Vybrané povídky (Maupassant)/Hladomorna
| Vybrané povídky (Maupassant) | ||
| Ordonance | Hladomorna | Matka Sauvage-ová |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hladomorna |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | Pierrot |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 184–192. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Paní Lefèvre-ová byla venkovská dáma, vdova a jedna z oněch poloselek v nabraných sukních a opentlených kloboucích, které přepjatě v řeči se pitvoří, na veřejnost dodávají si vznešeného vzhledu a sprostně domýšlivou svoji duši tají pod vyšňořeným a komickým zevnějškem, podobně jako skrývají svoje velké červené ruce v jemných hedvábných rukavicích.
Za služku měla řádnou, srdečnou vesničanku, jmenem Růženu.
Obě ženy bydlely v cauxkém kraji v Normandii, při silnici v malém domku se zelenými okenicemi. Před domkem byla úzká zahrada, kde pěstovaly něco zeleniny.
Stalo se, že jedné noci neznámý pachatel jí ukradl asi tucet cibulí.
Jedva že Růžena spozorovala krádež, spěšně ohlásila událost své paní, která ve vlněné sukni sešla do zahrady. Spousta a hrůza! Byla okradena, okradena ona, paní Lefèvre-ová! Takž v okolí vyskytlo se zlodějství a mohlo se to snadno opakovati!
A obě ženy zaraženě sledovaly šlépěje, hovořily, a o věci takto rozumovaly: „Hleďte, tudy se sem dostali, přelezli zeď a skočili doprostřed záhonu.“
A strachovaly se před další budoucností. Jak jim jen možno bude nyní klidně zdřímnouti?
Zvěst o krádeži rozšířila se po vesnici. Sešli se sousedé, ohledali místo děje, porokovali o příběhu a obě ženy vyložily každému nově příchozímu své domněnky a obavy.
Sedlák jeden dal jim na uváženou: „Měly byste míti psa.“
Pravda, měly by míti psa a byť by jen proto, aby ve chvíli nebezpečí ozval se na výstrahu. Ne snad velkého psa, chraniž Bůh! Co počaly by si s velkým psem? Samým žrádlem přivedl by je na mizinu! Ale malého psa, docela malého čiperného psíka, který štěká.
Když poslední návštěvník byl odešel, paní Lefèvre-ová dlouho hovořila o této myšlénce. Po důkladném rozboru otázky dospěla k tisícerým námitkám, zastrašena jsouc představou mísy plné potravy; neboť náležela k onomu druhu šetrných venkovských dam, které stále nosí centimy v kapse, aby okázale udílely almužnu žebrákům podél cest a po mši v neděli dávaly na ofěru.
Růžena, která ráda měla domácí zvířata, zasáhla v rozvahu svými důvody a hájila je s vytrvalou odhodlaností. Takž posléze rozhodnuto bylo, že opatří se pes, docela malý psík.
Přikročeno bylo k poptávkám a dotazům, ale naskytli se pouze velcí hltouni, z nichž při pouhém už popisu přecházel strach. Kupec v Rollevillu měl arciť malého psíka, ale požadoval dva franky v náhradu za jeho vyhlídání. Paní Lefèvre-ová prohlásila, že sice by se odhodlala živiti psíka, ale aby jej snad kupovala, tak daleko že úmysl její nesáhá.
Pekař, který znal pravý stav věcí, přivezl jednoho dne na vozíku svém podivné malé zvíře, úplně žluté, skoro bez tlapek, s krokodilím trupem, s jezevčí hlavou a s liščím ocasem, pravým chvostem, větším celého ostatního těla. Jeden odběratel jeho hleděl se ho sprostiti. Paní Lefèvre-ové velice zalíbil se tento chundelatý a rousnatý smíšenec, který před jinými měl výhodu, že byl zadarmo. Růžena vzala ho do náruče, načež tázala se po jeho jméně. Pekař odpověděl: „Pierrot.“
Umístěn byl ve staré bedně od mýdla a předložena mu nejprve k pití voda. Pil. Po té dán mu byl kousek chleba. Jedl. Paní Lefèvre-ové mihlo se nepokojně hlavou: „Až v domě přivykne, pustíme ho ven. Pak bude si hledati potravu na potulkách v sousedství.“
V krátku skutečně propuštěn byl Pierrot z vazby, ale svoboda nijakž neukájela jeho hlad. Ostatně zaštěkl pouze tehdy, hlásil-li se o svoji porci, ale v případě tom hafal zuřivě.
Do zahrady mohl vejíti kdokoli, Pierrot lísal se ke každému a setrval v naprosté němotě.
Paní Lefèvre-ová uvykla nicméně zvířeti tomuto, ba docela si jej oblíbila a začasté vlastní rukou podstrčila mu z talíře sousto chleba, svlažené v omáčce z pečeně.
Leč na daň ze psů úplně zapomněla, a když upomínána byla o osm franků — osm franků! — za chundelatého tohoto zmetka, který ani řádně neštěkal, málem že zděšením nepadla do mdlob.
Bez prodlení rozhodnuto, že Pierrot na každý spůsob musí z domu. Nikdo ho nechtěl a venkované na deset mil v okolí zdráhali se vzíti si jej na starost. Takž z nedostatku jiného prostředku posléze bylo usneseno, hodit ho do hladomorny, jakž dálo se se všemi psy, jichžto majitelé jejich mínili se zbaviti.
Uprostřed rozsáhlé pláne nacházela se jakási chata či spíše malá došková bouda, zaražená na kolích do země. Byl to vchod do slínového lomu. Velká štola běžela přímo až dolů do hloubi dvaceti metrů, kdež rozvětvovala se v celou řadu podzemních chodeb.
Jednou za rok spouštělo se několik dělníků do šachty a sice v době, kdy slínem mrví se půda. Všecek ostatní čas sloužila za pohřebiště zavržených psů a mnohdy, ubíral-li se kdo mimo kraj lomu, slyšeti mohl až nahoru žalostné vytí, vzteklý a zoufalý štěkot a kvílivý nářek.
Lovečtí a ovčáčtí psi zděšeně prchají z poblíží této sluje vzdechů a nachýlí-li se kdo přes otvor, pocítí zavanutí odporného zápachu hniloby.
Ve stínu tom strašlivé tragedie dospívají ke svému dokonání.
Zápasí-li na dně šachty tvor nějaký deset či dvanáct dní se smrtí, při životě udržován pouze hnijícími ostatky svých předchůdců, octne se tam z nenadání nové zvíře, posud statné a svižné.
Stanou tu nedůvěřivě proti sobě, vzájemně prozírají se planoucími zraky, slídivě se očichávají a jeden úzkostlivě sleduje každý pohyb druhého. Pak dostavuje se a naléhá hlad, dají se na sebe v útok, dlouho zápolí zuřivě, až silnější přemůže slabšího a shltne jej za živa.
Když rozhoduto bylo, že Pierrot hozen bude do hladomorny, jednalo se o někoho, kdo dílo to by vykonal. Cestář, který na silnici tloukl štěrk, žádal za namáhání své půl franku. To zdálo se býti paní Lefèvre-ové cenou nesmyslně přehnanou. Sousední podruh spokojoval se polovicí obnosu tohoto, ale i to bylo ještě přespříliš. Růžena podotkla, že bylo by nejlépe, aby odnesly jej samy, jelikož na způsob ten cestou nebude týrán, ani upozorněn na svůj osud. Tak ujednáno konečně, že s tmící se nocí paní se služkou ujmou se provedení svého záměru.
Toho večera připravily mu dobrou polévku s kouskem másla. Vychlemstl ji až do poslední kapky a co ještě vrtěl spokojeně ocasem, Růžena pojala jej do zástěry.
Obě ženy daly se chvatně přes pole jako zlodějky. Brzy spatřily lom a nedlouho po té octly se na místě samém. Paní Lefèvre-ová nachýlila se nad okraj prohlubiny, aby poslechla, zda neozývá se zdola nijaký zvířecí hlas… Nikoli… nebylo tam právě živého tvora a Pierrot bude sám. Pak Růžena, která plakala, políbila psa a hodila jej do šachty. A sluch napjatý, naklonily se tentokrát obě nad otvor srázu.
Nejdříve zaslechly temný pád, na to pronikavý, srdcervoucí ston poraněného zvířete, pak v přestávkách několikeré žalobně zaskučení a posléz zoufalý bolestný kvil psa, který vyl, hlavu vzhůru zvednutu k otvoru šachty.
Štěkal, oh! jak štěkal!
Jaty byly výčitkami svědomí, hrůzou a divým a nevysvětlitelným zděšením a spěchem daly se zpáteční cestou. A poněvadž Růžena rychleji kráčela vpřed, byla paní Lefèvre-ová co chvíli nucena zdržovati ji v chvatu: „Počkejte na mne Růženo, počkejte na mě!“
Noc přinesla oběma strašlivé sny. Paní Lefèvre-ové zdálo se, že sedala u stolu k obědu, ale když odkryla polévkovou mísu, nalezal se uvnitř Pierrot. Vyskočil ven a kousl ji do nosu.
Procitla a domnívala se, že slyší jej ještě štěkati. Zbystřila sluch… ale mýlila se.
Usnula poznova a zdálo se jí zase, že nachází se na dlouhé nekonečné silnici, jíž ubírala se dále a dále. Z nenadání uprostřed cesty spatřila opuštěnou velkou nůši, před níž pojímala ji divná hrůza. Konečně přece odvážila se do ní nahlednouti a uzřela v ní schouleného Pierrota, který rázem vymrštil se do výše, chňapl jí po ruce a zuřivě do ní se zakousl. A zděšeně dala se na útěk, vlekouc s sebou psa, jenž stále držel se jí zaťatou tlamou.
Přestálou úzkostí skoro pomatena na mysli, vstala s časným úsvitem a spěchala k lomu.
Štěkal — štěkal stále, štěkal nejspíše celou noc! Propukla v pláč a volala jej tisícerými něžnými lichotnými jmeny. Odpovídal všemi radostnými tóninami svého psího hlasu.
Pak zmocnila se jí po něm dojemná touha a umínila si, že pečovati oň bude až do jeho smrti.
Odebrala se k lamači, zaměstnanému opodál trháním skal, a vypověděla mu svoji příhodu. Muž vyslechl ji beze slova a když skončila, pravil: „Vy chcete svého psa? To bude státi čtyry franky!“
Úžasem vytřeštila oči a mžikem prchla všecka její bolest.
„Čtyry franky! Máte-li kusa svědomí! Čtyry franky!“
Odpověděl: „Domníváte se, že potáhnu se sem se svým rumpálem, podrápu se dolů se svým chlapcem a ještě kousnouti se snad dám vaším proklatým psem jenom k vůli potěšení, abych vám ho vytáhl nahoru? Nemusela jste ho tam házet!“
Vzdálila se s rozhorlením. Čtyry franky!
Jakmile vrátila se domů, zavolala Růženu a oznámila jí požadavek lamačův. Stále na vše připravená služka zvolala: „Čtyry franky! To jsou peníze, milostpaní!“
Po té doložila: „Což, kdybychom ubohému tomu psíkovi hodily něco k jídlu, aby nezašel hlady?“
Všecka rozradostněna schválila paní Lefèvre-ová návrh tento a bez meškání obě vydaly se na cestu s velkým krajícem chleba posypaným solí.
Krájely jej po kouscích, jež jeden po druhém házely dolů a nepřetržitě hovořily s Pierrotem. A sotva že pes hotov byl s některým soustem, hlásil se štěkotem o následující.
Večer přišly opět, pak nazítří a každý den další, až cesta do lomu stala se jim jedinou vycházkou.
Jednoho jitra však, v okamžiku, kdy pustily dolů prvý kousek chleba, zaslechly náhle v šachtě strašlivý štěkot. Byli tam dva! Kdos hodil tam druhého velkého psa!
Růžena zvolala: „Pierrote!“ A Pierrot hafal a hafal. Po té jaly se mu házeti potravu, ale po každém soustě zřetelně rozeznaly zuřivou rvanici, pak žalostné skučení Pierrotovo, kousnutého jeho soudruhem, který silnější jsa, hltal vše sám.
Jedna přes druhou volala: „To je pro tebe, Pierrote!“ Leč marně, neboť Pierrotovi zřejmě nedostávalo se ničeho.
Posléz obě ženy zmateně na sebe pohledly a paní Lefèvre-ová ozvala se trpce: „Nemohu přece živiti všecky psy, které tam kdo hodí! Musíme toho nechat…“
A rozhořčena myšlénkou, že by cizí jakýs pes mohl žíti na její útraty, měla se k odchodu, odnášejíc s sebou zbytek chleba, jejž cestou jala se jísti.
Růžena následovala ji s těžkým srdcem, co krok utírajíc si oči cípem své modré zástěry.