Vychovanec pomsty/3.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 21–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vyděšena z nejhlubšího spaní, napolo a tudíž podivně oděna, s rozličnou zbraní v zaťatých pěstech stála Chotecká čeleď u velikém kole po náhradí — semotam hořela smolná pochodeň. Uprostřed kola, obklopen pěti psy, stál Chotecký pán, před ním starý Jaroš, syn jeho a Zbyněk.

Černé pnulo se jim nad hlavami nebes klenutí a temná strměla k němu hradní stavení.

Ve vysokých botách, v povrchním, draze vykládaném kabátě, s rozhrnutou košilí a obnaženým krkem podpíral se rytíř Hostirad o veliký meč. Vítr zahrával dlouhými vlasy jeho, a červeněžlutá záře planoucích pochodní dodávala silnému, poněkud i tlustému tělu jeho divoké podoby. Oči mu hořely, jakoby prsa odvážlivého Václava propáliti a v nejhlubší kout srdce jeho doniknouti chtěly, neboť mladík vypravoval nyní příčinu nočního dobrodružství a nesměl se dáti ve lži postihnout.

„To mi věř, pane,“ vypravoval tento, „malíček mi to včera povídal, že něco neobyčejného dokáži. Myslilť jsem arci na začátku, že by toho na sprostého kluka hradníkova již dosti bylo, když panské psy podráždil; když jsem ale na to, z pouhé uctivosti před každou věcí panskou, milostivému biči tvému se vyhnul, aby se o tělo mé nezašpinil: nesly mě nohy z hradu, aniž věděla hlava kam, a tu se mi teprve zabřesklo, že ještě něco jiného vykonati musím. I přiběhl jsem do Chotče; ale tu mi bylo, jako bych do vosího hnízda upadl. Přitrhlť tam právě také houf královských žoldnéřů — chlapi jako vlci, cizozemci a pokažení Čechové. Bůh milý ví, kde ti dravci tady jakou mrchu vyčenichali; ale viděti na nich bylo, jak se třásli, kde by co mezi dravé zuby dostali. I napadlo mi: Poctivý chlapík z poctivé čeledi poctivého pána mohl by jim alespoň pro kratochvíli býti vítanou pochoutkou, kdyby rozumu neměl a zlého varovati se neuměl — a proto jsem se k nim ihned jako k přátelům přihlásil.

„Nevěřte mu!“ zvolal z nich jeden a přičinil se všemožně českým jazykem svým ty nečeské lebky osvítit. „Nevěřte mu! Je to štěnice z některého hnízda starodávného, a nepřisáhne-li na místě ke korouhvi naší — tedy mu stáhněte kůži a řemenů z ní nařežte.“

Mně nebylo arci docela volno při tomto jadrném pozdravení milého krajana, kterýž nyní také již před soudem nejvyššího krále z věrnosti své účty skládá; několik slov takového potměšilého darebáka nebylo však s to, mě docela pomásti.

„Chceš-li, krajane, ze zadku mého řemenů,“ obrátil jsem se k němu — „bude též dobře, abys něco měl, co bys jimi svázal. Jak ale vidím, nemáte dosavad nikdo, čím byste notné vaky nacpali. Ale hejsa, hoši — co mi dáte? — já vás dovedu k bohatým žním.“

Na to jsem přistoupil a začal tebe, pane, jakož rytíře svého plnými ústy haněti —“

„Aj, ty nevymáchaný zákrsku!“ zvolal i trhl sebou rytíř Hostirad, a vůkol mezi čeledí nastalo divení.

„Jsi opilý, kluku?“ zabručel za ním Jaroš a dal mu pozadu notný štilec do boku; ale odvážlivý mladík nedal se vytrhovati.

„Nu, a jak jsem si měl tedy počínati, moudří pánové?“ mluvil dále, hlavu směle kolem povznášeje. „Chtěl-li jsem ty dravce chytře do pasti dostati, nemohl jsem o pěkných a vůbec povědomých ctnostech urozeného a milostivého pána Choteckého mluviti — ti by na mne byli pěkně zuby vyšklebili; ale když jsem začal jeho promrzelé vášně a divné pošetilosti přetřepávati — pán Bůh mi tu lež odpustí, neboť jsem jí ke zkáze loupežných nepřátel vlasti použil — když jsem se nebem a peklem zaklínal, že nelze v jeho službě zůstati — aj, tu jste měli vidět, jak hlavy do sklopce strkali! Já řku — Chotecký hrad je mučírna, a rytířova nelidskost utrápí každého veselého, upřímného chlapíka —“

„Zatni zuby!“ zakřikl ho rytíř. „Nech popisování mé osoby, za které ještě výprask dostaneš, a povídej, jak jsi ty chlapy k tak pošetilému počínání přivedl?“

„K pošetilému, pane rytíři?“ podíval se mladík neohroženě na Hostirada. „Sprostý člověk nevidí žádné pošetilosti, kde se o naplnění měšce a břicha jedná. Což by také ztratil, kdyby ho i neštěstí s rohama potkalo? Nevídáno té trochy života! Nuzák nemůže ničeho snadněji pozbyti — a včasné pobídnutí s hodnou mírou hořkého piva zaplaší před loupežníkem všeliké nebezpečenství. — „Zjednejte mi službu mezi královskými zbrojnoši,“ řekl jsem k těm hltavcům, „a já vás dovedu nočního času na Chotecký hrad. Nedivte se — jak? Chytré oko a ohebná noha najde cestu i v povětří. Jen chutě za mnou! Čeleď rytíři nepřeje i přidá se k nám — a byť i nechtěla se přidati, musí přistoupit, an ji malomocnou ve tvrdém spaní přepadneme. Nebojte se cesty! Myslete na plné truhlice a na sudy vína, ježto vás na hradě neminou, a bude-li přece vůle vaše slábnouti, nechť vás v duchu libá vůně zvěřiny a líbezný cinkot peněz podpálí“ —“

„Dobře, dobře!“ zakřiknul ho zase rytíř, „nechci tvých lží slyšeti, ale věděti chci, jak jsi ty chlapy nahoru přivedl?“

„Jak?“ opětoval Václav, zchytra na rytíře hledě a po smyslu otázky jeho bádaje. „Na večer jsme pili a v plných džbánkách zmužilosti k půlnoční pouti hledali.“

„A krčmář vám nalíval — ačkoli viděl a slyšel, na koho se chystáte?“ tázal se rytíř.

„Krčmář nalíval, neboť se držel starého krčmářského pravidla: Oči zamkni, uši zacpej — dobře se budeš mívati. Mimo to není osel ani had, i věděl, že se nic hloupého ani zrádného nestane, dokud já mezi chlapy seděl — a tudíž moudře myslil, že je lépe dobrovolně nalívati, nežli korytanských hostů popudit. Potom, když tady náš hlásník zdravých plic a dobré trouby čtvrtou hodinu na noc vyvolal, hnuli jsme se z krčmy. Bylo nás jenom deset odvážlivých — druzí byli baby a chtěli se tolika zdola dívati, a potom branou do hradu vraziti, kterou jsem jim otevříti slíbil. Mlhovité prouhy táhly se po Chotecké skalině, a měsíc byl za mraky; z hradu nás nemohli spatřiti, ale i páni společníci moji nemohli úplného nebezpečí svého poznati. I vedl jsem je šelmy — a jak jsem je dovedl, to všickni již víte.“

„Nikoli, to nevíme,“ zvolal rytíř Chotecký, „ale musíme to věděti! Mluv, kluku, jak jsi ty chlapy tak vysoko vyvedl? Žádnému ještě nenapadlo, že by se noha lidská na skalinu naši dostala — a kdyby to i možná bylo, tedy se to nedá jednou, tmavou nocí vyvésti. Kluku, mně se začíná sníti o zradě! Mluv — nezapírej! Tys věděl již dříve o cestě na Choteckou skalinu!“

„Já nevěděl o ničem,“ odpověděl mladík s náramnou smělostí, „a že se mi nápad s korytanskými vlky povedl, pouhá je náhoda.“

„Která by tě bezmála hrdla byla zbavila, neposedný kluku!“ zamumlal káravě starý Jaroš.

„Zmrskání všech údů i s jeho společníkem ho alespoň nemine, budou-li oba zapírati!“ zvolal rytíř. „Mluv ty, psí padouchu!“ obrátil se ke Zbyňkovi, „co jsi dělal času půlnočního pod hradbou? Ponocníci vás viděli oba s jedle na hradby lézti.“

„Jakže, pane můj?“ skočil do toho Václav; „Zbyněk že byl pod hradbou? I tedy mi buďtež jasná nebesa svědkem, že o tom ani slova nevím.“

„Mlč, ty nepokojný krtku!“ rozpálil se rytíř. „Jaroši, odveď ho a na čtyry neděle pevně uzavři. Jedovatým šípem prožene ho zrak můj, přijde-li mi dříve na oči. A ty mluv, toulavý zbrojnoši! Vina ti sedí na zardělém čele!“ mluvil dále k Zbyňkovi, a vytrhna pacholku pochodeň, svítil si na jinocha, na jehož tváři skutečně panický stud, bolest i pýcha jako v plamenném letu se střídaly. „Mluv a to si pamatuj — za každé lživé slovo budu tě týden mukou a hladem krmiti.“

„Nikdy jsem ještě neselhal,“ odpověděl Zbyněk mírně a mužně, „i nechtěl bych sprostou lží hrdlo své zachovati. Nezapírám, že jsem byl pod hradbou a že jsem pochybil proti rozkazům tvým; ale vina moje nevězí tak hluboko v neposlušnosti mé, jako v nelidské vůli tvé.“

„Neposlouchej ho, pane!“ zvolal mezi to Václav, jemuž letitý otec mluviti nadarmo zbraňoval, „a kaž mu jíti na kutě. Rozespalý jest a mluví ze sna!“

„To nemluvím!“ odpověděl Zbyněk, „a nestrachuj se, že i na tebe částka mně ustanovené pokuty padne. Tobě rytíř promine — ty jsi nezamiloval žádné děvče!“

„Ha, co to, hade uštěpačný?“ zkřikl rytíř, a hněv se mu rozlil po všech žilách.

„Odlož to, pane, až do jitra!“ začal nyní starostlivý Jaroš prositi. „V skutku jsou mladíci nevyspalí — nerozumná slova prší jim z úst jako ve spaní — a kousek, jejž kluk můj dnes vyvedl, zasluhuje tvého milostivého shovění.“

„Nikdo se nehne s místa, dokud věci na jádro nepřijdu!“ zahřměl rytíř, „a kdyby půl věčnosti do příštího jitra uběhlo. Jaká to řeč o děvčeti a zamilování? Mluv, hmyze, nežli tě ve prach rozšlápnu!“

Tváře mu při těch slovech temně planuly, oči jeho blesky hořely — z celé postavy jeho vysvítalo náramné pobouření.

„Učiň mi, cokoli před stvořitelem mým zastati můžeš,“ odpověděl na to Zbyněk s jakousi hrdostí a patrným velikého nebezpečí opovržením; „hůře mi učiniti nemůžeš, nežli jsi již učinil. Co jsem se namořil — co namyslil a natahal, abych jediného spokojeného pohledu tvého vytěžil: ale tváře tvoje zůstala při mém potu, při mých mozolech, ranách, slzách a krvi zatemnělou oblohou. Tu mi Bůh jako anděla svého spanilou pannu poslal, aby potěšila opovržence v bídách a úzkostech jeho — a já zamiloval dívku, zapomena v posvátném zápalu na rozkaz tvůj — i byl bych dávno ze služby tvé uprchl, kdyby zde laskavějších duší nebylo nad tebe.“

„Zlořečený!“ zařval rytíř, až se kolem čeleď zatřásla, a pozdvihna pravici s mečem, chtěl po Zbyňkovi tnouti. V tom ale přiskočil Jaroš a vrhna se mu s neobyčejnou tak vysokému stáří silou na prsa, blízkému neštěstí zabránil.

„Zpamatuj se, pane — pro živý Bůh! — pane, co počínáš!“ volal úzkostí trnoucím hlasem. „Nechtěj rukou svých nevinnou krví przniti!“

„Upusť, nádobo vetchá!“ řičel rytíř, a psové okolo něho k strašlivým skokům se hotovíce, začali kňučeti; ale stařec byl se odhodlal k boji na živobytí i na smrt. S náramnou, strašlivou silou zápasil s mohutným rytířem, hlas jeho zněl jako zvuk bouřícího zvonu, šedivé kadeře jeho poletovaly divě v půlnočním větru.

„Neupustím!“ zvolal. „Jaroš je to, věrný sluha tvůj i otce tvého — Jaroš tobě brání, pane můj! Tys miloval také — po dvacíti letech, v tuto strašlivou hodinu, uvádím tobě onen čas na mysl — nezapomeň, co jsi Adlétě přislíbil! — poslušen býti varovných slov svého věrného Jaroše! Pro památku na onen čas,“ zvolal dále hlasem nejvyšším, a odskočiv od něho, uchýlil se k tichému Zbyňkovi, a postaviv se před jinocha, odhalil si prsa letitá, že mu bylo při záři pochodní obnažená žebra viděti, „zaklínám tebe, Hostirade Chotecký, ustaniž v ukrutném hněvu svém, anebo dříve moje vetché tělo rozboř, nežli tuto drahou krev vycedíš!“

Mohutně dmula se prsa rytířova, a bylo ho těžce zhluboka oddychujícího slyšeti. Najednou uhodil mečem o kamenité náhradí, a přeběhna dlaní celou tvář, aby jako strašlivé vidění zapudil, dal se do hnusného, divokého smíchu.

„Nevycedím tu drahou krev!“ zasoptil při tom, „alébrž uschráním ji k takovým hodinám, že bude trpká smrt proti nim rozkoš blahoslavenství!“

A po těch slovech spěchal do hradu.