Vlastní životopis Karla IV./Kapitola čtrnáctá

Vlastní životopis Karla IV. Karel IV.
Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá	Kapitola patnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtrnáctá
Podtitulek:	Kapitola čtrnáctá
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 70–80. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler
Licence překlad:	PD old 70

Kterak jeho Ludvík Bavorčic, jenž sě ciesařem činil a nazýval sě jím, křivě osočil k otci, a kterak když byl přijel do Aviona s otcem ku papeži Janovi, kardinál Petr prorokoval jemu a řka: ty budeš ještě ciesařem, a on jemu odpověděl: ty budeš prvé papežem. A to sě obé naplnilo.

Téhož léta přijev blíž Mýta, zrušichme hrad Choceň a jiný mnohé hrady páně Mikšovy z Potnšteina; neb jsem měl toho času válku s tiem jistým pánem, než potom byli sme smířeni. Téhož času nalezena byla střiebrná hora u Vřesníka. Téhož léta zdvižech sě na cestu s mnohými šlechtici českými, chtě jeti do hrabstvie Lucemburského k uotci našemu, jenž bieše pro nás poslal, a z Frankfurta vrátichme sě zase.^[1] V tom vrácení učinichme zbor kanovníčí u Všech svatých v kapli králově na hradě Pražském. A potom jedechme k králi uherskému, jenž těžce nemocen bieše. A dřieve než sě do Čech vrátichme, přijede otec náš k Ludvíkovi, jenž sě ciesařem nazýváše, na smluvení smířenie. Ale ten Ludvík slíbil nám byl, žeby nechtěl žádných smluv s naším otcem, ani žádného smířenie bez nás mieti, ale podle našie rady chtěl by sě dobrotivě s naším otcem sjednati. Ale ten Ludvík zapomenuv viery a slibuov svých lstivě oklamal otce našeho a připravil jeho k slibu, jistě to jemu, že sě dávno se mnú smířil. A tak učinil veliké nedoufánie mezi mnú a otcem mým, a učinil také proto smířenie, ježto byl vymyslil sobě ten Ludvík, by bylo mezi mnú a mezi ním sě stalo, že otec náš přije od něho manstvie jakožto od ciesaře pravého. A smiři sě s ním a v mnohých věcech po jeho vuoli postúpi, ježto by byl nikakéž neučinil, by to byl věděl, že my ještě nejsme s ním mírni. Tehdy já to zvěděv, jedech k uotci našemu do Miltemberka^[2] Mohúckého biskupstvie, dávajíce jemu na vědomie, že to všecko jest křivda a lest, ježto ten Ludvík Bavorčic s ním mluvil. A tak všecko to, což mezi nimi bylo sě stalo, s českými šlechtici ani zapečetiti ani té smlúvy chtěli jsme držeti, a toho všeho, co sě tu stalo, za nic jsme neměli.

Odtavad jedechme do Prešpurka, ježto jest na mezi uherské a rakúské, i smířich krále uherského s kniežetem rakúským. Potom otec náš jede do Moravy, chtě zkaziti Mikuláše, knieže opavské a ratiborské, jemužto u otce našeho jedva jsme milost nalezli. Ale však to jisté knieže da otci našemu hrady a mnoho peněz. Odtavad tažechme na obleženie hradu Potnšteina; neb ten pán proti nám a proti králi českému bieše sě zpáčil, a lupeži mnozí dějechu sě s tohoto hradu. A kterakž kolivěk bieše jakžto nedobytný hrad, však v devieti neděléch jeho dobychme a věži s šlechticem, jehož hrad bieše, na zemi převrátichme a zdi se vším hradem na zemi položichme. Potom jedechme s uotcem naším do Vratislavě. Ale biskup toho města bieše otci našemu neposlušen, a proto otec náš rozhněvav sě, odjal tomu jistému biskupu hrad jménem Mileč. A on pro tu věc klel otce našeho; otec pak náš vyhna jeho i s Elenú z města. Ta mieška trvala přese dvě létě mezi otcem naším a žákovstvem tiem.

Odtavad otec náš taže do Budišína a odtavad do Francie na pomoc králi franskému; neb tehdy počínáše sě válka mezi králi franským a englickým. A ostavi nás miesto sebe v království Českém; my pak miesto sebe ostavivše pana Petra z Rozmberka, i tažechme po otci našem skrze Bavory. A když tu běchme, najidechme svaka našeho Jindřicha, knieže bavorského. an již umřel,^[3] jenž jediného syna s sestrú naší Margretú bieše ostavil za dědice, dietě v desieti létech, jehožto opravu i země jeho obsáhl bieše Ludvík, jenž sě nazýváše ciesařem, pro manželstvo a smlúvu, ježto ten Ludvík byl učinil s uotcem dřieve řečeného dietěte. I zahnal byl dceru Rudolfovu, kniežete bavorského, syna bratra svého, ježto dřieve řečenému dietěti byla slíbena a oddána, i dal tomu jistému dietěti dcerú svú, ježto ještě nemožieše mluviti řka, že chce za ni slíbiti, dokavad by sama za sě nemohla mluviti. A tak pak božím přepuštěním něma ostala. A odtavad přejevše Bavory, přijedechme k otci našemu do hrabství Licemburského. A odtavad s velikú žádostí jedechme na pomoc králi franskému, jemužto tehdy oblehl bieše král anglický město Rotomagenské,^[4] dřieve než on lid svúj sebral. A odtavad tažechme před městečko svatého Kvintina; potom tažech(me) před městce Červené Hory^[5] a odtavad tažechme až blíž města Laudinského. Potom navrátiv sě, táhl proti hrabství Hannonskému, a tu král franský taže po něm až do hranic hannonských. Tu pak oba stany rozbista na meziech hannonských, ale král anglický postúpi i taže pryč, ostaviv králi franskému pole, čekav jeho celý den s zjednanými zástupy, kterakž kolivěk v své vojště mnoho kniežat s sebú měl z Almanie, to věz knieže brabanské markrabi juliackého a hrabi ot Hor a hrabi flandrnského; z vyššie pak Almanie měl s sebú markrabi mišenského, markrabi bramburského, syna Bavorova, a mnoho jiných s mocí Ludvíkovú, jenžto Ludvík toho krále anglického po vší Germanii poručníkem ciesařstvie miesto sebe byl postavil.

V ty časy, když otec náš jedno oko bieše ztratil, na druhém počav nemáhati, taže do hory Pessolanské^[6] tajemně k lékařóm, zdaliby mohl uzdraven býti; jenž však toho času oslepen byl. A my v ty časy jedechme k králi yšpanskému na pomoc proti králi granackému a skrze Agac lid a přípravu naši již běchme napřed poslali do hory Albanské.^[7] Než otec náš vzdrže nás v hoře Pessolanské tajemně, nedada nám dále jeti.

A když nemohl uzdraven býti otec náš, tehdy tažechme s ním do Aviona ku papežovi Benedictovi dvanáctému na sjednání s ním o peniezi svatého Petra, jenž dávají v biskupství Vratislavském, ani tehdy bylo to zjednáno, a by tak ostalo na miešce. Však potom byla zjednána ta mieška, ježto bieše mezi kostelem římským a mezi dřieveřečeným biskupstvím pro peniez dřieveřečený. Ale když tu běchme, zpoviedachme sě tomu jistému papeži o vidění, ježto sě bylo stalo o Delfinovi viedenském, když jsme byli v Italii, jakž jest dřieve řečeno. Však toho času zdálo nám sě, že lépe jest mlčeti pro některé věci nežli otci našemu zjeviti neb rozprávěti. A když tu běchme u papeže, Petr někdajší opat kláštera Sistanského z Lemovického biskupstvie rodem učiněn bieše biskupem altyziodolenským,^[8] potom arcibiskupem senonenským, opět potom učiněn arcibiskupem rotomagenským. Než toho času bieše kardinálem jménem sv. mučedlníkóv Nerei a Achillei, o němžto dřieve pamět byla, jenž bieše slúžil mši v popelečnú středu, jakožto prvé praveno jest. Ten přijal nás bieše v svój duom, nás markrabi moravského toho času, když přebývachme u papeže Benedikta. I vece nám v jednu hodinu, jsa s námi v svém domu: ty ještě budeš králem římským, jemužto odpověděchme: ty budeš dřieve papežem. A to obě sě stalo jakožto níže bude vypravováno.

Potom s otcem naším vrátichme sě zasě do Francie,^[9] a odtavad posla nás otec náš k sestře naší, ježto bieše ostala vdovú po Jindřichovi kniežeti bavorském, jížto násilé činieše Ludvík Bavorčic, jenž sě ciesařem načítáše, abych jí radil a pomocen byl. A když přijedechme k ní, najidechme, ana sě s ním byla již smířila. A odtavad jedechme skrze arcibiskupstvie Salcburské přes hory, jimžto dějí Aurertur.^[10] A když celý den jedechme po údolí, jemuž dějí Gerlos, rozpomenuchme sě o tom divu nebo vidění, ježto den svaté Mařie do nebes vzetie v Tarenci Parmenského biskupstvie bylo nám sě přihodilo. A od toho času na čest velebné panny Marie počech hodiny jednati, aby na každý den zpievány byly v Pražském kostele, tak aby o jejiem svatém životě, skutciech a diviech na každý den nové lekcie byly čteny. A to sě potom stalo,^[11]jakožto potom bude vypraveno. Tu také přijidechme k bratru našemu do údole, jemuž jmě Insuburcha, jenž ostaviv biskupa tridentského za hlavu v hrabství Tyrolském i jede s námi do Čech; odtavad k králi krakovskému, potom k Karlovi, králi uherskému, s nímžto a jeho synem Ludvíkem, zetěm mým, sváza sě sliby silnými.

A když tu ještě bieše, přijedechu poslové řkúce, že žena jeho s šlechtici hrabstvie jeho proti němu spřisáhla sě; protož on skrze Bavory a skrze Čechy musil v náhle vrátiti sě do hrabstvie Tyrolského. A my po malém času tažechme po něm do téhož hrabstvie^[12] do údolu jmenem Eni. A tu tajemně zvěděchme, že jeden jménem Albrecht, syn rozený ženy bratra našeho, a jeden šlechtic, hofmistr dřieveřečené ženy bratra našeho,^[13] jednali s jejím povolením a jiných šlechticóv té vlasti, aby sě rozlúčila s bratrem naším a pojala Ludvíka, syna Bavorčicova, jenž sě činieše ciesařem, a že všichni šlechtici chtěli by jeho poslušni býti jakžto svého pána, a ona bylaby jemu za ženu. To my chtiec zvěděti jistě, položichme tajemně stráži tomu jistému Albrechtovi s Buškem^[14] menším a javše jeho vedechme po lesu až na hrad, jemuž dějí Sonburg^[15] blíž Nyšpurgi. Tu když byl dán na mučenie, vyznal, že to všecko tak jest, jakž mi bylo rozpravováno. Tehdy chtěchme jieti hofmistra ženy bratra našeho, jenž však toho času rukú našich ujide; ale hrad jeho^[16] zbořichme až do země. A on také potom skrze přátely své v ruce naše byl dán, tak abych jeho při životu ostavě, v jiných věcech podlé našie vuole v mú rukú držal. To všecko našemu bratru na vědomie dali jsme, jenž nám děkuje uposlúcha našie rady; i položichme stráži hradu Tyrolskému a ženě.

Potom tažechme k sestře své do Bavor; neb nás potřebováše. A odtavad vrátichme sě skrze Salcburské arcibiskupstvie i přijedechme do biskupstvie Brixenského k hradu, jemuž jmě Tanbus.^[17] A potom tažechme skrze údol jménem Kadubrii^[18] do města Belunského a v noci vjedechme u předhradie hradu přetvrdého jménem Jumellarum u vigilii svatého Václava, božieho mučedlníka. A tak oblehše jej, obdržechme ten jistý hrad, jenž bieše hrabie Cenského pána z Kamina^[19] a tak měštan Benátských. A ti všickni tehdy běchu moji nepřietele. Než však ten hrad po smířenie v naší moci osta.

Odtavad tažechme do města Tridentského, a přijevše, tažechme do hrabstvie Tyrolského; i byli jsme (tu) až do vigilie sv. Kateřiny. A ten den obležechme hrad jménem Penode nad Gardií, jenžto hrad oblehl bieše lid Lucemóv, vládaře medulánského a pán z Arta, jichž my, sebravše lid tajemně, s biskupem tridenským odtavad zapudichme, a den svaté Kateřiny hrad v naše ruce byl vzdán, kterýžto my hrad dachme kostelu Tridenskému. Potom dán nám byl hrad jménem Belvesini^[20] biskuptvie Vincentinenského, kterýžto hrad se vším hrabstvím držieše Mastin^[21] z Berúna. K němužto musili jsme tajemně přijeti v noci s velikým lidem a jej obsaditi lidmi. A odtavad vrátichme sě do Tridenta a z Tridenta jedechme do města Belunského.

A když tu běchme, tehdy patriarcha akvilenský obležen byl od kniežete rakúského a od hrabě veronenského, ježto polem ležechu blíž Veroniana a Forlivii, jímžto patriarcha s svým lidem obrániti sě nemožieše. I posla nám list těmito slovy:

Vám přesvětlému kniežeti Karlovi z pokolenie krále českého, markrábi moravskému, i vašemu rytieřstvu dáváme na vědomie, že duom panie všech paní a panny všech panen duom Akvilenský skrze nepřátely těžce obležen, jemužto však slúhy paní nebo panen radějše mají pomoci. A protož prosíme vás a vašich všech kniežat obecně, aby pro milost panie všech paní nepřepúštěli tak jejieho domu a zbožie kaziti.

To uslyšavše, s naším rytieřstvem, dobře se dvěma sty helmovníky a tisíci pěšími, tažechme přes hory převysoké, tudy ježto nebieše cesta obecná, ale hospodin cestu nám zpósobil, skrze Senevallem.^[22] I přijedechme s velikým nesnadenstvím do biskupstvie Akvilenského. A druhý den přijedechme ku patriarše, jenž bieše sebral lid svój a stany rozbil s našie strany blíž jedné řeky proti našim nepřátelóm, ježto ležechu s druhé strany řeky té, ježto bieše mezi námi i mezi nimi. Ani pak té noci zvěděvše přijetie naše, utečechu a rozpršechu sě jich vojsko. Tehda zstíhachme je a obležechme diel jich na jednom hradě. A tu ležechme dlúhý čas a bojovachme často proti tomu hradu. A tu také z našich mnozí byli raněni.^[23]

---

1. V červnu r. 1339.
2. Miltenberg na Mohanu.
3. Zemřel 1. září 1339.
4. Cambrai.
5. Ribemont
6. Montpellier.
7. Montanban ve Francii nebo Montalban v Aragonii.
8. Auxere.
9. V polovici března r. 1339.
10. Tauern.
11. R. 1343.
12. V polovici srpna.
13. Jindřich z Rottenburga.
14. Bušek z Vilhartic.
15. Sonnenburg jižně od Innsbruku.
16. Laimburg.
17. Taufers.
18. Údolí Cadorské.
19. Pán z Camina, který se psal hrabě z Cenedy.
20. Belvicino.
21. Mastin de la Scala.
22. Serravalla na jih od Belluna.
23. V prosinci r. 1340.