Vybrané povídky (Maupassant)/Ordonance

Vybrané povídky (Maupassant)
Zpověď	Ordonance	Hladomorna

Údaje o textu
Titulek:	Ordonance
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	L’Ordonnance
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 178–183. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Hřbitov přeplněný důstojníky vzhled měl kvetoucí louky. Červené čapky a spodky, zlaté prýmy a knoflíky, šavle a chocholy myslivců, atily a šňůry husarů těkaly mezi rovy, jejichž bílé a černé kříže žalná svoje ramena, železná, mramorová i dřevěná, rozpínaly nad zmizelou osadou mrtvých.

Byla právě pohřbívána choť plukovníka Limousina, která dva dny před tím byla utonula při koupání.

Bylo po všem, duchovenstvo se vzdálilo, ale plukovník, zadržován dvěma důstojníky, zůstal státi nad hrobem, na jehožto dně dosud spatřoval dřevěnou rakev, jež ukrývala tlící již tělo mladé jeho ženy.

Byl skoro stařec, vysoké, hubené postavy a bílých knírů, jenž před třemi roky oženil se s dcerou soudruha svého, plukovníka Sortisa, osiřelou po smrti otce svého.

Setník a poručík, o něž představený jejich se opíral, snažili se jej odvésti. Oči zamženy slzami, jimž z mužnosti nepřál volného proudu, zpěčoval se a tiše mručel: „Ne, ne, ještě okamžik,“ a ačkoliv kolísaly mu nohy, odtrhnouti nedal se od kraje této jámy, jež bezednou zdála se mu propastí, v kterou zapadly jeho srdce a jeho život a vše, co zbývalo mu na zemi.

Pojednou přikročil generál Ormont, pojal plukovníka za ruku a moci téměř jej odvléknuv, domluvil mu: „Nu, nu, starý kamaráde, tady přece zůstati nemůžeš!“ Plukovník poslechl konečně a vrátil se domů.

Když otevřel dvéře svého kabinetu, spatřil na pracovním svém stole psaní. Vzal je a málem že úžasem a rozčilením neklesl, neboť poznal písmo své manželky. List měl poštovní razítko s datem téhož dne. Roztrhl obálku a četl.

„Otče!

Dovolte mi jmenovati Vás ještě otcem jako druhdy. Až obdržíte tento dopis, budu mrtva a pod zemí. Pak snad budete moci mně odpustiti.

Nemíním působiti na Váš cit, aniž zmírniti svoje provinění. Pověděti chci pouze s veškerou upřímností ženy, která za hodinu se usmrtí, celou a úplnou pravdu.

Když ze šlechetnosti jste mne za manželku pojal, oddala jsem se vám z vděčnosti a milovala jsem vás z celého dívčího svého srdce. Milovala jsem vás skorem tak, jak milovala jsem tatíčka; a jednoho dne, když na klíně jsem vám seděla a vy jste mě objímal, maně nazvala jsem vás: „Otče.“ Byl to mimovolný a bezděčný hlas srdce. Pravda, byl jste mi otcem, ničím jiným, leč otcem. Zasmál jste se a odpověděl mně: „Jmenuj mne tak vždycky, dítě mé, působí mi to potěšení.“

Přišli jsme do tohoto města — odpusťte mi, otče — a zamilovala jsem se. Oh! vzdorovala jsem dlouho, téměř dvě leta, čtěte dobře, téměř dvě leta a pak podlehla jsem, stala jsem se vinnou, stala jsem se ženou pokleslou.

A on? — Nedomyslíte se, kdo. V příčině té jsem klidna, poněvadž stále kolem mne a se mnou bývalo dvanáct důstojníků, jež zval jste dvanácti mými hvězdami.

Otče, nesnažte se poznati jej a nemějte ho v nenávisti. Dopustil se, čeho každý na jeho místě býval by se dopustil, a pak jista jsem, že rovněž miloval mne z plna svého srdce.

Ale slyšte — jednoho dne měli jsme schůzku na ostrově des Bécasses, znáte malý ostrov ten za mlýnem. Já přeplouti měla jsem řekou a on očekávat mě v houštině a pak zůstati tam až do večera, aby nikdo neviděl jej odcházeti. Setkali jsme se právě, když tu křoví náhle se rozhrnulo a spatřili jsme Filipa, vašeho sluhu, jenž přistihl nás pohromadě. Cítila jsem, že jsme ztraceni a úzkostlivě jsem vykřikla, načež řekl mi — on, přítel můj: — Vraťte se tiše řekou zpět, drahá, a nechte mne s tímto mužem.

Odplula jsem tak vzrušena, že div jsem neutonula, a domů jsem se odebrala, připravujíc se na něco strašlivého.

Hodinu po té šeptem pravil mně Filip na chodbě před salonem, kdež byla jsem ho potkala: „Jsem milostpaní k službám, měla-li by k doručení nějaké psaní.“ Tak srozuměla jsem, že se zaprodal a že přítel můj byl jej zakoupil.

Odevzdala jsem mu listy, skutečně — všecky své listy. Odváděl je a přinášel mi odpovědi.

To trvalo asi dva měsíce. Důvěřovali jsme mu, jak důvěřoval jste mu rovněž vy.

Nuže vězte, co se událo. Jednoho dne na témž ostrově, kamž řekou byla jsem doplula, tentokráte však sama, zastala jsem vašeho sluhu. Muž ten čekal na mne a sdělil mi, že vyzradí nás a vydá vám zadržené a zpronevěřené jím listy, nepoddám-li se mu.

Oh, otče, můj otče, měla jsem strach, mrzký a ničemný strach, zvláště strach před vámi, tak dobrým a mnou podváděným, strach dále o něho — byl byste ho býval zabil — a také snad o sebe, což vím, byla jsem zděšena, zjevena, mněla jsem, že opětně zakoupit třeba onoho bídáka, jenž miloval mě taktéž, jaká hanba!

My ženy jsme slaby, že snáze pozbýváme rozvahy nežli vy. A pak, poklesneme-li, stále klesáme hloub a hloub. Vím-li, co jsem učinila? Chápala jsem toliko, že jeden z obou vás a já museli bychom umřít — a poddala jsem se onomu surovci.

Vidíte, otče, že nehledím se omlouvati.

Pak, pak — pak, co měla jsem předvídati, stalo se — přisvojoval si mne, kdykoli se mu zachtělo, udolávaje mne hrozbami. Byl milencem mým rovněž jako druhý a po celý ten čas. Není-li to strašlivé? A jaký to trest, otče?

Posléze umínila jsem si zemříti. Za živa nebývala bych mohla vyzpovídati se z podobného zločinu. Mrtva odvažuju se všeho. S to nebyla jsem jednati jinak nežli umřít, nic nebývalo by mne očistilo, neboť příliš byla jsem pokálena. Nemohla jsem více milovati, aniž býti milována; zdálo se mi, že poskvrňuji každého pouhým jen podáním ruky.

Neprodleně odeberu se do koupele a nevrátím se více.

Vám určený tento dopis půjde k mému milenci. Obdrží jej po mé smrti a aniž by čeho tušil, odešle vám ho a splní tak poslední mé přání. A vy přečtete jej, až zpět budete hřbitova.

S bohem otče, více nemám, co bych vám řekla. Čiňte, co chcete a odpusťte mi.“

Plukovník otřel si čelo, zrosené potem. Pojednou vrátila se mu chladnokrevnosť jeho, chladnokrevnosť z válečných bitev.

Zazvonil.

Objevil se sluha.

― Pošlete mi sem Filipa, pravil.

Na to otevřel zásuvku svého stolu.

V zápětí téměř vešel muž, vzrostlý voják rezivých knírů, potměšilého vzezření a pichlavých zraků.

Plukovník pronikavě utkvěl na něm pohledem.

― Řekneš mi jméno milence mé ženy!

― Prosím, pane plukovníku…

Důstojník vyňal z pootevřené zásuvky svůj revolver.

― Ven s tím a rychle, víš, že nežertuji.

― Nu… pane plukovníku… je to setník Saint-Albert.

Jedva jméno to doslovil, plamen šlehl mu v oči a s kulí uprostřed čela, skácel se tváří na podlahu.