Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Kurent a člověk

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
O Kurentovi (Kurent spasitel)	Kurent a člověk	Stolistá růže

Údaje o textu
Titulek:	Kurent a člověk
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 98–102.
Licence:	PD old 70

Kurent a člověk nepohodli se spolu o to, kdo má vládnouti na zemi. Nechtěl toho dopustiti ani Kurent člověku ani člověk Kurentovi. Člověk ten prý byl velmi silný a postavy obrovské. „Pojď,“ řekl Kurent, „ať vidíme, kdo je silnější, a mám-li já čili ty na zemi panovati. Tu hle jest široké moře: kdo je lépe přeskočí, bude míti zemi, i všecko, co je tam za mořem, a to je zajisté stokráte lepší než tato poušť.“ Člověk k tomu přivolil. Kurent pozdvihl si halenu a skočil přes moře, jen že si na druhé straně trochu nohu omočil. I začal se tu člověku posmívati; ale člověk ani si toho nevšímal, a nepozvednuv ani haleny beze všeho namáhání kročil přes moře jako přes nějaký potůček, ani nohy sobě neomočiv. „Já vyhrál,“ řekl člověk Kurentovi, „hle, moje noha je suchá a tvoje mokrá.“ — „Poprvé jsi mě přemohl,“ odpověděl Kurent, „tobě náležejí roviny, moře i co je za mořem; ale to není ještě všecko, také ještě něco pod námi a nad námi. Pojď, ať podruhé vidíme, kdo je silnější.“ Kurent stoupil na jeskyni a dupnul o ni nohou, až se to rozléhalo, jako když hrom udeří. Jeskyně pukla a bylo viděti jámu, kde se hadové rodí. I dupnul nyní také člověk a země se zatřásla, i prorazil všecko až ke dnu, tam kde širokou řekou teče ryzí zlato, a hadové propadli a v té zlaté řece se utopili. „I to je tvé,“ řekl Kurent, „ale za caře tebe neuznám, dokud mne ještě po třetí nepřemůžeš. Tam hle je hora velmi vysoká, dosahuje nad oblaky až do nebeského stolu, kde sedí kohout a hlídá boží krmě. Nuže, vezmi střelu a spusť a já také spustím: kdo výše dostřelí, je silnější a tomu náleží země i všecko, co je pod ní a nad ní.“ Kurent spustil a střela mu se za osm dní navrátila; potom také spustil člověk a střela letěla devět dní, a když desátého dne padla, byl na ní nabodnutý nebeský kohout, co hlídal boží krmě. „Jsi cařem,“ řekl lstivý Kurent, „klaním se tobě, jako se na poddaného sluší.“ Ale člověk byl dobrý, i pobratřil se s Kurentem a šel, aby svého cařství užil.

Kurenta pak mrzelo, že ho člověk zahanbil, a nemoha jemu odolati silou, umínil sobě užiti chytrosti. „Velmi silný jsi, člověče!“ řekl sobě sám, „ale tuším, že jsi také tak hloupý; půjdu a přinesu ti něco darem, co jsem si sám vymyslil.“ Po té stlačil vinný kmen a vyprýštilo se z něho čisté červené víno. „Tu máš ten dar! ale kde jsi?“ I našel člověka na zemi na druhé straně za mořem, an sobě pochutnává na sladké kaši. „Co, pane, děláš?“ otázal se ho Kurent. „Jak vidíš: udělal jsem si kaši z běloučké pšenice a z ovoce červeného, a tu ji jím a piju vodu.“ — „Ubohý pane! panuješ světem a piješ vodu; dej sem číši, uctím tě jiným, lepším nápojem, který jsem ti já, tvůj ponížený sluha, připravil.“ Člověk se dal ošiditi, vzal číši s červeným vínem a vypil. „Děkuji ti, pobratřenče! tys dobrý, ale po to tvém nápoji mnoho není!“ Kurent se zamračil a odešel, přemýšleje neustále, jak by člověka mohl ošiditi. I stlačil opět vinný kmen a opět vyprýštilo se z něho červené víno; ale Kurent přimísil nyní do něho čemeřici, bylinu, která roste, když měsíc svítí, aby víly a věštice měly co jíst. I vyhledal podruhé člověka a nalezl jej na dně zemském, kde ryzí zlato širokou řekou teče. „Co, pane, děláš?“ — „Tkám si zlatou košili, i upachtil jsem se při tom a mám velikou žízeň; ale není tu vody a na svět je daleko, sedm růčků cesty.“ — „I mohu ti posloužiti,“ řekl Kurent, „tu hle máš číši vína, zlaté slunce lepšího nespatří.“ Člověk se dal přemluviti, vzal číši a vypil. „Děkuji ti. Kurente, tys dobrý, a ten tvůj nápoj je také dobrý.“ Kurent jemu chtěl ještě jednou naliti, ale člověk nechtěl; bylť od přirození ještě střídmý a rozumný. Kurent se zamračil a odešel, zdali by něco lepšího nevymyslil. I stlačil po třetí vinný kmen a víno se prýštilo silněji, leč ani teď nezůstalo neporušené a bez hříchu. Zlomyslný Kurent vzal střelu a otevřel si žílu i napustil do vína své černé krve. Potom šel zase člověka hledat a nalezl jej na vysoké hoře za božím stolem, an jí pečeni, kteráž nebyla jemu, nébrž Bohu pečena. „Co, pane, děláš?“ tázal se Kurent s podivením a s radostí, vida, že se člověk těžce prohřešil. — „Tu sedím a jím pečeni, ale mám na spěch, bojím se Boha, aby nepřišel a mne neshodil.“ — „Nic se neboj,“ řekl mu Kurent, „a jak ti boží pečeně chutná?“ — „Je dobrá, ale krutá, že ji sotva polykám.“ — „I mohu ti posloužiti,“ řekl Kurent, „tu hle máš víno, není takového ani na zemi, ani na nebi, než jen u mne.“ — Po třetí dal se člověk ošiditi, a to zle. „Děkuju ti, Kurente!“ řekl, „tys dobrý, ale ten tvůj nápoj je tebe lepší; dej a natoč ještě jako na věrného sluhu náleží.“ Kurent natočil a člověku se zakalilo oko, ano i paměť se mu zakalila, tak že už ani na Boha nemyslil a zůstal za stolem. Brzy potom Bůh se navrátil a vida člověka, jenž mu snědl pečeni a nyní mu za stolem dříme, rozhněval se a shodil jej silnou rukou s hory dolů, kdež celý potlučený od poly mrtev ležel po mnoho let. Když se opět uzdravil, neměl už žádné síly, a nemohl ani přes moře, ani na dno zemské, ani na horu ke stolu nebeskému. Tou měrou Kurent dosáhl vlády nad světem i nad člověkem, a lidé jsou od té doby slabí a malí.