Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Kosoručka

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Cařovic kozlíček	Kosoručka	Jaga-Bura

Údaje o textu
Titulek:	Kosoručka
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 95–101.
Licence:	PD old 70
Související:	Ruské národní pohádky/Křivoručka

V nějakém cařství, ne v našem mocnářství, bydlil bohatý kupec, a měl dvě děti, syna a dceru. Potom otec i matka zemřeli. Tehdy řekl bratr sestřičce: „Půjdem, sestřičko, z toho města pryč; já si zřídím krám a povedem obchod, a tobě najdu příbytek a budeš tam zůstávati.“ I odstěhovali se do jiné gubernie a bratr si tam najal krám s pěkným zbožím. Tu si zpomněl, že se ožení; i oženil se a vzal si ženu — čarodějnici. Bratr šel do krámu prodávat a nařídil sestře: „Dej pozor, sestro, v domě!“ Žena měla zlost, že sestře nařizoval. Když viděla, že muž zase přijde, roztloukla doma všecko nářadí a pak mu běžela vstříc a řekla: „Hleď, jakou máš sestru, roztloukla nám v komoře všecko nářadí!“ — „Co z toho, však za mnoho nestálo,“ odpověděl muž. Druhého dne šel zase do krámu, dal ženě i sestře s Bobem, a nařídil sestře: „Prosím tebe, sestro, dávej mi v domě co nejlépe pozor.“ Když pak žena viděla, že muž zase brzy přijde, šla do konírny a mužovu nejmilejšímu koni uťala hlavu šavlí, a pak naň očekávala na prahu: „Hleď,“ povídá, „jakou máš sestru: tvému nejmilejšímu koni uťala hlavu.“ — „Buď si!“ odpověděl muž, „byla to mrcha, ať ji psi sežerou.“ — Třetího dne šel opět muž do krámu, dal s Bohem a řekl sestře: „Prosím tebe, dej pozor na hospodyni, aby sama sobě a nebo dítěti nic neudělala; bez pochyby že slehne.“ Jak mile slehla, vzala dítě a usekla mu hlavu. Potom seděla nad ním a plakala. Tu přišel muž. „Hle, jakou máš sestru! sotva že mi se narodil chlapeček, ona jej vzala i usekla mu hlavu šavlí.“ Muž neodpověděl na to nic, oči zalily se mu slzami a odešel. O půl noci vstal a řekl sestře: „V staň, milá sestro! pojedeme spolu na mši.“ Ona odpověděla: „Zdá mi se, bratře! že není žádného svátku?“ — „Je svátek, pojedeme.“ — „Ale, bratře! ještě je příliš časně.“ — „Jen se stroj, pospěš, je čas.“ Sestra se ustrojila, sedli na vůz a jeli. Přijeli k lesu. „Jaký pak je to les?“ otázala se sestra, a on odpověděl: „To je ohrada okolo kostela.“ V tom uvázl vozík za keř a pak řekl: „Vstaň, sestro, oddělej vůz.“ — „Ach, milý bratře! nemohu, zamazala bych si šaty.“ — „Já ti, sestro, koupím nové, lepší než tyto.“ Tehdy ona slezla s vozu a začala vypřahati — v tom bratr jí usekl ruce až po loket, pak šlehl koně a ujel. Sestra zůstala sama, slzy jí kanuly z očí a šla lesem. Chodila dlouho po lese, celá se rozedrala a nikterak nemohla z něho vyjíti; až potom už po několika dnech našla pěšinku a ta ji z lesa vyvedla. Když z toho lesa vyšla, přišla do města a tam pod okny u nějakého bohatého kupce žebrala. Ten kupec měl jediného syna, tak milého jak oko v hlavě, a ten se v tu žebračku zamiloval. „Tatínku a maminko!“ povídá, „ožeňte mě.“ — „A koho si chceš vzíti?“ — „Tu hle žebračku.“ — „Ach, synu můj! což pak není tu v městě mezi kupci dosti krásných dcer?“ — „Jen vy mě s tou ožeňte; neoženíte-li mne,“ povídá, „já si něco udělám.“ Tehdy oni sebrali na radu všecky kupce a všecko kněžstvo: co dělati? mají-li jej s tou žebračkou oženiti, čili nemají? A ti kněži řekli: „Je mu tak už souzeno; pán Bůh chtěl, aby si vzal žebračku.“ I byli spolu živi rok, dvě léta, a pak on odejel do druhé gubernie, tam kde bratr její vedl svůj obchod. Když odjížděl, prosil otce i matky: „Neopouštějte ženy mé; jak mile ona slehne, bez meškání mi pište.“ Když syn odejel, tehdy potom za dva za tři měsíce žena jeho porodila děťátko, po lokty bylo celé zlaté, po bocích mělo plno hvězd, na čele jasný měsíc a proti srdci krásné slunce. Otec i matka byli rádi a hned to psali svému milému synu, i poslali s tím psaním jednoho stařečka. Ale bratrová už o tom, hleďte, zvěděla a stařečka volala: „Pojďte sem, pantáto, odpočiňte si.“ — „Nemám kdy, mám na spěch.“ — „I jen pojďte, dám vám něco k obědu.“ Poté mu dala něco jísti a váček nu odnesla, psaní z něho vyndala, přečetla a na kousky roztrhala, i napsala jiné: že tvá žena porodila něco napoly psího, na poly medvědího; uhonila si to v lese. Stařeček přišel a dodal kupcovu synu list, ten jej přečetl a slzy ho polily. Pak odepsal, aby toho nechali, až sám přijede a se podívá, jaké se to dítě narodilo. A ta čarodějnice potom opět volala toho starečka: „Pojďte, posaďte se a odpočiňte si.“ Tehdy on šel a ona ho zas nějak přemluvila, psaní mu vytáhla, přečetla, roztrhala, a pak napsala: jak mile jich to psaní dojde, aby ji hned ze dvora vyhnali. Když otec a matka to psaní přečetli, řekli: „Co nám dělal útraty? oženili jsme jej a teď se mu žena nelíbí!“ Nebylo jim tak líto ženy jako dítěte. I rozloučili se s ní a s dítětem, přivázali jí dítě na záda a propustili ji ze dvora. Tehdy ona šla a žalostně plakala; šla pořád šírým polem, nikdež ani lesa, ani vesnice nebylo. I přišla k nějaké rokli, chtělo se jí píti, a tu vidí studánku. Ráda by se byla napila, ale bála se nahnouti, aby jí děťátko nevypadlo. Tu se jí zdálo, jako by byla voda blíž, i nahnula se a děťátko upadlo jí do studánky. I chodila kolem studánky a plakala, jak dítě z vody dostati? Tu se vyskytl nějaký stařeček a řekl: „Proč pláčeš?“ — „Jak pak nemám plakati! nahnula jsem se ke studánce, abych se napila, a děťátko mi upadlo do vody.“ — „Jdi, shýbni se a vezmi si je.“ — „Dědečku, nemohu, nemám rukou, jen lokýtky.“ — „Jen jdi a shýbni se, vytáhni to děťátko!“ Tehdy šla ke studánce a začala natahovati ruce, a pán Bůh jí dal, že v tom okamžení měla celé. I nahnula se, děťátko vytáhla a pomodlila se pánu Bohu na vše čtyři strany. Potom šla a přišla ke dvoru, kde její bratr a muž byli, a prosila, aby jí tu nechali přes noc. Tu řekl její muž: „Bratře, pusť tu žebračku sem; žebračky umívají povídati pohádky a všelijaké příběhy, a taky pravdivé.“ Ale bratrova žena řekla: „Nemáme ji kam položiti, není místa!“ — „Jen ji sem, bratře, pusť, prosím tebe; nic mi není milejšího na světě, nežli když žebračky vypravují pohádky a všelijaké povídky!“ Tehdy ji pustili a ona si sedla se svým děťátkem na pícku. „Nu, milá ženo!“ řekl jí muž, „povídej nám nějakou pohádku… nu, třeba nějaký příběh nám pověz.“ A ona řekla: „Pohádek já neumím vypravovati, ani žádných povídek, já jen umím vypravovati pravdivé příběhy. Tehdy, pánové! poslouchejte,“ povídá, „budu vám pravdivý příběh povídati“ a začala povídati: „V nějakém cařství, ne v našem mocnářství, bydlil bohatý kupec, a měl dvě děti, syna a dceru. Potom otec i matka zemřeli. Tehdy řekl bratr sestřičce: Půjdem, sestřičko, z toho města pryč. I odstěhovali se do jiné gubernie. Bratr se tam usadil a najal si krám s pěkným zbožím. Tu si zpomněl, že se ožení; i oženil se a vzal si ženu čarodějnici…“ Tu začala bratrová hubovati: „Bodejž ti, mrcho, huba zamrzla!“ A muž řekl: „Jen povídej, matičko, povídej, takové příběhy jsou mi na světě nejmilejší!“ — „Tak ten bratr,“ vypravovala žebračka dále, „šel do krámu prodávat a nařídil sestře: Dej pozor, sestro, v domě! Žena měla zlost, že všecko sestře nařizuje, a v té zlosti roztloukla doma všecko nářadí…“ I vypravovala všecko, jak ji bratr její vezl na mši, jak jí usekal ruce, jak potom porodila, jak bratrová přivolala stařečka — a bratrová začala opět křičeti: „Bodejž toho daremného tlachání nechala!“ A muž řekl: „Bratře, řekni své ženě, ať mlčí; věru, toť příběh znamenitý!“ Tehdy ona vypravovala dále, jak muž její psal, aby toho dítěte nechali, až on se vrátí; a bratrova žena opět hubovala, aby už přestala tlachati. Ale ona dále vypravovala, jak nyní přišla k tomu domu; a bratrová začala láti: „Bodejž jsi, čubko, štěkala!“ Tehdy řekl muž: „Bratře, poruč jí, ať mlčí; což pořád do toho vskakuje?“ A ona dále povídala, jak ji pustili do světnice a jak jim začala pravdivé příběhy vypravovati. Po té ukázala na ně a řekla: „Tu hle je můj muž, tu hle je můj bratr, a ta hle moje bratrová!“ Tu vskočil muž na pícku k ní a řekl: „Nu, tehdy mi ukaž synáčka‚ zdali otec a matka psali pravdu.“ I vzali děťátko, rozvinuli — a celá světnice naplnila se bleskem! „Tehdy skutečná to pravda, že pohádky nepovídala: tu hle moje žena, tu můj syn — po lokty celý zlatý, po bocích plno hvězd, na čele jasný měsíc a proti srdci krásné slunce!“ Tehdy bratr vyvedl ze své konírny nejpěknější klisnu, přivázal jí svou ženu k ocasu a pustil ji po širém poli. I smýkala ji dotud, pokud nepřinesla než toliko její vlasy, a ji samu roztrousila po poli. Po té zapřáhli tré koní a jeli domů k otci i k matce, a byli potom šťastně živi až do smrti.