Vychovanec pomsty/5.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 33–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S kadeřemi zcuchanými, s tváří temně zardělou, s obnaženým krkem, napolo přioděn, jakž byl hodinou půlnoční na náhradí vyběhl — takto přebíhal nyní Hostirad po své komnatě. Potom se opět na sedadlo uvrhl, a opět vyskočil; neboť ho poháněla náramná vnitřní bouře, uchvacujíc vášnivého v nekonečném víru. Výjevem na náhradí, slovy Zbyňkovými a Jarošovými byly myšlénky jeho zaletěly v leta dávno minulá, a prsa jeho stala se při tom nádobou hněvu a bolesti. Silným tlukotem chtělo mu srdce ze žeber vyskočiti, když si obraz Adlétin na mysl uvedl, a z očí zapálených byly by mu úlevné slzy vyhrkly, kdyby nebyl vztek divokým zážehem všecken jich pramen vysušil.

Zpomínaje na dny mladostné a žalostí zuby skřípaje, skočil opět ke dni, kdy se byl ponejprv z ciziny domů navrátil a tajnou, strašlivou přísahu s sebou přinesl. Na svět rozhořčen byl si tehdáž umínil, ani na soud jeho nedbati, a zpupně bratrovi pomstou vyhroziv, chystal se s potměšilou radostí ke dni hroznému. Někdejší čeleď a vše, co ženského bylo, z hradu vypověděv, vyhnal, co se novým jeho zákonům nepodrobilo. Přišlá s ním tlupa cizích oděnců zaujala místo na hradě. — Bylo to divoké hospodaření. Blízké lesy ozývaly se skoro denně loveckým lomozem, a stěny nového hradu otřásaly se jásáním hodovníků.

Konečně připadl den pomsty. Černá noc byla zahalila krajinu svým nejtemnějším rouchem, jako aby nikdy na denní světlo nevyniklo, co se v lůně jejím spáchati mělo. V tuhém, bezstarostném spaní odpočívali na Starém hradě Choteckém pánové i čeleď, a jenom kulich na vysoké baště zdál se bedlivým, předzvídavým okem v hodinu příští hleděti, neboť pěl chvílemi skučivou, umrlčí píseň.

S vroucí modlitbou byla u večer zbožná rytířka roční své pacholátko pod ochranu Nejvyššího poručila, rytíř byl jedináčka svého s otcovským políbením a nejhojnějším požehnáním strážnému anděli odevzdal, a oba potápěli se nyní v nejkrásnějších snách o synově a své budoucnosti, an je temný hlahol ze sna vyděsil. Vyskočiv z lože, otevřel Břeněk okno, a z náhradí mu s nočním větrem břinkot mečů přivanul. I uchvátí zbraň, seběhne dolů, zvolá na lid, napomíná, pobízí, a zoufanlivě doráží na nepřátely, jimž byli někteří pacholci, od nedávna tady ve službě, mosty spustili a brány otevřeli.

Hostirad přepadl dům otce a bratra svého. Strašlivý zmatek panoval po hradbách i ve hradě, ve smrtelných úzkostech tonuli obyvatelé bezbranní, a krví zbrocená sklesla již mnohá ruka ve prach, ježto se byla zbraně chopila. Bystrýma očima, jako noční dravci, vyhlídli si vrahové cestu k jisté kořisti. Noc ovšem hrůzyplné divadlo před zmoženými útrpně posud skrývala, ruka lidská však, zneuctívajíc veškeré právo, strhla i tuto temnou záclonu. Divoké plameny vyšlehly ze hradu, z dávnoleté stavby, a v rudém požáru rozletěly se nyní strach a zoufalství devaterým křídlem po bojišti dávno chystané pomsty. —

Ještě nyní, když téměř po dvaceti letech Hostirad onu strašlivou noc na mysli své obnovil, naplnila se duše jeho divou rozkoší.

„Stůj, stůj, ty dobrotivý bratře!“ zvolal s trpkým smíchem, hledě před sebe, jakoby ho před očima měl. „Stůj, ty pekelný vražedníku, a zodpovídej se, co ti nevinný pacholík učinil, že jsi vyssál pramen rozkoší jeho, a potom ho jako pouhý prázdný výdymek do světa vyhodil? Nemůžeš odpovídati? Opustila tě lež i všeliký podvod, který se kdy v prsou tvých narodil? Ukaž veselou tvář, ukaž! Jáť stojím bez dědice, nemohu ženu obejmouti, a hromada mamonu tvého rozmnoží se dědictvím po nemužném bratrovi. Nesměj se — nesměj! Dřív se musíme vyrovnati. Tu máš!“

Ve slepém zanícení pobouřené obrazivosti šermoval při tom v povětří, jakoby s postavou skutečnou zápasil, a nezpozoroval, že byl mezi tím Jaroš do komnaty vešel.

„Voláš někoho, pane?“ jal se ho nyní stařec, vida zbouření jeho, pečlivě tázati. „Zdálo se mi, jakobych jména svého byl zaslechl.“

„Kdo to?“ utrhl se rytíř zděšen a ucouvl; avšak náhle opět po starci skočiv, ztěsna a přímo naň pronikavé zraky upřel. Pokojně díval se mu tento do očí — noční lampa, tiše plamenajíc, rozlévala bledou záři po mírných tvářích jeho.

„Přicházím se ptát, zdali něco velíš, pane!“ promluvil stařec po kratinkém zamlčení. „Nemohlť jsem do dne čekati — starost mě přivádí —“

„Ďábel tě přivádí, věrný dvoupánový sluho!“ zkřikl rytíř a očima zajiskřiv, starce za ramena uchopil. „Ty jediný — a rukoum tvým odevzdaný poklad mi ještě chybí, abych se s rozkoší pekelnou z tohoto bídného světa odebral. Kdes ho nechal, toho schovance věrné lásky své?“

„Zbyněk odešel na odpočinutí,“ odpověděl Jaroš.

„On nemá odpočívati, když mistr jeho, pán života, neodpočívá! Čili má tak měkce a líbezně ustláno, že si může odpočinouti, kdy se mu zalíbí? Pryč! vytrhni ho z lože a polož do něho Chytana mého.“

„Odešel-li hoch na odpočinutí,“ začal stařec mladého zbrojnoše vymlouvati, „není také již jisto, že je nalezne. Lítost jeho, žes jej prvé tak prudkými slovy —“

„Jakže? má to pazdeří ještě lítost, když s ním pán jeho mluví? a nadýmá se předce pýchou a opovrhováním rozkazů mých, vychloubaje se rozkošemi, jakových já sám neužil, kterých nenávidím, ha, černé peklo! Já ho teprva naučím lítosti!“

„A co bys mohl ještě synovi bratra svého učiniti, čeho by již byl s bolestí nezakusil?“ tázal se ho Jaroš s velikou vážností.

„Nemluv o věcech, které nesmí tyto stěny slyšeti!“ rozjitřil se rytíř, „a hleď paměti své, aby je nepropouštěla, nýbrž jako v hlubokém hrobě navždy v sobě držela. — Cože bych mu učiniti mohl?“ doložil pak, hnusně se ušklebiv. „Nevíš-li, panský důvěrníku, co mně otec jeho učinil?“

„Kriste Ježíši!“ zkřikl stařec, oběma rukama za hlavu se uchytiv, jakoby se naň obloha sypala. „Cos to, pane, řekl? Ne, ne — ucho mé již slábne — já se přeslechl!“

„Nepřeslech jsi se!“ odpovídal rytíř. „Jektavá ústa tvoje nemohou jenom slov samou radostí najíti.“

„Nuže tedy ať na věky zkamení, jestli srdce mé v této chvíli něco o radosti ví!“ zaklínal se stařec. „Ale tušení mé neklamalo, když jsem v jedovatém pohledu tvém čítával, co s ubohým, nevinným sirotkem obmýšlíš. — Pane! pane!“ zkřikl dále, a vztyčiv se před rytířem, varovně ruku pozdvihl. „Chraň se červa, který sluje zlé svědomí. Nešťastný tvůj bratr s ním dlouhá léta zápasil, i nebylo radostí, aby se mu nebyly zkazily. Na kolenou, na chladné zemi, v prachu zakrývaje panské tváře, volával k Slitovníku od věčnosti — modlitbou a postem trýznil tělo své, tuhé pokání činil za vinu svou, ale nadarmo ukájel svědomí své.“

„A já nadarmo bolesti své!“ řekl Hostirad. „Zápas můj s hořem nebyl proto slabší, že vraha mého zlé svědomí trýznilo. Jeho pokáním neubylo mého trápení, aniž náhrada přišla za mé bolesti.“

„A přijde ti náhrada z pomsty? Nekrmil jsi tak pomstu svou, že již není na světě nic hříšného, čím bys nebyl zprznil rukou svých — leda bys ještě do svatyně chrámu vkročil se srdcem po vraždě prahnoucím? Nenapojil jsi se krví v domě bratra svého? Nezbořil jsi dům otce svého? Netrápil jsi poslední jeho útlou, nevinnou větev dlouhá léta jako dítě z lože nejsprostšího — a nenabylo tím hoře tvé ještě žádné náhrady?“

„Nemluv mi o tom!“ obořil se Hostirad. „Já se zaklel přísahou strašlivou, pronásledovati dům vraha svého do posledního vzdechnutí, a syn jeho musí zkusiti, jakou službu mi otec jeho prokázal.“

„Tys ale také Adlétě přísahal, pane — pamatuj se!“ dotíral naň stařec s rostoucí úzkostí, a slova mu od úst jako žhavé uhlí v prsa rytířova kapala. „Svatou přísahu složil jsi do rukou jejích, že nesáhneš na život nevinného sirotka —“

„Na živě zůstane miláček tvůj,“ zachechtal se rytíř, „neboť i já dosavad dýchám, a horší měrou mu nezplatím, nežli mi otec jeho naměřil.“

„Pane, pane!“ sepjal šedivec ruce a vrhnul se na kolena. „Uhas neukojitelnou žízeň krví mou — vytrhni kořen života, který jsem věrným službám obětoval: ale nečiň zlé Zbyňkovi! Pane, tys mi zavraždil manželku — po dvaceti letech ti to ponejprv na mysl uvádím — nech mi náhrady nalézti v prosbě: Nečiň zlé Zbyňkovi!“

„Mlč, mlč!“ zadupal Hostirad, jehož vášeň slepá zrůstati se zdála, čím většího odporu nacházela. „Řekl jsem, a stane se. Nečiň mi vzdory. Srdce mé prahne, i nezahodím od úst číši, do které jsem dlouhá léta po kapkách naléval.“

„Nuže tedy ty jej osvětiž, Pane na výsostech, a mne v těžké povinnosti posilni!“ zvolal stařec a rychle se pozvednuv, uslzené zraky vzhůru povznesl. „Jáť konal i budu ještě po všechen věk konati, co mi přísluší, nechť se mnou vůle světská jakkoliv naloží.“

S krvácejícím srdcem, ale pevným krokem odešel z komnaty.