Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Skleněná rakev
| Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
| Dvanáct bratrů | Skleněná rakev | Bílý had |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Skleněná rakev |
| Autor: | Bratři Grimmové |
| Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 53–56. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel J. Šulc |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Nikdo neříkej, že z krejčího nemůže býti něco řádného, by totiž došel cti a důstojenství; vše záleží pouze na štěstí. Čilý krejčík jednou šel na zkušenou do světa, i zbloudil ve velikém lese. Nastala noc i byl nucen ztráviti ji pod stromem. Bylo by se mu to arci dobře spalo na mechu, ale poněvadž se bál šelem, vyhlídl si strom, by na něm přenocoval. Vylezl tedy na vysoký dub, i byl rád, že měl v kapse cihličku, poněvadž by ho byl jinak odnesl prudký vítr.
Ztrávil několik hodin ve tmě na stromě, když pojednou uzřel na blízku záři světla, a poněvadž si myslil, že to lidské obydlí, slezl a kráčel tam, kde světlo spatřil. Uzřel před sebou malinký domek z rákosí a zaklepal, načež otevřely se dvéře, v nichž objevil se stařičký mužíček, jenž měl na sobě oděv složený z pestrých cárů.
„Kdo jste a co chcete?“ tázal se krejčíka hlasem odporným.
„Jsem krejčí, jenž zbloudil v lese, a prosím, byste mne nechal do rána ve své chýži.“
„Jdi svou cestou,“ odvětil stařec nevrle, „nemám rád tuláky; hledej si jinde noclehu.“
Po té chtěl se stařeček vrátit do chýže, ale krejčí ho chytil za šos a prosil tak snažně, že stařec jej vzal s sebou, dal mu jísti a píti, jakož i dosti dobré lože mu upravil v koutě.
Unavený krejčí spal až do rána a byl by dlouho asi nepomýšlel na vstávání, kdyby ho nebyl vyburcoval neobyčejný lomoz. Slyšel křik a řvaní, vyskočil, oblekl se a běžel ven. Spatřil na blízku chýže černého býka a krásného jelena, kteří spolu zápasili. Byl to krutý boj na život a na smrť, a dlouho nebylo lze říci, kdo zvítězí, až konečně jelen vrazil parohy své odpůrci do těla, načež býk hrozně zařval a klesl na zem.
Krejčí s udivením pohlížel na toto neobyčejné divadlo, a nežli se nadál, přicválal jelen, který jej vzal na rohy a běžel s ním dále, přes hory a doly. Držel se rukama parohů, jsa oddán do vůle osudu. U skalní stěny zastavil se konečně jelen a složil krejčího; potom vrazil mocně parohy svými do dvéří, jež se otevřely.
Plameny šlehaly ven a pára i dým, v nichž zmizel jelen. Krejčí nevěděl, co má počíti; tu zaslechl hlas volající: „Vejdi směle, nebude ti ublíženo.“ Uposlechl i přišel do veliké síně, kde uzřel na stěnách podivná znamení. Ohlížel se kolem, v tom zaslechl opět onen hlas: „Vkroč na kámen uprostřed síně a dojdeš velikého štěstí.“ Uposlechl, šlápl na kámen a ten povolil i propadl se zvolna. Krejčí ohlédnuv se, spatřil, že jest opět v síni prostranné, kde ve zdech byly výklenky a v těch stály skleněné nádoby, naplněné buď barevným líhem, anebo kouřem modravým. Na podlaze byly dvě skříně skleněné, jež vzbuzovaly jeho zvědavosť. V jedné uzřel malinký zámek se všemi k tomu náležitými stavbami.
Když si prohlížel tyto podivné věci, zaslechl opět onen hlas, jenž ho vyzýval, by prohledl též druhou skříni. Podivil se velice, uzřev v ní dívku neobyčejně krásnou. Zdálo se, že spí; měla velmi dlouhý vlas, ve který byla zahalena jako v plášť nějaký.
Ačkoli měla oči zavřeny, viděl patrně, že žije, poněvadž dychala. Pojednou otevřela oči a spatřivši krejčího, zvolala: „Dobrotivý Bože, doba spásy mé nastává. Rychle pomoz mi z tohoto vězení; odstrč závoru a jsem vysvobozena.“
Krejčí poslechl a dívka zdvihla víko, vylezla z rakve a šla do kouta, kde se zahalila v široký plášť. Potom usedla na kámen, zvala jej k sobě a políbivši jej pravila: „Tys můj vysvoboditel a zároveň Bohem mně ustanovený manžel. Posaď se a poslyš moje příhody. Jsem dcera bohatého hraběte; rodiče mi záhy zemřeli, zanechavše mne na starosť staršímu bratru. Milovali jsme se tak, že jsme si umínili žíti na vždy spolu a proto jsme odřekli se stavu manželského. Společnosti měli jsme dosti, neboť velmi zhusta navštěvovali nás sousedé. Jednou večer přibyl k nám cizinec na noc. Poněvadž se zalichotil bratru mému, vyzval jej bratr, by u nás pobyl několik dní. Pozdě večer ulehli jsme. Sotva jsem usnula, probudila mne líbezná hudba. Chtěla jsem volati služku svou, ale jakousi mocí byla jsem ovládána, nemohouc slova pronésti. V tom vešel cizinec do mé jizby a pravil, že čárami svými způsobil onu hudbu, by mne vzbudil a že přichází právě, by mi nabídl ruku a srdce své. Mně se hnusila všecka kouzla, pročež nedala jsem ani odpovědi. On čekal chvíli a pak rozhorlen pravil, že potrestá mou hrdosť, načež odešel. Rozčilením neusnula jsem až k ránu. Procitnuvši běžela jsem k bratrovi, bych mu pověděla, co se asi přihodilo, avšak nenalezla jsem ho nikde a sluha mi pravil, že ráno časně vyjel s oním cizincem na lov.
Netušila jsem nic dobrého; oblekla jsem se rychle, poručila osedlati koně, a sluhou provázena jela jsem do lesa. Sluhův kůň padl a zlomil nohu, pročež musil sluha zůstati pozadu. Já cválala dále na svém koni, a hnedle potkala jsem cizince, jenž vedl na provaze krásného jelena. Tázala jsem se, kde nechal mého bratra a kde vzal jelena, jemuž tekly slzy z očí. Nedal mi odpovědi, chechtaje se. Rozhněvala jsem se velice, vytáhla pistoli a střelila po tom lotru, avšak koule odrazila se o jeho prsa i vjela do hlavy mého koně. Padla jsem na zem a cizinec zabručel několik slov, načež pozbyla jsem vědomí.
Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem v tomto sklepení, ve skleněné rakvi. Čaroděj přišel, pravil, že bratra mého proměnil v jelena, zámek náš se vším, co k němu náleží, že uzavřel do jiné skleněné skříně a lidi mé, v dým proměněné, že zavřel do láhví. Chci-li vyplniti přání jeho. že uvede vše do stavu předešlého, že otevře pouze nádoby, a že bude vše zase, jako bylo dříve. Neodpověděla jsem mu, jako ponejprv, on zmizel a já usnula. Zdálo se mi mimo jiné, že přišel mladík, jenž mě vysvobodil, a když jsem nyní otevřela oči, uzřela jsem tebe a poznala, že sen můj se vyjevil. Pomoz mi dokončiti dílo počaté; nejprve musíme skříni, ve které jest můj zámek, postaviti na onen kámen.“
Když se to stalo, povznesl se kámen se vším i s nimi vzhůru do síně, ze které snadno se dostali ven. Slečna otevřela víko i bylo to zvláštní podívání, jak zámek s ostatními budovami rostl, až nabyl někdejší své velikosti. Potom vrátili se dolů a dali dopraviti nahoru láhve s dýmem, jež slečna otevřela, načež vyšel dým z nich a proměnil se v lidi — čeleď to slečninu. Radosť její se zvýšila ještě, když jí přišel vstříc bratr její, který byl v býku zabil onoho čaroděje z lesa, maje zase podobu lidskou. Toho dne ještě podala slečna ruku svou před oltářem blaženému krejčímu.