Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Roztrhané střevíce
| Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
| Král Křivobrad | Roztrhané střevíce | Bratr Čtverák |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Roztrhané střevíce |
| Autor: | Bratři Grimmové |
| Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 72–75. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel J. Šulc |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Jeden král měl dvanácte dcer, jež byly velmi krásny, jedna hezčí než druhá. Spaly vesměs v jedné síni, kde jejich postele stály vedle sebe; večer pak když ulehly, zamkl král dvéře.
Když pak ráno otevřel, spatřil, že jejich střevíce byly rozedřeny tancem, a nikdo nemohl vypátrati, jakým způsobem to možno. I dal král veřejně vyhlásiti, kdo by vypátral, kde v noci tančí, že může si jednu z nich zvoliti za ženu a po jeho smrti že bude králem; kdož pak by se přihlásil, aniž by to za tři noci vyzkoumal, že přijde o hrdlo.
Za krátký čas přihlásil se královský syn, že učiní pokus ten a večer uveden byl do síně, jež byla vedle ložnice dcer králových.
Upravili mu tam lože a měl dávati pozor, kam by šly a kde tančí, aby nemohly nic tajně provésti nebo jinou cestou se dáti, zůstaly dvéře sálu toho otevřeny. Syn královský pocítil, že má oči těžké, jako by mu olovo na ně bylo padlo, tak že usnul a když ráno procitnul, objevilo se, že všecky dcery tančily, neboť jejich střevíce měly veskrze díry v podešvech.
Druhého a třetího dne stalo se totéž a synu královskému beze vší milosti sťata byla hlava.
Po něm přihlásilo se mnoho jiných k vykonání úkolu toho, ale ne s lepším úspěchem.
Stalo se, že starý vojín raněný, který nemohl déle sloužiti, ubíral se cestou k městu, v němž král bydlil.
Potkal babu, která se ho tázala, kam jde.
„Nevím to posud sám,“ odvětil on a žertem dodal: „Měl bych chuť vypátrati, kde dcery královy trhají střevíce, a státi se králem.“
„To není tak nesnadno,“ pravila stařena, „nepij víno, jež ti dají, a tvař se, jako bysi spal.“
Potom dala mu pláštík řkouc: „Když hodíš jej na sebe, staneš se neviditelným, a můžeš se plížiti za princeznami.“
Když vojín uslyšel tuto radu, umínil si opravdu pokus učiniti a šel směle ku králi a hlásil se jakožto ženich.
Byl přijat vlídně jako ostatní a dán mu šat královský.
Večer, když nastal čas k spaní, uveden do předsíně, a když chtěl ulehnouti, přišla nejstarší a přinesla mu číši s vínem; on pak si uvázal pod bradu houbu a do té vlil víno i nepožil ho ani kapky. Potom ulehl a za chvíli počal chrápati jakoby tvrdě spal.
Uslyševše to dcery královy, smály se a nejstarší pravila: „Ten si mohl také lépe vážiti života svého.“
Pak vstaly, otevřely skříně, vyňaly skvostné šaty, fintily se a vesele poskakovaly těšíce se na tanec.
Nejmladší pak pravila: „Vy jste vesely, ale mně jest podivně jaksi, jakoby nám hrozilo neštěstí.“
„Tys hloupá husička, která se vždy bojí,“ pravila nejstarší, „což nevíš, kolik synů královských již marně tu bylo, kteří nás chtěli vyčíhati. Tomu vojáku nebylo ani potřebí, dávati pro spaní; ten halama byl by sám sebou spal, že by se neprobudil.“
Když byly připraveny, ohledly se po vojínovi, který měl oči zavřeny a sebou nehýbal, i domnívaly se, že jsou bezpečny.
Nejstarší potom přistoupila k své posteli, zaklepala na ni, a postel propadla se, princezny pak vešly do otvoru jedna po druhé. Voják, který to vše viděl, nemeškal, hodil na se pláštík a kráčel za nimi. Uprostřed schodů šlápnul té nejmladší na šaty, tak že polekána zvolala: „Co to? Někdo mne drží za šaty.“
„Nebuď tak hloupá,“ řekla nejstarší, „oděv tvůj uvázl někde na hřebíku.“
Šly dolů, a když tam byly, stály v krásném stromořadí; listy všecky byly ze stříbra i leskly se překrásně.
Vojín si pomyslil: „Což abych si vzal s sebou znamení.“ Ulomil tedy větvičku se stromu a v tom bouchlo to hrozně. Nejmladší zvolala zase: „Je zle, neslyšely jste rány té?“
Nejstarší řekla na to: „Toť výstřely radosti, že záhy vysvobodíme prince své.“
Potom vešly princezny do stromořadí, kde byly všecky listy zlaté a pak do třetího, kde listy byly démantové; vojín ulomil vždy větvičku a při tom událo se bouchnutí, že nejmladší princezna velice se ulekla. Nejstarší pak setrvala při svém výroku, že to výstřely na znamení radosti.
Šli dále a přišli k veliké vodě, kde bylo dvanácte malých lodí a v každé seděl krásný princ a ti všickni čekali na těch dvanáct princezen; každý vzal jednu z nich na loď, a vojín přisedl do loďky s tou nejmladší.
I pravil princ: „Nevím, co to jest, loď se mi zdá dnes těžká i musím naložiti všecky síly své, bych ji hnal ku předu.“
„Toho příčinou horko přílišné,“ pravila nejmladší princezna, „také já to cítím.“
Na břehu byl krásný zámek osvětlený, z něhož zaznívala veselá hudba. Vešli tam a tančili; vojín neviditelný tančil s nimi, a když některá držela číši s vínem, vypil je, tak že přindala k ústům prázdnou číši; nejmladší to dělalo starosti, ale nejstarší ji vždy upokojila.
Tančily tak do rána do třech hodin, kdežto byly střevíce rozedrány, tak že musily přestati. Princové je převezli přes vodu, vojín pak tentokráte přisedl do lodi k nejstarší. U břehu rozloučily se s princi slíbivše jim, že zase přijdou noci příští. Když došli ke schodům, běžel vojín napřed i lehl si do postele, a když dívky zvolna se přiblížily, chrápal tak, že to všecky slyšely a pravily: „Před tím jsme jisty.“
Potom svlekly se, uložily šaty, daly rozedrané střevíce pod postele a lehly.
Ráno nechtěl vojín ničeho prozraditi, chtěje pozorovati věc dále a šel s nimi též noci druhé a třetí. Jako ponejprv, bylo vše stejné a dcery královy tančily, až roztrhaly střevíce. Po třetí vzal s sebou na znamení číši. Když pak nadešla chvíle, že měl se dostaviti před krále, by dal odpověď, vzal si tři větvičky a číši; dcery pak číhaly za dveřmi naslouchajíce, co řekne.
Když král se ho tázal: Kde roztrhaly moje dcery v noci střevíce svoje, pravil: „Tančily s dvanácti princi v podzemním zámku,“ vypravoval, jak se všecko stalo, a vyňal za důkaz ona znamení, jež měl.
Král si dal předvolati dcery své a tázal se jich, zdali vojín mluvil pravdu, a když ony viděly, že jsou prozrazeny a že zapírání jim pranic nepomůže, přiznaly se. Král pak se ho tázal, kterou chce míti za ženu, načež on odpověděl:
„Nejsem více mlád, pročež dejte mi tu nejstarší.“
Toho dne pak ještě odbývala se svatba, při čemž vojínovi slíbeno zároveň, že po smrti krále zdědí království. Princové pak byli očarováni znovu na tolik dní, kolik nocí protancovali s dvanácti dcerami královskými.