Vybouřené smutky/Dvě noci

Vybouřené smutky Antonín Sova
Moderní Betlém	Dvě noci	Bizzarní sen

Údaje o textu
Titulek:	Dvě noci
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Vybouřené smutky. Praha : Moderní revue, 1897. s. 19–20. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70

I.

Od Hor jde vysokých s přesností kyvadla.
Obrovská, zamlklá, smutná a tmavá
přes nedohledný jde obzor mlhavý.
Uhasla světla, ty hlídače Ctnosti,
vzbudila Pohlaví na ložích tisíci,
v zběsilých rytmech bouřící krve.

Ženám, (jež spustily na šíje vlasy)
uspaným chabnutím vyhřměné slasti,
přivírá tiše zarudlá víčka.
Bázlivě dotkne se uvadlých prsů.
Jak blázen tichý se odplíží chladně…
A zas jde hřbitovy, spadlými listy,
starých Měst branami, přes Hory, Moře…

II.

Jak hýřila luza! Hýřila v onu Noc šedivou,
že umíral Rok dle špinavých kalendarií.
V tu massu napilou, páchnoucí, punčem kouřícím třeštivou,
Noc, zbudíc se, mrazila znuděných do orgií.

Jak starým vše! Též se nudila s duší jak patrno truchlivou
Noc, kterou zbudil šum davů a křiky, jež echem tmou bijí.
Na slizkou chlípnost nahoty ženské v hodinu vášnivou
mdle zřela, ponuře v stíny průsvitných žaluzií,

a byla bez hvězd, tichá a studená, jako vězení,
hnus, odmítnutí, těžká nenávist, záměr zlý
v ní podloudně klíčil a výsměšek v jejím mlčení,

a pohrdání dětmi Světla lživého, hračkami jich,
a jejich Pláčem a jejich Radostí, znavil ji Hřích,
jich vážné Pravdy i Žert jich oplzlý.