Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Vzpomínka o Vilému Blodkovi
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| Žně (píseň) | Vzpomínka o Vilému Blodkovi | Fr. V. Jeřábek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vzpomínka o Vilému Blodkovi |
| Autor: | Jindřich Kàan |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 67–68. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Vilém Blodek |
 Související na Wikidatech: [[d:Q1937602|Vilém Blodek]] |
|
* 3. října 1834 v Praze; † 1. května 1874 v Praze; pochován na hřbitově Olšanském.
Mým mistrem ve hře klavírní byl Blodek. Jako chlapce uvedl mne otec k němu, získav mi jej za učitele prostřednictvím Krejčího, tehdejšího řiditele konservatoře. A učitel Blodek byl přísný, tak že po dlouhou dobu nesměl jsem nic jiného hráti než škály. Později mnoho studia věnovati jsem musil Bachovým praeludiím, fugám atd. Byl stále stejně vážný a svědomitý paedagog, který ani jota neslevil, stále stejně upjatý, tak že můj respekt před ním byl nemalý.
Mezi jiným bylo mi také od něho přísně zapovězeno, bych kdy co jiného hrál než to, co mi nařídil. Rodiče moji brávali mne někdy s sebou na operní představení, a když jsem poprvé slyšel „Tannhäusera“, již ouvertura mne tak uchvátila, že tajně jsem ji „zpracoval“ pro klavír, pozouny a tympany, a několikrát denně hrával.
Tak jsem jednoho dne právě dospěl až do poloviny allegra, když přede dveřmi svého pokoje z čista jasna uslyším hromovým hlasem:
dvéře se otevrou — a na prahu Blodek sám! „Tedy Chopinovy etudy vám ke studiu nestačí, že můžete mařiti čas takovým třískáním?!“… Přišel na návštěvu k mým rodičům a mne dopadl při činu.
V jakém rozpoložení mysli šel jsem druhý den k němu, lze snadno si představiti; dlouho potom bylo mi ještě slýchati kárání a napomínání pro tuto seč na klavíru.
Avšak bouře časem minula, a do Prahy zavítal Ant. Rubinstein; bylo to poprvé, co jsem ho slyšel. První z koncertů zahájil K. M. Webrovou sonátou z As-dur a den na to byl jsem opět u Blodka. Zdálo se mi tenkrát, že jeho upjatost je menší, a když jsem cosi přehrál, podal mi náhle uvedenou sonatu se slovy: „Vezměte si ji s sebou; když se do pozejtří dokonale naučíte první větě, nabudu o vás přesvědčení, že již něco dokážete.“
Chvátal jsem domů, usednul ke klavíru a již takořka od něho nepovstal. Pod mohutným dojmem úchvatné hry Rubinsteinovy nastudoval jsem do dané lhůty nejen první větu, nýbrž celou sonatu, a s nadšením jsem ji Blodkovi předehrál. Poslouchal, aniž mne jednou přerušil, načež — mi podal ruku se slovy: „hrál jste výtečně.“
Den tento patří k nejkrásnějším v celém mém životě. Od toho okamžiku Blodek se změnil, přísný učitel byl mi na dále přítelem, doprovázel jsem jej do představení jeho opery „V studni“, a — ó slasti! — směl jsem dokonce v rámě jeho zavěšen, s ním ulicemi pražskými se ubírati.
Seděl jsem zase kdysi ve svém pokoji zahloubán do jakési komposice, když slyším náhle ze dvora mně dobře známý hlas:
Uleknut vyskočím, tentokrát ovšem jen mimovolně, poněvadž jsem zcela zapomněl, že již nehraju tu osudnou ouverturu, jejíhož autora, mimochodem podotýkám, Blodek byl nadšeným ctitelem. Tentokrát se mi ovšem nedostalo výčitek. Blodek si přišel pro mne a vzal mne s sebou do novoměstského divadla na zkoušku své hudby k Šamberkově „Svatojanské pouti“. Kdo mohl tenkrát tušiti, jak brzo a jak krutý osud mně vyrve mileného učitele!