Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Dvanáct bratrů
| Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
| Muž bez srdce | Dvanáct bratrů | Skleněná rakev |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dvanáct bratrů |
| Autor: | Bratři Grimmové |
| Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 47–52. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel J. Šulc |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Byl jednou král, jenž se svou manželkou žil v míru a pokoji. Měli dvanáct dítek, samé hochy. Král se vyjádřil, že musí těch dvanáct hochů zemříti, dostanou-li dcerušku, aby dcera byla hodně bohata a by celé království jí připadlo.
Poručil také zhotoviti dvanáct rakví, v nichž byly tříšťky a polštářky, a kázal je uložiti v jedné jizbě, kterou zavřel, klíč pak dal královně, jíž poručil, by se o tom nikomu nezmiňovala.
Matka od té chvíle byla smutna a zarmoucena, tak že nejmladší syn, který se nazýval Benjamin, si toho povšiml a jí se tázal, proč jest tak zarmoucena.
„Milé dítě,“ odpověděla ona. „nesmím ti to říci.“
Avšak hoch neustál prositi ji, až šla otevříti zamčenou jizbu, v které byly připravené rakve, jež mu ukázala řkouc: „Milý Benjamine, tyto rakve dal udělati tvůj otec pro tebe a tvé bratry, neboť dostaneme-li dcerušku, máte zemříti a býti pohřbeni v těchto rakvích.“
Při tom plakala velice, tak že synáček ji musil těšiti řka: „Neplač, milá matko, však my si pomůžeme a raději odejdeme z domu.“
Po té pravila matka: „Jdi s bratry do lesa; jeden z vás vždy vylez na nejvyšší strom a buď na stráži a pozoruj věž tohoto zámku. Narodí-li se nám syn, dám na věži té vztýčiti bílý prapor, načež můžete se vrátiti; avšak dá-li nám Pán Bůh dcerušku, bude na věži vztýčen prapor červený a pak prchněte co nejrychleji a Bůh milý vás provázej. Každé noci budu se modliti za vás, v zimě, byste mohli se ohřáti u ohně, v létě pak, by vás nesužovalo vedro.“
Když potom byla ještě udělila svého požehnání synům svým, odešli oni do lesa. Jeden po druhém střídali se při stráži a vždy seděl jeden na nejvyšším dubě a pohlížel na zámeckou věž.
Uplynulo jedenácte dní a došla řada na Benjamina, by byl na stráži. Viděl, že vztýčen prapor, ale nebyl bílý, nýbrž červený, jenž oznamoval jim, že mají všickni zemříti.
Uslyševše to bratří, rozhněvali se velice i pravili: „Což pak my máme zahynouti pro jedno děvče! Přísahejme, že se pomstíme; kdykoli postihneme dívku, ať teče krev.“
Potom vešli hloub do lesa, až přišli k místu, kde bylo hodně tma a kde nalezly okouzlenou chýži, která byla prázdna.
„Tu se usadíme,“ pravili, „ty pak, Benjamine, poněvadž jsi nejmladší a nejslabší, zůstaneš doma i budeš tu hospodařiti, my pak půjdeme opatřiti potravu.“
Šli pak do lesa, stříleli zajíce, srny, zvěř všelikou i ptáky; vůbec co se hodilo k jídlu; to pak donášeli Benjaminovi, jenž to upravil, aby neměli hladu. Tak žili v oné chýži deset roků a nestýskalo se jim.
Dceruška pak královnina zatím povyrostla, byla hodná, dobrosrdečná, spanilá při tom, a měla na čele zlatou hvězdu.
Jednou spatřila v prádle dvanáct košil mužských i tázala se matky: „Čí jsou to košile? Pro otce jsou příliš malé.“
Matka na to odpověděla: „Milé dítě, košile tyto náležejí tvým bratřím.“
„Kde pak jsou moji bratři?“ pravila dívka, „vždyť jsem jich posud nikdy neviděla.“
„Bůh sám ví, kde jsou,“ řekla matka; „bloudí někde po světě.“
Vzala dívku za ruku a vedla ji do jizby, kde byly připravené rakve, a pravila: „Tyto rakve byly určeny pro tvých dvanáct bratrů, kteří však odešli, než jsi se narodila.“
Potom jí vypravovala, jak se všecko přihodilo, načež řekla dívka: „Neplač, milá matko; půjdu hledati bratrů svých.“
Vzala dvanáct košil a šla rovnou cestou do lesa. Šla celý den, až přišla večer k okouzlené chýži. Vešla do ní a spatřila mladíka, jenž se jí tázal: „Odkud přicházíš a kam jdeš? Divil se také její kráse a nádhernému obleku, i tomu, že měla hvězdu na čele.
Ona pak odpověděla: „Jsem dcera královská i hledám svých dvanácte bratří a půjdu tak daleko, až je naleznu.“
Při tom ukázala mu dvanáct košil, které jim náležely.
Benjamin poznal, že to jejich sestra i pravil jí: „Jsem Benjamin, tvůj nejmladší bratr.“
Ona pak radostí zaplakala, načež se políbili na vzájem.
Potom jí pověděl bratr, že učinili slib, že každá dívka, jež se jim namane, má zemříti, poněvadž pro dívku bylo jim opustiti domov.
Ona pak řekla: „Mileráda umru, vysvobodím-li tím bratry své.“
„Ne,“ pravil bratr, „nezemřeš; ukryj se zatím pod tento džber, až přijdou bratři, promluvím s nimi.“
Učinila tak a když nastala noc, vrátili se ostatní z honby a večeře byla již připravena.
Když sedíce u stolu večeřeli, tázali se, co jest nového?
Na to pravil Benjamin: „Nevíte ničeho?“
„Ne,“ odpověděli oni, načež řekl opět on:
„Byli jste v lese, já pak byl doma, a vím přece více nežli vy.“
„Tedy nám vypravuj, co víš,“ volali oni.
„Slibte mi dříve,“ řekl Benjamin, „že první děvče, s kterým setkáte se, nezemře.“
„Dostane milosť,“ volali všickni, „jenom vypravuj.“
Po té řekl on: „Sestra naše jest tu,“ i zdvihl džber, načež objevila se dcera královská v nádherném oděvu a s hvězdou na čele.
Z toho radovali se všickni, objímali ji a líbali, i měli ji velice rádi.
Ona pak zůstala doma s Benjaminem a pomáhala mu obstarávati domácí hospodářství. Jedenáct bratrů vycházelo do lesa, honili zvěř a stříleli ptáky, by měli co jísti, a sestra s Benjaminem starali se o upravení jídel těch. Ona sbírala dříví potřebné k vaření, též zeleniny k jídlu, stavěla hrnce k ohni, tak že bylo jídlo vždy připraveno, když se vrátilo jedenácte bratrů. Pečovala i jinak o pořádek v domě, stlala postele a bratří byli vždy spokojeni, i žili vesměs v míru a svornosti.
U chýže té byla malá zahrádka, v nížto kvetlo dvanáct lilií. Sestra obmýšlela učiniti bratřím radosť, utrhla lilie ty chtíc jim dáti každému jednu. Ale v tu chvíli, kdy utrhla květiny, proměnili se bratří v krkavce, načež odletěli pryč, a v tu chvíli zmizela také chýže i se zahrádkou.
Ubohá dívka byla samotna v lese, a když zarmoucena se ohlížela, kam se má odebrati, uzřela před sebou stařenu, která ji takto oslovila:
„Milé dítě, co jsi to učinila? Proč jsi nenechala státi ony lilie? To byli tvoji bratři, kteří jsou nyní na vždy proměněni v krkavce.“
S pláčem pravila dívka: „Což pak není jim pomoci?“
„Ne,“ pravila stařena; „byla by pomoc jedna, ale ta jest velice nesnadna, tak že je sotva spasíš, neboť musila bys sedm roků býti němou, nesměla bys mluviti, ani se smáti, a kdybys pronesla jenom jediné slovo a scházela by jen hodina do sedmi roků, bylo by vše marno, a bratři tvoji byli by tímto jediným slovem zabiti.“
Dívka pak si umínila pevně v srdci svém, že vysvobodí bratry své, i šla a vyhledala vysoký strom, usedla tam a předla i nemluvila a nesmála se.
Stalo se pak jednou, že v lese tom honil král jakýsi, jenž měl s sebou psa a ten vyčenichal dívku na stromě, i počal se na strom sápati a hrozně štěkati.
Král sám přišel ke stromu a spatřiv hezkou princeznu se zlatou hvězdou na čele, byl krásou její tak dojat, že se jí tázal, zdali by nechtěla státi se jeho manželkou.
Neodpověděla, nýbrž pokynula pouze hlavou.
Král pak vylezl na strom, snesl ji dolů, posadil na koně a vezl ji domů. Slavili svatbu hlučnou, ale nevěsta nemluvila a nesmála se.
Když takto žili po několik roků, počala matka králova, zlá to babice, podezřívati mladou královnu řkouc: „Je to sprostá žebračka, jižto jsi pojal za manželku. Kdož ví, jaké ohavnosti netropí tajně. Je-li něma a nemůže-li mluviti, mohla by se aspoň smáti, ale kdo se nesměje, má zlé svědomí.“
Král z počátku nedbal těch pomluv a nevěřil jim také, ale stařena neustála v utrhačství a vinila mladou královnu z věcí tak ohavných, že si konečně král dal říci a ženu svou odsoudil k smrti.
Rozdělán ve dvoře veliký oheň a královna měla býti upálena. Král stál u ohně a plakal, poněvadž ji posud miloval. Když pak ji přivázali ke kolu a rozdělali oheň, který již zasahoval její oděv, uplynulo poslední okamžení osudných sedmi roků. V povětří to zašumělo, dvanáct krkavců přiletělo, a když sletěli na zemi, proměnili se v lidi; bylo to její dvanácte bratří, jež byla vysvobodila.
Rozházeli hned hranici, uhasili oheň, vyprostili sestřičku, jižto líbali. Když pak mohla otevříti ústa, vypravovala králi, proč byla němá a proč se nikdy nesmála. Král měl velikou radosť, když slyšel, že jest nevinna, i žili od toho času spolu blaženě v pokoji a svornosti, až na konec života svého.