staré myšlénky, končil do slova:
„Škoda té šťastné renovace — nu, ale: requiescat! — Ve větších rozpacích jsme naproti jednoaktové hře Jeřábkově „Zde se žebrota zapovídá“. Víme sice, co chtěl, on nám to také na konci své hříčky výslovně sděluje, ale tolik je jisto, že celá myšlénka u samého spisovatele nedošla nad studium prvního početí. Jeřábek je tak solidní spisovatel, že této prázdnotě dialogu a chudobě charakteristiky i provedení naprosto nerozumíme. Patrně nějaká velká mýlka — requiescat!“
Za nedlouho a sice v srpnu téhož roku provozována poprvé jiná hra Jeřábkova, jejíž autor byl na divadelní ceduli označen pouze začátečními písmeny F. V. J., o kteréž napsal Neruda referát rozhodně nepříznivý.
Zakládal-li se úsudek Nerudův ve všem na pravdě, nechceme zkoumati a připomínáme jen známé faktum, že hra ta zmizela po několika reprisách z repertoiru, čímž ovšem nemusí býti vždy vinna její esthetická bezcennost, poněvadž naprosto bezcenné hry mívají začasté i úspěch sensační a udržují se na repertoiru jako pravé skvosty dramatické literatury.
Recense Nerudova však měla v zápětí jednu z nejprudčích literárních polemik, jejíž podrobnosti vymykají se z úzkého rámce této vzpomínky, a jejíž následkem bylo, že Neruda s Jeřábkem od té doby nikdy už se nespřátelili.
Po této odchylce, z které ničeho neabstrahujeme a která má sloužiti jen k tomu, aby byl čtenáři jasný vzájemný poměr literární a osobní Nerudy a Jeřábka, vracíme se opět k „Písním kosmickým“ s prostinkým připomenutím: že po přečtení objektivně podaného intermezza možno se domysliti, jaký asi dojem učinila na Jeřábka úvaha, po případě tedy třeba reklama Nerudových „Písní kosmických“ v časopise, v němž byl po dlouhá léta skoro samojediný referoval o české literatuře.
Poměr náš k chef-redaktorovi zůstal zdánlivě i na dále týž jako dříve. V kollegialnosti aspoň nic se nezměnilo…
Asi po měsíci nebo dříve, když jsme se jako obyčejně po večerní práci vraceli domů, optal jsem se kdysi:
„A kdy, prosím, přál byste si, abych napsal druhý feuilleton z české literatury?“
„Později, prosím — později,“ zněla úsečná odpověď.
Byl jsem spokojen.
Později — opět asi po měsíci optal jsem se podobně poznovu.
„Ah, zatím ještě ne — nemáme teď místa,“ zněla odpověď. Byla pravdivou; nebylo skutečně místa.
Po nějakém čase optal jsem se opět. A zase táž vyhýbavá odpověď a opětné rychlé přesunutí hovoru na jiný předmět.
Přiznám se, že mi to nebylo pranic nápadno, ani když mi bylo podobně odpověděno po čtvrté, po páté a snad i po desáté — až konečně přece se mi poněkud porozbřesklo, když mi byl redakčním sluhou dodán následující lapidární přípis z družstva:
V Praze, dne 6. května 1879.
V prospěch listu „Politik“ uznáváme za potřebné učiniti v příčině obsazení místa Vašeho jiné opatření. Sprošťujíce Vás dnem 6. června t. r. závazku Vašeho v redakci našeho listu dáváme Vám tímto o tom věděti. Plat do 6. června bude Vám jak obyčejně dekursivně vyplacen.
S veškerou úctou
Dr. V…ý.
S klidem člověka uvyklého na zcela jiné nehody, nežli byla tato, vstrčil jsem list do kapsy a po odbyté redakční práci zastavil jsem se v hospůdce, kterou v tu dobu Neruda navštěvoval.
Po výměně několika dotazů podal jsem mlčky Nerudovi list.
Vzal jej, rozbalil a přečetl. V tváři jeho ani sval se nezachvěl. Složiv list vrátil mi jej mlčky, jako jsem mu jej byl podal.
Po chvíli však se přece ozval řka:
„Ani — nepoděkoval!“
Usmál jsem se…
„Ale nediv se!“ dodal Neruda. „Pamatuješ se ještě na schůzi na Žofíně, kdy byl Sladkovský stržen s podia a nedovoleno mu rozvinouti své náhledy?“
Přisvědčil jsem.
Opět jsme se odmlčeli.
Po několika vteřinách ujal se slova opět Neruda:
„Tušil jsem to, věř, již v listopadu loňského roku, kdy — —“
Ale nedokončil.
Od té chvíle jsme o záležitosti té nikdy více nemluvili. Neruda zavadil o ni jen ještě jednou, když jsme se kdysi setkali náhodou na ulici.
„Myslím, kamaráde,“ pravil beze všeho úvodu, „že se ty mé „Písně kosmické“ přece jen narodily na špatné planetě a že’s měl pravdu, když jsi první notickou prorokoval, že jim každý neporozumí… Byl jsem jist, že z tří cen Čermákových nemine jich aspoň jedna; zatím — prolítly… Nu, nežť! Nejsme pro ceny stvořeni a buďme rádi, že nám aspoň jiní vlastenečtí literáti hrábnou občas do našich kapes! Mne, věř, nemrzí ani těch sto zlatých honoráře, jichž jsem nedostal, poněvadž mi byly odepsány na účet za knihy; ale mne mrzí, že proklaté ty „Písně kosmické“ zlomily tobě vaz jako — německému žurnalistovi. Odpusť!…“