Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Stolistá růže

Údaje o textu
Titulek: Stolistá růže
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 103–107.
Licence: PD old 70

Člověk měl půtku s Kurentem o zemi. Když se spolu nemohli o své právo smluviti, popadli se a potýkali se spolu na zemi plných sedm let, a nemohl ani Kurent člověka, ani člověk Kurenta přemoci. Tehdáž také rozkopali a rozryli zemi, že se takovou stala, jako je posud; kde prvé bývaly samé prostranné roviny, vydupali patou propasti a nahrnuli hor a vrchů. Když pak tou půtkou byli unaveni, padli oba dva jako mrtvi na zem a leželi takto sta let; tu přišel na zemi silný Dobřín a svázal člověka i Kurenta a začal panovati nad světem. Tu se ti dva probudili a vidouce se svázané konopnými provazy, podivili se, kdo na ně ty pavučiny vložil. I vstali a roztrhli provazy co pravé pavučiny, popadli Dobřína a svázali zlatými okovy a dali jej ohnivému drakovi, aby dračici zaplítal vlasy a umýval jí bílé ruce. Tehdy řekl Kurent člověku: „Hle, unavili jsme se půtkou a usnuli jsme, i přišel na nás ničema, a začal panovati nad světem. Dali jsme jej sice ohnivému draku; ale budeme-li se i dále ještě hašteřiti, přijde na nás jiný, silnější nad Dobřína a přemůže mne i tebe, i budeme trpěti jako nyní pošetilý Dobřín. Nuže vyznejme si pravdu: tys hrdina, a tuším, já také, hory a propasti nám toho dosvědčují, any se nám rozpukaly pod patama. Tehdy slyš a věz: mám zahradu a v té zahradě osudnou bylinu, stolistou růži. Kořeny svými prodrala se až do zemského dna, kdežto jimi váže strašlivé zvíře, živý oheň. Darmo se zvíře spíná a těch kořenů, okovů svých, hledí zbaviti; ale běda nám, kdybys tu růži stolistou vytrhl ze země: zvíře, živý oheň, prodralo by se z vězení a spálilo by zemi a všecko, co je na ní, ano i moře by se vysušilo a nezůstalo by nic po něm než ohromná propast. Takový máš u té růže kořen. Ale ani na vrch její nesahej. Mohl bys ho sice snadno utrhnouti, neníť ani pevný ani vysoký, ale má v sobě divné síly: blesk a hromy, a ty by rozbily tebe i zemi, i všecko, co je pod ní a nad ní, a jen ta stolistá růže by ostala; a prošlo by na sta božích let, než by okolo ní zase nová země narostla a zase živočichové se rozplodili. Takový máš u té růže vrch. Ale je na ní také listí nevídané: mnohý den sedal jsem pod ním a poslouchal jeho milých řečí a písní tak líbezných, že jich ani zpěvná víla nikdy nevypustila z úst. Toto listí však není nebezpečné; můžeš ho natrhati a druhého dne vyroste jiné lepší. Ale posud jsem se ho nedotknul, nébrž pozoroval jsem v noci, jak padalo a zase vznikalo, a snadno jsem tomu porozuměl, jak chodí na nebi hvězdy a měsíc: všecko to vzniká i zapadá tak, jako listí na růži stolisté. Nuže pojď, ať osudná ta bylina rozhodne a smíříme se. První list bude tvůj, druhý můj a třetí ničí, a tak dál, až je všecky otrháme; a kdo utrhne poslední list, budiž panovníkem na zemi. Nemá však panovati na věky, neb hrdinovi bylo by to nečestné, nébrž jen na jednu boží hodinu, totiž na sto zemských let; a když ta hodina mine, ať potom zase panuje ten, komu se poprvé toho štěstí nedostalo, nechť to jsem já anebo ty, a budeme se takto střídati přátelsky bez soudu a bez nebezpečného sporu. Ovšem je těžký počátek, a protož, aby jeden do druhého neměl žádného podezření a všecko aby se dálo z dobré vůle a bez obmyslnosti, ať rozhodne stolistá růže, při které není klamu.“ I svolil k tomu člověk, hrdina hrdinovi důvěřoval. Po té šli do zahrady, aby růže stolistá mezi nimi rozhodla. Člověk utrhl list, Kurent utrhl list a třetí list nikomu nenáležel. „Já tvůj, ty můj, každý svůj; já tvůj, ty můj, každý svůj,“ tak oba hrdinové říkali, trhajíce osudné listy Ale růži stolisté nebylo po vůli, aby na zemi panoval jen jeden; i zbyly konečně tři listy, jeden člověkovi, druhý Kurentovi a třetí ničí, a ten jeden na růži zůstal. Tu viděl Kurent i člověk, že nikomu ještě není souzeno, ani aby vládl, ani aby se pokořil; i rozešli se spolu v žalosti a bloudili po šírém světě, boje se jeden druhého, ano i v noci usnouti se báli. A když minula boží hodina, sto zemských let, tu se ti dva hrdinové opět sešli. I šli zase k růži stolisté, aby rozhodla, a ta nyní ustanovila tak, aby se Kurent pokořil i aby panoval člověk, jenž utrhl poslední list. Tehdy poklonil se jemu Kurent. Ale člověk neuměl panovati, nébrž lehl si na rovinu, chtě sobě odpočinouti a usnul. I ležel takto celou boží hodinu, sto zemských let, a zvířata přicházela a posmívala se jemu, a v uchu jeho líhly se mu lišky a v hustých vlasech hnízdili loupežní jestřábové. Bylť ten člověk velmi zpozdilý, ale při tom velmi silný; dlouhý byl jako pole, jehož není konce viděti, a hmotný jako lesnatá hora. Když pak minula boží hodina, přišel k ospalci Kurent a nemile ho ze sna vytrhl. Člověk viděl, že panování své prospal a že nyní, jak umluveno, musí jednu boží hodinu, sto zemských let, sloužiti. I začal panovati Kurent, ale neusnul, nébrž užíval vlády své, až pak i vlády dokonce se zmocnil. Pozval totiž člověka na oběd a přisluhoval i lichotil jemu, až i v krátce tento na své poddanství zapomněl. I zpozoroval to Kurent a natočil jemu číši vína, právě ze své vlastní vinice. I dal se zpozdilec ošiditi a vypil, ale bylo mu kyselé a nadával: „Špatný nápoj u špatného hospodáře!“ Kurent se proto nic nerozhněval, nébrž natočil jemu jinou číši, starého červeného vína: „Pí a nehaň, co je božího.“ Tu se po druhé člověk ošidil a vypil, i nebylo mu kyselé, nébrž řekl: „Výborný nápoj u výborného hospodáře!“ I natočil mu Kurent ještě číši třetí, vína výborného, co ho dal první vinný keř, nejprvé sazený, v prvním podzimku prvního stvořeného roku. Tu se po třetí člověk ošidil, a to na věky. Vypiv víno, objal Kurenta i zvolal: „Aj, jaký to dobrý nápoj u dobrého hospodáře! tohoto vína mi nalévej a budu ti poddán s tělem i s duší, netoliko jednu boží hodinu, nébrž na věky věkův.“ I zradoval se Kurent a pobízet člověka na sladké víno, a člověk pil a neustále se zaklínal, že mu netřeba svobody, dokud je vina u Kurenta. A Kurent se jemu smál, vida, jak člověk vínem pozbyl síly, a že se již nikdo s ním nemůže o vládu zemskou potýkati.