Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Antonín Chittussi
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| Fr. V. Jeřábek | Antonín Chittussi | „Pěvec na hřbitově“ |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Antonín Chittussi |
| Autor: | Jan Lier |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 70–71. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Antonín Chittussi |
 Související na Wikidatech: Antonín Chittussi |
|
* r. 1847 v Ronově nad Doubravkou; † 1. května 1891 na Vinohradech; pochován na hřbitově Vyšehradském.
„V Paříži, 5. dubna 1885.
Drahý příteli! Srdečně Vám ruku tisknu za poslední Váš článek v „Lumíru“ „Rozczarowanie!“ Jen ten bejkovec z ruky nepouštějte! Takový článek vydá víc než tlustá kniha. Bis! Bis! Je třeba říci těm šosákům, kterak jsou Němci v celém svém životě až po uši. Bis! Bis! Buďte zdráv — napište zas něco hezkého a vzpomeňte si na mne.
Váš upřímný
Chittussi.“
V těchto několika slovech načrtl Chittussi celý svůj autoportrét. Toť on, muž rozhodného činu, háravé vůle, prudkého slova. Přítel určitosti v mínění, vděčný za každý šleh do polovičatých našich „poměrů“. Nepřítel malátnosti, zbabělosti, pokrytství, jež trpí a krášlí nedomrlost, aby samo v nedostatcích bylo trpěno. Sedmiletý pobyt v cizině, poznání mohutné, v sobě uzavřené, kulturně i společensky suverénní samobytnosti národa francouzského zbystřilo mu zrak pro vystižení objemu i dosahu veškeré, nám samým zpola nejasné a zpola obvyklé zuboženosti naší vlasti, kterouž Chittussi celou horoucností své vášnivé duše miloval, jejíž neblahý osud stálou bolestí a hořkostí ho naplňoval.
Netajil se nikdy svými city a svým přesvědčením, jemuž vždy a před kýmkoli mužného a dle své letory vždy břitkého výrazu propůjčoval. Býval raději osamocen, než by potakačstvím a poddajností levně si zjednával společenské oblíbenosti a přátel.
Pravda, krásno, svoboda, dobro šly mu nade vše. V životě i v umění. Jsa pravý umělec, byl všecek svůj. Nehověl vrtkavosti a úplatnosti všedního vkusu, nýbrž svému individualnímu citu a poslání, svému subjektivnímu přesvědčení, jímž stále všecek planul a jež propůjčovalo mu tolik opravdovosti, tolik ostře vyslovené osobitosti.
„Snad Bouguereau — ne? Bouguereau!? Co — ten se vám také líbí?“ udeřil na nás divoce čtrnáct dní před svou smrtí. Oči mu jen jen hořely, tvář se chvěla, ruce křečovitě škubaly vousem, ač my, Weitenweber a já, seděli s Chittussim ve vinárně jako oukropečkové, vystříhajíce se bedlivě každého slůvka, které by dráždivého umělce mohlo popuditi. Znali jsme ho a nedutali jsme o akademické malbě, vědouce, jakou řež v ní Chittussi rád způsobuje. Přivlekl ji sám na popraviště své impresionistické náruživosti. „Co že? Ti panáci, ti manequini, ta sebranka vyfintěných hasičů, takové loutkové divadlo je také umění? Rukama, nohama to vyhazujte! Do panorámy voskových figur s těmi maškarami! Bramborová nať má více duše a životného půvabu nežli všecka ta spřež bohů, kterou takový Bouguerau pro zábavu hlupáků podle kantorských receptů ze starých mistrů nestoudně ždímá!“
Tak a hůře ještě řádil Chittussi mezi akademiky, až pot s čela se mu řinul a dech v prsou mu vázl. Temperament činil ho v negaci nesympatických odrůd umění zarputilým doktrinářem. — Chittussiho, úhlavního nepřítele doktriny!
Jako se Chittussi neznal v nenávisti k akademické šabloně a ke všemu, co po jeho soudě zavánělo nepravdivostí citu a planým formalismem, rovněž tak neznal se v obdivu svých barbizonských mistrů a miláčků. Zbožňoval je prostě.
„Ach, Theodor Rousseau! Toť bůh otec!“ pravil nám, Juliu Zeyerovi a mně, provázeje svůj panegyrický výrok tak upřímným, právě po umělecku naivním posuňkem nejvroucnější víry a nejhlubšího přesvědčení, že jsme mu v metaforickém porozumění úplně uvěřili.
Příroda byla mu vším. Proniknut horoucí láskou k ní, byl povolaným apoštolem této lásky, kterou s tklivou něžností a ryzostí přenášel na každou travinku a každého brouka.
„Poněvadž jste slepí!“ bouřil jindy sám jeden proti dvaceti za dřevních našich literarně-uměleckých dýchánků v restaurantu Pecoldově. „Proto nepoznáváte duše v bylině, proto jí nerozumíte a nemilujete. Ano, všecko má duši a každý ji najde, kdo má kus uměleckého srdce. Zde, zde,“ bil se do prsou, „sídlí umění — a zde,“ opět bušil do čela, „jen domýšlivost člověka!“
Výlučnost subjektivního mínění Chittussiho, tak prospěšná osobitému jeho tvoření, obmezovala umělce na uzounký kruh přátel, kteří mu rozuměli a s ním v šetrnosti k jeho zvláštnostem v upřímném pojímání úkolů uměleckých, lidských a českých svorně se snášeli.
Rokem 1889 po výstavě své velké panorámy pražské osamotnil se Chittussi nadobro. Jeho citlivá duše trpěla tím více neúspěchem tohoto obrazu, čím výše pnula se při něm vůle umělcova, jenž „Prahou“ korunovati chtěl veškeré své dílo. Vyhýbal se útěše přátel, nejsa s to překonati dojem nahodilé a pro vlastní krajinářskou hodnotu umělcovu bezvýznamné té nehody, kteráž mu poslední dvě léta jeho života ztrpčovala.
Hluboká opravdovost a neúmorná vzorná energie pracovní slučovaly se v něm ve vzácnou tvůrčí sílu, plnou nejušlechtilejší ctižádosti. Neměl klidu na světě. V horečném napjeti hárala stále jeho nenasytná snaživost umělecká, na jejíž vypsání nestačí mi vyměřené místo. A musil bych jen opakovati, co jsem již v oceňování maleb Chittussiho vícekrát pověděl. Osvojiv si francouzskou disciplinu pracovní, byl neunavný ve svém dychtění a přičinění. „Vita brevis, ars longa!“ plálo mu pořáde před očima, které s neobmezenou a právě toliko posvěcenému umělci vlastní úctou upíraly se vždy vzhůru nadšeně k majestátu umění a k vznešenému jeho poslání.
Plamen nejryzejší náruživosti ztrávil tuto poctivou duši malířskou. Nám zůstala jeho díla; mně světlá, sytá upomínka na jednu z nejryzejších, nejvroucnějších, nejosobitějších povah uměleckých.