Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Obuchu, hýbej se!
| Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben | ||
| O třech bratřích, dvou moudrých a jednom hloupém | Obuchu, hýbej se! | Rozmluva dobytka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obuchu, hýbej se! |
| Autor: | Karel Jaromír Erben |
| Zdroj: | ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 67–72. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Ubrus, kohoutek a manda – pohádka z Bukovanského Slezských bájí a pověstí národních (1877) |
Jeden švec spravoval v sobotu staré střevíce, aby v neděli mohl jít do kostela. Dělal pozdě na noc, a ráno, když skončil svou práci, pořádně se oblékl a vzav si knížku k modlení šel. Tu slyšel v kostele kázat: jest-li kdo jmění své obětuje kostelu, že mu za to pán Bůh jiným způsobem stokrát víc nahradí. A že byl chudý, umínil si svou chalupu i kopyta prodat a co strží, všecko donest knězi na kostel. Když přišel domů, pověděl ženě, co chce udělat, a za několik dní byly peníze už u faráře. Ale den za dnem uchází, děti pláčou hladem, žena pak div že kyjem muži svému nevymlátí, a náhrady nikdež nevidět. Konečně když už na ševce hlad příliš naléhal, ustrojil se za starého žebráka, vzal do ruky hůl a šel pána Boha hledat. Chodě jeden i druhý den, nalezl starého pastýře, jenž pásl velké stádo ovec. A maje veliký hlad, přiblížil se k němu, aby se mu dal najíst drobtů, co mu zůstaly v hrnéčkách. Když jedl, vypravoval všecko, co učinil a jak se mu nyní vede. Tu se ten starý ovčák nad ubohým ševcem slitoval, a daroval mu beránka, z kterého na každé zavolání: „Beránku otřes se!“ dukáty pršely, ale dal mu ho s výstrahou, aby se v jedné vsi, kudy musil jít, nestavoval v hospodě u své kmotry. S velikou radostí vzal švec beránka na ramena, poděkoval starci a pospíchal domů, aby ženu a děti potěšil. Jak mile zašel za vršek, začal ovčákovým slovům nedověřovat, neb si nemohl pomyslit, aby z obyčejného beránka padaly dukáty. A chtěje se přesvědčit o pravdě, postavil beránka na zem a řekl: „Beránku otřes se!“ a v tom okamžení válely se dukáty pod beránkem a člověk se pokládal za nejšťastnějšího na světě. Bez odkladu naložil si beránka na ramena a ubíral se dále k domovu. A když šel vedlé té hospody, vyšla mu kmotra v cestu, prosila ho, aby ji navštivil, že už se tak dávno neviděli. Švec na počátku trochu se zdráhal, ale chtěje se pochlubit, že má v kapse dukáty a jaké štěstí ho potkalo, stavil se u kmotry a dal jí napřed schovat ten dar, co dostal od ovčáka, s výstrahou: „Ale neříkejte mu: Beránku otřes se!“ Potom si sedl na lavici a vypil skleničku kořalky. Ale kmotra, baba prohnaná, hned se domyslila, že za těmi slovy musí být nějaká tajnost. I zanesla beránka do jiné světnice a když tu byla sama, řekla k beránku: „Beránku otřes se!“ A vidouc, že z něho padaly dukáty, začala přemýšlet, jak by svého kmotra ošidila. I umínila si, že ševce opije a přes noc u sebe zdrží, a na druhý den ráno že jemu dá jiného beránka tomu podobného ze svého stáda; a to se jí všecko taky vyplnilo podlé žádosti. Časně ráno vzal švec beránka na ramena a pospíchal už zrovna domů k ženě i dětem; plakaly hladem a on jim hodil několik dukátů, aby žena ustrojila dobrý oběd. Žena se nemohla vynadivit, odkud její starý nabral tolik peněz, ale bála se ho zeptat. Po obědě postavil švec beránka na stůl, zavolal děti, aby se radovaly s ním, až se budou koulet dukáty, a vykřikl: „Beránku otřes se!“ Ale beránek stál jako dřevěný, ani hlavou nepohnul. Děti nemajíce hladu, začaly se smát, a žena myslila, že se muž zbláznil. Švec rozhněvaný, že se mu nestalo po vůli, ještě jednou opakoval slova starcova, ale zas nadarmo, i shodil beránka se stolu. Dokud dukáty stačily, bylo dobře; ale když už se začalo jich nedostávat, začala žena muže proklínat, že nic nedělá, o živnost se nestará. Tu nezbylo ševcovi zase nic, nežli hůl do ruky vzít a hledat starce. Věděl sice dobře, že ho zle přivítá, ale co dělat? Starý ovčák slitoval se však opět nad ubohou rodinou i dal mu nyní ubrousek, který na každé zavolání: „Ubrousku prostři se!“ sám se prostřel a nejlepší jídla i nápoje stály na něm; ale při tom mu taky dal výstrahu, aby se u své kmotry nestavoval. Švec byl tomu daru rád, poděkoval starci a šel domů. Jak mile byl za vrškem, posadil se na zem a řekl ubrousku, aby se prostřel, ne ze zvědavosti, ale z hladu, že mu v břiše kručelo. Když pak nasycen šel podlé hospody, už tu stará kmotra na něj přede dveřmi čekala, i prosila ho co nejvlídněji, aby domu jejího neminul, a doložila starým příslovím: „Kdo mine hospodu, nohu si vyvrtne v chodu.“ Švec dlouho se rozmýšlel, ale konečně přece tam vešel a kmotře dal schovat ubrus, řka: „Ale milá kmotřičko! neříkejte: Ubrousku prostři se!“ Kmotra byla chytrá i nalejvala mu na přivítanou kořalky, ne za peníze; kmotr pil skleničku za skleničkou, až se mu v hlavě začalo stmívat. Potom udělala kmotra s ubrouskem tak jako prvé s beránkem. Švec přiběhl domů k ženě a dětem, hodil ubrousek na stůl a zavolal: „Ubrousku prostři se!“ Ale ubrousek ani se nepohnul a švec div že sobě nezoufal, i začal babu kmotru proklínat. Po té vrátil se hned zase k starému pastýři a prosil ho na kolenou, že opět nedbal jeho výstrahy, i aby se nad ním slitoval a ještě jedenkrát mu pomohl. Starý dlouho se zdráhal, a konečně mu dal hůl stříbrem okovanou a drahými kameny vykládanou, i poručil jemu, aby se tenkrát u své kmotry zastavil a sobě pamatoval slova: „Obuchu hýbej se!“ Švec byl zase rád, děkoval stařečkovi na stokrát a pospíchal co nejrychleji domů k ženě a dětem, ale když zašel za vršek, rád by byl věděl, co ta hůl znamená, i řekl: „Obuchu hýbej se!“ V okamžiku stáli před ním dva ohromní chlapi a začali ho mlátit. Švec náramným strachem nevěděl, jak jim poručit, aby ho přestali bít; konečně když už měl dost naloženo, zpomněl si a zavolal: „Obuchu dost!“ Na to hned chlapi zmizeli a stála před nim hůl. „Dobrá’s, dobrá’s!“ řekl švec se země vstávaje, „ty mi k těm předešlým darům dopomůžeš!“ Když přišel do vsi, kde kmotra jeho zůstávala, stavil se u ní a vítal se s ní jako se starou známou. Kmotra ho ráda viděla, neb si myslila, že zas bude mít dobrý zisk, dobře ho uctila a potom začala se vyptávat, nemá-li čeho jí dát schovat. Tu jí švec podal svou hůl a prosil, aby neříkala: „Obuchu hýbej se!“ Baba podtají hlupákovi se smála i myslila si: „Kdyby mně aspoň nepovídal, co nemám říkat!“ I šla hned s holí do jiné světnice a ledva překročila práh, zavolala s dychtivostí: „Obuchu hýbej se!“ Tu jí hned dva chlapi začali holemi mlátit, tak že až smyslů pozbývala. Na její pronikavý křik přiběhl hospodský jí na pomoc, a tu bác, bác! taky se mu dostalo výprasku. Švec mezi tím jen pořád křičel: „Obuchu Jen víc! jen víc! dokud mi nevrátí mého beránka a mého ubrousku.“ Tu nezbývalo kmotře nic, než aby mu vrátila, co mu náleželo; i dala to přinest, beránka i ubrousek. Když se švec ujistil, že jsou skutečně jeho, zavolal: „Obuchu dost!“ a potom s těmi třemi dary pospíchal domů k ženě a dětem. Tu pak byla radost veliká, neb měli peněz i potravy dost; ale přitom nikdy nezapomněli na Boha i na jiné lidi, a každému chudému rádi pomáhali.