Vlastní životopis Karla IV./Kapitola desátá

Vlastní životopis Karla IV. Karel IV.
Kapitola devátá	Kapitola desátá	Kapitola jedenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola desátá
Podtitulek:	Kapitola desátá
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 50–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler
Licence překlad:	PD old 70

Kterak jest nesnadně dojel města Belunského, kterak jeho Benátčené do Benátek s velikú ctí přijeli, a kterak také toho léta byly přiletěly kobylky.

Měsiece července když obležechu Benátčané, Florenští, Mediolánští, Mantavští, Farařští a jiné jich tovařistvo město Padavské s převelikým lidem, jakžto s deset tisíc jiezdných oděncóv a pěších jakžto bez čísla; a některý diel lidu jich oblehli běchu město Feltrenské s biskupem Feltrenským jménem Sicconem z Kaldinače, s hraběmi Sertenskými, se pány z Kamina. A když dlúho stáchu v obležení s pěti set helmy a s mnohými pěšími; neb město Padevské s Feltrenským bieše pod panstvím Mastinovým z Řebříka, pána Berúnského, a jiných měst, ježto jsú dřieve jmenována, a již dřieve řečení Benátčené byli dobyli Tungli, Saraballi a Bosana, ježto dřive byla pod panstvím Mastinovým; také hrabě z Kolalta, súdce tervizský a mnoho jiných zdvižechu sě proti dřieve řečenému Mastinovi a stáchu s Benátčeny. Tehdy jeden měštěnín města Belúnského jménem Sudracius z Bongogie bojieše sě, by nebylo tak ztraceno město Feltrenské a potom Belúnské, a tak došlo v ruce Benátčanóm, jichžto zvláště zlostí nenávidieše. A vida, že jest obležen ze všech stran, pomysli o Jakubovi Anoschanovi, jenž s hrady a s některými horami, ježto slušaly ku panství Belúnskému, naší opravě byl (sě) poručil. Uposlúchav (jeho) rady, když bychme v Parmě bez věděnie obú stranú, tak Berúnského jako Benátčan, přišel k nám tajemně, aby nezvěděli Benátčané ani pán Berúnský, neb proti němu činieše, řka: Byšte mohli přemoci a zapuditi nepřátely od města Feltrenského jednu bránu města chtěl bych vám otevřieti; nebo radějie bych vám přál města než jinému komužkolivěk. A já uposlúchav řeči jeho, položich jemu jistý den, v kterýžto bych tajemně přijel.

A proto že jsem musil múdře sebrati lid, k jednomu sedání dvú šlechticí v biskuptví Novotržském^[1] nad Atazem sezvach mnoho pánóv tú omluvú, ačby přietelé jich učinili kterú miešku. abych mohl obrániti těch, ježto budú sedati. Ale úmysl byl, aby nebylo zvědieno, proč jsem sněm učinil, abych tak mohl města Feltrenského tajně dojíti. Než vítěze a záhubci druhého, jenž v tom sedání bieše zvítězil, opásachme jej mečem rytieřským.

A když sě to sta, prosich rytieřstva, ježto tu bieše, aby s námi jeli, žádnému věděti nedadúc, kam chceme. A oni hotovi jsúc ihned sě zdvižechu na cestu s námi. I jidechme celú noc skrze jeden údol jménem Flemarský,^[2] a zajtřejšieho dne jedechme po pustých horách, ježto jdú skrze Kastrimiginium,^[3] tady ježto lidé neobykli jezditi. A když přijidechme k jednomu lesu, ježto jest mezi Kastrimiginium a mezi Primegium,^[4] cesty jsme nemohli mieti pro vyvracované dřievie, a tak zúfáváše vojsko naše. Tehdy my pěší s některými pěšími po lomiech a po výmolech horských a po cestách dávno zkažených hledachme cesty, a tak že přijedechme přes les. A stražní lesu dávno byli otešli pro západ slunce, ani sú sě vtipovali v který strach ani v nebezpečenstvie, by sě jim mělo od koho přihoditi. A tak učinichme sobě cestu na horách. A když po nás tažechu, přijedechme k hradu Primegiskému, ježto také bieše obležen skrze Benátčany, a zapudivše nepřátely, dobychme jeho. Ti pak přijedše k tovařiství svému, ježto ležieše před Feltrenským městem, pověděchu, že veliký lid, jehož nevědie, čí by byl, táhne na nás. A oni uslyševše, od města v noci pryč jedechu. A zajtřejšieho dne jedúce z Primegia do Agorda a z Agorda pospiechajíce jedechme k městu Belúnskému. I poslachme napřed k Andigetovi,^[5] s nímžto jsme měli smlúvu, dávajíce jemu na vědomie, že jsme blíž města s lidem. Jenž ihned přistúpiv k hlavám a vládařóm toho města i vece jim, že poslové přišli řkúce, že hrabě Klarmonský^[6] Mastinóv z Berúna, pána jich, přijel s velikým vojskem, zapuzuje nepřátely, jim na pomoc. Ani vesele otevřechu brány, mniece, by byli přietelé, a my vjedechme v brány den svatého Prokopa čtvrtý den měsiece Črvence. A když všichni vjidechu rozvinuchme korúhve Českého královstvie a hrabstvie Tyrolského, a oni uzřevše nepřátely, užasše sě, nevěděchu, coby měli učiniti a nemožechu sě protiviti moci našie. A tak skrze milost božie obdržechme město. Ale hrad několik dní držechu proti nám; než hruozu uslyšavše ti, ježto na hradě běchu, hrad v naše ruce vzdachu. Potom položichme vojsko před městem Feltrenským. A proto že Berúnský tak mnoho mějieše činiti s Benátčany a oni s ním, že škoditi nám a vojsku našemu nic nemožieše, ale obojí s námi jednachu, žádajíce nás sobě na pomoc přitáhnúti. A když běchme šest neděl v obležení města Feltrenského, smířichme sě s Benátčany a svázachu sě^[7] s námi tak, aby s námi stáli se vší svú mocí v té válce proti Mastinovi z Berúna. I poslachu nám na své ztravě sedm set helmóv a mnoho pěších. My pak ostavivše bratra našeho s vojskem, jedechme do Benátek^[8] a tu jsme s velikú ctí přijati, a velikú nám počestnost ukázali, a svázánie, ježto bylo mezi námi, toho jsme potvrdili. A odtud vrátivše sě, Feltrenského města hladem dobychme.^[9] Oni pak z Karrarie Padvené smluvivše s námi, uvázachu sě v město Padevské a jechu Albrechta staršieho bratra Mastinova z Berúna, jehožto Benátčanóm uvěznie dachu, a zóstavše sluhy naše, obdržechu Padew v své moci. My pak ostavivše v městech Feltrenském a Belúnkém a na hradiech vládaře Wolmara z Burgstala, šlechtice z hrabstvie Tyrolského, v městě Feltrenském a v Belunii učinichme vládařem Andigeta z Bongogie, za hlavu pak války proti Berúnskému Jana Lipského, jenž sedmý den svého vládařstvie umřel jest, (na) jehožto miesto Zajiece^[10] jsme ustavili.

Tak vrátivše sě do hrabstvie Tyrolského, jidechme do údole jménem Eni a odtavad do královstvie Českého, a smířichme sě^[11] s vévodami rakúskými; neb před tiem neběchme sobě přietelé. Té zimy na masopust dachme dceru naši prvorozenú Margaretu Ludvíkovi, prvorozenému synu Karlovu, krále uherského, a svázachme sě s ním proti každému člověku. Potom svak náš na zajtřie k uobědu nás pozva. Toho dne, když slunce vzchodieše, jeden náš rytieř vzbudi nás ze spanie a řka: Pane! vstaňte, súdný den nastává, neb všechen svět pln jest kobylek. Tehdy vstavše, vsedechme na koně a velmi ruče jedechme až do Pulkavy, chtiece jim konec uzřieti. A tu jim konec bieše. I byli sú sedm mil na dél; než širokosti jich nikterak jsme nemohli znamenati. Jichžto zvuk bieše podoben zvuku hlučíciemu, a křídla jich běchu zpisána jakžto črnými slovy, a na výsost běchu husty jakžto snieh, tak že slunce pro ně vidieno býti nemohlo. Také smrad veliký pochodieše od nich. A rozdělichu sě, některé letěchu do Bavor, některé do Frankonie, a jiné do Lumhart, a jiné sem i tam po vší zemi. A běchu velmi plodné; neb dvě přes noc porozovachu dvadceti jiných a ještě viece. Ale běchu malé, než brzo rozstiechu, a nalezachu je do třetieho léta. Téhož času ve dvú měsiecí umřeli sú sestra naše^[12] a svak, vévoda rakúský, jichžto od toho času nikdy jsme nebyli vídali.

---

1. Neumarkt mezi Botzenem a Tridentem.
2. Údolí Fleims.
3. Castrozza.
4. Primiero.
5. Endrighetto da Bongajo.
6. Chiaromonte.
7. Smlouva byla uzavřena 28. července v Benátkách.
8. 15. srpna r. 1337.
9. Feltre se vzdalo 30. srpna.
10. Zbyňka Zajíce z Hasenburku.
11. Na počátku srpna r. 1338.
12. Anna zemřela 3. listopadu r. 1338, její manžel 17. února r. 1339.