Vychovanec pomsty/2.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 13–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Šedým závojem zatažena byla obloha, když vyšel Zbyněk na tiché náhradí. Srdce jeho naplněno bylo žalostí a zkormouceno lítostí; avšak od nejútlejších dnů svých uvyklý jsa bojovati s osudem trpkým a snášeti bolestných ran, nesl i tenkráte s tichou a mužnou myslí bolest svou, přemýšleje toliko, na jaký krok přirozenou odhodlaností se odvážiti, aby dospěl toho, co se mu nyní nejdražším a snahy mužské nejhodnějším býti vidělo.

„U Jaroše nesmím pomoci pohledávati,“ promluvil sám k sobě; „i mohl jsem se toho již nadíti, nežli jsem srdce své před ním otevřel. Slepá oddanost nedá mu, aby i nepravé, nelidské vůli rytířově odpor učinil. Ty jediný, Václave, mi zbudeš na hradě — tobě jedinému budu vyprávěti o snech svých, o radostech a žalostech lásky své. Ostatně si tu nevšimne nikdo nejsprostšího zbrojnoše.“

„Nehněvej se jenom ty na mne, dobrotivé nebe!“ vzdychl si pak nahlas, a uprostřed náhradí se zastaviv, okem truchlivým k zatemnělé obloze pohlédal. „Či se i ty ode mne odvracuješ, útočiště moje, že ses tak temně zahalilo? Ach, neopouštěj mě! S tebou jsem mluvíval — s tvými hvězdami se těšíval, když vůkol nikdo na bolest a na touhu mou nedbával. Kam jste zanikla, světla nebeská, že mě dnes bez útěchy lkáti necháváte?“

V tom začal na veliké baště hlásník hodinu před půlnocí oznamovati.

Zbyněk se vytrhl z jemných stesků svých a bral se kolem konírny k chatrnému přístřeší svému, kdežto měl na starosti rytířovy honicí psy, kteříž vedle něho v jiné, veliké a skoro pohodlnější boudě líhali. I zaštěkala ostročichá zvířata, když se k nim Zbyněk přibližoval; poznavše ale okamžikem opatrovníka svého, toliko radostné kňučení vydala a ohonem na slámu poklepavše, zase utichla.

Stlaní z mechu a čerstvého sena, těžká houně na tom, bylo prostinké lože mladého zbrojnoše, na něžto nyní zemdlen po mnohém denním utrmácení sklesl.

Ale spaní mu nepřinášelo potřebného odpočinutí. Pobouřené srdce a neustálá mysl vytrhovaly jej a budily podivnými obrazy, kdykoli ho spánek jemnými peroutkami ovívati začal.

I blížila se již půlnoc, a v jinochu napořád ještě nepokoj zrůstal. Vyskočil tedy sklíčený, urovnal na sobě oděv, ze kterého se byl ani hrubě nesvlekl, opásal se mečem, vyběhl z prkenného přístřeší svého, a pozorným, ale odhodlaným krokem loudal se ke hradbám.

Na obloze byly se zatím šedé mraky potrhaly, měsíc pronikal teninkou záclonou, a podivné, míhavé polosvětlí rozplývalo se po hradě.

Na hradbách, zrovna před Zbyňkem, potkali se nyní strážníci; jinoch skočil do stínu, aby ho nespatřili, a když se opět rozešli, pospíšil, k zemi shrben, rychlými skoky sám na hradby, a tady se opět skrčiv, skoro po čtyřech ubíhal. Najednou se zastavil, hlavu pozdvihl a bystrýma očima se ohlédal. V těch místech pod nejvyšší hradbou, zakotvena v kamenitém lůně, stála veliká jedle, rozkládajíc dlouhé větve svoje až k samým hradbám. Po těchto větvích, z nichžto jedna jako naschvál do zdi zaklínovaná byla, začal se nyní Zbyněk spouštěti, a dostav se až k prvnímu rozvětvení rasochatého stromu, chtěl již i po drsnatém těle sklouznouti.

V tom ale se zastaviv, hleděl po strži dolů, v divou hlubinu, a měřil zkušeným zrakem nebezpečí plnou cestu.

Byla to stezka, čili vlastně jen jednotlivá místečka nějaké smyšlené stezky — s kamene na kámen, mezi křovím, okolo slují a rozvalin, tak úzká a skluzká, že po ní toliko jediný člověk postupovati anebo spíše plaziti se a drápati mohl. Na pohled s hradu i zdola před hradem byla věc nemožná po skalině slézti anebo nohama lidskýma nahoru se dostati; avšak důvtipu a potřebě lidské nenahodilo se ještě dosud, co by nebyly mohly přemoci, a tudíž i dvě osoby z Chotecké čeledi věděly, jak z hradu vyklouznouti, byť je i branný a hradník nechtěli branou propustiti. Jednaloť se ovšem na té tajné cestě o hrdlo, neboť kdyby se byla noha jenom jednou smekla, s roztříštěnou lebkou, s potlučenými hnáty byl by odvážlivý smělec k zemi dopadl: ale mladost nezná i patrného nebezpečenství, a pro lásku a přátelství odváží se člověk na smrt.

Zbyněk, prostý, nepatrný mezi čeledí, zanedbaný v útlém věku a zůstavený jen dobrému srdci svému, chápavé hlavě své, náklonnosti letitého Jaroše, byl v jediném Václavu soudruha nalezl, kterýž trapné dny a těžké práce s ním sdíleti nepřestával.

Mladík tento, jediný syn Choteckého hradníka, byl s ním ovšem jednoho stáří, ale docela jiné povahy. V tichém a vážném přemýšlení nemohl ani chvíle ztráviti. Nejraději býval, když se okolo něho všecko smálo a dovádělo. Srdce jeho bylo vřelé a upřímné, mysl bystrá, otevřená, vůle ochotná, k činu rychle odhodlaná — a co živ byl, nepotkaly ho nesnáze, aby se z nich nebyl kvapně a chytře vyvlekl. Nevelký dle těla, byl při tom zdravých, ohebných údů, pěkné usmívavé tváři, jasných očí a dlouhých rusých vlasů. Otce a Zbyňka miloval nade všecko, i nedbal na jiné věci na světě, jako by jich byl již dávno všech poznal a užil, ačkoliv kromě na lovu po blízkých lesích skoro nikde ještě nebyl.

Když mu Zbyněk o příhodě své s Dobruškou pověděl a ruku mu tiskna doložil, že se mu bez lásky té dívky ze světa hřbitov stane: nemohl se mladý odvážlivec zdržeti, a vyklouzna z hradu, běžel do vsi, aby se o spanilosti krčmářovy dcery očitě přesvědčil. I našel ji a mluvil s ní, a v duši jeho vznikla okamžitě myšlenka, že musí prostředek a cestu vyzkoumati, aby se přítel s dívkou častěji scházeti mohl, než by toho kázeň hradu Choteckého dovolovala. Jak by to dovedl, ještě nevěděl; avšak vloudiv se opět do hradu a přetrpěv pokutu, že byl bez dovolení odešel, začal po hradbách popocházeti, odkud zrovna do Chotče viděti bylo, táhnoucího se údolím.

„Tamto nyní sedí,“ začal tu sám k sobě mluviti, a zastaviv se na chvilku, poskakoval pak z nohy na nohu, „tam sedí anebo chystá večeři. Všecko jedno — a kdyby komín vymetala, vždycky hezkou zůstane. Na mou kuši! já bych jí byl sám půl dne do těch modrých očí hleděl. Jeť to podivná věc, takové ženské oči — něco jiného, než tatíkovy a než pánovy. Žádný div, že ho, ubohého, zbláznily. Kdybychom jen ale křídla měli, abychom z hnízda našeho jako sokolové slítnouti a zas do něho vlítnouti mohli! Co jim to napadlo, střechy lidské na této skále stavěti? — To je příkrost! — To je — ale počkej, Václave!“ mluvil dále, bedlivým, zpytavým okem skalinu si prohlížeje. „Tyť pak umíš trochu lézti a skákati. Jedním velikým skokem toho arci nedovedeš, ale několika malými. Aj, chutě, Václave! jen koukej a počkej, až vyjde měsíček — potom se na to podíváš.“

A vskutku také ještě toho večera, nesvěřiv se ani Zbyňkovi, když bylo všecko ulehlo, s hradby po náramné jedli na skalinu se spustil, a rukama i nohama okolo sebe místa bezpečného pilně vyhledávaje, všelijak se krče a kroutě, bez úrazu ohebného těla z hradu se dostal, a taktéž opět na hradbě se octnul. Na druhý den věděl o tom Zbyněk.

I zaradoval se mladík zamilovaný, vida, že mu aspoň tajná cesta do vsi zbývá, kdyby se mu všecka jiná zamezovala, a zapomínaje na nebezpečenství té cesty, s jiskřícím okem příteli děkoval.

„Činíme ovšem neprávě,“ doložil při tom s malým povzdechem — „i našlo by se snad jiné pomoci, kdybychom se otci svěřili —“

„Jen se opovaž a hloupě prožertuj, co ti na světě radost přináší!“ zakřikl ho Václav, jako by se těšil, že bude moci všecky své strážníky na hradě oklamati. „Nevíš-li, jak se otec rozkazům rytířovým kořívá? Nech ho! Mně se zdá, že by tě k vůli tomu podivínovi na řetízek uvázal, kdyby se domakal, že bys rád k holce doletěl. Pomozme si sami, jak nejlépe můžeme; však tím žádnému nepříteli ženských ani stébla neubyde.“

I utišil se Zbyněk. Při tom se mu poštěstilo, že si Dobrušku k večerním návštěvám svým naklonil, předstíraje před laskavou dívkou sílu denního lopocení svého — a vnitřní hlas jeho káravý, že jedná proti vůli rytířově, začal pomalu umlkati, jelikož láska mladé srdce v sladkém, omamujícím zápalu snadno i přes nejpřísnější zákony unáší.

Odhodlaně byl i dnes mladík tajnou cestu nastoupil, ačkoliv ho dívka tak pozdě již neočekávala. Choteckého rytíře hrad viděl se mu nyní býti úzkou, železnou klecí, z kteréž nebude lze lásce vyváznouti, jestli se rychle na útěk nedá.

„Mlčel jsem i mluvil jsem o srdci svém,“ jal se ještě v duchu k sobě rozmlouvati, když se byl na jedli zastavil a obtížnou cestu před sebou měřil — „a stejného nabral jsem ovoce z mlčenlivosti jako z upřímného vyznání. Mezi sladkostmi lásky bodal mě časem osten svědomí mého; a chtě se ho zbaviti, zarazil jsem jiné trní do prsou svých. Zapomenouti mám na tebe, dívko má? Všecko mi hrozí, všecko mě opouští. — Nuž, tedy mně ty aspoň pomáhej a podporou zůstaniž, skálo studená! — tyť jsi bez hněvu a pošetilých vášní.“

S bledýma tvářema pousmál se nyní měsíc za lehounkou rouškou poletujících mráčků, a z hluboké doliny vyvezená skalina zaleskla se na okamžik v bledé, nažloutlé záři.

Zbyněk hleděl dolů, i trhl sebou leknutím a nevěřil zrakům; ale druhé, bystré pohlédnutí dalo mu jistotu, že se celá řada osob neznámých těmi místy k hradbám plazí, která dle zdání jeho toliko jemu a Václavovi povědomá byla. Buď že odpočívali, aneb že čekali, až měsíc opět za temnější mraky zanikne: pozastavili se neočekávaní hosté na půlnoční pouti své.

V malé chvíli se však skalina zatemnila — a opět začalo se to na ní hemžiti.

S tlukoucím srdcem a zapálenou tváří, nevěda ještě, co počíti, díval se Zbyněk tomu podivnému zjevení. Ale ustrnutí jeho zrůstalo, čím blíže ta řada mužů, jako dlouhý, tlustý had se přikrádala, i měl se pro třesení všech žil stromu co držeti, an popředu, jako v čele zradyplného těla, Václava poznal. Byl ovšem tušil, že se přítel touto cestou do hradu navrátí, a tudíž i s otcem Jarošem tak důvěrně o příchodu jeho rozprávěl; nikdy by se byl však nenadál, že upřímný soudruh s takovýmto průvodem přijde a drahé tajemství tolika cizím osobám prozradí. — Co ho k tomu pohnulo?

Ráno byl rytířovy psy z lehké mysli tak silně poškádlil, že se od žrádla vztekle po náhradí honiti a hrýzti začali.

„Vjel do vás lítý ďábel?“ zvolal rytíř, jenž právě z hradu vycházel. „Co jest? co se dělo?“

Při tom házel ohnivýma očima po několika pacholcích, kteří tu na blízku stáli, a jižjiž čekali, brzo-li je pánův dlouhý bič zasáhne.

„Kam jsi dal oči, ty schránko plná plev?“ zařičel na Zbyňka, kterýž byl na štěkot rozjitřených zvířat rychle přiběhl. „Dbáš ty takto na rozkazy pána svého? A odplacuješ takto milost jeho, že ti dovolil zbraň nositi a následovati jej, jako poctivý zbrojnoš?“

A po těch slovech pozdvihl pravici a povznesl bič, kterýž měl na tělo ubohého mladíka zamodralé prouhy vtisknouti.

V tom ale přikročil Václav, posud za pacholky schovaný, a zachytiv ruku rytířovu, řekl:

„Netrestej, pane, kde viny není. Poprosilť jsem Zbyňka, aby za mne kus dubového kořene rozštípal, že budu zatím sám na roztomilá hovádka pozor dávati —“

„A to jsi dával pozor?“

„To věřím. Na začátku žrali, že byla radost na ně pohlednouti; poněvadž se mi ale zdálo, že by se jedním rázem třeba tuze přecpali, myslil jsem, že jim nebude na škodu, když je mezi jídlem trochu proženu.“

„Tedy utíkej nyní sám, aby tě ruka má nedostihla!“ zapálil se rytíř, a na krok zpět odstoupiv, ze vší síly po mladíkovi švihnul.

Ten ale uskočil, a bič zasáhl oblíbeného rytířova psa, Chytana, že výti začal, až uši brněly.

„Vidíš, pane!“ zachechtal se Václav, „zase trestáš, kde viny není. Odpusť nám všem, jestli jsme chybili; já ti zase něco k vůli udělám, a prokáži-li ti jednou dobrou službu, nebudeš musit ani děkovat.“

„Chyťte ho! — Chyťte ho!“ štval na něho rytíř psy ostatní; ti ale jsouce postrašeni pronikavým křikem Chytana, v prvním okamžení ohony a uši sklopivše, bojácně se rozptylovali, a nežli pánova hlasu poslechli, vzal již Václav nohy na ramena a zmizel.

Celou tuto příhodu uváděl si nyní Zbyněk na paměť a nemohl ovšem pochopiti, jak Václav rytíři dobrou službu prokáže, když mu noční hosty clo hradu přivede. Duše jeho byla rozčísnuta v nesčíslné částky, a o každou se pokoušela jiná vášeň — nedůvěra, ošklivost, bázeň, lítost, hněv a zmužilost.

Nyní se byla celá řada plazivá až k samé jedli dostala. — Zbyněk se narovnal za tlustým kmenem, aby ho žádný nespatřil — a v tom se chytil Václav stromu.

„Stůj!“ zkřikl naň přítel shora tak hlasitě, že se to daleko tichou půlnocí rozlítlo. „Stůjte, zrádcové! Tu padl poslední okamžik života vašeho!“

„Inu, když myslíš!“ zasmál se Václav, jako by se o věc umluvenou jednalo — „tedy se nebudeme zdráhati. Poslyšte, páni Korytané!“ zvolal na to k ostatním, jenžto za ním poděšeni nejistě a pracně po neschůdných skulinách se drželi. „Nyní jste zkusili, jak se na hrady české přichází — nyní zkuste, jak se s nich odchází!“

Při tom zády o jedli se opřev, oběma rukama pozadu ji obejmul, a pozdvihna pravou nohu, šlápnul prvnímu za sebou muži na prsa i strčil jím tak silně nazpátek, že se překotil, a muže druhého s sebou strhna, s hrozným, pronikavým zkřiknutím se skaliska na skalisko letěl, na každém ostří krvavou skvrnu nechával, až pak oba bez dechu i hlasu, s roztřískaným mozkem, pod skálu se svalili.

Jako by na ně viditelná smrt byla sáhla, trhli sebou i ostatní muži na skále.

„Utíkejte — počkejte!“ řičel jeden na druhého; jeden držel se křoví, druhý drnu — ale jeden strkal zase druhého i chytal se ho při strašlivém pádu.

Cestu nebylo lze poznati, nohy se sklouzaly — smrtelné strachy řvaly překvapeným z plných hrdel. Bylo slyšeti těžká padání, lámání hnátů, tlučení lebek — skučení z náramných bolestí, volání o pomoc, až pak v několika okamženích opět kolem strašlivé ticho nastalo.

Luna se byla ukryla za mraky. Černý pokrov ležel po Chotecké skále.

Beze slova stáli Zbyněk a Václav nad sebou; toliko na hradbách dělali povyk strážníci, a mezi štěkáním pobouřených psů bylo slyšeti hlas miláčka Chytana.