Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Král Křivobrad
| Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
| Mlynářova dcera | Král Křivobrad | Roztrhané střevíce |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Král Křivobrad |
| Autor: | Bratři Grimmové |
| Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 67–71. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel J. Šulc |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Král jeden měl dceru velmi krásnou sice, ale také hrdou a zpupnou, že jí žádný ženich nebyl vhod. Jednoho po druhém odbývala, tropíc si z nich ještě posměch. Jednou král pořádal velikou slavnosť, ku které pozval z blízka i z daleka mladé muže. Byli seřaděni dle stavu a hodnosti; první byli králové, pak vévodové, knížata, hrabata a baronové, konečně nižší šlechta.
Potom přivedli dceru královu, která si je všecky prohlídla; ale žádný se jí nelíbil, nalezlať na každém nějakou chybu. Jeden byl tlustý jako sud, druhý tenký jako tyčka, ten bledý jako smrt, onen červený jako liška, jiný pak nerovný jako klec a tak každému vytknula chybu nějakou a nejvíce posmívala se králi dobrákovi, jenž stál na prvním místě a měl trochu křivou bradu. Z toho tropila si veliký posměch a šašky, zovouc jej Křivobradem, tak že sám otec její, vida co tropí dcera, velice se rozhněval a přísahal, že dá dceru svou za manželku kterémukoli žebrákovi, jenž zaklepá na jeho dvéře.
Uplynulo po tom několik dní, když přišel chudý hudebník a zpíval pod okny, by dostal nějakou almužnu.
Když to uslyšel král, poručil, by jej nahoru zavolali. Muzikant přišel v ošumělém a zedraném oděvu svém, zpíval před králem a jeho dcerou, a když dokončil, prosil za malý dáreček. Král řekl: „Zpěv tvůj zalíbil se mi tak, že ti dám dceru svou za manželku.“
Princezna se toho nemálo lekla, avšak otec její pravil: „Přísahal jsem, že tě dám prvnímu žebráku, jenž se naskytne a přísahu svou také splním.“
Veškeren odpor byl marný, král poslal pro kněze a hned je dal zasnoubiti.
Po vykonaném sňatku pravil král: „Nesluší se, bys jakožto žena žebrákova déle zůstala v mém zámku; jdi jen se svým mužem.“
Žebrák ji chopil za ruku a vedl ji ven; musila jíti s ním pěšky.
Když přišli k velikému lesu, tázala se: „Ach. komu náleží ten krásný les?“
„Náleží králi Křivobradovi. Proč jsi ho nechtěla, mohl býti tvůj.“
„Běda mi, že jsem nerada
měla krále Křivobrada.“
Když přišli na velikou, krásnou louku, opětovaly se tytéž otázky a též odpovědi.
Potom přišli k velikému městu i ptala se princezna opět: „Komu náleží to veliké, krásné město?“
„Náleží králi Křivobradovi. Proč jsi ho nechtěla, mohlo býti tvoje.“
„Běda mi, že jsem nerada
měla krále Křivobrada.“
„To se mi nelíbí,“ pravil muzikant, „že toužíš stále po jiném; což pak nejsem dosti dobrým pro tebe?“
Konečně přišli k malé chatrči, i pravila princezna:
„Hle, jaká to chyžka nepatrná; čí pak jest?“
Muzikant jí odpověděl: „Toť domek můj a tvůj, v němž budeme bydliti.“
Musila sehnouti se, by projíti mohla nízkými dveřmi.
„Kdeže jsou služebníci?“ tázala se dcera králova.
„Jací služebníci?“ odvece žebrák, „sama budeš dělati všecko. Rozdělej rychle oheň a připrav mi něco k jídlu; jsem velice unaven.“
Ale princezna nerozuměla kuchaření a žebrák musil jí při tom pomáhati. Když pojedli chatrný pokrm, šli spat, avšak ráno časně vyhnal ji z lože, by uklidila v domě.
Takto žili několik dní, až ztrávili všecky zásoby, jež měli. Tu pravil muž: „Takhle to, ženo, nepůjde, bychom jen trávili a ničeho nevydělali. Musíš plésti košíky.“
Šel, nařezal prutů a přinesl je domů; žena počala plésti koš, ale tvrdé větve popíchaly její jemné ruce.
„Vidím, že se ti to nedaří,“ pravil muž, „budeš tedy přísti, to snad spíše dovedeš.“
Posadila se a počala přísti, ale nití rozřízla si záhy prst, až tekla z něho krev.
„Vidíš,“ pravil muž, „nehodíš se k pražádné práci. S tebou pochodil jsem velmi špatně. Zkusím to, půjde-li obchod s hrnci a vůbec s hliněným zbožím: budeš seděti na trhu a věci ty prodávati.“
„Ach,“ myslila si ona, „přijdou-li na trh lidé z říše otce mého a spatří-li mne na trhu prodávati, jak se mi vysmějou.“
Ale nebylo jiné pomoci, nechtěla-li zemříti hladem. Ponejprv pochodila dobře; lidé kupovali rádi u sličné ženy a platili, co chtěla; ba mnozí jí dali peníze a nechali jí zboží. Z peněz těch žili nějaký čas a potom nakoupil muž zase něco hlíněného nádobí. Žena usadila se v koutě se svým zbožím a rozložila je kolem sebe. I jel tudy opilý vojín a vjel zrovna do hrnců, že rozbily se na tisíce střepů.
Dala se do pláče, nevědouc co má činiti.
„Ach, co stane se mi za to,“ bědovala, „co asi řekne můj muž?“
Běžela domů a pověděla mu, jaká ji zastihla nehoda.
„Ale proč usadila jsi se do kouta se zbožím hlíněným,“ pravil muž. „Zanech toho brečení, vidím, že nejsi k žádné práci. Ptal jsem se v zámku našeho krále, zdali by nepotřebovali kuchyňskou i slíbili mi, že tě přijmou za služku a dostaneš za to stravu.“
Dcera králova stala se kuchyňskou; musila pomáhati kuchaři a konati nejhorší práci. V kapsách měla hrnky a do těch uložila, co jí zbylo od jídla, a tak se živili. Stalo se pak, že se ženil syn králův i šla také ubohá žena ta nahoru a stojíc u dvéří, nahlížela do síně. Když pak rozžehnuta byla světla a jeden hezčí než druhý přicházeli a všude viděla krásu a nádheru, vzpomínala si smutně na svůj osud, klnouc pýše své a hrdosti, které ji přivedly do takové bídy.
Z jídel výborných, jež sluhové přinášeli a zase odnášeli, dali jí tu a tam nějaký zbytek, což ona vše nastrkala do svých hrnků, chtíc to donésti domů. Tu vešel náhle králův syn v nádherném oděvu z aksamitu a hedvábí maje na krku zlaté řetězy.
Uzřev sličnou ženu u dvéří, chopil ji za ruku a chtěl s ní tančiti. Avšak ona se zdráhala uleknuvši se, poněvadž poznala, že to král Křivobrad, z něhož si ztropila před časem posměch. Zdráhání to jí nepomohlo; vtáhl ji do sálu; tu se přetrhla tkanice, kterou měla přivázány kapsy, hrnce jí vypadly, polévka se rozlila a zbytky jídel válely se po zemi. Když to lidé uzřeli, smáli se a žertovali, tak že se velice styděla přejíc sobě, by raději byla tisíc metrů pod zemí. Vyskočila ven ze síně chtíc prchnouti, ale na schodech dohonil ji muž, který ji vedl nazpět, a když naň pohlédla, poznala v něm opět krále Křivobrada. Domlouval jí vlídně řka: „Já a muzikant, jenž bydlil s tebou v bídné chatrči, jest jedna osoba; z lásky k tobě přestrojil jsem se; vojín pak, jenž ti rozbil hrnce, byl jsem také já. To všecko jsem učinil proto, bych zlomil a pokořil tvou hrdosť, protože jsi se mně posmívala.“
Ona pak plakala řkouc: „Hřešila jsem velice a nejsem hodna, býti ženou tvou.“
On pak ji těšil řka: „Zlé časy minuly; nyní teprv slaviti budeme sňatek svůj.“
I přišli služky a komorné, které ji oděly v šaty skvostné. Přišel též otec její a celý dvůr a všickni jí přáli mnoho štěstí k zasnoubení s králem Křivobradem a byli všickni hodně veseli.